Tři velké stěny v Asii - DEVOLD TRIPLE NORTH WALLS
Marek Holeček, Honza Doudlebský a jejich projekt
Podrobnosti k připravované třídílné expedici do asijských velehor mi sdělil Mára Holeček, který už do vysokých stěn celého světa jezdí už patnáct let.
Vyrážíte na velmi zajímavou akci, o co vlastně jde?
Letošním rokem, nebo spíš jako každoročně, si vybírám místa, která přinesou silné zážitky. Letos jsem si úmyslně vybral tři různý pohoří, s Honzou Doudlebským to spolu potáhneme od léta do podzimu.
Proč zrovna s Honzou Doudlebským?
U nás existuje limitní počet lidí, s kterými se dá takový podnik zvládnout, a ať je to sebevětší blbec (úsměv), tak Honzík je pro mě ten nejlepší z nejlepších. Především umí i dobře lézt, a tam kde já nevylezu, tak to on vyleze. Takže je to i ze zištných důvodů. 

Jaký byl důvod pro trojici různých velehor?
Tyhle tři kopce jsme si vybrali v různých pohořích úmyslně - první je v Pákistánu, druhý v Afghánistánu a třetí v Nepálu. Ačkoli se jedná o velehory, každý má svý specifický klima, způsob jak se tam dopravit, prostě tyhle pohoří jsem navštívil a myslím si, že každý z nich má svý obrovský kouzlo. Společným znakem všech stěn je jejich odlehlost, nejsou v oblastech plných turistů.
Proč padla volba zrovna na všechny země v Asii, které se nachází vedle sebe, tzn. Pákistán, Afghánistán a Nepál?
Je to jednoduché, kvůli návaznosti časových období, kdy se tam dá lízt, to do sebe krásně zapadá. Pákistán se jezdí v létě, kdy u nás doma vládne parné léto. Afghánistán je optimální na sklonku našeho léta, nejpozději v září, což je dáno monzuny; a Nepál - tam už končí monzun právě začátkem září a začátkem listopadu zase začíná být hodně větrno. Takže je to dané geografickými a klimatickými možnostmi těch míst. Nejsou od sebe zas tak vzdálená, aby se to nedalo zvládnout. A i co se týče aklimatizace, je to ideální i proto, aby člověk přejížděl mezi horami a neztrácel ještě ty červené krvinky, které v předchozí stěně získá. To je dalším důvodem takto připravené skladby.
Kolik jste vlastně měli ve vybraných stěnách předchůdců?
Stěny jsem si vybral i kvůli tomu, že když to sečtu na prstech, na vrcholy jejich kopců nevylezlo dohromady více jak deset lidí. Za druhé jsem si vybral takové linie, ve kterých není ještě žádný výstup udělaný, takže to je neskromně řečeno něco podobného, jako první krok na Měsíci. Srovnal bych to s Armstrongem, a to je právě to, co mě na takovém lezení baví.
Jaká je přesnější motivace, proč zrovna prvovýstupy v těchto třech oblastech?
Není to dané vyloženě těmi oblastmi, ale touhou. Tenhle život co tu žiju je krátký a je škoda ztrácet čas cestami, které jsou již udělané. Hory jsou to obrovské a nabízí široký potenciál možností. To ale neznamená, že se tam chci nějakým způsobem zviditelnit, ba naopak, chci si tam užít té zábavy a nechci mluvit jenom sám za sebe - bude se mnou samozřejmě i Honza - takže užít si to ve dvou, užít si zkrátka krásného dobrodružství, který v sobě ještě nemají žádné šlápoty našich předchůdců. Právě toho dobrodružství, ať se povede či nepovede vylézt na vršek, toho v sobě tato akce bude mít určitě dostatek. 
Když se dívám do vašeho časového plánu – odjíždíte v polovině června, z Pákistánu se vrátíte začátkem srpna a pak v podstatě září, říjen a listopad strávíte v Afghánistánu a Nepálu - co obnáší příprava na takovou dlouhou trilogii?
První hlavní věc je – Honzík je ženatej, spokojeně, já jsem s přítelkyní také už x let a spokojeně - tak nejprve si na tento čas vyjednat hájení. To je důležitá věc, protože zázemí domova je pro nás důležité. Když se člověk vrátí domů – ať už zbitý či s vítězstvím, to je jedno, tak potřebuje, kde složit hlavu a mít mezi těmi čtyřmi stěnami klid. Ta druhá věc je samozřejmě nechat si nějakou finanční rezervu, neboť je to poměrně dlouhá doba, na kterou člověk odjíždí a to neznamená přetržení řetězů se světem, nevypořádání se s věcmi, které stále běží, nehledě na to, že je pak nutná práce, která musí navazovat a nesmíte o ni přijít. A pak správně si nabalit vše potřebné, protože jakmile jednou odjedete a odletíte, tak ty věci na místě už v té podobě nemusíte sehnat. Co my známe v Evropě, že skočíte do shopu a koupíte kdykoli cokoli, tak to tam může být veliký problém. Těch věcí nesmí být moc a musí být přesně takové, jaké tam budete potřebovat. 
Lezl jsi už v Pákistánu a Nepálu, to prostředí už si tam umíš představit; je Afghánistán velkou neznámou?
V každém případě je pro mne Afghánistán velký životní sen, už jako malý jsem si četl knížky od Viléma Heckela a prohlížel jeho fotografie. Nemyslím si, že by tam byli lidé jiní, než jinde na světě, poměrné zastoupení dobrých a špatných lidí je všude podobné. Na normální lidi narazíte i tam, a věřím s nimi vyjdeme. Těším se na pohoří Váchán hlavně kvůli tomu, že je tam klid co se týče turismu, neboť země se už po třicet let zmítá ve velkých nepokojích, a ať už se tam pod záštitou naší západní civilizace snažíme dodat to dobré, tak nevím, jestli to dobré, co si my myslíme, je pro Afgánce to pravé ořechové. Těším se tedy na ryzost té země, která je už po třicet let zakonzervovaná.
Pokus se ještě přesněji specifikovat jednotlivá pohoří a jednotlivé stěny…
Takže začneme první výpravou, což je Pákistán: v Pákistánu se odpravíme z místa poslední civilizace, odkud vychází útěk pod K2 a podobně veliké kopce, tak odsud odjedeme směrem do Maveli. Dále pak přes Nangma Valley pokračujeme do Caracuza Vallye a ke stěně. V téhle části Karakorámu se nachází divoké kopce, které jsou hodně ostré, bohatě pokryté sněhem a ledem, půjde hlavně o mixové lezení. A ten kopec Kapura je pro mne symbol děsu, protože když se na něj člověk podívá, tak pod to úpatí, odkud pak trčí nahoru, je to převýšení 2000 metrů. Když se v Alpách podíváte na stěnu Eigeru, tak ta má výšku 1800 metrů. Ale je třeba si uvědomit, že stěna Eigeru končí v necelých čtyřech tisících, zatímco Kapura začíná tak vysoko, kde Eiger končí a ještě je o 200 metrů vyšší - prostě monumentální zeď. 
Jaká je druhá z trojice severních stěn?
Další kopec, který jsem si vybral, je Kohe Uparasina. Trůní v pohoří Váchán v Afghánistánu, přesněji v údolí Išmurch, jak už jsem říkal, ta mne upoutala už jako malého kluka svou sněhovou čepicí, nazval bych to spíše rohačkou. Jestli si na to vzpomenete, jak vypadala. Uparasina je specifická svou strmostí a současně ladností tvaru. Vím, že ve středu této stěny vede pilíř, který mne zaujal už v mládí, ani ne lezecky, ale zaujal, dodnes není vylezený, což je další šestitisícovka, která stojí za pokus.
A do třetice nepálská stěna?
Nachází se mimo centrální Himálaj, kde je Everest, kde jsou naskládány největší kopce světa. Už samotná doprava do Kančenčanga regionu bude zajímavá. Když jsem tam byl poprvé, tak jsme se pod samotný kopec dostávali devět dní přes pralesy a najednou se po sedmi dnech chůze objevíte ve sněhovém království. Tento kopec – Talung - je specifický tím, že je veliký, má už přes sedm tisíc metrů a svou SZ hranou trčí naproti velkému kopci – osmě Kančenčunga, a dělá jí hodně kvalitního sekundanta. Tahle hrana je v té trilogii třetí a poslední. Já už jsem na tento kopec dával jeden pokus, ale omrzly mi tam nohy v první, nejtěžší třetině, kterou už jsme přelezli, takže jsme museli jít dolů, protože představa, že tam další tři, čtyři dny budu někde ve žďáráku sedět, by znamenalo přijít o prsty, za což žádný kopec, žádné takové dobrodružství nestojí.
Víš o nějaké podobné akci mezi zahraničními lezci, kteří by tato tři rozdílná prostředí zvolili podobně jako vy, během tak krátkého časového období?
No, myslím si, že to není moc častý, či zda to vůbec někdo takto koncipoval. Tak jak jsem to seskládal, se dají odjet s tím, že se samozřejmě snažíme minimalizovat náklady, aby to nebyla nějaká mamutí akce. Spousta lidí si představuje, že za to musíme vydělat neuvěřitelný peníze, ale celý podnik by nás oba měl stát přibližně třista tisíc. Horší je spíš fakt, že vám doma běží náklady a unikají pracovní zakázky, když tu nebudeme.
Jak jsou náročné přípravy z hlediska logistického? Hlavně přeprava matroše, musí se to řešit s velkým předstihem?
No hlavně si udělat představu – ta je nejdůležitější, protože kdo navštívil Asii, dobře ví, že ať už si připraví cokoliv, když se to neudělá na vlně zlaté kreditky, tak je to všechno jedna velká neznámá a je to postavené na zkušenostech, které člověk udělal v předchozích výpravách a díky tomu se dá udělat nějaký odhad. Takže ta logistika je přiletět tam, to je to jednoduché a pak vše začíná z čisté vody. Když máte něco dopředu domluvené s místními lidmi, je to jednodušší oproti předchozím výpravám. Jistota tam není v podstatě žádná, takže nějaký složitý denní harmonogram neexistuje, máme jen přibližnou představu. A jestli se o den či dva změní, když vám tam spadne nějaká bahenní lavina, případně vám nosiči odmítnou chodit nahoru, tak s tím už se musí dopředu počítat.
Budete v těch horách odkázáni i na pomoc místních nosičů nebo to všechno zvládnete s báglem na zádech?
No a ni náhodou to sami nezvládneme. Věci, který nahoru musíme natahat, myšleno do posledního tábora, který se většinou nazývá basecamp, tak my si ho také nazveme basecamp, to záleží na tom, jak to nazvete, váží víc než uneseme. Takže samozřejmě poprosíme, resp. zaplatíme nosiče, kteří nám to pomůžou odnést. Těch věcí není žádný malý množství, ale zase není extrémní, takže na každého z nás počítám jednoho až dva nosiče s tím, že nahoře budeme mít jak materiál, tak jídlo na pobyt asi tak na měsíc nahoře v kopcích.
Kolik tak zhruba počítáš kilo zátěže na jednoho člověka na celou měsíční akci?
Tak ono je to limitované tím, co člověk zaprvé v těch výškách unese, zase toho moc nepotřebuje - na sedm dní lezení řádově potřebuje do sedmi kilo batoh a už je to takhle těžký, aby byl schopný s tím lízt. A to je včetně jídla, spacáku a materiálu. A do toho zázemí, basecampu, tam se používá stan, takže na hlavu bych řekl že to je do padesáti kilogramů včetně jídla na měsíc.
Přeji hodně štěstí a děkuji za rozhovor.
Ptal se Michal Bulička

www.horyinfo.cz