Devold TRIPLE NORTH WALLS – odstartováno!
Mára s Honzou vyrazili ze Skardu do hor
Marek Holeček a Honza Doudlebský již odletěli do Pákistánu, aby zahájili první z trojice výstupů na asijské velké stěny. Alpským stylem polezou ještě v Afganistánu a nakonec v Himálaji. První část rozhovoru jste si zde mohli přečíst nedávno a informoval hlavně o lezeckém projektu Devold TRIPLE NORTH WALLS. Další Márovy názory přinášíme nyní.
Pohybuješ se ve světě velkých stěn už přes deset let, možná i více, mohl bys zhodnotit zpětně své parťáky, se kterými jsi postupoval ve stěnách?
Myslím, že jsem měl obrovské štěstí, protože mě mí parťáci vždycky v něčem převyšovali. Je to dodnes plejáda lezoucích kluků, každý svým způsobem samorost, každý specializovaný na něco jiného, a já měl to štěstí, že jsem se nimi mohl „vyvézt“. Nesmím zapomenout na Tomáše Rinna se kterým jsem absolvoval x výprav ve dvou. Také na Tomáše Sobotku, našeho úžasného pískového lezce, Filipa Šilhána a Davida Šťastného, se kterým jsem odstartoval svá největší dobrodružství – prvovýstupy v Patagonii a Pákistánu. Filip už je bohužel na onom světě a je mi po něm teskno, byl to velký dobrodruh a výborný človíček, jenž se dokázal nadchnout a nadšení přenést na nás všechny kolem, byl výjimečnou osobností v mém životě. A pak samozřejmě nesmím zapomenout na Honzíka Doudlebského, Vencu Šatavu, Pavla Jonáka – každý z nich spoluvytváří českou horolezeckou historii, tak s nimi jsem měl tu čest se setkat a pomohli mi ke krásným zážitkům.
Zmiňoval jsi, že prvním bodem přípravy bylo vyjednání tří měsíců volna – jak se horolezci vyrovnávají s odloučením od žen, manželek či milenek, od domácí zvířeny, od bankovního konta, apod.?
Prvořadé je - pokud není člověk úplný asociál – mít, a já to uznávám, domácí zázemí, bezpečí, krb rodinného života. Ačkoli mám v sobě jakýsi volný přístup k životu, co se týče vztahů jsem konzervativní, protože je to jeden z pevných bodů, které na světě mám. Když odjíždím, tak chci mít jistotu, že ten druhý to přežije v nějakém relativním klidu a pohodě. To znamená, udělat si předem jasno v tom, že mé každoroční zmizení by nemělo znamenat pálení mostů, neutíkám rozhodně před ničím, je to zkrátka má záliba. Co se týče bankovních účtů, pokud jsem v horách, jsou mi ukradené, neb tam jsou mi k ničemu. Maximálně mohu dělat výměnný obchod s nějakými...
Mohl bys vysvětlit, jak to bude s vaším alpským lezeckým pojetím těchto velkých stěn ?
Rozdíl alpského stylu oproti expedičnímu spočívá v tom, že ten alpský má své jasné definice. Vychází z principu, že hory jsou neměřitelné, neb každé prostředí má svou specifičnost a výjimečnost, neměřitelnou v číslech. Je důležité si uvědomit, v jakém duchu přistupujeme ke stěnám – zda přijedu ve dvou, v šesti, či deseti lidech anebo zda budu stát před stěnou sám a polezu sólo - je to opět něco úplně jiného. My jedeme ve dvou a alpský styl znamená, že člověk nabalí, udělá si představu, jaký čas ve stěně stráví (tento čas je určený tím, že se vyběhne do stěny, přeleze se a svalí se dolů polomrtvý a jede domů), dále je nutné vzít si s sebou veškeré jídlo a oblečení. A hlavně mít obrovské štěstí, které je velmi důležité, neboť ve stěně nebudou žádné záchytné body, kde by se dalo odpočinout a zbudovat záchytný tábor, není tam ani nikdo, kdo by nám mohl pomoci. Na tom to tedy většinou skončí, že člověk dá jeden pokus a pokud třeba nevyjde počasí, je natolik fyzicky zničený, že na další už nezbydou síly. Je to tedy o jednom pokusu, jedné myšlence, o jednom štěstí. Toť jednoduše shrnuto alpský styl.
Dá se ještě říci, jaký je rozdíl v pojetí alpského výstupu na osmitisícovku a alpského výstupu ve velké stěně?
Rozdíl v podstatě neexistuje žádný. Vysoká hora je jenom jeden z atributů, které do toho vstupují. Výška je pouze jedna z indicií – čím jste výše, tím více jste v pohybu limitování. Přístup k himálajskému štítu a menší alpské stěně by měl být stejný, je v tom zkrátka zábava. Vycházíme z předchozích výkonů, které podávali naši otcové už před deseti, dvaceti, třiceti lety a já k nim shlížím s velkým obdivem, protože v dnešní době už jen tak setina lidí je schopná posouvat laťky směrem nahoru. I lezení, jako každý sport, se posouvá každoročně výkonnostně nahoru (ač je to těžko měřitelné) a málo lidí už je ochotno tu hranici posouvat, neb je to sport velmi nebezpečný, spíše se jde za jistotou a sbíráním známek (na hůlku) jako turista, tzn. odškrtávání si vrcholů…
Tvůj věk se přehoupl přes třicítku - žiješ spíše ze dne na den a odhaduješ, že budeš ještě nějakou dobu posouvat tu laťku za cenu rizika, či chceš „jet“ v budoucnu spíše na pohodu a na jistotu?
Jestli cítím změnu po třicítce? Tak to určitě. Člověk už má nějakou zkušenost, která mu pomáhá, ale zase na druhou stranu jej i brzdí. Lezecký život, jak jsem si jej vybral, už je asi mým osudem. Rád bych lezl tak, abych „posouval laťky“, ale v každém případě lezu celý život hlavně pro svou radost a tak to asi bude i v budoucnu. Dokud to tedy půjde, budu to někam tlačit, protože je to můj život, má to pro mě kouzlo a drive… Na druhou stranu můžeme mluvit sáhodlouze o budoucnosti a osud to dokáže vše změnit velmi rychle…
Vraťme se od ideálů zase k přízemním věcem… Horolezci si sice přivydělávají výškovými pracemi, apod., ale většinou se neobejdou bez podpory nějakých firem. Jak je tomu ve vašem případě, máte na tuto ojedinělou akci nějakou podporu domluvenou?
Podpora je bezpodmínečně nutná. V dnešní době musíme každoměsíčně platit účtenky, faktury, daně, apod., přičemž tyto povinnosti nekončí tím, že odjedeme na měsíce do hor. My musíme vždy přibrat za partnery outdoorové firmy a lidi, kteří nám fandí. To nám dává volná křídla na to, abychom si mohli běhat po světě a plnit si sny (neb my to neděláme s žádným jiným úmyslem).
A tedy konkrétně, kdo vás před touto akcí podpořil?
Já sám si vybírám firmy, se kterými chci spolupracovat, ke kterým pak cítím „poslušnost“ a nejen proto, že mi zabezpečí pokrytí akce, ale také z důvodu, že já sám chci jejich věci používat. Jedná o firmy, které mne baví lidsky a také materiálově. Tedy že lidé, se kterými spolupracuji, jsou mi sympatičtí, a jejich výrobky mi vyhovují – tj. musí odpovídat kvalitativně – což je např. Devold, Bergans, Klättermusen. Tyto firmy jsem si vybral i pro letošní rok, neboť s nimi mám letitou zkušenost a rozešel jsem se naopak s předchozími partnery, kteří změnili svou strategii. Do tohoto okruhu Seveřanů přibyla s podivem ještě firma další, jež také ze severu pochází, a sice firma Suunto, jenž vyrábí převážně počítače, resp. hodinky pro potápěče (především tak ji známe u nás), ale vyrábí i hodinky pro směr nahoru, tedy pro horolezce. Ty nám jsou v praxi často velice prospěšné.
Firmy, které jsi jmenoval, patří ve světě outdoorového průmyslu ke špičce na žebříčku kvality. Bereš to tak, že chceš spojit své jméno a své schopnosti, jež jsou na české poměry také na špičce, s outdoorovými značkami na vysoké úrovni?
Nejde o spojení čistě z finančních důvodů, jak už jsem zmínil výše. Je mi velice sympatické, že jmenované firmy nejsou žádné „rychlokvašky“. Devold, tak to není firma, jež vyrostla v posledních dvaceti letech. Jedná se o firmu s obrovskou minulostí, která oblékala už třeba Nansena a Amundsena. Tedy lidi, kteří měli jasnou představu a jasný cíl a ve své době dokázali úžasné věci. Tyto původně rodinné firmy, už se pochopitelně přetvořily, přizpůsobily se současným moderním trendům, ale mají dlouhodobý základ. Fakt, že mám možnost s těmito firmami spolupracovat, je pro mě prestižní záležitostí, které si obrovsky cením. Nehledě na to, že každý Evropan ví, že na drsném severu si podmínky vynutily, aby se proti nim lidi dostatečně chránili. Jednoduchá odpověď tedy, mám–li věřit výrobci z jižních zemí či tomu ze severu, tak dávám přednost těm, kteří v extrémních zimních podmínkách žijí.
Máte sice právě před cestou, nicméně co Vaše plány a sny na další rok? Máte již nějaké?
Jééé, těch plánů je na několik životů. Nemusí jít jen o horstva Asie, hor jsou na zeměkouli tisíce a my nejezdíme pouze za horami, ale hlavně za těmi zážitky. Takže se jedná už jen o to, se na ta vysněná místa k horám dostat. Plány tedy mám napsané v hlavě, všechny je určitě v tomto životě nestihnu...
Takže představa zatím tajná?
Ne, není tajná. Udělal bych rád malou změnu, už jsem se dlouho „neplácal“ na velkých žulových stěnách. A jeden z mých velkých snů je vyrazit na Baffinův ostrov, přesněji jeho východní fjordy a zkusit si tam vylézt nějakou technickou stěnu. A už jen ta samotná doprava – psi nás odtáhnou na saních, a zpět bychom se museli vracet letadlem, protože led mezitím roztaje - tak to zní velice lákavě. Také bych rád potrápil i vyšší kopce než ty, na jaké polezeme letos, a zlomil podvědomí, že na takovéto hory se leze, resp. vystupuje pouze pomalu a opíraje se o cepín. Asi bych se tedy vrátil zpět ke Gašembrunu III., jenž bych si rád dolezl – loni jsme museli výstup vzdát kvůli nepřízni počasí. I když tento kopec nepřevyšuje osm tisíc, jedná se o nejvyšší sedmitisícovou horu na světě, dodneška tam stály jen tři výpravy.
Nezávidíš tak trochu těm „osmitisícovkářům“, jako jsou Radek Jaroš, Zdeněk Hrubý a Martin Minařík, kteří podávají nesporně heroické výkony ve výškách, nicméně jsou mnohokrát známější než ti, jenž dosahují zase technicky daleko náročnějších úspěchů, ale mají tak trochu „smůlu“, že se pohybují v nižších patrech?
O závisti určitě nelze hovořit. Jde spíše o informovanost, média dávají přednost věcem, které jsou známé... Nezajímají se bohužel o to, kolik lidí se na jaký kopec a jakým způsobem dostane. Pochopitelně jmenovaným klukům fandím, cením už jen to, že se dokáží vytrhnout ze svých každodenních starostí a jezdí každý rok. Plní si své sny, které si ovšem už před desítkami let splnili prvovýstupci. Opakují tyto cesty, do jejich výprav bývá zapojeno více lidí... Jejich dobrodružství mne zase tolik neoslovuje, ale doposud oslovuje onu spíše neodbornou veřejnost. Já tím rozhodně netrpím, že bych jim jejich úspěchy záviděl, neboť ty jsou oprávněné. Druhou stránkou je, že se často jejich výkonnost a schopnosti až přeceňují...
Takže budeš v budoucnu spíše preferovat tzv. „klub“ mála lidí lezoucích na bezejmenné a technicky náročnější stěny?
Je to také otázka vyspělosti vnímání ze strany veřejnosti... Dříve také tolik lidí nejezdilo do Alp, nyní je mezi námi více lyžařů, skialpinistů, apod., jsme více otevření světu, jsme schopní lépe rozlišovat dovednosti. Nejsem průkopník a jsem generačně již spíše ve „vyhořelejším stavu“ a ti, co přijdou po nás, budou tlačit výkonnost opět výš. Také co se týče veřejného mínění, tak informovanost zákonitě poroste.
Přeji šťastnou cestu hlavně silné zážitky!
Za odpovědi děkuje Michal Bulička
