Sponzoři...

Jste zde

Waooo!... 2017 - Zpráva ze dne 1. 6. 2017

Možná na svatého Dyndy…

Trrr… trrr… trrr… zmatený jak lesní včela hledám zdroj toho trýznivého zvuku. Běž někam, trousím z úst ještě na půl v mrákotách. Ať chci nebo ne, přesto jsem už tažen silou volského spřežení z hlubin spánku. Omezen těsností spacáku, nacházím na hodinkách prostřední ťuflík o zlomek sekundy později, než bych si přál a rychle, až zuřivě ho mačkám. Při mém mrskání mi ze stěn stanu padá na obličej vysrážená jinovatka. Hnusná a chladivá.

Jediné co si teď ze všeho nejvíce přeji je, aby ten křehký klid ještě chvilku zůstal. Tajně doufám, že Janko nic neslyšel. A vypadá, že mi to snad i projde. Nic se neděje, jednoduše vedle mě žádný poplach, paráda. Okamžitě s důrazem na svůj nulový pohyb, aby nebyla přerušena tenká niť ticha, se opět snažím odplout do říše spánku. Však vstaneme o chvilinku později, svět se bude točit dál a nám snad nic neuteče. Nebo že by ano?
Cítím, jak pohodlnost pomalu přetlačuje racionálno. Pak přišel vzápětí přesně ten okamžik, který jsem hodlal obelstít, avšak nepodařilo se.

„Tak čo, stávame predsa?“ vypadne z vedlejší larvy.

„Do hajzlu, jasně, vždyť já už vůbec nespím,“ lžu sám sobě do kapsy a hned na to dodávám: „Jdeme na věc.“

Jan vystartuje ze stanu s rychlostí blesku, hned se cvaknul na lanové zábradlí, které jsme vytvořili včera v podvečer a zmizí za hranu. Kurňa, ten je na lezení tedy natěšený a to včera ani nedlabal. Nojo, mladší maso a méně negativních prožitků, to se mu pak to vstává jankovi Jánovi. Rozpouštím v sobě vlastní rozladěnost. Jen volám do volného prostoru: „Aby si nápřah nepřetáhl.“

Tím jsem si odplivl trochu té kyselosti a začal se také hrabat ven. Tedy ven, venku jsme a to na dost vzdušným a krásným. Respektive od předchozího večera se v zásadě rozhled nezměnil a všude, kam oko dohlédne, jeden bílý špičák vedle druhého. Jen světlo propůjčuje ostrost a stín v opačném gardu, než při západu. Takže se dá říci: „Ráno jak víno.“
I když nic nevidím, tak za skálou je slyšet hrabošivý pohyb. Že toho Jan po ránu moc nenapovídá, je holt každodenní evergreen. Začínám tedy balit plachtový domek… Z čista jasna slyším zvuky z místa kam nedohlédnu a nenesou kdoví jak libozvučnou píseň. Zní to jako rozprašující stroj, jedoucí po poli, z jehož trysek stříká ta hrudkovitě nevoňavá hmota.  

„Jano si v pohodě,“ začínám tušit průšvih a úmyslně vynecháván slovo průser. Jelikož bych se tím cynicky více přiblížil stavu věcí.

Místo odpovědi, k tomu všemu, přišel ještě suchý hrdelní pozdrav, kdy jeho žaludek neměl sice téměř co zvrátit, ale přesto nutkání bylo silnější.
Dá se říci, že jsem okamžitě věděl po této zdařilé sérii - „ze shora i zdola“, že stojíme nejspíš před velkým problémem. Přitom se samotným lezením, to bude mít pramálo společného. O chvilku později dobalím a ani se mi moc za Jankem nechce. Ne, že bych byl citlivka, ale jen jsem tím oddaloval pohled, který mi začínal být zcela jasný.

Potlačované obavy z předchozího dne se naplnily. Zdravotní stav od počátečního nechutenství a lehké srágory se v průběhu noci rapidně zhoršil. A to je jen začátek. Pak jak mrskání bičem, budou přibývat další protivenství, v podobě malátnosti, bolesti hlavy, teploty a dále raději snad ani nepřemýšlet. Zde nic nevyléčíme, i kdyby na krásu jsme si dali dneska oddech. To je nad slunce jasné.

Jinak řečeno, není na co čekat. Jednoduše učebnicový příklad, jak se dokáže vše rychlostí blesku přetočit a spět do horoucí řitě. Otáčím se a rychle se dívám k vrcholu. Od vrcholu nás dělí minimálně ještě jednodenní těžké lezení. Dost možná i s dalším bivakem, někde pod vrškem. Pak sice následuje sběh dolů, nijak dramatickým sestupem po ledovci do protilehlého údolí. Ovšem bez složitého přemýšlení, jedním slovem „vyloučeno“, není šance. Takže nebudeme bojovat o dolezení kopce, ale o naši záchranu. Přitom Honzík bude tahat za výrazně kratší konec. 

Následující rozprava, již byla spíš zhodnocením, jak provedeme úprk s minimem ztrát. Naštěstí Janko, hrdý oravský šuhajko, i v tom zoufalém stavu, měl stále ještě nad sebou kontrolu a mohl si zatím řídit osud sám. Čímž hororový scénář, jak ho dostat dolů zatím nenastal, což je dobré. Otázkou je, kolik času nám zbývá.

Útěk byl zahájen poměrně záhy takzvaným račím stylem, čili slézáním čelem ke stěně a každý na vlastní pěst. Celkem krom tří slanění a dvou odjišťovaných úseků jsme tisíc metrů sklouzali za pár hodin. Dobrá, jsme celí, jen řádně zmuchlaní. Já především na psychice a Janko si k tomu přihodil ještě fyzickou devastaci, odrážející se nejen ve  tváři. Dokonce i jeho kroky už postrádají obvyklou lehkost a směřují k prvnímu placatému balvanu na suťovisku. Tam vytahuje spacák a během chvilky v něm celý mizí.
Tím mizí a zároveň se rozpouští i náš jarní sen, jelikož čas na druhý pokus, před nastupujícím monzunem, který sem vtrhne během pár dní, už není.

Přestože mě dělí již odstup, kdy ťukám tyto slova, je mi stále nepříjemné o tom psát. Hlava je holt potvora, které chvilku trvá, než si správně usadí vzpomínky a vydá prohlášení: „Buď v klidu člověče, život je o výhrách, ale především o mnoha prohrách.“

Jasně, jsem bez vytáček zklamaný, že nám rozeběhnuté tempo nevydrželo. Nicméně obzvláště v horách musí vše sednout jak zadek na hrnec. Jakmile jedna z mnoha věcí začne haprovat, tak většinou nezbývá manipulační prostoru na lavírování. Vše se bez milosti zhroutí. Uspět, bude vždy v procentuální nevýhodě, pokud cíl není lehký. Tak to holt je a věděl jsem to dopředu. Již dost kňučení a hlavu vzhůru. Musíme naopak poděkovat osudu, že nám ta „zdrhačka“, bez ztráty květinky a s notnou dávkou štěstěny prošla.

No a jak se říká: „Kopec nemá nohy a neuteče.“ Takže na podzim, nebo příští rok, kdo ví? Naopak, dívám se již dopředu, kde letošní Waooo má před sebou další díl.  A až se za pár dní přihrnu domů, tak na mém stole ležící nová letenka, mě přenese během tří týdnů k dalšímu příběhu.

Posílám pozdrav z Káthmándú a děkuji za to, že jste drželi palce. Prosím, dejte jim pár týdnů odpočinek, pak se zase budou hodit.

Úplným závěrem chci ještě jednou poděkovat, za vaše milé zprávy, které si právě zpětně pročítám a věřte, že na konci světa, mají pro duši hodnotu zlata celého vesmíru.

Těbůh Mára a Smolo

Jánko pod stěnou Kyazo Ri po dramatickém sestupu
Pod stěnou Kyazo Ri těsně po sestupu Janko nabírá sil

Zpátky v Lungden View Lodge bez vršku, ale živí
Zase zpátky v Lungden View Lodge. Bez vršku, ale živí

V Namche Bazar mají Goalzero
GoalZero v Namche Bazar

Barevné trhy v Káthmándú
Barevné trhy v Káthmándú

Velké nákupy v Káthmándú
Nakupování dárků před odletem domů

Devoltí muž v ulicích Káthmándú
Devoldí muž v ulicích Káthmándú

Rubrika: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML