Dotknout se nebe
Třetí výpověď a zároveň závěrečná část z expedice Devold Triple North Walls v nepálském Himálaji.
19.10 neděle
Odečítám poslední metry do oázy klidu a rozrážím snad už jen silou pohledu létající dveře s naléhavostí vyprahlého poutníka putujícího týdny přes rozpálenou poušť .
„Pivo Miguel.....hned teď"
Po notné chvíli co se mé tělo zhroutilo do vypolštářované sedačky s očima v sloup a při představě blížící se životodárné infúze jazyk polykající jak blázen na prázdno, dodávám: „Namaste Didi“
Jsem nazpátek v Lukle, v boudě vystavěné podle předloh z evropských časáků s ambicí vypadat jak rakouská „Hitte“. Její šéfová, jinak řečeno „Didina“, je přísně hledící stará obrejlená ježibaba, která řídí nejen blízké okolí a svého muže, ale i tuto lodge s hrdým pojmenováním „Paradise Hotel“.
„Potřeboval bych si zavolat, je to možné?"
„Kam"
„K nám do Evropy do Čech, do prdele jak já se těším."
Začínám vytáčet Klářino číslo na blbafón. Chvíli se nic neděje a slyším jen chrčení a praskání. Konečně naběhne tón a po pár vteřinách vyzvánění slyším ten známý andělský hlásek.
„Ano prosím."
„Kájo slyšíš mě? Tady Marek. Vše je za mnou letím DOMŮ."
15.10., pár dní časoprostorem nazpět
Batohy nacvičeně a vzorově sbalený na pět dnů přežití bez náznaku jediného smítka navíc. Dvě těla přesně vyfrézovaný pro nastávající úkol a připravený vyrazit. Jen mysl lehce ztrouchnivělá z předchozích útrap ve Váchánu a Karakoramu. Nicméně stále se dá vyhrabat někde uvnitř drobeček odhodlání a chuť poprat se s osudem. Před námi se pyšní dvatisícedvěstě metrů sněholedových žlábků východního kotle, ústících do strmé hrany Kyasharu. Jsem tu znova pod tou hrůzou, která vyrostala z údolí říčky Inků někam k mrakům. Hlavou mi probíhá osm let starý snímek, který má spíš nádech už dávné prehistorie. Stojím pod kopcem s Dejvisem Štastným a říkám:
„Tak co?"
„Jdeme to zkusit", odpovídá nazpět velikán.
Můj směšně malý ptačí hrudníček oproti jeho vypadá více než žalostně. Jsem rád, že klidný velký kámoš je se mnou. Sálá z něho jistota, že vše dobře dopadne i přesto, že si vymyslím kdo ví jakou hovadinu. Bohužel jeho slova po nepříjemném dvoudenním lezení se stejným počtem plnotučných bivaků moc nepotěšila:
„Marousi mám z toho špatný pocit, nehledě k tomu, nectím se dobře, chci jít dolů."
Vidím jak ho to mrzí, ale také vím, že si vše dobře rozmyslel a bylo bez předmětné o jeho slovech nějak licitovat. Dohodnuto, slaníme na zem a sbohem, šáteček. „Tak snad někdy příště“....
Dnes tu stojím se stejnou otázkou jako před lety. Ta samá stěna s panenskou lákavě mrazivou výzvou, jen parťák znatelně menší než jsem já. Je pravda, že má drobnější postavu, ale i tak se povedlo přírodě do té schránky vecpat velké srdce výtečného lezce a kámoše.
„Tak co?"
„Jdeme to zkusit" Vypadne z Honzy odpověď, kterou jsem znal stejně předem.
V prochladlém fialovém úsvitu stoupáme sutí až k nástupu. Tady čekají dvě svázaná lana, obalená ledovou námrazou, mizející v dáli. Jümary s chroupáním ohryzávají nános při každém posunutí vzhůru. Šplháme po špagátech přes stometrový strmý schod. Všudypřítomné ticho prořezávají protivně kvičící hroty maček, drásající skálu. Vyhoupnu se nad visící rampouchy, kde se předchozí den při proťukávání přes ně Honza docela dobře vyřádil.
Dolézám přes zalitý tobogán až na konec lan a stojím u začátku prvního sněhového pole. Hlavu vyvrácenou dozadu při hypnóze amfiteátru rozloženého přede mnou. Snažím se vstřebat těch osumset metrů a porovnat s pohledem, na který jsem naučený odspodu.
„Jo támhle je další druhé ledové pole s propletencem žlábků sahající až do třetího hajzlíka, no a pak třistametrový traverz. Po něm následuje výklus až do sedla s vertikálně nařaseným sněhobordelem. To bude pro nás poslední rána z milosti. Óne sranda, pokud chceme být za pět dní dole na zemi, tak sedýlko je bezpodmínečně dnešní cíl. Jdeme a ani minuta.... nazdar."
Cvakám na sebe matroš, cepíny do ruky a začínám lézt. Honza čeká na napnutí lana a startuje souběžně za mnou. Občas založím nějaké jištění jen pro trapný pocit dodržení bezpečnosti dle přísné metodiky lezení. Zastavuji se až pod kolmými ledy v tenoulinké vrstvě přirostlé ke skále. První část padla na Honzu. Pomalu se prosekává pod několikacentimetrovou nejtenčí část úzkého hrdélka s glazůrkou, spojující dva žlábky, který při přibývajícím slunci mizí před očima jak jarní sníh... Pokud to spadne dřív, než tam Honzík doleze, jsme v pěkné bryndě. V případě, že ten z těch dvou, kdo poletí jako první, bude můj parťák, nezbývá nic jiného, než mu popřát heppy journey a vzápětí ho následovat ve spanilém letu do údolí. Jinými slovy, jištění na prdlajs a hra vabank je v plném proudu. Krátce po poledni dolézáme do míst se sedmdesátistupňovým traverzem. Táhne se šikmo nahoru k sedlu jako had, přetínající kotel amfiteátru na dvě části.
„Tý-ý vole mě bolí ruce jako svině" letmý Honzův komentář o stavu věcí.
Nikterak tomu výlevu nevěnuji pozornost a beru to spíš jako když se doběhne a je třeba pro uvolnění krku několikrát flusnout na zem. Pokračujeme dál v lezení, ale najednou mi naše počínání připomíná spíš hrabání a klouzání na písečné duně než ve sněhu. Pod nohama vyrostla magnetizující díra. Nemáme časový prostor zabývat se jištěním ani přemýšlením nad možnou chybou-spěcháme.
„Do hoďky jsme v sedle"řvu za mizejícím lanem
„Jo"
Skutečně dramatický a jiskřivě nabitý dialog. Nicméně těsně před západem slunce prošlapávám poslední metry na sedlo a vidím na druhou stranu. Slunce psalo několikaminutové drama světel a stínů odcházejícího dne. Takové memento mori s do ruda rozžhaveným Makalu, na pravo od něj v tmavnoucím stínu silueta Mt. Meru a jen už koužďibylínek ozářené čepice Kusum Kanguru. Začíná mi omrzat nos a kosa začíná být více jak citelná. Praskání a šustění membránového oblečení dávalo jasnou informaci, že teplota skouzla dvacet stupňů pod nulu.
„Rychle postavíme žďárák a s rachotem do spacáků, jinak zmrzneme jak sobolí hovno." Drkotám mezi zuby.
„A na-na-va-řit“, odpověď z druhé strany:"
K ránu vyhráváme klepajícími kusadly serenádu pro dva zoufalce.
„Ježííšíí kde je to zajebaný slunce, ono snad už nikdy nevyjde!"
Na východu Himálají se objevuje růžovějící pruh světla. Ovšem dnes si dává setsakra na čas, ale nakonec se vylouplo do vyčištěného nebe, bez známky větříku, s paprsky dodávajícími okamžitě životadárné teplo. Hlavu mám vystrčenou ze žďáráku a v duchu lezu po ostré hraně Kyasharu dalších osmset metrů, které jsou z mé ležmo zaujaté pozice vidět. Do vršku je ještě nutno přičíst další sněhovou čepici o třechstech metrech. Počítám na prstech: jeden bivak pod vršek, druhý na odlehlé straně, kde jsme už leželi z Honzou při sestupu před třemi roky při prvovýstupu východní stěnou. No pak slanit za den již známou stěnou a cesta je v kapse.
Sčítám vztyčené prsty, celkem tři dny. Žrádlo na čtyři včetně plynových bombiček v našich báglech. Tak to máme jeden den k dobru pro případný záser. Snad dobrý.V tom mě vytrhne z bloumání Honzův hlas: „nemůžu hýbat rukama“.
„Co?" koukám na něj jak si dlaněmi navzájem tře hřbety rukou.
„Poslouchej" a cpe mi pařát k uchu. Z vnitřní strany všemožných táhel vychází zvuk kňučení a skřípání jako v starých pendlovkách. Konečně se mi začínají spojovat události z předchozích dnů.
„Zánět šlach jak prase, obávám se chlapče, že si skončil."
Sleduji v Honzíkových očích lehký chaos se směsicí zoufalství, podtržený lehkým zvlhnutím očí. Snažím se ovládnout své vlastní vnitřní hryzavé zklamání a nezhoršovat tak dusivou chvilku. Nevím jak se to podařilo, ale klidným hlasem, který měl hlavně uklidnit Honzu, dávám do kupy i sebe:
„Ser na to parde hold jdeme do kopru. Podělaný kopec tady bude stát i za dalších tisíc let."
Dopíjíme čaj a házíme krámy do batohů. Den jak víno nám usnadní odchod do údolí. Poslední pohled na nahoru. Hrdá nedotčená hrana nám s potměšilým úsměvem mává na odchod.
Čtrnáct slanění přes žulový monolit a jsme krátce po poledni pod nástupem. Osud mě znovu vypekl a zasekl na stejném místě.
Už podruhé jsem se z vršku Kyasharu ne-DOTKNUL NEBE „Tak snad někdy příště“.......
Náš poslední závěrečný krok zavírající letošní putování po asijských veleobrech je udělán.
Pro Vás, kdo jste sledovali naši expedici Devold TripleNorthWalls, jsem sestavil malinkou rekapitulaci zajímavých veličin.
Sečteno za 99 dnů jsme 16x vzlétli z ranveje a s plechovou potvorou nalétali 10ti-tisíce kilometrů.
Navštívili 3státy: Pákistán, Afgánistán, Nepál.
Povedlo se vylézt ve dvou alpským stylem 2 prvovýstupy a to na Kapuru v Karakoramu a Uparisínu ve Váchánu. Třetí kopec Kyashar v Himálaji zůstal po osmsetmetrovém ataku v rovině stále jen otevřeného pokusu.
V autech jsme odseděli při hárdkorových jízdách po asijských cestách bezmála dvacet dnů. Přitom pneumatiky vehiklů s námi natočily tisíce kiláků.
Při přesunech pod kopce naše nohy našlapaly a záda nesla batohy přes 30 dní včetně stovek naťapaných opruzokilometrů.
Na čekání na přepravu, nebo vyřizování povolení a dalších nesmyslů padla 1/3z celkového počtu dnů.
Kompletní bžunda stála 120tisíc českých chechtáků a 21tisíc amerických doláčů koláčů.
Není v tom započítaná ani 1koruna za oblečení a lezecký matroš s filmovým, nebo fotografickým materiálem. Z toho lze říct, že 90% zaplatili naši kámoši, kteří nás chtěli podpořit částečně z důvodů propagace svých výrobků, nebo prostě jen tak.
Pro předejití rozsáhlých spekulací na netu uvádím i díl 34tisíc, kterým přispěl Český horolezecký svaz.
Největším a nejen morálním sponzorem zůstává Honzova žena Renča a samozřejmě lety ozkoušená a větry ošlehaná moje Klára.
Odvezli jsme si v mém případě x-krát vyvrknutý kotník a omačkané prsty u nohou, z Honzovy strany 2 omrzlé palce u střapečků dole, 2záněty šlach na rukách,2 loupající kolena včetně protestující ledviny.
Paradoxem celé výpravy ovšem zůstává a je zarážející poměr, že z celkového času se lezlo pouze 9 dní s 6bivaky ve stěně. Málo času hutné kaše za moře peněz. Tak to v horách chodí.
Přesto díky za každý den, který jsme mohli spolu s Honzou prožít, jelikož zůstanou stále barevným a voňavým dobrodružstvím nejen pro pozdější tlachání s kámoši u piva, ale jako krásný prožitý sen po zbytek života.
Nedílnou součástí toho, co se povedlo, je oblečení a použitý lezecký materiálu. Nepíšu to k vůli tomu, abych lízal dírky našim sponzorům. Moc dobře vědí, že touto formou bych to nedělal. Oslovení výrobců, nebo obchodníků vzešlo z mé strany a to z důvodů jasně zištných. Na trhu mají buď nejlepší výrobky, případně se dělí o prvenství s několika málo dalšími firmami, které stejné produkty vyrábějí. Jinými slovy, šel jsem přesně po věcech vytipovaných a topových.
Pokud budete mít zájem tak uvádím na konci kompletní jmenný seznam věcí používaných při našem courání po asijském kontinentě s typovým označením a webovým odkazem.
Všechny zdraví a děkuje za milou, duši i ješitnost hladící podporu, Mára Holeček a Honza Sterneck Doudlebský
Technická data k výstupu:
Kde: Nepál/centrální Himálaj/údolí Inku
Co: druhý pokus o prvovýstup na Kyashar/6760m.n.m.,jihovýchodní hranou
Obtížnost: pokus skončil po 800m v ledu WI 6,mixech M7, celkový sklon 70°
Kdy: 15.10 -16.10 2008,c elkem 31hodin alpským stylem
Kdo: Marek Holeček a Jan Doudlebský
Oblečení a ostatní vybavení:
1) membránové strečové převleky Klättermusen bunda (Froste) kalhoty(Freke) rukavice (Greppet)
2)kompletní spodní vlněné prádlo Devold (ponožky, kalhoty, tričko,mikina, vložky do rukavic, čepice)
3)péřová bundička Klättermusen (Liv)290g
4)boty La Sportiva (Trango Ice – Honza), (Batura-Marek) a (Olympus mons evo-Marek i Honza)
5)hodinky s výškoměrem Suunto (X-lander)
6)brýle Julbo
Lezecký materiál který jme měli s sebou:
2x lana Tendon 75metrů, průměr 7,8mm
2x sedáky Tendon (Light)
1x sada friendů RockEmpire (krom dvou velkých)
1x sada čoků RockEmpire (krom všech velkých)
7x prošité smyčky RockEmpire
2x helma Grivel
1x útočný stan Autdoordesigns
3x skoba véčko,4x nůž, 2x dužnik- BlackDiamond,Camp
2x cepíny a Grivel (Taakoon)
2xcepíny Raveltik (Demon Mountain)
2x mačky Raveltik(Spider)
5 x šrouby do ledu Raveltik
2x batoh Bergans (Helium 50l)
1x útočný stan Bergans
1x bivakovací pytel SirJoseph 700g
2x spacák SirJoseph (Koteka) 800g
2x vařič Var II
3x plynové bombičky 250g propan/butan
