INDIE

2006

Garhwálský Himaláj, Mt. Meru – 6310 m n.m.

  • SV stěna – 7a M5 80°
  • Délka výstupu 2000m
  • Vylezeno za 13 dní
  • Alpským stylem
  • Spolulezec: Jan Kreisinger
  • Září-říjen 2006
  • Oceněno čestným uznáním Golden Piton Awards časopisu Climbing Magazite (UK)
  • ČHS ocenil jako výstup roku

 

Srovnání účtů neboli Filkův nebeský smích - Expedice Garhwal 2006

Devět let dozadu s Filkem (Filip Šilhán). Indie, Garhwal, Mt. Meru 6310m.

 Vlhko a kosa jak ve špatným filmu. Jsem úplně promočenej a už několik hodin drkotám kusadly. Ležím na malým sněhovým ostrovu a vedle mě ještě jeden zoufalec - opovážlivec. Je zabalen jak larva do mokrýho a pomalu zamrzajícího obalu, který ještě před 18 hodinami byl naducaný a teplem lákající spacák. Z nebe se pomalu přestal sypat bílý malý zmetek a mráz s vichrem otočil volume citelně doprava. Čas se vleče. Zprava dvacet metru vzdálené a i druhé dotěrné intimní blízkosti se prohánějí nákladní vlaky s nahromaděným sněhem. Stěna se proměnila v bílé peklo. K ledovci máme deset slanění, plus svižný výklus na místo, kde je konečná pro veškerý stěnou přepravovaný náklad. Larva se pohnula a vystrčila hlavu. V umučené tváři poznávám Filka. 
„Zdrháme!“ řveme na sebe. Jedná se o obdobu ruské rulety. Každopádně pozvolnému chcípání v „orlím hnízdě“ jsme dali sbohem.

 Současnost s Honzou na Smíchově v Lokalblok v hospůdce zaplivané.

 Platí,“ břinknutí půllitru stvrzuje jak pečetidlo předchozí slova. Pro letošní pokus o sebevraždu se přihlásil Jenda (Jan Kreisinger). Dobře mu tak. Více jak deset předchozích pokusů na Meru skončilo u slova pokus. Prvnímu komu se zadařilo byl  Sergej Babanov při svém až druhém sólovýstupu. Jeho elegantní cesta vede v pravé a pohledově nejschůdnější části stěny. Jeho snažení bylo v roce 2001 oceněno jako nejlepší výstup roku při vyhlašování „Zlatého cepínu“ ve Francii.

 Zápisy z deníčku Marka Holečka v období od 7. září do 8. října 2006

7.září - Odlétáme z Moskvy s půllitrovejma pivkama za jeden koláč. Ihned využíváme příležitosti a krátíme si s tím čas do dalšího přesunu.

8.září - Přílet do země s miliardou a dvě stě miliony umudlancu s rozbujelou byrokracii a točeným pivkem za dva baky. Není sice moc dobrý, ale má vysokou voltáž.

12.září - Nekonečná pakárna s úředníky při vyzvedávání carga - papíry straší, jsme v kaši. Indický horosvazový šejdíři a Uttarahalské provincie z nás vymačkala dalších 4 000 baku.

13.září - Odměnou za naše prašule vyfasujeme veš do kožichu v podobě styčného důstojníka S. K. Nehru. Sedáme do public basu a vyrážíme ze špínou, smradem a lidma napěchovaného Dillí.

15.září - Řítíme se doslova a do písmene dnem a nocí, na pokraji technických možností pekelného stroje, schopnosti řidičových a uzounkých cest zařízlých vysoko ve svahu nad klikatící se a bouřící Gangou.

16.září - Z malé, ale rušné vesničky Gangotri odcházíme s pěti chodícími batohy. Můj obdiv k nosičům, kteří každodenně tahají častokrát víc než polovinu své tělesné váhy. S. K. začíná být citelně nervozní, jelikož prý nemáme pro něj místního kuchaře, včetně kuchyně do Base Camp. Uklidňuju ho slovy: „Nech se překvapit.“

18.září - Šlapeme pochod hrůzy. Z duše nenávidím chůzi a ještě s batohem. Po cestě míjíme desítky trekařů. Pro mě nepochopitelný druh s úchylným a sebedestruktivním způsobem masochismu.

20.září - Tapovan BC. Motá se mi šíša a z dlouhé chvíle vytahuju lezajdy a popolézám po šutrech rozsetých okolo nás.

21.září - S. K. si stěžuje na stravu a dožaduje se zásadní změny v jídelníčku.

24.září - Taháme jak soumaři lezecký harampádí přes 5 200metrové sedlo na ledovec pod úpatí Meru. S. K. pochopil, že nemá na výběr a jediný kuchař jsem já. Vzdává to, a utíká nazpět do údolí - vyhladovělej po instantních kaších a na pozdrav mává hrozící pěstí.

25.září - Ani jeden nenašel odvahu říct tomu druhýmu, že na něj háže bobek. Ležíme v sedle nad ledovcem, každý zahloubán do svého nitra. Ráno musíme nastoupit do stěny. Taková iracionální blbost…

26.září - Šlapu sněhovým žlabem. Na zádech svinský tahačák, pod nim zavěšená na smyčce portolage plandající a táhnoucí se za mnou jak bolavá noha. Svah začíná nabírat na strmosti. Po levé straně vidím sněhové žebro, kde vykopávám malou plošinku, zatloukám skobu a připevňuju na skálu náš provizorní domov. Jenda po chvilce na to dolézá. Romantická večeře pro dva je připravena a pak zdlábnutá přímo v posteli.

28.září - Posouváme se o dalších čtyři sta metrů výše. Závěrečný sněho-ledový chlívanec zabrnkal s mýma nervíkama. Prokopávám nad hlavou převěj a škrábu se na ostrý sněhový ostrov. Setkávám se po letech jak se starým známým: „Nazdar orlí hnízdo.“

2.října - Nazouvám lezajdy a pouštím se do prvního skalního pilíře. Má charakter spíše plotnovitý, místy přepažený. Zalézám do tupého koutku. Malou trapnou skobku pět metru pod nohama a Honza schovanej za skalní kulisou. Dýchám jak sentinel. 
„Jendo dávej bacha,“ ječím do prázdna. Moc dobře vím, že pozor dává, ale jeho odpověď mě stejně potěšila. Ztrácím pocit osamělosti. Přesouváme bydlení o dalších 200 metrů výše.

3.října - Těžký mixy v úzkým kolmým žlábku. Cepíny se nechtějí zaseknout do přemrzlých ledových závěsů. Připadám si, jak na dechovým cvičení. Hruď se prudce s bolestí rychle zdvihá. Zmocňuje se mě pocit, že už se nemůžu déle udržet a jako druhá též lákavá varianta se nabízí upadnutí do bezvědomý. Jenda se začíná výrazně opožďovat. Není mu dobře po těle.

4.října - S Jendou to jde z kopce. Koukám jak s velkými obtížemi jumaruje za mnou. Dívám se vzhůru, pak zas dolů na Jendu a je mi jasný, že při současném stavu věcí nemáme šanci. Pokud tady nechceme zůstat, jak mražený filet. „Obracíme a jdeme do kopru,“ řvu dolů. Stahuju za sebou špagáty a sjíždím k posteli.

5.října - Měsíc se zakulatil a v noci výrazně přituhlo. Ráno drnčíme zuby a čekáme na vysvobozující sluneční paprsky. Sčítáme naše šrámy a možnosti. Jedna znamená utéci do údolí, sbohem a šáteček. Druhá šance je najít rychlý průstup vzhůru přes převislou skalní stometrovou barieru ústící na začátek sněhového pole. Chuť trápit se nepochopitelně zvítězila. Kolem třetí přelézám poslední střechovitý převis a jsem na začátku sněhu táhnoucího se až k sedlu pod vrškem. V těchto místech zatím skončily všechny předchozí pokusy: „No potěš pánbůh,“ ani se tomu nedivím.

6.října - 5:30 dětská instantní kaše chutná jak piliny. „Jendo, až vyjumarujem nad skály, budu pokračovat vzhůru a potáhnu za sebou dvě svázaný šedesáti metrový lana. Pokud to stihneš, počkám na tebe. Když ti bude blbě a nedolezeš mě, budu pokračovat k vrcholu.“ 
10:00 vyjumaruju poslední natažený metry fixu. To co se přede mnou objeví, vypadá jak giganticky nařasený vějíř trčící kolmo k nebi. Párkrát se zhluboka nadechnu a pouštím se do bílé pláně. 
11:40 ohlížím se za sebe. Konec svázaných lan pomalu opouští místo našeho posledního štandu. V té chvíli se objevuje silueta Honzy. Skládám mu v duchu hold. Určitě bych nenašel v sobě tolik vůle a sebezapření pokračovat dál, kdyby mi bylo špatně jako jemu. Je to kabrňák. Navazuje se a dobírám ho k sobě. 
16:00 prolézám sněhovou převějí v podvrcholovým sedle. Jenda přichroptil po chvilce vedle mě. Já si už užívám překrásnýho panoramatu hor na druhé straně kopce. Odvazujeme se a šouráme se k vrcholu. 
18:30 užíváme si posledního slunce a zalézáme do zavěšeného žďáráku. Plošinku pro bivak máme hned pod sedlovou převějí. Rozehříváme sníh a zaléváme blahodárnou tekutinou utrápené vnitřnosti.

7.října - Slaňujeme umlácený, utahaný a omrzlý k našemu závěšenému domovu. Dnes se dolů už nedostaneme, ale nabíráme správný směr.

8. října- 14:30 po “x“ dnech dolézám na nástup a dělám zase normální obyčejný prostý kroky. Podáváme si s Jendou ruku a bez nějakých velkých proslovu uzavíráme předchozí prožitý utrpení. Jsme dole: „HURÁ MIZÍME ODSUD.“

DALŠÍ FOTOGRAFIE