Sponzoři...

Jste zde

Video - Utopená rovnováha

Snímek z Ádru (Lezení Adršpach - Indián) neměl nikdy spatřit světlo světa. Aspoň si to myslím. Jelikož, když jsem s Michalem Brunnerem, který pořídil filmové záběry, večer před natáčeným domlouval detaily, jak provedeme realizaci jeho záměru, poslední slova vedená ke mně byla: „Hlavně se nezlij jak dán.“
„Neboj,“ pompézním gestem jsem ho uklidňoval. Slovo je slovo, ale juchání do ranního kuropění sklidilo své ovoce.

Hlava velikosti pátracího balónu a uvnitř kapela kovaříčků. I krok připomínal kojence, který se snaží mermomocí opustit čtyři opory, ale nedaří se mu napřímit. Úspěchy byly střídavé, tak jsem se raději doplahočil k „Terase“, kde nehrozilo žádné nebezpečí.
„Prosím plzeň,“ nic lepšího se stejně dělat nedalo a tak hurá do bezvědomí.

Do toho přišel Míša a virtuálně v ruce mává naší nepsanou smlouvou.
„Michale já jsem amáre.“
Přitom pravda je daleko horší.
„Tak to jsi mně pěkně nakrk, s tebou se nedá na ničem domluvit.“
Jeho slova byla pravdivá a zabodla šíp přímo do mé ješitnosti.
„OK, jdeme natáčet.“ Vnitřně přesvědčený, že vše urvu silou, nebo ještě větší a tím zvítězím nad alkoholovým démonem.
Vrávoravý krok se srovnal, ale ne na tolik, abych došel kdoví kam.

„Tady polezu.“

Sto metrů od Terasy, si na louce někdy v období křídy zakempovala krásná věž - Indián. Elegantní třicetimetrová věž je první na ráně před vstupem do skalního města. Z její čelní strany vede nepřehlédnutelná převislá cesta „Rezavé Tomahavky“. Mistrný kousek od „Kubrta“ (Marcel Toman), který všem příchozím, ale i valné většině lezců, nasadí brouka do hlavy: „Tak to se dá vylézt?“

Svého času patřil výstup k nejtěžším v Ádru. Škoda, že Indián není utopen někde více ve skalách, takhle je atrakcí a já zrovna budu ta cvičená opička, která se bude jak jo-jo za chvíli houpat na gumě. Než se stačím navázat na lano, kolem se začíná srocovat dav na čumendu.
Dav se rekrutuje z lezců vracejících se ze skal, kteří rádi uvidí někoho ze svých řad vařícího se ve vlastní šťávě, a turistů tajně doufajících, že konečně za své zaplacené vstupné uvidí nějaký ten v krvavý zážitek.

„Doprdele, proč jsem se vrtnul zrovna sem?“ - nemám již cesty zpět.

Naštěstí při doteku s prohřátým pískem zalité večerním sluncem, lety zažitá motorika vytlačuje notoriku. Nejedná se o kdovíjakou slávu, ale k pohybu vzhůru se dá označit cukání vzdáleně připomínající lezení, jako dostatečné. Pro velký úspěch všechny úseky opakujeme pro kameru dvakrát i více.

Uplynulo od té doby téměř deset let. Jsem moc rád, že mě tenkrát můj hodný kamarád Michal trpělivě dokopal a mohl vzniknout dokument, který nezaznamenává špičkový lezecký výkon, ale dobu.

Díky Michale
Mára

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML