Povinná četba – „Cesta do hor“ od Filipa Šilhana. Jedno máme všichni společné – Cestu
„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
Poslouchám písničku „Riders on the Storm" od skupiny The Doors… Je fantastická, tak dlouho jsem ji neslyšela!
A jakou to má souvislost s knížkou pro tento měsíc?
„Riders on the Storm – teď už jsem chápal, že název té jejich cesty není žádný hold Morrisonovi, ale přesný popis reality. Ještě v hospodě v Puerto Nateles jsme u třetího piva vedli svalnaté řeči, jako že: ‘Všechno musí jít přelézt čistě, koneckonců i Güllich s Albertem jsou taky jenom lidi, atd.’ Teď jsme neměli co říci. Ono také co říkat ve chvíli, kdy vítr venku uhání takovou rychlostí, že člověk sotva stojí na nohou. Dojít si na záchod znamenalo namočit si do obličeje. Představa lezení po skále byla směšně absurdní.“
Možná už poznáváš, že se jedná o sloh Filipa Šilhana z knížky Cesta do hor, kterou vydala Montana v roce 2001. Filip v této části knížky popisuje výlet za lezením v jihoamerické Patagonii v žulovém terénu v Torres del Paine. A já si přesně dokážu představit, jak to myslel Morrison i Filip.
To je také jedno z velkých kouzel Filipova psaní. Člověk ani neví jak, ale Filip Šilhan dokázal slovy vystihnout okamžik tak, jako bys na skále byl s ním. Lezeš na písku se všemi třemi expreskami, co máš. Lezeš a touláš se po Americe. Vydáš se do Tater, kde nejprve sotva popadáš dech, ale v Himálaji ti dojde, že už je to vážné. Zavítáš do skalisek divoké Patagonie a sluníš se na boulderech v jižní Africe…
V druhé části knížky tě čeká Filipův „Lezbiář aneb o čem se v metodických příručkách nepíše”. Najdeš tady lezecké poznámky definované slovy autora takto: „Kdo je přesvědčený, že se ho poznámky netýkají, patří nejspíš k oné bezproblémové části lezeckého spektra… Naopak ten, kdo prohlásí, že mu jsou podobné problémy buřt, a pozdě v noci si je potom bude pročítat na záchodě, ten patří k nejohroženějšímu druhu. Pro zbytek světa je lezbiář inspirací, informací, anebo také idiotskou hovadinou.”
Komunita lezců – rebelantů establishmentu, kteří mají svůj svět a svoje náhledy na to, co je důležité. Vřele doporučuji přečíst, i pokud si myslíš, že se tě tahle část netýká. Troufám si totiž říct, že některé lezecké problémy se v čase nemění. Vzadu knížky najdeš také Filipovy krátké úvahy nad různými tématy a publikované příspěvky do Montany, které stojí za přečtení.
Proč jsme tady? (Filipova odpověď za Montanu)
„Pro pocit komunity, pospolitosti, informace, proto, že děláme něco smysluplného, něco, co nás baví. Jací budeme, je částečně věcí každého z nás. I proto jsme tady! Za smysluplnost existence lezeckého periodika, a potažmo za Montanu.”
Jedním z největších přátel a parťáků Filipa Šilhana byl svého času Mára Holeček (Napsal o něm také vzpomínkový text Panta rei do Montany č. 2, 2002, pozn. red.)…
Máro, jaká je první věc, která tě napadne, když se řekne Filip Šilhan?
Jednoznačně vzpomínka na parádní a výjimečné časy. Dobu, kdy se naše společné představy jednoduše přetavovaly do reálných kroků, přičemž „problém”, byl pojem jen pro pochybovače, či věčný kverulanty. Připomínka kamaráda a lezce, který mi chybí. Dokonce ani za více jak patnáct let zub času nezacelil ztrátu a nezaneslo ho ani jediné smítko prachu zapomnění.
Na jakou situaci/na jaký moment s Filipem vzpomínáš nejraději?
Vyberte z nádoby plné směsicí svých oblíbených laskomin jednu či druhou a řekněte: tuhle bezvýhradně preferuji. Připomínám jen, že nádoba i s víčkem vám celá patří. Pokud ovšem budu chtít vypíchnout jednu chuť, musíte počkat, až vše zdlábnu. Pak možná vydám resumé. Je to obdoba vydržet odvyprávět celý mnohaletý příběh. Je ale dost možné, že na konci budeme zcela bez výsledku, stejně tak, jak na samotném začátku. Vyberete jednotlivost, když vše chutná, respektive vzpomínky jsou stále živé.
Bylo na něm něco pro lezce a horolezce opravdu typické/netypické?
Jasně…, pro horské lezení nebyl knižním ideálem. Dlouhý jak sám týden, vyhublý, byla mu zima a každý den vybil baterky svých sil až na samé dno. Nicméně ráno se vždy vzbudil čertík na péru, usměvavý a pro okolí nejspíš nebezpečný optimista. Nikoli však pro mě. Já mu za to budu do své nejdelší smrti vděčný. Naučil mě i ve srágorách vždy koukat na horizont zalitý Sluncem. Neboli, problémy nejsou okolnosti, ale rezervy vždy hledej v sobě, než přijde definitivní „tma“. Howgh.
Filip Šilhan (3. 12. 1969 Plzeň – 13. 1. 2001 Ötzalské Alpy)
Publicista, novinář, redaktor České televize a výjimečný spolupracovník Montany. Kromě toho byl výborným lezec – na sportovkách dosáhl obtížnosti 10 UIAA a z horských počinů se sluší zmínit třeba prvovýstup na pákistánský Amin Brakk (9-, A4) nebo novou variantu na Cerro Torre Central v Patagonii (8, A3+). Jako lezec procestoval obrovský kus světa a všechno dokázal ostatním zprostředkovat svým jedinečným jazykem.
