Cosmopolitan 4-2019, Marek Holeček: Všední den moderního dobrodruha

Cosmopolitan 4/2019
28/03/2019 16:12

Marek Holeček: Všední den moderního dobrodruha
Marek Holeček je jedním z mála mužů, který se i v 21. století živí jako dobrodruh. Ve stylovém bistru si o svých cestách a návratech povídal s Bárou Topinkovou.
Představuji si vás, jak sníte jako kluk nad mapami s baterkou pod polštářem.
„Ano! V osmi letech jsem řekl svému otci, že budu horolezec. A on jen profesorsky pokýval hlavou a řekl, že to je dobrý nápad a že mi to přeje. Můj tatínek byl velice vzdělaný a já cestovatelskou část jeho obrovské knihovny miloval! Listoval jsem v zápiscích Zikmunda a Hanzelky, Magalhaese, četl o Shackletonově výpravě… To vše mi vnuklo ideály o lidské touze a představivosti, ukázalo mi nutnost podřídit svůj život nějakému projektu a jít za ním i přes těžké zkoušky.“
Co je to vlastně za pocit, který člověka táhne do dálek?
„Já neutíkám. Jedu tam vždy za nějakým cílem. Můžete se dívat na svět přes Google Earth a mít dojem, jak už je osahaný, přitom jsou pořád mraky míst, na kterých ještě nikdo nikdy nestál. A já tam jedu, protože je objevit můžu.“
Je plánování výpravy stejně slastné, jako když jste se jako malý probíral knihovnou svého tatínka?
„Je tam doba zrání, odhalování, kus detektivní práce. S kopci, které mne zaujaly, ale ještě jsem na ně nevylezl, cítím pocit souznění. Je to stejné, jako když jde muž po ulici a vidí krásnou ženu. Taky se jí nemusí hned zmocnit. I já si nejprve zjistím informace, zasním se nad tím, jestli je to něco, do čeho chci investovat tolik energie. Svět už jsem hodně projezdil, ale třeba vím, že se chci vrátit do Antarktidy a objevit její další kus. Barvy, které uvidíte tam, jinde na světě neexistují.“
Vylezl jste na několik zajímavých vrcholů, lezl na krách plovoucích v oceánu, křižoval jste Antarktidu na jachtě… Jaké další plány se vám honí hlavou?
„Pořád mám nějaké siluety snů, přicházejí ke mně samovolně. Vždycky, když vylezu nahoru, odhalím nové horizonty. Chci si koupit koně a sjet na něm po dobytčí stezce celou Patagonii… Jet krajinou měsíc v kuse, odkázaný jen na pomoc býložravce pod sebou a nikoho nepotkat. Jediné, co lidi dokáže limitovat, je nedostatek představivosti.“
Jak při tom všem zatížení vnímáte své tělo?
„Při lezení ve vysokých nadmořských výškách dochází k totální likvidaci lidské tělesné schránky. Výdej energie je tak extrémní, že už ji nejsem schopen doplnit. Je to, jako bych uběhl několik maratonů denně, umírám. Jsem tam nahoře promrzlý a vždycky si říkám, že se sám sobě divím, proč to dělám. Ale zatímco si v Praze pamatuji každý zmrzlý den, hormon štěstí mi tam nahoře vjede pod kůži a pamatuji si jen to dobré.“
Jaký bývá návrat z dobrodružné výpravy do reality na Vinohradech?
„Vracím se přeplněný dojmy, nasosaný energií… Kontrast světa, ze kterého se právě vracím, a toho, jak dobře se máme u nás, mne vždycky překvapí.“
Co na to rodina? Přece jen býváte odloučení několik měsíců.
„Moje žena je zároveň moje šéfová. Já něco slíbím a ona dohlédne na to, abych to splnil. Je třeba najít protějšek, který má pochopení a taky dokáže můj svět sdílet. Prolétal jsem svět už x-krát, ale vždycky, když splním svůj projekt, vrátím se zpátky k rodině a jedeme na výlet.“
Jak tedy vypadá běžný den dobrodruha po návratu z práce?
„Venčím psa, odvedu dceru do školy. Pořádám motivační přednášky. Zdá se, že ti nadupaní a přeškolení lidé chtějí slyšet, jaké to je na té druhé, nezodpovědné straně. Sami jsou aktivní, ale neopustí znaky své moci, stravenky a telefon. Prodávám jim příběh o svobodě. Přišlo to ale až časem, musel jsem se naučit psát a prodávat lidem zážitky ve formě přednášek. A taky mi muselo dojít, že nejsem živý billboard. Některým profesionálním sportovcům se tohle občas stává, ale já jsem se naučil být a žít svobodný.“
Peníze na další akce jsou tedy příjemné, ale nejsou důležité?
„Dokud se mi zvedá hruď, dívám se na to, co chci dělat. I když si říkám, že možná se stářím přijde větší pohodlnost a menší touha něco objevovat. Nemá ale smysl přemýšlet o věcech, které nevyřeším. Maximálně si v okamžiku smrti řeknu, že ten poslední měsíc o hladu v horách byl hnusný, ale zážitky předtím za to rozhodně stály.“

DALŠÍ FOTOGRAFIE