Les plus belles montagnes du monde, neboli: „Nejkrásnější hory světa“
Před pár měsíci mně přišel e-mail od Claude Gardien. Vůbec jsem netušil, kdo se pod tím jménem schovává, nebo zda někoho takového znám a tak k jeho otevření došlo o dost později oproti běžné korespondenci. Když k tomu nakonec došlo, vybafl na mě text…
Claude: „Dobrý den Marku, potkali jsme se v Chamonix a dostal jsem od vás soubor různých fotek. Chci vás tímto poprosit, zda jednu z nich mohu zveřejnit ve své připravované knize „Les plus belles…“a bla bla bla. Samozřejmě vám zaplatím, přičemž navrhuji 60 éček. V příloze prosím vyplňte formuláře a odešlete je na přiloženou adresu, aby úřední šiml měl radost a zařehtal.“
Já: Odpověď šla hned vzápětí při představě lehce nabytých fufňů. „Pas un problème,“ zapojil jsem jednu z dvou vět, které nejčastěji ve Francii používám a ke své lítosti musím přiznat i ovládám. 
Druhou mě naučili v Provence při nekončící degustaci vín, znějící nějak takto: „Non merci, je envie de vomir,“ čili „Ne děkuji, chce se mi blít.“ 
Toto konstatování vždy stačilo, abych nemusel sáhodlouze opisovat, že jsem nalitý jak brok. 
Apropós o jakou fotku vlastně jde?
Claude: „O Talung!“
Já: „Dobrá, pokud vám nepokazí obsah vaší knihy a následnou prodejní úspěšnost, klidně si jich vyberte víc a další prašule nepotřebuji, howgh.“
Aktivita korespondenční v té chvíli utichla, jelikož mě nic netlačilo, zapomněl jsem na ni a s přibývajícím časem upadla do stavu naprostého kómatu. Po několika týdnech se znovu objevil e-mail s vykřičníky.
Claude: „Potřebuji ty vyplněné papíry, kniha je již před vydáním!“
Já: „Omlouvám se, zapomněl jsem a hned (ještě dnes) je odešlu.“ 
Po této odpovědi jsem stiskl Enter na přiložených dokumentech. Tiskárna začala chroustat, skřípat, jednoduše vydávat zvuky vypovídající o horlivé činnosti. Jeden papír se pomalu sunul z útrob stroje za druhým, až hromádka narostla na úctyhodných deset listů. 
V tom okamžiku mi bylo jasné, že nemohu dostát svého slibu. Tímto se neprokoušu. Vyhlíželo to hůř, než daňové přiznání. Vzal jsem štos potištěných papírů a hodil ho do koše s konstatováním: „Fotku si můžeš Cloudíku vylepit klíďo i na dům. A ta pitomá éčka, ať si žabožrout strčí klíďo za trenky.“
Tím jsem nabyl falešného pocitu, že je parádně uklizeno, jelikož já nic nechci a on má vše co potřebuje. Nikdy se nejspíš již nepotkáme, tudíž „vo-co-GO“. 
V nadcházejících dnech jsem odletěl do Thajska, kde klid a pohoda měli naplnit mé dny. Tak bylo, dokud nezačal blikat v mé schránce zase ten neúnavný frantík. Bože, komu jsem co provedl, vždyť… Vlastně škoda mluvit.
Já: „Vím, vím, neposlal jsem a znovu se omlouvám. Prostě Claude, prachy nechci a fotku si užij. S bohem a šáteček Mára.“ 
Tááák, hotovo a dej mi svátek. Doufám, že jsem mu to tímto pěkně a definitivně nadal. Následující den neúnavný „Gál“, posílá další e-mail.
Claude: „Mockrát děkuji, ale stejně budu potřebovat vyplnit lejstro, kterým se vzdáváš nároku na honorář.“ 
Můj klid byl ten tam a v již tak přetopeném tropickém vzduchu, bylo přiloženo do kotle. Pára mi začala syčet z uší a blížil se výbuch nasyceného kotle. Já ho zabiju, až ho potkám, né…, já čekat nebudu a pojedu ho rozmáčknout jak švába hned. Hlavně ať už neposílá žádné papíry k vyplnění… z duše je nenávidím.
Finále dopadlo tak, že mé běsnění nenašlo cíl vzdálený tisíce kilometrů a požadovaný dokument jsem nakonec „Klódovi“ poslal. Odměnou mi po pár dnech přišla velkolepá kniha. 
Lehce jsem oněměl, když na mě vybafl výběr nádherných hor, kde rozměr dvojstránky byl bezmála A2. V této velikosti vypadaly jako na dlani, jako kdybych u nich přímo byl. Mnoho z nich jsem znal, viděl na vlastní oči a na některé jsem měl možnost dělat i první lidské otisky. Jinými slovy, prožil jsem s nimi úžasné zážitky. U jedné z dvoustránkových fotografií byl napsán popisek, který mi pohnul srdcem: 
„En 2013, la face était réussie par les Tcèeques Marek Holecek et Zdenek Hruby, en quatre jours. Ils descendirent par la face ouest en une journée supplémentaire, dans de conditions difficiles. L'éperon nord est un des challenges de I´himalayisme daujourdhui.“
Děkuji Ti neznámý frantíku „Klóde“, a naopak teď teprve doufám, dokonce si vyloženě přeji, aby se naše cesty ještě někdy protnuly.
Těbůh Mára