Sponzoři...

Jste zde

Zlatý cepín a sedm skob v patě

Rozhovor pro časopis OUTDOOR 2/2014

Namísto dobývání světových vrcholů pajdá po rozpálené metropoli nebo baví kámoše poskoky po jedné noze pod stěnami v Adršpachu. „Ten moment zastavení je taky důležitý,“ říká horolezecká superstar Marek Holeček a užívá si dětské prolézačky s dcerkou na Vyšehradě.

Text: Tomáš Nohejl
Foto: Václav Novák, Barbora Berdychová, Pavel Žofka, archiv autora

Foto: Archiv Marka Holečka
Zlatý cepín a sedm skob…

Hloubat při hledáni motta moc nemusel. „Nejde o to, co vylezeš, ale co z toho zůstane. Ty zážitky. S lidmi. Společné vědomí je násobí,“ vypráví. A při první otázce se divoce rozchechtá…

Jak si Mr. Zlatý cepín zláme nohu v Prachovkách? To je skoro jako by to zpíval Ivan Mládek?

Vynechal bych toho mistra… Mám na to svoji teorii: Člověk se narodí, to už je samo o sobě nebezpečný jako pak každý další pohyb na téhle planetě. Někdo má dlouhou dobu štěstí, a někdo ho ani nezačne mít. Já ho měl a teď se na tom trochu podepsal lidský faktor, že odešlo, příčiny nechci radši dál rozebírat. To už je jedno, kde přišla chyba.

Co se stalo?

Výsledek je jasný: Spadl jsem, lano nezabralo, jak mělo, dostal jsem se až na zem…

… z jaké výšky?

To nebylo tak moc, asi devět metrů.

Uvědomil sis okamžitě, o co šlo?

Věděl jsem hned, že mám zlomenou patu, sezona končí a výprava je v čudu. Na druhou stranu to není úplně negativní záležitost. Ten moment zastavení, který bývá důležitý, je sice vynucený, ale za běžného života ho člověk neudělá. Nejde o rekapitulaci. Nic měnit nehodlám, dva dny po operaci jsem zase lezl po stěně. Někdo může říct: nepoučitelný. Ale z čeho bych se měl poučit? Sečetly se tu zkrátka některé běžné věci.

Drobné chybky za léta lezení, nebo snad osud?

Pod osud můžeme schovat všechno, že jo. Ale někdo s tím neumí pracovat, spíš si to ohýbá tak, jak potřebuje. Tisíckrát mě to minulo, vědomě i nevědomě. Teď ne.

Ještě nikdy jsi neutrpěl žádnou zásadní újmu, že?

Ne, ale znáte to, na každého se sbírá voda. Jestli jsem si to vybral a začíná blbé období, nevím. Já doufám, že ne. Vždycky jsem přistupoval k lezení s respektem, riziko života je žít. Přišlo to, mohl jsem si zlomit nohu tady na kanálu v Praze 2.

Přineslo ti zranění i poznání sebe sama, schopnosti snášet bolest?

Foto: Archiv Marka Holečka
Hindúkúš 2008. Aneb muž v ledové stěně. Typický obrázek.

Nevím, jestli mám snížený práh bolesti, ale nic extrémního to nebylo. Hned jsem se plazil jak Meresjev - ale nechci se vracet do nomenklaturních dob - asi kilák a něco ze skal na parkáč. Po cestě už jsem skákal. Pak jsem si sednul do studánky; abych se chladil, čekal na odvoz a obvolával kámoše doktory, kdo je zrovna na sále. To bylo nejzábavnější vidět, jak mají dobří doktoři moře volného času.

Pobyt na vysoké hoře tedy bolí víc?

Takhle to není. Strádání je, když trpí psychika, to je víc než fyzická bolest. Když se mu nechá prostor, může se stupňovat, známá věc. Bolest má svoji hladinu, ale když se vnitřně krmí, zvyšuje se, receptory víc reagují.

K této filozofii jsi dospěl lety v akci?

Na horách to přichází přirozeně. Lezení je specifická činnost, v plném zápřahu tam člověk přijde o tři čtvrtě kila svalové hmoty denně. Tělo dostává neuvěřitelný kotel. Tisíc nalezených metrů a ještě tě přitom pánbůh drží u krku a přiškrcuje kyslík. I kdybys tam nic nedělal, přicházíš o spoustu energie. Ale on začne nekonečný maratón výkonu, který nepřestává ani přes noc.


„Člověk se narodí, to už je samo o sobě nebezpečný jako pak každý další pohyb na téhle planetě. Někdo má dlouho štěstí, někdo ho ani nezačne mít.“


Tedy sadomasochistické trápení?

Asi jo, trpí se hlavně psychicky, protože se pořád ptáš: Co tady vlastně dělám? A dole na zemi pak zase říkáš, jak se tam strašně těšíš. Ta mysl je zvláštně zvrácená a přetáčí ty negativní vzpomínky do pozitivních. Najdeš tam ješitnost, chuť se poprat s osudem, přitom bezbolestně pro okolí, protože se pereš jen sám se sebou a s přírodou. Míchá se tam specifický koktejl vjemů.

Jakých ještě?

Když omrzají nohy taky to není nějak výjimečná bolest. Ztuhnou a pak nepoznáš hranici, kdy skutečně omrzají. Hůř cítíš, když natékají a přicházejí k sobě, projevuje se ta spálenina do hloubky tkáně. Až tam přichází otravný bolestivý proces. Ale taky to má hranici.

Foto: Archiv Marka Holečka
Bílý prášek, moje droga. Jistě, jmenuje se magnezium…


Marek Holeček - Přední český horolezec a dobrodruh

  • 39 let narodil se a žije v Praze, má čtyřletou dceru Viktorii
  • letos byl nominován na Piolets ďOr, lezeckého Oscara, za výstup na Talung (7 348 metrů)
  • má za sebou 25 velkých expedicí do světa, kde hledá u hor a cest přívlastky „krásná, nová, čistá"
  • v Antarktidě pojmenoval objevený 1 500 metrů vysoký vrchol Monte Samila ("samice milá")
  • lezl v Evropě, ale také v Indii, Chile, Argentině, USA, Kyrgyzstánu, Pákistánu, Afghánistánu, Thajsku i jinde
  • má 7 cen Výstup roku a čestné uznání od Českého horolezeckého svazu

Lezení po kopcích je krom dosažených metrů neměřitelná činnost. Teď jsi byl ale díky výkonu na Talungu v Nepálu, možná taky za všechny předchozí, nominován mezi pět nejlepších lezců na světě, na Piolet ďOr - Zlatý cepín, horolezeckého Oscara. Pocítil jsi tam v Chamonix na pódiu hrdost, nebo zadostiučinění? Podobně jako u filmů, taky nelze říct: Ten je první, ten třetí. Ale Oscar, resp. Cepín každopádně něco znamená.

Já bych to dělal i bez toho. Mně je to ukradený jestli mi dá někdo Cepín, nebo bych měl odtud jednou odejít a nikdy nic nedostat. Upřímně, je mi to úplně šumák. Dělám to ze sobeckého hlediska, pro uspokojení sebe sama. Když se pak lidi rádi podívají na nějaké obrázky a poslechnou si moje vyprávění, a ještě to ocení světová lezecká veřejnost, aniž bych tam někde politikařil, vysílal nějaké signály…, to je pro mě dobrá zpráva, že nejdu ztracenou cestou, alespoň v tom sportu. I když lezení nemá branky body vteřiny.

Většina horolezců se vyhýbá úslovím „dobyl horu", „pokořil ji". Ty občas řekneš: Zdolal jsem ji. Bereš náročný výstup jako souboj?

Ve své podstatě to je jedno, jedná se jen o slovní obrat, klišé. Nejlíp se přece v novinách píše o tom, když jde o dlouhodobě sledovatelnou zhoubu jedince, to nejvíc zabírá. Proti tomu má úspěch mnohem menší hodnotu. Slova nejsou dokonalá, těžko se dají přesně najít. Spíš pocit by měl opsat celkový zážitek. Já to mám s přírodou vypovídaný nechci ji pokořit ani náhodou. Samotný vrchol je sice synonymum pro dosažení něčeho, ale všichni víme, že cíl najdeme až dole v návratu. I když to nemusí být tolik zábavný.

Foto: Archiv Marka Holečka
Sám sobě artefaktem. Dílo Filipa Hebelky na patní kosti horolezcově.

Jedná se o věčné propojení protikladů. Získal jsi prestižní ocenění, ale krátce předtím přišel v horách o přítele, Zdeňka Hrubého. Jak se s tím srovnáváš? V duchu „za všechno se platí"?

To je prostě život. Rodíme se a odcházíme ze světa a většina z nás to nekoriguje. Nevíme, kdy a odkud to přijde. Když to beru za Zdendu, a není to první kámoš, který se na mě kouká z nebe, vychází to z četnosti návštěv problematických míst, jako jsou vysoké hory. Moře času strávil taky na silnicích, a tam by to nikdo takhle nebral. Měl bych přemýšlet směrem, zda mě to odradí od lezení? Proč by mělo? Ten kopec „jestvuje", jak říkal Ivan Gálfy (slavný slovenský horolezec, pozn. red.), s ním nemáme negativní zkušenost.

Hned po tragédii jsi o ní mluvil až neuvěřitelně bez patosu, to mnozí ani nedokážou pochopit.

Narážet na vyražený zub - to je metafora. Buď tam budu pořád jazykem jezdit a připomínat si, že ho nemám. Anebo se na to vykašlu. Zdeňkův život byl naplněný. Samozřejmě tu mohl být dál užitečný a nepolykal by vzduch jen tak pro nic za nic. Měl za sebou kus parádního života a odešel skvěle rozpumpovanej… Co s tím dál řešit?

Nikdy jsi neměl strach o život?

Ale to víš, že jsem po… Je to zdravý a přirozený. Každý vnímáme strach jinak. Nemám rád, když mě paralyzuje. Ale náběhy se objeví vždycky, dokážu si ho často představit tam, kde ho jiní nevidí. Život mám rád a vážím si ho.

Vždycky, hned od začátků? Naučili tě lézt rodiče?

Oba byli sporťáci. Táta vzdělanec měl doktorát z filozofie, ale učil na FTVS. Svalovec intelektuál, do toho velice zdatný hudebník. Lezl, ale spíš chodil po horách. Chtěl, abych si jako neřízená střela vybil baterie. Neříkal mi: Nelez tam, ale drž se. Když jsem se mu ze stromu zřítil na auto a pomačkal střechu, dostal jsem nasekáno a on rozhodl, že potřebuju řád. Začal mě vodit ke skalám, dal mi základ na pískovcových věžích.

Foto: Archiv Marka Holečka
Dotyk smrti. Ve stanu krátce poté, co přišel na Gašerbrumu I o parťáka Zdeňka Hrubého.

Foto: Archiv Marka Holečka
El Captain. Tak se spí s americkou legendou.

Vyhnul ses „výsledkovým" sportům?

To ne, do třinácti jsem dvakrát denně plaval, k tomu chodil na atletiku. Ukázalo mi to, co chci a co ne. Lezení mi zůstalo, protože jsem hodně četl příběhy a historie výprav. Knihy měly tehdy větší sílu. Vždyť Joska Rakoncaj prodal sto čtyřicet tisíc výtisků své knihy, to je fantazie. Měl co předat. Přitom je to normální chlap s normální rodinou, pro mě etalon toho, že to jde, aniž by lidi okolo tebe trpěli.

Platí to i u tebe? Máš krásnou čtyřletou dceru Viktorku. Jak se daří - s tebou - paní mamince?

To je otázka na moji milovanou. Možná propásla ideální příležitost, jak mě opustit… Já bych to nazval láska, ale za druhou stranu musí mluvit ona. Jsme spolu čtrnáct let, relativně dlouho na psí knížku. Je to životní loterie. Jsme složití kluci na pojímání představ ženskejch, ale já jsem o sobě nikdy nic netajil. A ona se taky tvářila mladší, než byla.

Poznala tě už v plné formě. Dobrodruha profesí, že?

Nedodělal jsem vejšku, strojárnu, a začal se věnovat obchodničině v kamarádově firmě. Stínící technika v prosklených fasádách velkých budov. Dodneška mi to běží a dělám pro ně externě. Ale před osmnácti lety jsem odešel ze zaměstnaneckého poměru.

Proč?

Jediný, co máme na světě limitní, s čím se nedá vekslovat, je čas. Mohl jsem mít dva měsíce volno, jeden v kuse a jeden rozdělený Bylo by to ale dlouhodobě neobhajitelný vůči ostatním. Začal jsem dělat vejškařinu, "šmudlárny" všeho typu - natírat, čistit, opravovat. Pak se to přirozeně překlopilo. Teď dělám revize, v Praze najdeš asi sedmdesát takových administrativních budov, jde to.

Foto: Archiv Marka Holečka
Antarktida 2014. Další hledání nedotčených cest.

A na expedice sháníš sponzory?

Vždycky se to nějak profinancuje. Důležitý moment je letenka, jednou jsem sehnal až dva dny před odletem peníze na zaplacení permitu. Snažím se nežebrat a netlačit to přes "hrdiny hor", v tom módu nevystupuju. Na chleba mám a na cesty seženu, naučil jsem se v tom chodit. Dělám přednášky vyprávím lidem, předávám energii. Psaní, fotky televize, to je další věc, jak udržet pozornost. Naučil jsem se rozhazovat ty sítě sám.

Jak si vybíráš další cíle?

Už se v tom pohybuju pětatřicet let, nepředpokládám, že by se objevilo něco, o čem nevím. Míst, kam bych se chtěl podívat, je na iks životů. Mám mraky cílů. Kolik stihnu, nevím.

Nějaká zásadní meta existuje?

Vždycky ta nejbližší. Ale jsou dovednostní nebo výškové - ty chytly poslední dobou až přehnanou gloriolu díky tomu, že u nich má člověk limitní čas k přežití. Já mám kopec v Karákóramu, rozdělaný se Zdenálem (Hrubým). Jsou tam další dva krásný monumentální kopce hned vedle. Mašerbrum/K1 těsně pod osm tisíc metrů, jedenadvacet let na něm nikdo nebyl a najdeš tam nádherný linie. Nemusím se to bát říkat nahlas. Když to vyleze někdo jiný tak mu to přeju, protože na to má.


„Lezení je specifická činnost, v plném zápřahu tam člověk přijde o třičtvrtě kila svalové hmoty denně. Tělo dostává neuvěřitelný kotel.“


Ani zpětně se nedá sestavit žebříček tvých top výkonů nebo zážitků?

Talungu si venek jen víc všimnul. Ale těch výstupů bylo víc. Nedokážu je seřadit. Měl jsem vždycky širokou škálu, v každém období mě bavilo něco víc. To lezení pak má daleko větší barevnost. Od skalkaření fantastického tady v Čechách - vyvřeliny, rula, znělce, vápence, pískovce, to je opravdu fenomén. Jsem šťastný doma i venku - od Patagonie přes Střední Asii až k osmitisícovkám, na nichž jsem taky vždycky věděl, co tam chci dělat.

Ale jako Radek Jaroš je nesbíráš?

Raďous teď dojíždí svůj parádní sen. Co se ale týká sportovního lezení, nepřidal žádnou hodnotu navíc. Zábavný to bylo, když se o to pokoušeli Kukuczka s Messnerem, oni tomu dali ve svým čase před dvaceti lety nějakou šťávu. To ostatní je statistika a on se vrací do jejich doby kdy jich vylezli všech čtrnáct.

Jste tedy odlišní ve vztahu k horám?

Každý má svůj přístup, v tom je asi diametrální rozdíl. Ale já mu to upřímně přeju, aby byl pokoj. Co se u něho týče lásky k horám i lidské kvality v horách, jsou obrovské. Možná někdy doma pod reflektory lamp vypustí neuvěřitelnost, která vyprudí zázemí lezeckého světa. Ale široká veřejnost to má ráda.

Dělí se tedy horolezci mezi „metraře" a „objevitele"?

Mě metry ve finále vůbec nezajímají. Z fotky je nevyčtu. Já hledám, co se mi líbí, jak se tam dostanu a jak to vylezu. To je něco jinýho. Jako když potkám na ulici ženu. Podívám se na ni, jako v galerii ji prohlížím a zkoumám, ale pak ještě přemýšlím, jak se na ni dostat. Mě nemotivují kopce, protože jsou známé. Na Eiffelovu věž nepotřebuju, Paříž je možná hezčí odjinud. Desetkrát důležitější je pro mě sednout si tam v zapadlé uličce, dát si kafe, koukat kolem a nasávat atmosféru.

Foto: Archiv Marka Holečka
Labské pískovce. Vysoko nemusíte daleko.

Kam směřuje světové horolezectví, jaké má trendy?

Odvěká touha spočívala v hledání nových cest, časem se projevily styly. Hermann Buhl přeběhl Stříbrné plato, to je strašlivě dlouhé, koukal jsem na něj z Parbatu. Klobouk dolů před jeho psychickou sílou. Já měl vždycky tendenci: vertikální pohyb na minimum horizontálního posunu. Už Messner ale nastavil to, že sice leze, ale ne jako první.

Stal se horolezeckou pop hvězdou…

Ale pokustóni v alpském stylu byli jiní a přenesli dovednost z Alp do vysokých hor a jiných stěn. Nejjednodušší linie jsou vylezené, zlepšujeme styl. Expedice si postupně buduje zadní vrátka. Nejúspěšnější možnost, jak dosáhnout nejbezpečnějších kopců. Na druhou stranu se ale člověk vystavuje delší dobu riziku. Alpský styl víc závisí na rozpoložení fyzických dispozic, víry v cíl i sportovní části. Posouvají se hranice i technika, pořád je co objevovat, nacházet nové výzvy.

To byla tvoje loňská Antarktida?

Mě by nelákalo znovu přešlapat k jižnímu pólu. Ani na rychlost. Ale spíš si najít místa, a že jich tam je, která ještě nebyla dotčena. Poprat se s trnitou cestou není ztracený čas. I když to neudělám a jen to nakousnu pro ty ostatní.

Potřebuješ víc trénovat fyzicky, nebo technicky?

Musíš být připravený na maximální vrtuli, když tam jedeš. To je důležité i pro psychiku, nemusím se ptát, jestli na to mám. Bez toho se jedná o hazard. Tisíce dalších věcí ovlivňuje příroda.

Máš speciální cviky anebo test, který naznačuje, že jsi na tom, jak bys chtěl?

Rád běhám, to je nejjednodušší forma, jak si udržet kondici. S čoklem každý den, okolo hodiny. Dojedu si na Brdy, běhám kopce nahoru dolů. Víc nechci, abych se nezdevastoval na další věci. Bez fyzičky to nejde. Zdenál (Hrubý) ji měl od boha až nezaslouženou, ale taky ji musel podporovat. Mnozí mladí teď neumí pozitivně trpět, "rozesychají" se. On nebyl rychlík, ale jako motor naběhnul a bublal. Úsporně, jedenáct dní v kuse. Kopec nekopec. Brodíš se po stehna ve sněhu. Devět dní nahoru, bez špagátu. Natož šerpů.

NEPOSTIŽITELNÝ PÁBITEL NEKONEČNÝCH VERTIKÁL
Na zahrádce na pražské Zvonařce seděl pod slunečníkem, pil pivo a klofal do „počítadla". Nohu se sedmi skobami měl položenou na židli před sebou. Bolest nebo trápení v jeho tváři byste však nenašli. „Za měsíc mi to srostlo, prý neuvěřitelně," zaklepal berlemi.
Stačilo málo a rozjel se divoký proud jeho povídání, pábení, rozumování, gestikulací a záchvatů smíchu. Večer v hospodě někde ve skalách s ním musí být nekonečný mejdan. Marek Holeček je zkrátka živel, nevyčerpatelný zdroj pozitivní energie.
Bohém, básník hor, neuchopitelný volnomyšlenkář, objevitel - oproti vrcholovému sportovci s pevným plánem, pokud byste chtěli třeba srovnání s Radkem Jarošem, s nímž jsme obsáhle hovořili v posledním Outdooru.


Troufl by sis na velehorský běžecký trail nebo adventure race?

Nebyl jsem nikdy závoďák. Nerad prohrávám, tady bych asi prohru potkal. Nepotřebuju soupeře, stačím si sám. Proběhnu si Krkonoše po hřebenech, dám si do těla. Lidský prvek mi vadí, já lidi vlastně nemusím. Dusí mě. Na Piolets ďOr se mě ptali, proč nedělám taky průvodce. Nemám nic proti těmhle komerčním aktivitám, jen nejsem schopen zvládnout lidský materiál. I don't like people, odpověděl jsem. Sál ztichnul a pak mi zatleskal. Nechci se moc potkávat s jinými lidmi, než které si vyberu. Nebo jen na limitní čas.

Jsou Češi ve světovém měřítku výjimeční horolezci?

Jak se to dá pobrat? Díky Adamu Ondrovi jsme ve skalním lezení absolutní špička. A dřív? Kluci, co odtud odjížděli do velkých hor, byli excelentní lezci ve skalách. Joska Rakoncaj, Pepíno Nežerka, Leopold Sulovský to nebyly žádný ořezávátka. Když se dostali ven, lezli parádní cesty jak utržení ze řetězu. Horolezecká výkonnost je tady viditelná.

Ty ale s oblibou prohlašuješ, že jsi líný.

Ano, musím se do všeho nutit, i když pro mnoho lidí jsem pošahanec, co se nikdy nezastaví. Musím hledat motivační prvky.

Proto poslední projekt Never Stop Exploring, tří expedic v deseti měsících?

Nejdřív jsem našel hezký kopce, kde se dal udělat prvovýstup v alpským stylu. Nabídl jsem tři místa, možnost dát třikrát do roka opakovaně raporty. Ale hlavní byla zábavnost, chtěl jsem to stihnout. Tři expedice do těchto míst se nedají dělat každoročně. Nestačí se nabrat fyzická kondice. Ani psychicky se nedá těšit. Talung jsme trošku přetáhli a na tom Gaši (Gašerbrum I, pozn. red.) se to projevilo. Přitom Zdenál vypadal na začátku ještě lip než já… Pak v kopci vyhodnotil, že obrátí, ale stala se chyba při sestupu. Ale bez zkušenosti není poznání.


„Mě metry ve finále vůbec nezajímají. Z fotky je nevyčtu. Já hledám, co se mi líbí, jak se tam dostanu a jak tam vylezu. To je něco jinýho. Jako když potkám na ulici ženu.“


V horách poznáš charaktery, najdeš tam víc „kvality"?

Někdy se to až přeceňuje. Možná dříve to platilo víc. Teď sem přistupuje víc lidí, tedy daleko větší procento různých vlastností. Lidi z outdooru a hor už jsou veliká skupina. Nejsme o nic lepší než ti ostatní. Podle mé zkušenosti záleží na vlastním chování. Člověk přitahuje ty, které by chtěl mít kolem sebe. Akce a reakce. Měl jsem kliku, vichr mi přivál kvalitní lidi.

Můžeš označit nejzásadnější postavu?

Každá ikona má svoje kladné i záporné stránky, nechci je vypichovat jako vzory ale spíš z nich ukázat tu esenci. Ovlivnili mě nejen lezecky ale hlavně lidsky.

Dokážeš to předat dál?

Měl jsem sezení v Jizerských horách a jedna slečna se mě ptá: Jde něčeho dosáhnout bezbolestně? Nejde, zasmál jsem se. Prostě to nelze, když chcete něco někam tlačit. Pro sebe i někoho dalšího. Taky považuju za důležité držet si tu sobeckou část, a nemusím přitom ubližovat okolí. Na to potřebujete dbát, spokojenost žití je moc důležitá, když ji můžete šířit dál.

Foto: Archiv Marka Holečka
Roviště. Kousek za Prahou.

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML