Sponzoři...

Jste zde

V nouzi bych sežral i parťáka!

„Zajímavých kopců je tolik! Nevybírám si jen ty osmitisícové, ale především ty, které mě přitahují. To máte jako se ženami. Musím si kopce nejdříve všimnout, říct si, že mi stojí za hřích, a pak ho začít zkoumat, vymýšlet strategii, jak na něj.“

Rozhovor
Text: Dita Lahovská
Foto: Deník/Martin Divíšek

Marek Holeček

Dobrodruh, horolezec, dokumentarista a cestovatel. To je jen stručný výčet aktivit do široka se usmívajícího, energií sršícího a věčně rozevlátého čtyřicátníka, jehož baví objevovat nové cesty, a to jak v lezení, tak v životě.

Boulderová stěna Lokal Blok
BOULDEROVÁ STĚNA LOKAL BLOK V PRAZE NA SMÍCHOVĚ
I zde Marek trénuje.

Když jste byl malý kluk, čím jste chtěl být?

Kdysi možná princ, který by zachraňoval princezny, což se v průběhu let téměř nezměnilo, jen romantický naivismus lehce zdrsněl. Později, když jsme s tátou objížděli hrady a zámky, se mi líbila tajemnost, objevování, archeologie. Tento sen jsem ale nezrealizoval. Na vědeckou dráhu mi holt nestačila mozková kapacita. Úsilí jsem tedy nasměroval do sportovních aktivit a osud mi pak otvíral ty správné dveře. Nenuceně jsem následoval, co mě bavilo, a dostal se tam, kde jsem nyní. Vše je v harmonii.

Kdo vás tedy přivedl k lezení a kdy jste s ním začal?

Neřekl bych, že přímo k lezení, ale lásku k přírodě mi jednoznačně vštípil táta. Chodil rád po horách a také lezl po skalách, ale za horolezce by se sám určitě neoznačil, a abych jím byl já, rozhodně nechtěl. Jako dítě jsem byl dost živý a lezl po všem možném. Když mi byly asi čtyři roky, přistál jsem pádem ze stromu přímo na střechu jeho auta. V té době si řekl, že by ta má záliba měla dostat nějaký řád, abych nebyl nebezpečný nejen sám sobě, ale i svému okolí. Bavil mě pohled ze shora a pohyb jako takový.

O půl roku později jsem vylezl první pískovcovou věžičku (měla tak osm až deset metrů) a zažil ten opojný pocit překonání strachu. Tím se nasměrovala první část mého lezeckého já, jelikož vzdušný kontrolovaný pohyb mi učaroval.

Věnoval jste se i jiným sportům?

Jasně, že ano! Byl jsem plavec, sjezdový lyžař, atlet a také jsem hrál fotbal – chytal jsem v bráně. Lezení je pro mě ale stěžejní. Myslím, že v něm jsem jakž takž uspěl, je to naplnění mého snu.

Proč myslíte, že je horolezectví populární?

Je zajímavé, že obecně je v masovém měřítku vnímáno velmi dobře. Mám svůj názor, proč tomu tak je. Lezení v sobě obsahuje strach, opuštěnost, strádání, ale také touhu a dovednost. Všichni lidé, byť třeba leží na gauči (a já jim to neberu, každý jsme spokojený jinak!), se dokážou ztotožnit s těmito pocity. Tím, že se vše navíc spojí s exotickými místy, jež naše oči jen tak běžně nevidí, vzniká přitažlivý koktejl.

Uživí vás horolezectví?

V tuto chvíli nejspíš už ano. Nechci na něm být ovšem závislý, takže tvoří pouze část mých příjmů. Mám firmu (na výškové práce – pozn. autora), točím dokumenty, přednáším. Lezení se navíc primárně nevěnuji pro peníze, ale ze své sobecké touhy udělat si dobře. Teprve až pak přemýšlím, jestli se to dá navléknout i nějak komerčně. Samozřejmě je fajn mít zpětnou vazbu třeba i ve finančním ohodnocení.

Na svém kontě máte desítky zahraničních výprav do různých velehor světa. Financujete je, předpokládám, prostřednictvím sponzorů. Byly začátky hodně těžké?

Horolezectví je sice atraktivní, ale v komerčním světě je paradoxně až tak na stém místě… Ta aktivita jako taková se dá prodat dost složitě, protože je stále brána jako osobní uspokojení. Za sebe mohu potvrdit, že pravdivě. Navíc přímý přenos, který obvykle přináší peníze partnerů, zde není proveditelný.

Prosadit si své cíle a vše si obhájit je tedy obtížné. Není to tak, že by člověk přišel, řekl, vylezl jsem to a to, sponzoři padli na zadek, to máme ale štěstí a cpali vám peníze do trenek… Nežehrám tím na osud, ale je to zkrátka fakt. Na rozdíl od běžných sportovních závodů lezení nabízí úspěch v prostředí drsných přírodních živlů, to je odlišnost, na které se musí stavět byznys. A taky na faktu, že na začátku byla ohromná touha, pronásledování snu a důvěra v sebe samého. Neinvestují se pouze peníze, o které lze přijít, ale hlavně vlastní život.

Takže lezení neberete pouze jako sport, nýbrž jako životní filozofii?

Stoprocentně. V Americe používají pro lezení také výraz very stupid dangerous aktivity. Což je pěkné, že? Pro nějakou část lidí budeme vždy blázni a hazardéři.

To svědčí o tom, že lezení mnoho lidí považuje za extrémní činnost. Riskujete rád?

Ale risk je přece celý život! Když se lidé lezení věnují jen okrajově či nárazově, pravděpodobnost jejich odchodu je vyšší, než když ho člověk provozuje pravidelně. Je ale fakt, že pak přijde chvíle, které říkám bod zlomu. Čím častěji lezení provozujete, získáváte větší dovednost a vymýšlíte si složitější věci.

Přirozeně se ale nehodlám odpravit! Nejsem blázen, aspoň ze svého pohledu. Možná to nedokážu posoudit, vždyť který blázen by o sobě řekl, že je blázen? Myslím ale, že dělám vše racionálně. To, že se to někdy vymkne kontrole, je dáno okolnostmi. A zde už se více objektivně blížím nebezpečí, protože faktorů, které mohou ovlivnit průběh celé akce, je u lezení více. Ovšem silné zážitky mi dávají vědomí křehkosti bytí a zvyšují kvalitu mého života!

S riziky tedy automaticky počítáte?

Člověk nemá dělat kroky, které úmyslně vedou ke kritickým momentům, jež nemá pod kontrolou. Uvědomuji si, že jsem se v takových situacích ve svém životě již několikrát ocitl, ale vždy mi pomohla náhoda a štěstí.

Komplexně to asi nedokážu zhodnotit, protože například i tady v centru Prahy mě ohrožuje x věcí. Některé si třeba uvědomuji, o některých ani nevím. Tak je to i při lezení, jenže tam jsem více „zvíře“. Zjitřené smysly přirozeně vybudí k ostražitosti, spoléháte na instinkty, soustředíte se na cíl a konáte účelově. Na rozumné chování v té chvíli zapomeňte, jinak nic nevykonáte. Analýzu necháváte až na později…

Máte dlouholetou přítelkyni a dceru. Změnilo vás to nějak, nebo jste v tom, co děláte, pořád stejný?

Rodina (a myslím tím i tu širší) je v mém životě jeden z pevných pilířů. Vím, že mám své místo na slunci… Díky svým nejbližším jsem si vnitřně jistý, a mám tak podmínky dělat, co mě naplňuje. Že bych byl ale proto opatrnější nebo mě to nějak omezilo? To vůbec ne…

Ovšem kdyby se mi něco stalo, také bych nebyl rád! V tom ale rodina roli nehraje. Zaměstnávat mysl strachováním se nemá význam. Pokud chci něco dělat, musím věřit, že to dopadne dobře. K tomu máme od přírody daný pud sebezáchovy. Život mě rozhodně baví, tak proč bych se o něj chtěl dobrovolně připravit, když mi přináší potěšení?

Dítě je navíc genetický klon, aspoň z několika procent, tedy, pokud je moje (smích), tak v něm kus mě žije dál… V téhle fázi jsem nesmrtelný. (smích)


Vizitka

Mára Holeček
Mára Holeček

  • Marek Holeček se narodil 5. listopadu 1974 v Praze.
  • Vystudoval střední průmyslovou školu strojní.
  • V lezení odmítá zažitou představu, že vrcholem veškerého snažení je dosažení co nejvyšší nadmořské výšky. Zaměřuje se proto na prvovýstupy a originální cesty. Na svém kontě má 25 expedic, a to do většiny velehor světa.
  • Vlastní firmu na výškové práce, revize a opravy budov.
  • Věnuje se i filmování dokumentů.
  • V současné době dokončuje svou první knihu.
  • S přítelkyní Klárou, dcerou Viktorií (4) a jejich fenkou Šaky žije v domě za Prahou.

Co vás motivuje?

Motivace roste s chutí. Čím detailnější záběr svého zájmu získáte, tím více se vám nabízí potom možností. Zkusit je zrealizovat, to je můj hnací motor. Že nestihnu vše, co bych rád, je mi jasné už teď. Proč se o to ale aspoň nepokusit!

Hodně a rád cestujete, což se neobejde bez jistých příprav. Baví vás i tato část?

Z valné většiny si vše režíruji sám, ale přípravy nenávidím. Jsem chaotik, a dokud mě netlačí čas, tak pro to dělám minimum. Nakonec se ale vždy přemůžu a v cestě za svým cílem přípravy dokážu nejen podstoupit, ale i se nadchnout. Vše má už pak zaběhlý mechanismus, který se dá víceméně klonovat.

Jezdíte sám?

Co se týká expedic, tak to s sebou mám maximálně jednoho, nebo dva lezecké parťáky. Jinak je mým nejlepším cestovním parťákem přítelkyně, se kterou jsem se dostal i na místa, jako jsou třeba přelidněná, ale památkami nabytá města v Indii, kterým bych se za jiných okolností vyhnul jak kravímu lejnu. Ve finále jsem jí za to vděčný. Kdybych si měl totiž vybrat, držel bych se stále dokola skal a hor.

Někde jsem četla, že nemáte rád lidi…

To ale neznamená, že s nimi nedokážu vyjít! Jen si chráním své vnitřní soukromí a mám rád svůj klid. Opuštěná místa nabízejí i ten vnitřní klid a to mi dává rovnováhu.

Které hory jsou vaše nejoblíbenější?

Na to nedokážu odpovědět. Nechci vyzdvihovat jen hory. Země je tak krásná a různorodá. Přirovnal bych to k tomu, že jsem vyrostl ve fungující rodině, a kdyby se mě někdo zeptal, zda mám raději mámu či tátu, taky bych nedokázal odpovědět. Je to celek, který nechci dělit.

S lezením jste ale jistě začínal na českých skalách…

No jasně! Jsem patriot, a dokud mě tu nebudou mučit, nic se na tom nezmění. Čechy a Morava jsou velmocí na skalní terény, nepřeháním! Máme malebné hory… Žije se tu s velkým přesahem, v extrémním blahobytu, ať se to zdá, nebo ne.

Zažíváme zlatý věk, jelikož máme dost peněz, abychom mohli realizovat své blboviny, a co je důležitější, máme na ně i myšlenkový prostor. Evropa je obecně dobrá, vyhráli jsme tu první cenu loterie života.

Máte lezecký vzor?

Těch je! Abych byl spravedlivý, musel bych je jmenovat všechny… Líbí se mi představitelé té historické, nekomerční části lezení, kteří objevovali nové. Z těch českých je to určitě Joska Rakoncaj, ze zahraničních mohu uvést Hermanna Buhla, Douga Scotta, Chrise Boningtona, nebo prvopočátky kariéry Reinholda Messnera. Obdivuji i cestovatele, třeba Henryho Shakeltona, Fernãa de Magalhãese, ale také lidi z jiných odvětví – malíře, skladatele hudby, spisovatele, výrazné historické postavy tvořící milníky našich dějin.

Zabýváte se prvovýstupy a originálními cestami a jsou za vámi vidět úspěchy. Myslíte si, že už jste také považován za vzor?

To není otázka na mě, smrdělo by to sebechválou. Samozřejmě se ale snažím občas se „podívat do zrcadla“. Nepovažuji se za dravce, ale spíše za nadšence, který o svém objevování potom přináší zprávy. Baví mě teze, že bez jakéhokoliv posunu by se svět zasekl. Každý máme ve svém životě nějakou úlohu a ta moje je průzkumník. Jestli mě někdo chce následovat, je to jeho věc, ale já mu to rozhodně nedoporučuji. (smích)

Co si myslíte o lezení bez jištění?

Na lezení solo se kouká se zatajeným dechem. Každá větší chyba může být fatální, a tak je to pro laickou část efektní drama. Neznamená to ale, že by se lezec zbavil zemské tíže nebo rozumu, jde o jeho vnitřní pohnutí, kdy si chce výstup užít sám, protože ten zážitek je velmi hluboký. Užít si ho lze až se zkušenostmi. Také si ale nemyslím, že je zdravé se někam šponovat, tahat takzvaně čerta za ocas, což je dle mého hloupý trend. Za rohem číhá jen zubatá a tma.

Každopádně ke sdílení zážitku jsou ale stejně potřeba minimálně dva. Je to vždy rozhodně veselejší.

Můžete přiblížit, v čem spočívá podstata základních lezeckých stylů, expedičního a alpského?

Základní myšlenkou horolezectví není čistokrevně sport, blíže pravdě je činnost či aktivita. Poskákat si po vrcholu je sice krásné pro vzpomínky, ale jedná se pouze o bonus, nikoliv cíl. Nedosažení vrcholu tedy není automaticky prohra, vítězství je především šťastný návrat.

Platná forma, podle které by se měl posuzovat úspěch, v podstatě neexistuje. Jedná se o úhel pohledu, případně přístup jednotlivce a mantinely jsou zde široké. Každý má právo poprat se s výzvou po svém, pokud dodržuje „nepsanou“ lezeckou etiku, která vychází, jak jinak, než ze základních pravidel slušného lidského chování.

Samotné sportovní pojetí stylů je obsaženo již ve svém názvu. Expediční způsob lezení je definován vícehlavou skupinou, která si postupně připravuje výstupovou linii – buduje výškové tábory, které následně zásobuje materiálem, natahuje fixní lana v exponovaných místech. To vše dává vyšší šanci na úspěch a zároveň i možnost bezpečnějšího návratu.

Alpský styl vyrostl dle názvu z evropských hor, kde stačí nabalit do batohu jen to nejnutnější pro daný výstup, co vaše záda unesou. Pak drapnout v podpaží jednoho nebo dva spolulezce a vyrazit na kopec. Tato dovednost se dá přenést i na osmitisícové kopce, kde si mimochodem nesmíte zapomenout přibalit notnou dávku štěstí. Co je hodnotnější, je již rébus pro každého samostatně.

Speciální kapitolou je pak pronásledování nových cílů neboli tvoření prvovýstupů, v místech, kde děláte první lidské otisky. Stojíte tím před řadou otazníků, na které si teprve v průběhu výstupu děláte odpovědi.

Vy lezete alpským stylem. Znamená to, že kyslíkovou masku byste si dobrovolně nenasadil?

V extrémních podmínkách v boji o přežití?
Ale to víte, že ano! Kdyby na to přišlo, sežral bych klidně i koně či parťáka, vše, co pomůže. Problém je, že nevím, kde bych ji tam nahoře vzal, takové vybavení s sebou nenosím. Vzít s sebou hned od začátku kyslíkové láhve je „šulení“ výkonu. Je to jako mít, nebo nemít pod sakem pistoli. Když ji máte, víte, že ji můžete použít, ale vyhodnotit, kdy to je opravdu potřeba, je oříšek. Nikdy ji nenosím a nosit nebudu.

Zlezení všech 14 osmitisícovek vás neláká?

Neláká. To je svět dávno ztracený… (smích) Nechci se tím limitovat. Vždyť zajímavých kopců je tolik! Nevybírám si jen ty osmitisícové, ale především ty, které mě přitahují. To máte jako se ženami. Musím si kopce nejdříve všimnout, říct si, že mi stojí za hřích, a pak ho začít zkoumat, vymýšlet strategii, jak na něj. Hlavní vrcholy osmitisícovek jsou zkrátka už poněkud profláklé, což je i naše chyba, chyba lezeckého světa. Kladli jsme na ně příliš velký důraz, čímž trochu ztratily na oné magické přitažlivosti. V Česku jsme poněkud konzervativní a změna musí teprve dozrát.

Co vás baví nejvíc?

Lezení venku na vzduchu! Všechno ostatní je pouhá náhražka. Můj kamarád Míra Šmíd to jednou vtipně komentoval tak, že lézt na umělé stěně je jako milovat se s nafukovací pannou. Nějakého efektu možná dosáhnete, ale rozhodně to není ono. Jinak mě baví od každého trochu, jak skalní lezení, bouldering, stěny středních hor i těch nejvyšších.

Jak se chránit před výškovou nemocí?

Nelézt do výšek? (smích) Nikdy jsem jí netrpěl, ale obecně je důležitá aklimatizace, obzvláště pro nás lidi z nížin. Každý máme trochu jiné dispozice, trvá to tak plus minus deset dnů, než si tělo uvědomí nastalé změny.

Valná většina problémů ovšem pramení z toho, že lidé naprosto ignorují signály svého těla, které jim jasně dává najevo, že je něco špatně. Když jste ve vysokých horách poněkolikáté, tělo si hned na začátku, kolem třech tisíc metrů, řekne: „Ach ten blbeček už je zase tady.“ A rychleji se bez vedlejších nepříznivých projevů, které bych přirovnal k alergické reakci, přizpůsobí, jelikož už ví, co ho čeká.

Čím doplňujete energii?

Při vysokohorském lezení ztrácíte energii v podobě svalové hmoty. Vyrovnáváte se s velkými rozdíly teplot, psychickým stresem, a i když spíte, enormní zátěží v řídkém vzduchu jednoduše neregenerujete. Každý den vám ubude tak tři čtvrtě kilogramu svalů. To se nedá doplnit pouhým jídlem a pitím. Prostě neexistuje zatím nic, co by v takovém prostředí nahradilo energetické ztráty. Jediná šance je v rychlosti a úprku zpět. Po návratu se zase musíte dát dohromady, nabrat svalovou hmotu zpět. Taková rekonvalescence trvá zhruba stejný čas, který strávíte ve velehorách. Potom můžete teprve znovu začít trénovat v plných dávkách. Mohou to být klidně i tři měsíce, přitom jste nemuseli vylézt ani na vrchol!

Dá se venku lézt i v zimě?

Jasně. Když je mírná zima jako nyní, kolem sedmi stupňů Celsia, jde to bez problémů. Jediným nepřítelem na skalách je vlhkost. Lezení v hlubokých mrazech je už o něčem jiném. Je především o schopnosti snášet utrpení.

Co byste doporučil začátečníkům?

Alfou a omegou je chuť. Ta nelze ošálit. Lidé, kteří chtějí lézt po skalách a po horách, by měli být hlavně trpěliví. Nic nepřijde najednou, je to dlouhodobý boj, nejen s fyzickou stránkou, ale i tou psychickou. Úroveň si každý musí nastavit dle svých možností a dovedností.

Jaká je vaše největší odměna?

Láhev dobrého vína a steak? Samozřejmě návrat do pomyslného normálna. Ten moment zklidnění, urovnání prožitků, plánování dalších lotrovin a běžný život „pozemšlapky“.

Možná i výjimečné zážitky z míst, kam se dostane jen promile z těch, kteří se o to snaží. Kromě jiného si přivážím i filmové záběry, které dělám primárně pro sebe. Uchovávám si tak vzpomínky. To, že z nich vznikají dokumenty či šoty pro přednášky, je další přidaná hodnota. Nabízím tím pohled skrze své oči.

Co plánujete tento rok?

S rodinou se chystám do Thajska na prosluněné skalky, drinky a potápění. Stěžejní sportovní plán je až v červenci a srpnu, kdy se chci vrátit na Gašerbrum I (Karákoram, západní část Himaláje, hranice Pákistánu a Číny – pozn. autora), kde mám rozdělaný prvovýstup ve dvou alpským stylem v jihozápadní stěně (7. 8. 2013 zde zahynul při sestupu parťák Zdeněk Hrubý – pozn. autora).

Už máte nového parťáka?

Ano, Tomáše Petrečka. Vždy je dobré najít někoho lepšího a mladšího, než jste sám. (smích)

Pohoří Karákorum
POHOŘÍ KARÁKORUM ZE SHORA
Rozkládá se v Pákistánu, Indii a Čině a je druhé nejvyšší na světě.


Rozhovor pro web Deník.cz (vyšlo i v tištěné verzi).

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML