Satisfaction!
V čase, kdy valná většina z vás si užívala sluneční paprsky letních měsíců, já byl zamražený jak rybí filé. Dalo by se říci, že převrácený rytmus ročních období je již takový můj evergreen. Takže letos po jarní expedici do Nepálu přišel odlet za létem do Pakistánu na další výpravu, a to za mojí „krásnou“ a starou známou. Bacha, líbivé pojmenování si nepřidávám jen na základě vlastních pocitů. Nikoliv. Gasherbrum I. Je v místní řeči, neboli Balti, jednoduše Krásná hora. Co dodat k takovému jménu, nic, je prostě dokonalé, jako jeho nositelka. Samo sebou jsou tu ještě jiné kopce, třeba Zapadájící slunce, Větrná, Nahá, Bezejmenná, Velká a tak dále. Ale Krásná hora je prostě jen jedna. Když jsem ji poprvé na vlastní oči spatřil, můj pohled připomínal puberťáčka, který je beznadějně lapen do sítí lásky umotané na první pohled. Vím, zní to „pitomoučkatě“, obzvláště s přihlédnutím k mému věku, ale co nadělám, že.
Kdy vlastně ten příběh začal? Hmmm panečku, tak to musím prolétnout pěkný kus kalendářem nazpět a nebude to jen za pár týdnů ani měsíců, ale pár let. V myšlenkách začínám pátrat a pozvolna vyplouvají na povrch dávno zmizelé obrazy.
Psal se rok 2007, kdy mé kroky ještě nesměřovaly k jejímu úpatí, ale okolo k její taktéž půvabné sestře Gasherbrum III. Tam odstartoval ten obdiv s psím pohledem. V mezičase, než jsem se tam poprvé objevil o dva roky později, jsem si zjistil veškeré dostupné informace o výstupech. Ohromila mě hned ta první, celá jihozápadní stěna, tu kterou můžete už z notné dálky spatřit od prvního okamžiku, co přeskočíte z ledovce Baltoro na ledovec Abruzzi a uhnete výrazným ohybem, je stále nevylezená. Jednoduchá otázka, jak to? Při bližším soustředění, jak provést výstup přirozenou direktkou, neboli gravitační tečnou, vše dojde. Spodní část stále ohrožovaná lavinami a horní pasáž se skalní bariérou, která je již v smrtelné výšce kolem osmi tisíc. Jména, která ovšem opisovala boj o průstup touto stěnou, mě lehce zamrazila. Jednalo se o dva z pětice nejvýznamnějších borců himálajského zlatého věku. Jerzyho Kukuczku a Wojciecha Kurtyku. Přitom právě oni neuspěli s průlezem, takže se dá počítat s megaprůšvihem, který tam čeká na pokustóny. Nikdo další. Takže nezbývalo než si plivnout do dlaní, zahodit obavy za hlavu a jít na věc. Ani ve snu jsem netušil, že těch pokusů, včetně toho závěrečného úspěšného, bude na konec celkem pět. Jen krátký výňatek z posledního výstupu: „Třetí ráno našeho lezení se nám nabídl z našeho vzdušného bivaku, dost depresivní výhled. Před námi se zvedala obrovská skalní bariéra od 7 700 metrů, až do oblak, respektive někam k vrcholu. Stejná otázka, která mě trápila už při nástupu do stěny, stále dál visela jako Damoklův meč ve vzduchu. Lze vůbec prolézt problematické skalní pasáže dále k vrcholu? Jednalo se o kombinaci nedržícího sněhu, pokrývajícího jen tence skálu, a zvětralou rozpadající se žulu. Děsivá kombinace. Místy bylo lezení tak nepříjemné, že nezbývalo než sundat rukavice a pomalounku přebírat upadávající chyt za chytem, abychom se prohrabali vzhůru. Takže na průstup vrcholové hlavy jsme potřebovali na konec celé tři dny. V celkovém součtu to znamenalo od nástupu do stěny 6 bivaků a pohyb čtyři dny v krizové výšce mezi 7 400 metrů a osmi tisíci. Přičemž poslední bivak byl až na hranici osmi tisíc, těsně pod vrcholem. Dokonce samotné hledání vrcholu při jihozápadním uragánu nám mezi skalními věžičkami dalo pěkně pokouřit. Každý z nás již lezl sólo a hledal průstup. Nakonec úspěšnější byl Háček. Takže kolem jedné, asi s dvouminutovým rozestupem, jsme se seřadili na vršku.
Upřímně, kdybych věděl vše dopředu, tak na nějáký vrchol peču, ale má úpornost, respektive posedlost mi velela dál. Možná je to i odstín nějáké obsese, ale na klinickou léčbu už je pozdě.
Nicméně, sečteno podtrženo. Prožil jsem pod kopcem, nebo na něm dohromady více jak 8 měsíců života. Hned napoprvé jsem utíkal ze stěny pod tíhou velkých zdravotních problémů mého parťáka, které vygradovaly do prasklých žaludečních vředů. O čtyři roky později jsem tam přišel v přímém přenosu o svého kamaráda. Také omrznutím o pár článků prstů u nohou. Dvakrát byl uvězněn, bez možnosti úniku na dlouhou dobu ve výšce 7 400 metrů, což je označováno za zónu smrti, kde nás osud dohnal na práh totálního vyčerpání. Vystřídali se tam se mnou čtyři parťáci. Na kopci jsem stál na konec dvakrát a poprvé již v roce 2009 při sólo výstupu severovýchodní stěnou. Nicméně, na konec až se Zdendou Háčkem, jsem dokončil sen. Sen, který nese název Satisfaction a je zároveň zcela prvním Českým prvovýstupem na osmitisícový kopec v alpském stylu. Tím se povedla nejen národní bomba, ale i celosvětová, kterou bych rád věnoval na památku Zdendovi Hrubému, který při našem společném pokusu v roce 2013 na „Krásné hoře“ a kruté hoře, odešel přímo do nebeského báru.