Rozhovor s Markem Holečkem, horolezcem a členem reprezentačního týmu.
Téma: Marek Holeček, horolezec, člen reprezentačního týmu
Moderuje: František Lutonský
www.ceskatelevize.cz

Dotknout se nebe pro Objektiv 

Náročnost přípravy a přepravy horolezců do BC – obecně na světě a konkrétně v případě druhého kopce podrobně
Náročnost přípravy se obecně shrnout nedá. Ovšem co se opakuje před každou novou výpravou je: najít dráždivě vyhlížející cíl, zamilovat se do něj a nedat prostor pro jakékoliv váhání. Vše ostatní znamená jen technickou dovednost v běhu přes administrativní překážky, té či oné země, mnohdy spojené s bohatým příspěvkem pro nenažranou státní kasu. Sranda začíná a kolotoč překvapení se roztáčí hned po samotném příletu. Jak se dostat do hor a pod samotný vytoužený kopec? My jsme se s Honzou po xté ocitli v Asii, kde nás život z předchozích expedic naučil základní pravidla platící pro tyto části země. Na čem se domluvíte předem, nebo s čím počítáte tak zvaně na beton, se rovnou pokorně rozlučte. Den nebo více dnů zpoždění oproti předpokladu berte jako vítanou příjemnou relaxaci a ani výbuch vzteku či naditá peněženka vám většinou k výraznému uspíšení nepomůže. Samotná doprava po nevyzpytatelných asijských silnicích je vždy kapitola sama o sobě. V naší trilogii DevoldTrileNorthWalls jsme si vymysleli, že se budeme pokoušet o vylezení tří nových cest na tři ne zcela běžné kopce a pokaždé v jiném pohoří i státu, tudíž slovo přeprava se pro nás stalo noční můrou. Pro oko diváka Objektivu se pokusím přiblížit nejméně známou cestu po Afghánských silnicích, která vede od letiště v Kábulu přes Mazárešarif pak do Váchánského koridoru okolo měst Fajzabád až do malé pod horami utopené vesničky Išmurch. Najmutí auta rozhodně žádný zásadní problém neznamená. Nicméně pravda je taková, že auta do značné míry změnili svůj vzhled od té doby, kdy sjeli z montážní linky a mnohdy samotným výrobcům by dělalo velké problémy určit co je to vlastně za typ. Nepsané pravidlo dopravního chaosu zní, velikost soupeře tudíž váha rozhoduje o tom, kdo dává přednost v jízdě a pokud řidič nemá tonáž na své straně musí předvést nervy z ocele, pokud chce být na místě určeném první, no a to chtějí být přeci všichni. S dalším překvapujícím momentem se seznamujeme hned po vyjetí na samotnou závodní dráhu, která vede z kábulských uliček přes klikatící se údolí k Mazarešarifu. 
Po aghánských silnicích se řídí jako u nás, to znamená volant nalevo v kabině automobilu a jedete po pravé straně vozovky. Zděšení nastává, pokud na vás vyjde šofér s řízením napravo. Obzvláště se to projeví ve chvíli, kdy sešlápne pedál s vidinou předjet pomalu jedoucí náklaďák v uzounkém údolíčku s ostrými zatáčkami. Vrhne svůj zapálený závodnický pohled na místo spolujezdce a podle jeho rozšiřujících se zorniček a paniky v očích usoudí, zda je čas na divoký předjížděcí manévr. Smutné je, že v tu chvíli nemáte jinou možnost než přihlížet na přibližující se katastrofu. Proto není od věci si drmolit mezi zuby stále dokola, pomáhej bůh všem co jsou na cestách. Jelikož jsme na afghánské půdě tak okamžitě konvertujeme k islámské víře, takže Inšaláh, neboli Alláh s tebou.
O zemi, O lidech, O životě ve vesnicích. Historie země – proč je taková jaká je, proč jsou její obyvatelé takoví, jací jsou?
Letadlo nás vyklopilo v Kábulu do rozžhavené polopouště, kde hliněné příbytky poskromnu střídá železobeton a prosklené fasády. Nesourodost materiálů je zde stejně čitelná jak střet dvou naprosto rozdílných světů. Směšně málo blahobytného života v kontrastu se zbytkem, kterému je přiděleno drsné nesmlouvavé živoření. Přistáli jsme do válkou zmučené islámské země Afghánistán. Od samotného začátku co projíždíme městem, míjíme vojenské posty obehnaný ostnatými dráty a na každé významnější křižovatce stojí ozbrojenec obalený do neprůstřelné vesty s namířeným samopalem. Teprve až po přečtení historie počínaje prvním tisíciletím do současnosti mi dochází, proč se už od pradávna vedou téměř bez přestání boje s touhou uchvátit a ovládat tohoto území. Je to vstupní brána od Evropy přes arabské státy do Indie a Číny, přitom na severní hranici oddělené jen Tádžikistánem dřímá velké Rusko. V minulosti vedla přes území současného Afghánistánu tak zvaná Hedvábná stezka, která spojovala obchodně i kulturně východní a západní svět. V dnešní době se spíše dá mluvit o geopolitickou úlohu. Jelikož země nevlastní žádná obrovská nerostná ložiska a pokud se dá mluvit vůbec o nějakých, tak jsou složitě přístupná nebo transport z nich je téměř nemožný. Zemědělství probíhá převážně v oázách okolo řek jelikož je naprostá absence vodohospodářství a sprašový hornatý terén je z valné většiny roku v období sucha nehostinnou pouští. Jen pro dokreslení do údolí Išmurch kam jsme po čtyřech dnech jízdy dorazili právě vrcholili žně, jedno z veselých období hojnosti než kraj v úpatí Hindúkuše pohřbí na několik měsíců sněhová nadílka. Pradávný způsob sklizně obilí a brambor, hlavních produktů, které mají odvahu vyrůst v kamenité a chudičké zemi, jsou jediným zdrojem k obživě tak i též směným artiklem.
Pohled na Evropana vstupujícího do jejich království. Co je pro Evropana nejpřekvapivější?
Popisovat rozdílnost mezi Asijským a západním životním stylem nenarveme do pár vět. Jestli mě šokují ženy zahalené do burek nebo chlapi nosící pirotombon sahající pod kolena?Ne…!Přísluší to životnímu stylu a klimatickým podmínkám, přenášet myšlení včetně oblíkání na evropský standard je nemožné. Pro naše oči je to stejně těžko pochopitelné jako pro jejich. Nicméně mohu říct že sám za sebe mám jediné poznání při klouzání světem a to, že lidé jsou všude ve stejném procentuelním zastoupení, hodní, dobří, hloupý, zlý.
Legendy, mýty?
Jednu za všechny, pocházející, nebo spíše stahující se k mešitě HazratAli v Mazárešarifu. V pověsti se tvrdí, jakmile přiletí jiný holub než bílí, tak do čtyřiceti dnů změní barvu peří na bílou. Nevím, co je na tom, v každém případě jiného než běloučkého „ptakoňě“ jsem tady neviděl, takže je to nejspíš pravda…
Spolupráce se členy expedice?
Co se týče naší expedice v Afghánistánu měli jsem hodně umetenou cestu díky kamarádům, pracujícím na misijních místech v Kábulu, Mazárešarifu buď jako stálý zaměstnanci, nebo externě pracující pro organizaci Člověk v tísni(zjistit jestli nadace nebo organizace?). Z nich se rekrutovali i naši další tři členové putující s námi za dobrodružstvím a splnění dětského snu navštívit afghánský Hindúkuš.
Co kdybychom se do této země vypravili „na dovolenou“?
Ne, země se nachází v zoufalé křeči a nenabízející pod slovem dovolená patřičný odpočinek. Sice dobrodruzi mohou zažít skutečná dobrodružství ale… Nastudovat prostředí je bezpodmínečnou nutností včetně uvědomit si, že se stále nacházíme v zemi, která má v podstatě válečný stav a samotný složitý pohyb po regionech vyžadující desítky přiblblých povolení v zaminované zemi, může přinést nejedno nevítané překvapení.
Od BC na vrchol a zase dolů – snažíme se obyčejným lidem přiblížit to, co prožíváte
Kurva Alenko, já jsem také obyčejný „normální“ člověk! 
Pocit natěšení a údernosti na začátku vystřídá jak šlehnutí proutku vystřízlivění a zděšení. Netroufli jsme si víc, než dokážeme dosáhnout? Ano, pokud jdeme zkoušet něco nového, kde neprojdou karavany lidí nebo v horším případě nikdo a není tudíž konkrétně soudobě vše zmapováno, tak na tyto otázky nemůžeme najít odpověď. Je třeba to testnout, nic víc. Jinak samozřejmě, musí se počítat s tím, že přirozené nejschůdnější cesty jsou již prošlapány a pro horolezce přeneseno ve významu přelezeny. Toť vše.
Co si balíte s sebou?
Ohraná fráze co se sebou. Mimo jiné jedná se o vysokou alchymii. Vzít vše důležité pro přežití při lezení, včetně daleko zásadnější dvojnásobně potržené veličiny ani gram navíc!Podle těchto indicií má batoh při lezení váhu plus mínus pět kil na dobu určitou přibližně pěti šesti dní života ve stěně. Jmenovitě, krom oblečení které máme většinou kompletně oblečený na sobě je v batůžku tenký 800gramový spacák, vak pro bivak a jídlo. Jdeme lézt na kopec… a néé chodit do vrchu, tak zní naše motto. Náš výstup by neměl být ohranou napodobeninou expedic typu dobití po tisícáté vyřvaný vršek s kulinářským bonusem od šéfkuchaře, který na vás čeká dole s hordou nosičů v BaseCampu. V hlavě máme výstup alpským stylem, to znamená ve dvou bez zajištěných postupových táborů, novou cestou, s lákavou vidinou amunzenovského šlápnutím do neznáma. Pokud se zadaří, tak se do horolezecké historie zapíše nový výstup. Odměnou za několikadenní dřinu protkanou strachem a nezapomenutelnými zážitky, je pojmenování prvovýstupu, který navždy ponese naše dvě jména. Toť veškerá sláva horolezcova.
Jak se stravujete?
Při přednáškách odpovídám takto: ústy a odpad odchází všem známým otvorem, pouze jeden rozdíl jsem zaznamenal a to v případě že jsem ve stěně tak si dotyčné ehm neprohlídnu. Což může být docela frustrující, jelikož vím, že vše proběhlo jak má a není to tam… 
Nicméně pro úsporu váhy a jednoduchost přípravy jídla tak i tekutin, bereme na lezení instantní, v krámech běžně dostupné produkty. Základ tvoří bramborová kaše s mlékem, jelikož nic neváží, nasytí a dá se rozmíchat do vlažné vody. Ve chvílích velké nouze třeba když dochází plyn, který šetříme na roztopení sněhu pro příjem tekutiny, tak se dá zďobnout i v sypkém stavu. Nejedná se o kdovíjakou dobrotu, v každém případě je to jedna z dalších motivací nezůstat na kopci ani o minutu déle.
Osobní komfort – teploty, vlhkost,… apod.
Dost často se setkávám s názorem: ty jezdíš do hor a proto jsi zvyklý na zimu. Hloupost, chlad zůstává chladem a dá se pouze tiše přijmout a tolerovat. Hodiny probděné v bivaku, kdy venkovní teploty jsou hluboko pod bodem mrazu a tělo se klepe jak drahý pes, soustředí se myšlenky pouze na dvě věci, buď ať konec nepřichází tak plíživě pomalu, nebo hergot ať začne konečně svítat a můžeme lézt dál.
Kolik času na cestě, kolik času ve stěně?
Tento poměr je hodně nevyrovnaný. Před odjezdem říkáme, jedeme si zalézt do hor. Skutečně bychom měli říct: „Budeme čekat na povolení, pak pojedeme po bláznivých cestách, trochu chození kolem kopců pro získání aklimatizace a na závěr pokud počasí a zdravotní kondice dovolí, tak si malounko zalezeme.“ 
Ano, na samotný lezecký manévry zbývá převážně necelých deset procent z celkového času.
Všední den horolezce v BC – rytmus, režim, kontakt domů,…?
Nuda prosvětlená občasným jídlem a převalování z boku na bok při čtení knížky. Čekání před výstupem je dost pro nervózní čas. Chceme už ukrajovat metry k vrcholu, nebo mít po všem a rychle upalovat do údolí směr domov. Jelikož nejsme vyhledávači technických vymožeností, tak rodina a blízký se většinou dovědí o našem návratu až z velkých měst, odkud se dá poslat zpráva emailem, případně zavolat. Výhoda je, že nikdo neví, kdy přesně nastupujeme k výstupu, tudíž nezvyšujeme doma úměrně napětí a na druhou stranu pro naši koncentraci je také lepší nevědět nic o světě pod horami.
Při prvním kroku, na vrcholu, při návratu do BC, uvědomění si zážitku…?
Při tak zvaným alpském výstupu, kdy za sebou nemáme vystavěné záchytné tábory a vůbec nic kde bychom mohli hledat zázemí, je výstup na samotný vrchol ne zrovna euforickým zážitkem. Pro unavené tělo a vydrážděnou psychiku je zapnutý svítící alarm, zatím jsme v půlce, teď nastává slanění včetně sestupu až někde hluboko dolů ke stanům. Radost se v plné síle projeví nejspíš až doma, kde víme, že expedice měla svůj začátek a hlavně radostný konec.
Proč na kopce?
A proč ne? Je tam svoboda rozhodnutí, přátelství, sportovní vybytí včetně neopakovatelných zážitků a vůně dálav…
Návaznost na minulé výstupy na tenhle kopec – 65?
Kopec Uparisina je zapsán zlatým písmem do historie československého horolezectví. Jednalo se o první velice úspěšnou expedici podniknutou v roce 1965 tak hluboko v asijských horách. Tehdy výkvět našich horolezců s nejvýraznější postavou té doby Radanem Kuchařem udělali několik prvovýstupů na okolní koce v údolí Išmurch včetně na zmiňovanou Kohe Uparisínu. Navázat na jejich úspěchy a šlapat po jejich stopách, byl náš dětský sen. Sečteno podtrženo prvovýstup udělali českoslovenští kluci a o čtyřicetdva let později přibyla od nás diretisima středem severní stěny Jako úctu a poděkování za odkaz který po nich zbyl. Výstup jsme nazvali Sweet 65, neboli sladký šedesátýpátý.
Dostupnost informací pro lezce?
Existuje několik informačních kanálů z kterých si lze sestavit přesný obraz, co, kde a kdy se vylezlo. Někdy informace není zcela kompletní a pak nastává detektivní pátrání. Posílání dotazů do různých koutů světa. Odpovědi se bez větších problémů vrací, případně přijdou odkazy na jiný zdroj. Ovšem za takový almanach informací slouží ročenka American Alpine Jurnal shromažďující všechny zajímavé výstupy už od roku 1924.
Rozdílnost ve vybavení a oblečení – váha, kvalita, dostupnost,…?
Zábavné je, že ke spoustě materiálů používaných tehdy se dnes znovu vracíme. Jen vyspělejší technologie nám umožňují využít lépe jejich přirozených vlastností. Například vlněné prádlo, nebo kožené boty. Navrch oproti minulosti získáváme díky lehounké v pohybu nebránící vrstvě v provedení membránových svrchních obleků. Obrovský pokrok zaznamenal též lezecký materiál, který umožňuje zdolávat daleko těžší terény. Všechno toto zboží se dá bez větších problémů od mnoha výrobců získat ve specializovaných prodejnách. Výhoda o které naši předchůdci mohli pouze snít a bylo to spíše v rovině scifi.
Proč je jejich cesta dodnes uznávaná?
Je pravda, že vývoj tak i sportovní výkon v horách pádí mílovými kroky. Pro jednodušší pochopení použiji srovnání třeba s atletikou. Vrcholný sportovní atletický výkon podaný před čtyřiceti lety přesto, že už od té doby uběhlo spousty času, zůstane pro většinu lidí téhle modré planety neopakovatelný. Tak je to i s cestou, kterou udělali kdysi dávno na Uparisínu, zařazeno již jako pionýrská doba horolezectví, naši českoslovenští kluci.