Svoji páru dlouho nepískám
Mára Holeček je pěkně umanutý. V době, kdy tento rozhovor začal vznikat, balil na čtvrtý pokus o vylezení Gašebrumu jedničky. Když text odcházel do tiskárny, dojížděl Mára ve špitále s omrzlinami, které si přivodil při bivakování v 7800 m n.m. mezi svištícími lavinami a nárazovým větrem.
I opakované návraty do jihozápadní stěny karakoramské osmitisícovky ilustrují, že Márova životní cesta je příběhem o tvrdohlavosti, velké vytrvalosti, ale i schopnosti otočit to kousek pod vrcholem, když hrozí průšvih.
Je to pár dní, co jsi se vrátil z čtvrtého pokusu o výstup na Gašebrum, dost dramatického - co se tam nahoře dělo?
Měli jsme za sebou dobrou aklimatizaci, pečlivou přípravu a jasný plán. Jenže místo toho, co bylo v plánu, tam nahoře začala licitace o vlastní život. Co rozhodlo? Osun napsaný v hustých mracích, které každodenně neplánovaně přicházely. Strážní andělé spali a rarášci měli pré.  Ocitli jsme se v turbulenci, kde naše invence byla pouze přžít a nikoliv udávat směr. Jen za léta naučená rezistence dokázat hnát tělo až k hranici fyzického vyčerpání a přitom neztrácet koncentraci ani víru v dobrý konec. Každý den přijít víc o více než půl kila svalové hmoty a přesto točit rotor pod tlakem dopředu, tahle dovednost nás udržovala mezi živými. Hustá oblačnost přinášela srážky, špatnou viditelnost a točící se silný až osmdesátikilometrový vítr. Jestli si dokážete představit umocněný mráz hnaný přes větrnou turbínu s bodajícím poletujícím sněhem, který na obličej působil jak broky a padající neustálý proud malých lavinek, tak takto jsme se měli posledních 7 dní nad 7400 metrů. Malý bivakovací stan zakouslý ve strmém úbočí svahu v téměř 7800 metrech byl jedinou a chatrnou oázou před smrtí. Přesto - věčně jsme v takové výšce zůstat nemohli, protože hrozí devastační vyčerpání, aniž hnete víčky.Postupně jsme couvali, protože byla stále naděje, že přelezeme přes vršek a pak půjdeme lehkým sestupem dolů. Pak už nebylo zbytí, nastal čistý vabank, čili 1700 metrový téměř nekolikahodinový volný pád do údolí sérakovou stěnou k patě ledovce. Náš výstup trval v jednom kuse přesně čtrnáct dní. Co máte uschovaný někde v mysli, takové ty špatné varianty, které doufáte, že se nestanou, právě ty ožily a zhmotnily se. Zhoršující se počasí nás zařízlo, přestože předpověď počasí ze třech serverů chodící denně na satelit byla ucházející.
Co dělají omrzliny - zůstanou ti všechny prsty?
Co já vím. Řekl bych, že odpověď je mezi nebem a zemí, pak v rukách doktorů, ktří okolo mě swingují a patří jím velký dík a mojí schopností se hojit. První na řadě je poničená tkáň na konci ploutviček u nohou, která je spálená mrazem. Vypadá hnusně a docela to bolí. Samotné hojení je běh na dlouhou trať. Snažím se to každoděnně podpořit nejen prášky, ale i pozitivní myslí a v tlakové komoře, kde do mě cpou kyslík. Jsem z toho trochu na nervy, protože to znamená čtyřicet návštěv pokaždé po 90 minutách a každý den bez přestávky. Sedím tam jak trubka, na ústech masku. Dá se při tom akorát číst, nebo psát do bloku, případně chytat lelky. Aspoň, že do kladenské nemocnice můžu jezdit z Práglu na kole těch necelých sedmdesát kiláků tam a zpět. Tím si apoň protočím trubky v těle "hercna" zapumpuje, nohy dupou do pedálů a nasranost ustoupí. Pak je tu zdevastované svalstvo, které se nachází v dost žalostném stavu. Na kopci došlo k jeho vyžrání zevnitř, tohle spraví tak šestiměsíční trénink, odhaduji. Ani jedno nejde moc urychlit.
Budeš se na Gash vracet, dokud to neklapne?
Dám ti také otázku: kolik pokusů musel podstoupit Edison, než se mu rozsvítila první žárovka? Množství pokusů není důležité, jde o výsledek. Dokud v té hře o svůj prvovýstup na Gašebrum I., alias Gaš, či Géčko, vidím něco, co mě láká a naplňuje, tak dám třeba milion pokusů. Stál jsem na vršku už před léty, ale nešel jsem tehdy cestou, o kterou se snažím. Letos mi připadalo jako fakt dobrý nápad pokusit se o její dokončení.
Jak se na tyhle velké výpravy vlastně chystáš?
Lezení v horách není o tom, co člověk dělal měsíc, půl roku před odletem, ale co dělal posledních dvacet let. Takže příprava by měla odpovídat požadovanému výkonu, kde nejde o body do světového poháru, dokonce, což bude znít ještě záhadněji, ani o sbírání vrcholů. Horolezení není soustředění jen na jeden výkon v krátkém čase, ale na celý koktejl dovedností pod dlouhodobou zátěží, kde z žádné disciplíny nelze propadat. Čím větší rating v celkovém součtu všech dovedností, plus podpořené zkušenostmi, získává se tím vyšší šance k šťastnému návratu, ať s vrcholem, či nikoliv. Možná tudíž vypadá horské lezení na první pohled jako pošahaná činnost, opak je ale pravdou. Mít zažitou rezistenci a být maximálně připraven, je zodpovědnost před sebou samým, jelikož závod se nevzdává a za každým špatným rozhodnutím, či pohybem, může číhat smrt.
Co budeš vlastně dělat, až na Gašebrum vylezeš? Nosíš v hlavě nějákou další výzvu?
Plánů na příští roky je nespočet. Moc se mi líbí třeba téměř osmitisícový Mašebrum. Lidská noha na něm naposledy stála před více jak čtvrt stoletím a k vršku vede jen jedna výstupová linie. Přitom od ledovce Baltoro ani ťuk a stěna se pne od jeho úpatí jako kopí přes tři kilometry do oblak. Pak se jen otočím čelem vzad a hned vidím další parádní vrchol Shipton Peak naproti se stejnými lákadly. A to jsme pořád v Karakoramu. Vezmi si, kolik je jiných pohoří a vrcholů....
Obecně to vypadá, že tě dokáže rajcovat i nižší vrchol - že netrpíš osmitisícovou mánií jako někteří lezci. Dokážeš vysvětlit proč?
Nadmořská výška nikdy nerozhodovala o kvalitě a obtížích samotného výstupu. Hodnotu nastavujeme tím, že nové výzvy jsou stále smělejší. Začíná to překonáním výkonu našich předchůdců. Když se podíváte touto optikou, tak rozhodujícími faktory jsou, jak se výstup uskutečnil: jedná se o prvovýstup či vylepšení již známé cesty, případně z hlediska supportu, zda se šlo alpsky či expedičně, jaké jsou lezecké obtíže při samotném průstupu. Jde i o to, kde se vrchol nachází s ohledem na meteorologické podmínky, jestli v asijských velehorách, Patagonii, nebo na Antarktidě, v jakém období výstup proběhl, kolik dní trval a pak samo sebou hraje svoji roli i zmíněná nadmořská výška. Ale ta nemůže být jediným kritériem.
Jak vysvětluješ svojí malé dcerce, že se chystáš zmizet na iks týdnů někam do tramtárie?
"Tatínek, milá Viku, je sobec a je lepší, když je spokojený než nasraný, víš! Zeptej se mamči. Takže ho pustíme a budeme se na sebe těšit a až přiletím, tak někam spolu na dlouho vypadneme, jooo? Přitom nikdo líp neví než já, jak se mi každý den po tobě bude stýskat." To už ji raději ovšem nebudu říkat, aby mi před ní nezvlhly oči.
Ptala se Petra Pospěchová