Horu K1 jsem nepřetlačil vůlí ani silou, ale vím, že neuteče, říká horolezec Holeček
Doménou horolezce Máry Holečka jsou prvovýstupy alpským stylem. V rozhovoru pro CzechCrunch popisuje, jak probíhal ten poslední na K1.
Mára Holeček toho dělá spoustu. Leze po skalách, leze po horách a své zážitky z divokého a nohou člověka mnohdy dosud netknutého terénu pečlivě dokumentuje, aby o nich následně psal, vydával dokumentární filmy a vyprávěl na besedách a přednáškách. Středobodem aktivit jednoho z nejzkušenějších horolezců současnosti je objevování nových výstupů na nejvyšší hory světa. Na konci srpna se z jednoho takového vrátil. Společně s horolezci Tomášem Petrečkem a Radoslavem Grohem se pokusili neúspěšně zdolat majestátní, bezmála osmitisícový Mašerbrum v pohoří Karákóram, označovaný také jako K1.
Vrchol Královny hor, jak ji Holeček nazval v jednom ze svých příspěvků na Instagramu, se podařilo v minulosti zdolat jen čtyřem výpravám a lidská noha na něm nespočinula už 37 let. Mít možnost rozhlédnout se z jeho špičky tak zní už samo o sobě jako velká výzva, ostřílený český horolezec, který hory zdolává takzvaným alpským stylem, tedy bez návratů, fixování a bez umělého kyslíku, si ale vyhlédnul cestu západní stěnou, kterou v minulosti nevylezl ještě vůbec nikdo. Slibovala totiž převýšení více než 3 500 metrů v extrémních podmínkách plných nepříjemných lezeckých úseků. Prostě idylka.
I když běžnému smrtelníkovi zní něco takového jako jasná sebevražda, Holeček zdůrazňuje, že každý projekt pečlivě promýšlí a nikdy by se nevydal na stěnu, u které by předem věděl, že se vylézt nedá. „Tahle hra nemá končit tragédií ani hrdinským činem. Celou cestu musím mít dobře naplánovanou, abych si z ní udělal zážitek. Ale ne poslední,“ směje se, když se setkáváme jen pár dní po jeho návratu z Pákistánu.
Zároveň ale dodává, že ačkoliv může plánovat a předpokládat sebelépe, na každém výstupu ho vždy něco překvapí. Tentokrát na horolezce číhaly jednak nečekané zdravotní komplikace, kvůli nimž se musel Petreček v počáteční části výstupu oddělit, a nepříznivé klimatické podmínky. Sníh, který neposkytoval potřebnou oporu, nakonec způsobil, že se museli Holeček s Grohem v 7 300 metrech nad mořem otočit a zahájit sestup do základního tábora.
„Ale tohle je na každém výstupu krásné. Máme představu, že bude nějak probíhat, a všechno je úplně jinak. Jde o to naučit se nebýt z toho otrávený a přizpůsobit se. V tom tkví schopnosti přeživších. Právě nepředvídatelnost dělá každou expedici zábavnou a zaplať pánbůh za to,“ říká v rozhovoru.
Máro, jak se cítíte čerstvě po návratu z výstupu na Mašerbrum?
Po návratu je vždycky dobře. Tady je ráj na zemi, ač si to mnohdy neuvědomujeme. Když se v Evropě zrovna neřežeme a neděláme si zle, máme tady úžasné místo k životu. Rozdíl se světem, který leží někde v dálavě, včetně těch hor, kam jezdím já, je po návratu nejpatrnější. Takže teď doma nasávám život plnými doušky, i když jde zase o standardní život pozemšlapky. Tyhle pocity trvají vždycky tak týden, než mě přejdou, ale jsou hrozně intenzivní. Jako by se mi otevřely všechny smysly.
Ale hory jsou pro vás také ráj na zemi, když se do nich tak často s nadšením vracíte, nebo ne?
Hory pro mě znamenají nějaký smysl, jasný cíl. Jsou prostředníkem pro moje představy a realizaci kroků. Zrovna dáváme dohromady jednu benefiční akci společně se společností Fosa, která mimo jiné zajišťuje asistenční služby pro lidi s mentálním, fyzickým či psychickým znevýhodněním – půjde o besedu v kině Aero. Ale proč o tom mluvím. Pořadatelé totiž chtěli na plakát téhle akce dát nápis dobro-druh, což jsem zatrhnul, protože přece nejsem žádný dobrodruh.
Dobrodruzi hamtají po světě bez cíle, něco nahodile zkouší. Já lezu a mám jasnou představu, co na hoře chci dělat. Takže dávám pečlivě dohromady logistiku, parťáky, připravuji se na to a chci ji nějakým způsobem zdolat. Mám jistotu, že nahoře něco přijde, něco, co je dáno okolnostmi, ale chci jimi projít jako nůž máslem. V nahodilém dobrodružství pro mě není žádná přidaná hodnota.
Pečlivé plánování předcházelo i výstupu na K1. Jak dlouho jste na tuhle horu měl vlastně zálusk?
Do Pákistánu jsem jezdil roky a K1 mi učarovala, už když jsem ji viděl poprvé, což bylo někdy v roce 1997. Podobných příběhů mám v hlavě spoustu, protože takových míst je na světě hodně, jenže člověk postupně zjišťuje, že největší překážka je čas – vtěsnat je všechny do jednoho lidského života je nereálné. K1 jsem ale chtěl zdolat a ten pocit ve mně uzrával, protože vím, že je to sám o sobě problematický kopec. Je vystrčený před celý hřeben Karákóramu, před všechny ty největší štíty, takže schytává nejhorší počasí a je na něm specifické mikroklima. S postupující cestou na vrchol problémy jen přibývají, navíc jsou koncentrované ve velké nadmořské výšce, kde už toho lidi i bez komplikací mají vždycky dost.
Spíš to zní, jako by horu nebylo možné zdolat.
Kdyby měl být výstup bez šance, nešel bych do něj. Šlo by totiž o úplně špatný předpoklad a tak to dělat nechci. Západní stěna K1 má logičnost postupu, jen do sebe všechny okolnosti musí správně zapadnout. A aby se to soukolí otočilo tak, jak je potřeba, musíte mít také požehnání nebes. A když ho nemáte, musíte mít trpělivost. Což je těžké, nepříjemné, spojené se zklamáním… Ale ta hora sama o sobě je na lezení dobrá.
Vám hora příliš nepřála, i přes to, že jste jí před výstupem lichotil a nazýval ji Královnou. Čím vás nejvíce zaskočila?
Každý výstup do neznáma je něčím nový a vždycky přijdou překvapivé momenty. Letošní karákóramské léto se bohužel neslo v duchu atypického počasí. Čtyřicet dní tam bylo relativně teplo, takže když v noci mrzlo a přes den teplota stoupla, ze sněhu na vrcholu odtála voda a přestal držet pohromadě. Stal se z něj cukr moučka, jen taková námraza o výšce jednoho metru. A to pro mě bylo naprosto zdrcující, protože nebyla šance s tím cokoliv provést. Jakmile jsme do takového sněhu jen trochu hrábnuli, okamžitě se začal sypat. A kromě skály, která nahoře byla, jsme neměli žádnou sněhovou ani ledovou oporu.
Kromě špatných sněhových podmínek měl problémy i jeden z vašich parťáků Tomáš Petreček, kterého přepadly komplikace se zubem. Co se přesně stalo?
Tomášovi se bohužel stalo to, čeho se obává každý, kdo si s sebou do hor táhne nějaký latentní zdravotní neduh. V nadmořské výšce se totiž takové problémy často projeví. Jste totiž v prostoru, kde je tělo vystavené každodenní zátěži. Ta nastává už při aklimatizaci, která nám v tomto případě zabrala asi dva týdny. Běhali jsme po kopcích kolem K1, které jsou jednoduše dostupné, abychom si přivykli na výšku kolem šesti tisíc metrů nad mořem. Tělo si díky tomu uvědomí, že nemáme v plánu dát si pokoj a řekne si, že než aby chcíplo, raději se adaptuje. Jenže zánětu zubu se nepřizpůsobí, ten se s rostoucí zátěží prostě jen a jen zhoršuje.
Tomáš se musel oddělit v momentě, kdy jste už měli kus výstupu za sebou a šel dolů sám. Nebylo to příliš rizikové?
Společně jsme situaci vyhodnotili poměrně rychle a jednoduše. Jednu noc jsme zůstali na místě, ze kterého se mohl ještě relativně dobře vrátit – když vezmu v potaz jeho schopnosti. Ráno jsme se probudili a viděli jsme, že se jeho stav zhoršil, takže to bylo jasné nazdar a sbohem. Shodli jsme se na tom, že sestup sám zvládne, ale kdyby potřeboval, samozřejmě s ním seběhneme. Bylo to těžké, ale v ten moment s tím člověk nic nenadělá. Tomáš byl znevýhodněný, ale nechtěl nás brzdit, věděli jsme, že jsme v časové tísni kvůli počasí, takže udělal to, co bychom na jeho místě udělali i já s Radkem. Věděl, že bude muset přeskákat nějaké trhliny a dát si na některých místech větší pozor.

Kdyby měl být výstup bez šance, nešel bych do něj. Šlo by totiž o úplně špatný předpoklad a tak to dělat nechci.

Klobouk dolů, že situaci zvládl takto vyhodnotit, když ho trápil zub.
Nahoře totiž nemáte moc možností. Tomáš si mohl vybírat jenom z blbých variant. Jedna z nich byla, že prostě musí rychle zmiznout. Na kopci žádná záchrana neexistuje, pokud nejste na standardizované cestě. Věděli jsme, že tam za námi nikdo nepřiletí. Nejjednodušší je tak dostat se co nejrychleji dolů. Měl jsem s sebou kleště a z minulosti mám zkušenosti s drsnými zásahy v podobě zašívání roztrhaného lýtka bavlnkou, omotávání otevřené zlomeniny špagátem… Ale kleštěmi bychom mu nepomohli, to bychom celou situaci mohli akorát zhoršit, takže v danou chvíli mohl jít prostě jenom dolů.
Nakonec jste se i vy s Radkem po několika dnech urputného výstupu rozhodli, že otočíte směr a vrátíte se do základního tábora. Bylo to těžké rozhodnutí?
Kvůli sněhu, který nedržel pohromadě, jsme usoudili, že se stěnou nedá prolézt. Technicky by to šlo, ale ne časově. Věděl jsem, že kdybychom se za každou cenu chtěli dostat na vrchol, zabere nám to spoustu hodin a dnů – jen s padesátimetrovým úsekem bychom se potýkali kdovíjak dlouho. Nevycházelo nám to silově, ale ani kvůli počasí, které se k nám blížilo a bylo špatné. Kdybychom pokračovali, pravděpodobně bychom se někde zřítili, protože skála nebyla moc dobrá. A kdybychom přece jen vylezli na vršek, zastihla by nás tam obrovská sněhová bouře, kvůli které by se na nás pravděpodobně sesunula lavina při sestupu na druhé straně hory. A být někde pohřbený pod sněhem, to nechci. Je pravda, že se v něm člověk sice nezkazí, ale i tak mi to za to nestojí, aby mě takhle někdo jednou našel.
Emoce a touha dostat se nahoru tak šly úplně stranou?
Je to tak, takové vyhodnocení musí být rychlé a racionální. Prostě nebyla šance. Někdy to nelze zvrátit. Chtěl jsem to na K1 zkusit, jelikož se blíží okamžik, kdy se na všechno tohle vyprdnu. Ale i pokus je důležitý. I neúspěch je totiž povznášející. Zkusili jsme to, zjistili jsme, jaké to tam je, dostali jsme na zadek, ale to bylo jen kvůli momentálním okolnostem, které na hoře panovaly. Jednoduše jsem nebyl schopen přetlačit horu vůlí ani silou, alespoň ne s tímhle tělem a v daný čas, kdy jsme tam byli. Ale to neznamená, že se to nepodaří nikdy nebo se to nepodaří někomu jinému. A já vím, že kopec neuteče. Ten na místě zůstane ještě dlouhou dobu, takže pokud mi vydrží i myšlenka vylézt na jeho vrchol, neztratili jsme tímhle pokusem vůbec nic.