Dobýt horu!

Čtyřikrát ho hora přemohla, přímo před očima mu vzala kamaráda, sám měl několikrát namále, když jej na více než týden uvěznila v zóně smrti. Přesto se na pákistánský osmitisícový Gašerbrum horolezec Marek Holeček vrátil popáté. A zvítězil.
Když se loni v srpnu vla­satý svéráz Marek Holeček vrátil z Pákistánu, mohl si konečně říct – hotovo. Po osmi strastiplných le­tech totiž konečně uzavřel účet se svým osudovým „kopcem“. Přestože mu jedenáctá nejvyšší hora světa Gašerbrum I zasadila mnoho bolestivých ran, vydal se na ni cel­kem popáté. A na popáté ji také ko­nečně udolal.
Tenhle divoch se totiž rozhodl, že se nevzdá. „Je to nějaká touha, vize, kterou dokončuješ. A to pro­tivenství prostě patří k životu. Ne­úspěch mě vlastně motivuje k tomu, být lepší,“ rozpovídá se svým ty­picky bezprostředním způsobem. Po­zor, „Mára“ Holeček, jak mu nejen kamarádi říkají, ale není žádný sbě­ratel selfie z vrcholků, nezapichuje vlaječky, nehoní se za žebříčky nej­vyšších velehor a neodškrtává si se­znam osmitisícovek jako někteří jiní dobrodruzi v branži. Jeho filozofie je jiná – na vrcholky totiž hledá alter­nativní, často obtížnější cesty, které ještě nikdo nezkusil. Zaměřuje se tedy na takzvané prvovýstupy. To vše výhradně takzvaným alpským stylem, kdy horolezci lezou pouze s nejnut­nějším vybavením bez kyslíku a pod­půrného týmu nosičů. To z něj dělá vyznavače toho nejnáročnějšího po­jetí horolezectví vůbec a díky tomu jej uznávají nejen v Česku, ale i ve světě.

Everest nebrat

„Je mi jedno, jestli je to v Himálaji, jestli to má osm tisíc metrů, je to menší kopec nebo skála v Patagonii nebo na Antarktidě. Vždy jde hlavně o to, co si tam chci prožít. Ať si každý dělá, co chce. Ale lézt na Everest, kam se denně vyškrábe i 250 lidí? Všichni pak vypadají, jako by vypadli z gripenu. Chodí tam lidé s karbono­výma nohama, aby neomrzli, slepci, aby se rozhlédli. To je každého volba a je mi to šumák, ale to není, co hle­dám,“ popisuje.
První osudové setkání s pákis­tánským masivem Gašerbrum při­šlo v roce 2009, kdy se o prvovýstup takzvanou jihozápadní stěnou po­koušeli poprvé se Zdeňkem Hrubým, zkušeným horolezcem a známým sportovním funkcionářem.

„Poprvé jsme se Zdenálem vy­lezli až pod hlavní stěnu do takzvané zóny smrti, což je výška asi 7400 me­trů. Zdenál ale začal mít problémy se žaludkem. Ono zvracet v takové výšce, kde máš normálně problém se zavodněním těla, je špatně. Museli jsme to otočit. V táboře se zjistilo, že mu krvácí vřed, helikoptéra ho ihned transportovala do nemocnice,“ vzpo­míná na první oťukávání s horou.

Paradoxní je, že už během něj sám Holeček její vrchol zdolal. „Když Zdeňka odvezli, trochu jsem se nudil, tak jsem to vyběhl takovou oficiální Japonskou cestou, abych se nahoru podíval,“ šklebí se. Ale jak už víme, o vrcholky tu nejde. Cíl pokořit horu novou a velmi strmou jihozá­padní stěnou zůstal pořád nesplněn. I proto se oba kamarádi a skvělí horolezci vydali do Pákistánu o čtyři roky později, tedy v létě 2013. Jenže jeho parťákovi Hrubému se opět ve výšce přes sedm tisíc metrů udě­lalo špatně, a tak oba muži zaveleli k ústupu. Při něm ale Zdeněk Hrubý, někdejší náměstek ministra financí, tragicky zahynul, když se mu při za­jišťování otevřela karabina a zřítil se do asi kilometrové propasti. V době pádu byl Holeček asi metr od něj, vi­děl, jak jeho tělo v obrovské rych­losti narazilo na první skalní výběžek a bezvládně dál zmizelo v hlubině.

„Bylo jasné, že je konec. Už to ne­byl Zdeněk, jen schránka, obal. Zde­nál tam udělal jednu jednoduchou chybu. Jsme tvorové chybující, nor­málně v životě děláme stovky chybi­ček, ale většinou nejde o život. Ale v té obrovské výšce je to likvidační,“ vzpomíná na tragédii Holeček, který na stěně zůstal úplně sám, a na­víc bez veškerého vybavení, které se zřítilo společně s Hrubým. Na zmrzlé stěně visel jen s cepíny v ru­kou a mačkami na nohou. Holeček se pomalým slézáním s přesnými pohyby, kde nebyl prostor na chybu, dostal dolů pod stěnu a následně i do základního tábora. Přežil.

„Když přijdeš o někoho, kdo je vlastně takový pilíř tvého života, je to pochopitelně bolestivá, nenahra­ditelná ztráta. Ale i to překonat je důkaz určité kvality, prostě musíš,“ říká s tím, že tu největší bolest už překonat dokázal.

Prochází mi to

„Smrt tě vlastně fascinuje. Uvědomíš si, že jsme křehcí, zranitelní a že tu jsme na dobu určitou. Jen nevíme, na jakou. Říkám si, proč se budeš za­obírat tím, co se stalo. Zatím se mi zvedá hruď, takže chci žít a naplno. Tragédie jsou součástí běhu života,“ vysvětluje a pokračuje ve filozofo­vání, byť svým nekompromisním stylem a humorem. „Nevím, jestli existuje nějaká vyšší moc, nebo je to nějaký algoritmus. Ale zjevně to není o zásluhách. Protože já jsem trochu šmejdík a prochází mi to. Byly tam určitě kladnější postavy. Co naděláš,“ zachechtá se.

Čas na odvetu přišel za dva roky. V roce 2015 vytvořil tandem s Tomá­šem Petrečkem, hasičem a mladým dobrodruhem z Opavy. Dostali se vy­soko, ale počasí je zavřelo v takzvané zóně smrti ve výšce asi 7400 metrů, což je pás, kde dochází k extrém­nímu úbytku svalové hmoty. Nelze v ní přežít delší časové období. „Zavřelo nás to tam na šest dní. Takže je to blbost, co se říká. Dá se to přežít. Ale přijedeš úplně zniče­nej,“ prohodí opět spíše v nadsázce.

Další pokus, celkově čtvrtý, při­šel hned za rok, parťáka mu tento­krát dělal alpinista Ondřej Mandula. A hora si opovážlivce opět podala. Tentokrát z toho bylo bílé vězení těsně pod vrcholovou bariérou na bezmála deset dní. A Holeček při­pouští, že smrt tentokrát opravdu nebyla daleko. „Člověk tady ztrácí až tři čtvrtě kila svalů denně. Mám spočítané, že musíš pryč za osm dnů. Protože po osmi dnech už je tělo kvůli ztrátě hmoty tak chybové, že šance na průšvih jsou obrovské,“ vy­světluje. Ze sevření se nakonec do­stali extrémně nebezpečnou cestou ledopádem. Oba horolezci si přivezli závažné omrzliny a brutální ztrátu svalové hmoty.

Už za necelý rok, tedy loni v létě, si to ale Holeček s Gašerbrumem rozdal s cepínem v ruce znovu. Ve dvojici se Zdeňkem Hákem si ko­nečně vysloužili aspoň částečnou přízeň počasí a na pátý pokus masiv zdolali jako první jihovýchodní ces­tou, navíc ceněným alpským způso­bem. Osmidenní úspěšnou výpravu Holeček nazval příznačně: Satisfac­tion! (Im memory Zdeňkovi Hru­bému), čímž stylově zakončil celý osmiletý, často hodně trpký příběh.

„Jestli bych šel i pošesté, kdyby to opět nevyšlo? Určitě. Pořád jsem tam viděl ten cíl. A věděl jsem, že jsem nenarazil na problémy se svojí do­vedností, fyzičkou nebo psychikou. Ale když nepřijde počasí, nic s tím neuděláš. Je to spojené s trpělivostí. Některé věci se musí ujezdit, je to součást strategie,“ dodává.
Vzpomínky na tragickou nehodu kamaráda Zdeňka Hrubého se sna­žil vytěsňovat, přestože všechny ná­sledné výpravy vedly přes stejné místo, kde Hrubý zahynul. „Bál jsem se hlavně toho, abych svou negativní zkušenost nějak nepřenášel na svoje mladé parťáky. A pak samozřejmě taky toho, abych nenarazil na Zden­dovy ostatky, to by nebyl dobrý za­čátek,“ zamýšlí se. Ale hora prý byla v tomto ohledu milosrdná.

„Musíš mít čistou hlavu. Ale je to hodně dlouhá doba pod zátěží, takže jsou blbý okamžiky na přemýšlení, na sebelítost. Všechno je o energii a ty nesmíš negativní energií zaměst­návat mozek. Když to nemůžeš vy­řešit, tak to neřeš. A když můžeš, tak to začni řešit s plnou silou a ener­gií,“ dává pár univerzálních rad muž, který se kromě profesionálního le­zení živí také motivačními přednáš­kami ve firmách.

Gašerbrum si vybral hlavně kvůli vzhledu a také kvůli obtížnosti. „Je to opravdu krásná hora, ostatně se tak v překladu jmenuje. Líbila se mi na první pohled. Pak jsem si zjis­til, že ta hlavní stěna je pořád ne­tknutá. Dobrý borci to obcházeli zleva, zprava, to naznačovalo nějaký trabl, ale člověk se z toho nesmí po­dělat. S trabli roste i zábavnost,“ říká muž, který se narodil před čtyřiceti třemi lety v Praze, kde také vystudo­val strojní průmyslovku.

Lepší než kancelář

Lezení se věnuje od čtyř let, a jak rád s úsměvem připomíná, pokusy o masiv Gašerbrum nebyly zdaleka prvními neúspěchy. „Začalo to v 90. letech, když jsme si s Fildou Ši­lhanem (známý horolezec a novi­nář, který tragicky zahynul v Alpách v roce 2001, pozn. red.) koupili horo­lezecký časopis a našli článek, který nesl název Deset himálajských pro­blémů alpinistického světa. Tak jsme si řekli, že nebudeme ztrácet čas a hned nějaký vyřešíme,“ popisuje své himálajské začátky. Ze zmíně­ných „problémů“ si vybrali vrchol Mount Meru a v roce 1997 vyrazili vůbec poprvé do Himálaje. „Odjeli jsme tam a udělali jsme jedno velký himálajský nic. Dostali jsme totálně na prdel. Přišli jsme o ideály, ale také o peníze, materiál a vybavení, které jsme tehdy měli půjčené. Člověk se vrátil domů a přemýšlel, kolik tako­vých výprav ještě bude,“ vzpomíná na divoké začátky. Vylezli vysoko, ale na závěrečné stěně se zasekli.

„Dovednosti už tehdy byly, ale ne­byla vyvinutá schopnost rezistence. Musíš se naučit přežít ten tlak, fyzic­kou zátěž, to se sčítá. Ale to je pro­ces zrání, já si to vyřešil až tak za deset let,“ popisuje první himálaj­ský výprask. Následovaly ale úspěšné expedice na hory v chilské Pata­gonii, kyrgyzském Pamíro-Alaj, af­ghánském Hindúkuši, nepálském Himálaji, Antarktidě, z osmitisí­covek kromě zmiňovaného Gašer­brumu lezl Holeček také na devátou nejvyšší horu světa Nanga Parbat. Tu zdolal méně náročnou Kinsho­ferovou cestou v Diamírské stěně, naopak neuspěl při pokusu o prvo­výstup obtížnou Rupálskou stěnou. A jak už to tak u Máry Holečka bývá, i tady chce srovnat účty. Další pokus dobýt obří pákistánský masiv chystá už na letošní rok.

„Je to největší stěna, která na světě vyrostla. Rupálská cesta se vylezla všehovšudy dvakrát. Je nádherná. Převýšení 4600 metrů. Lidi tam ne­potkáš, protože je to příliš těžký. Při­tom se nádherně zvedá ze zelené louky jako v Alpách, teplo, klídek. Pak přichází ledovec,“ představuje svou další lezeckou štaci. Vrátit se chce také na Antarktidu a velkým snem je Mašerbrum, další pákistán­ská kráska. „Ta sahá těsně pod osm tisíc. Z údolí směrem ke K2 na ni všichni koukají, protože je krásná, ale neleze se na ni, protože je těžká. Naposledy na ni vylezl člověk před 27 lety. I já ji obcházel s respektem, ale už asi vím, jak na ni. Ale všechno postupně,“ svěřuje své plány do bu­doucna jeden z nejlepších českých horolezců. Byť adrenalin ve vele­horách prokládá psaním už druhé knížky a také korporátními před­náškami, má jasno v tom, kde se cítí nejlíp.
„Říká se, že ten nejhorší den na horách je lepší než ten nejlepší v kanceláři."

Pavel P. Novotný, Pavel Kalouš, foto: David Turecký