Sponzoři...

Jste zde

V horolezeckém nebi smutno nebude

Rozhovor pro National Geographic

Je srandou jak vlastně došlo našemu propojení. Na začátku stál pouze dotaz ze strany National Geographic, zda výrazy používané v horolezectví a obecně směřující k této činnosti, odpovídají českému ekvivalentu při překladu z anglického originálu. Proč ne, že?

Tak jsem si přečetl článek a žádné připomínkování v podstatě nebylo třeba. Označit by se daly pouze drobné rozdílnosti, které bych opsal jinak, ale narážely na další hlubší znalosti z praxe, týkající se jen malého počtu zasvěcených a běžného čtenáře by tím bylo naprosto zbytečné otravovat. Takže mé ano v podstatě nebylo ani třeba a připsal jsem jen krátký komentář k samotnému obsahu článku, který měl zůstat, jako běžná korespondence, přes umělohmotný svět drátů a éteru zcela utajen.

Nicméně ten komentář se stal následně podkladem pro emotivně nabitý rozhovor, zprostředkovaný mezi mnou a Danou Emingerovou (redaktorka NG). Samotná místa, a nebylo jich málo, kde se postupem pekly otázky a odpovědi, měla své kouzlo.

V té chvíli jsem cestoval po Toskánsku, následně po Sardínii, kde klídek prostředí dovolenkového času, umožnil sice zastavení, ale totální nechuť, přinutit se k pracovní činnosti. Nicméně Dana to nakonec zvládla, já se donutil a výsledek již můžete číst, pro mě v prestižním „časáku“ se zlatým rámečkem a bohatou historií, na který jsem skutečně hrdý.

Aby to nevyznělo špatně, hrdost není spojena s tím, co jsem sdělil na stránkách, za čímž si mimochodem stojím, ale ta možnost dostat se na jejich stránky... :-)

Takže děkuji Daně a National Geographic a vám přeji zábavné čtivo.

Mára

Marek Holeček
Marek Holeček


NATIONAL GEOGRAPHIC • LISTOPAD 2014
Rozhovor s Markem Holečkem, ptala se Dana Emingerová

V horolezeckém nebi smutno nebude

Na následujících stránkách píšeme o letošní tragédii pod nejvyšší horou světa, kde lavina zabila šestnáct Šerpů. „Bohužel nás v budoucnu čekají daleko horší časy, které přiváné neustále rostoucí počet lidí pohybujících se na tomto minovém poli,“ říká jeden z našich nejzkušenějších horolezců Marek Holeček. „Kdo je vinen? Vytáčí mě medově plíživý patos, který apeluje na naše západní cítění. Šerpové jsou vyobrazováni jako usměvaví chudí příbuzní v otrhaných hadrech, kteří nasazují za mrzký peníz své životy. Ovšem pravdou je, že za šílenou situaci pod Everestem a dalšími osmitisícovkami mohou obě strany. Klienti žádají rádoby bezpečné zprostředkování nebezpečně vyhlížejících zážitků a Šerpové dělají vše pro to, aby nebezpečný pohyb v nevyzpytatelném prostředí vypadal bezpečně.“

JAK TRAGÉDIE POD MT. EVERESTEM OVLIVNÍ TURISTICKÝ BYZNYS A RUŠNÝ ŽIVOT NA TÉTO HOŘE?

Nic se v zásadě nezmění, jelikož výdělek je pro nepálské Šerpy natolik lákavý, že do toho půjdou znovu hlava nehlava. Vyšší pojistka za smrt, kterou si nakonec vyjednají, nebude zas až tak omračující, rozhodně se nezvýší o řády. Co se ale s jistotou zvýší díky humbuku kolem vysokých kopců, je celková cena za expedice. Na ní však nakonec nebudou participovat Šerpové, dokonce ani zkorumpovaní místní úředníci, ale cestovní kanceláře. Vždyť cestovní nabídka z letáků s hesly jako „sáhnout si na dno, setkat se smrtí, prožít nejsilnější zážitek na střeše světa“, je lákadlem, kterému určitý typ lidí neodolá. Jsou za to ochotni zaplatit strašidelné peníze. A někdy i vlastním životem… Je to samo sebou absurdní hloupost. Přesto zůstává každoročně poptávka po osmitisícovkách vyšší než možnost uspokojení klientely.

ČÍM TO JE?

Snad to lidé dělají kvůli fotce na zdi v kanceláři, kterou si následně čechrají peří? Upřímně nevím. Ale právo na hory nikomu nelze odepírat. Jen přemýšlím, zda bych si neměl také zajistit blyštivou budoucnost založením podobné agentury. Dal bych jí však název „ONE WAY“.

OPRAVDU JE HROZBA JEDNOSMĚRNÉ CESTY TAK VELIKÁ?

Horolezectví může být sportem, zábavou a dost často se vábení výšek stává i životní filozofií. Přesto je úsměvné, že místo, kam směruje horolezcovo úsilí, patří malému ždibečku na špičce kopce, kde nečeká nic víc než chlad a opuštěnost. On totiž skutečný horský vrchol neleží nikdy nahoře, ale až dole po návratu z výšin. Právě proto pro mě není vrchol to hlavní, jen třešnička na dortu všech zážitků.

A CO JE HLAVNÍ?

Návrat domů mezi pozemšlapky, kde si pak vychutnávám drobnosti a krásy běžného života. Jenže kupodivu bez tohoto nadhledu, nebo chcete-li odloučení a útrap, mi to prostě dřív nedojde… Tudíž těm, kteří přicházejí do velehor s pokorou a dobře fyzicky i technicky vybavení, nechť je odměnou silný zážitek. Ovšem ti, kteří pohazují se svým osudem bez jakékoliv přípravy a znalostí jako s kuličkou v ruletě, by měli být varováni, že zde se nehraje o peníze. V sázce je totiž to nejcennější - život.

JENŽE JEŠTĚ PŘED STO LETY BYLY I ALPY OBÁVANÝMI KONČINAMI, DO NICHŽ SE V ZIMĚ VYDÁVALI JEN NEJODVÁŽNĚJŠÍ DOBRODRUZI. DNES JSOU TY DÁVNÉ NEBEZPEČNÉ SVAHY PROTKÁNY LANOVKAMI A HORY JSOU PŘÍSTUPNÉ VŠEM…

Samozřejmě, právo rozhodně nemají předplacené jen horolezci, mezi kterými je také spousta hlupáků, jak odpovídá běžnému lidskému zastoupení. Nicméně mluvíme-li o turistech na Mt. Everestu, je to do očí bijící hazardování s lidskými životy. Pokud položím na jednu stranu rovnice balík lidí, kteří se každoročně snaží v Himálaji vystoupat na bělostné vršky, je procentuální úspěšnost odchodu na onen svět z tohoto seskupení tak veliká, že se jen těžko najde srovnání s jinými lidskými činnostmi… Evidence úmrtnosti je však v himálajských zemích i mimo ně záměrně utajována, jelikož jde o velmi nežádoucí vedlejší produkt ohromně výnosného byznysu. Jediná, kdo má jakousi statistiku blížící se pravdě a týkající se nepálského Himálaje, je úžasná a v devadesáti letech stále svěží Miss Elizabeth Hawleyová.

KDO TO JE?

Ačkoliv nikdy nic významného nevylezla, je po ní pojmenovaná hora v masivu Dhaulágiri - Peak Hawley (6182 m). Tato Američanka se totiž stala nejznámější kronikářkou himálajských expedic. Vede už půl století záznamy o výstupech a úmrtnosti horolezců v Nepálu. O dalších pohořích v Asii však se stejnou systematičností neví nejspíš nikdo nic. Rozhodně letošní tragédie pod Mt. Everestem není v historii velehor největší. V Himálaji každoročně umírá velký počet „anonymních“ nosičů, kterým se nedostane tak velkého mediálního zájmu, jako měli Šerpové na třetím zemském pólu, jak se často přezdívá nejvyšší mu místu planety.

EVEREST K SOBĚ AUTOMATICKY PŘITAHUJE OBROVSKOU POZORNOST.

Problém je, že média nám předhazují průměrnost, záměrně ji překrucují a označují za kvalitu. Jenže tím, jak média podporují mystifikace, se celkově devalvuje horolezecký sport. Navíc není žádným tajemstvím, že při těchto znásilňujících výpravách za slávou kvete bezohlednost a lidské kvality borců z civilizovaného světa padají strmě dolů. Jen si vezměte novinové zprávy, kde v srdcervoucích příbězích stojí: „Slavný horolezec XY zdolal další z náročných výstupů.“ Pak o pár řádků dál je - jako uzavření celého eposu - nevýrazný dovětek schovaný již pod čarou hlavního zájmu o pana Užasňáka: hora si opětovně vyžádala oběti mezi výškovými nosiči, kteří opravovali fixní lana. Prostě bezejmenní Šerpové pracují a umírají na kopci a tečka.

PŘEVEĎME SI TAKOVOU SITUACI DO EVROPSKÝCH ROZMĚRŮ…

V Alpách pracují horští vůdci. Někdo namítne, že pronajímají své služby za úplně jiné peníze, mají lepší vybavení atd. Jenže podíváme-li se dvě stě let nazpět třeba do Sv. Mořice či Courmayeuru, hotely byly tehdy obyčejnými salašemi a vůdcové pasáčky skotu. A tak je to stále v Nepálu. Jen výškoví nosiči už mají kvalitní vybavení a dostávají - na místní poměry - velice dobré mzdy. Chybí jim sice dostatečné pojistky za úraz či smrt, ale co můžeme očekávat od země, kde je průměrný výdělek žalostný, neexistuje odpadové hospodářství a o fungování státní správy je lepší úplně pomlčet?!

JACÍ JSOU TEDY HIMÁLAJŠTÍ ŠERPOVÉ?

Jde o utajenou armádu v předvoji, která jakoby nemá tvář a přesto existuje. Je natolik důležitá, že mnoho hrdinů z Everestu, K2, nebo „tygrů“ s celou korunou Himálaje na štítu by si bez nich ani neškrtli. Jsou to právě nepálští Šerpové, kteří bojují o úspěch klienta. Staví mu stany ve výškových táborech, prošlapávají stopu v hlubokém sněhu a natahují lana až na samotný vrchol. Tam se vypaří, aby před objektivy kamer „nekazili dojem“ opuštěnosti. A když při sestupu dojde k průšvihu, pak se snaží „horobijce“ stáhnout dolů. Ano, mají za to pořádné peníze. Přesto však tito neviditelní hrdinové nemají pracovní smlouvu, v níž by stálo jako ve Faustovi: „Za fufně a vidinu lepšího žití nám propadneš duší.“ Přesto jdou…


Vzpomínka na Martina Trdlu

Měl jsi křídla dravců,
a ve vzduchu sis hrál,
ani stín tě nestíhal,
byť si to moc přál…
Tvé kroky byly let,
kterým jsi utíkal.
V hlasu smích a volání:
„Chyť si mne,
s dechem nestíháš, tak přidej!“
Stín nikdy nevyhrál,
jen ty jsi na něj jednou počkal.

Jsem pekelně naštvaný
na osud,
jež tak rozhodl,
a na tvého anděla strážného,
který nejspíš spal.

Marek Holeček


NEROZUMÍM…

Já tomu říkám lidskost, jež pulzuje v jejich srdcích a která se za „bambiliony“ jednoduše nedá koupit. Jsou připraveni riskovat vlastní životy, aby své klienty dostali do bezpečí. Před šesti lety došlo k obrovskému neštěstí na K2. O horolezcích ze západního světa, ať už o těch, kteří na K2 přežili, nebo o těch, kteří zahynuli, byla napsána spousta knih a natočeno několik dokumentů. Málokdo však ví, že v centru celé tragédie - přitom mimo pozornost světových médií - tehdy stáli dva Šerpové, Cchering Dordže a Penpa Gjalje. Nejenže sami jako zázrakem přežili, ale svým hrdinským počínáním zachránili mnoho dalších lidí. Nedávno o nich vyšla krásná kniha Pohřbeni v oblacích od Petera Zuckermana a Amandy Padoanové. Není o horolezcích, kteří vystoupí na vrchol a jejichž obličeje následně obletí svět na titulních stránkách časopisů či v televizních debatách. Strhující dobrodružství sleduje dlouhou cestu obou skromných Šerpů z jejich odlehlých a zaostalých vesnic v Nepálu až na vrchol nejnebezpečnější hory světa. Kniha dává nahlédnout do soukromí a mysli Šerpů, jejichž příběh graduje na K2, kde si hora v médiích často označovaná jako zabiják vyžádala jedenáct životů z řad členů mnoha expedic a různých národností… tam vysoko v mracích, pár stovek metrů pod samotným vrcholem. Díky Šerpům nebylo toto číslo vyšší, ale také kvůli nim se nahoru dostávají lidé, kteří tam nemají co „pohledávat“. Tento trend každoročně narůstá a tak tomu bylo i letos na K2, kdy v rozmezí několika hodin vystoupilo tou samou výstupovou trasou na „nejobávanější a nejtěžší“ osmitisícovku světa 35 lidí.

LIDÉ MAJÍ ZAŽITOU PŘEDSTAVU, ŽE VRCHOLEM VEŠKERÉHO HOROLEZECKÉHO SNAŽENÍ JE DOSÁHNOUT CO NEJVYŠŠÍ NADMOŘSKÉ VÝŠKY… PROČ VY NE?

Je docela srandovní sledovat valící se expedice na osmitisícové vrcholy, kde se procesí lidí nakonec zkoncentruje, seždíme na malý plácek v základním táboře. Připomínají mi sardinky v konzervě. Dnešní tábory pod osmitisícovkami oplývají všemi vymoženostmi dvacátého století. Fungují jako předsunuté městečko, kde internet, sprcha a diskotéka je standardem. Přitom za zády lidí nebo přímo před jejich očima, jak procházejí krajinou, se tyčí stovky vrcholů roztodivných tvarů, které nabízejí klid hor a stejně silné, nebo dost často silnější zážitky. Mají ovšem jeden hendikep. Jejich jméno - nebo přesněji a moderněji řečeno brand - zůstává v propadlišti nezájmu veřejnosti. Když nějaký horolezec přijede nazpět s tím, že zdolal Gašerbrum III, pak kromě úzké skupiny znalců se dočká akorát poplácání po ramenou a otázky: „Tak kdy už vyrazíš na nějakou tu osmu?“ Je to absurdní, protože na tomhle vrcholu už déle než dvacet let nikdo nestál. Kopec je vysoký 7 950 m, takže je jen o pár desítek metrů nižší než jeho slavnější bráška v blízkém sousedství Gašerbrum II s osmitisícovou gloriolou. Přitom Gašerbrum III je mnohem majestátnější na pohled, nabízí i hodnotnější výstup… a přesto o něj nikdo ani nebrnkne. A takových kopců jsou v Himálaji desítky - a to mluvím jen o horách od sedmi tisíc výše.

PATŘÍTE K HOROLEZCŮM, JIMŽ NEJDE O TO, „POKOŘIT“ NEJVYŠŠÍ VRCHOLY, ALE DOSTAT SE NA NĚ NEJSLOŽITĚJŠÍ CESTOU, ČASTO PRVOVÝSTUPEM. JAK JSTE DOŠEL K TÉTO FILOZOFII?

V nás lidech je zakódovaná věčná touha po objevování a zlepšování. A v lezení jsem našel jednu z možností jak si své představy reálně prožít. Inspirovaly mě knížky, nad nimiž jsem snil o dobrodružstvích, jako kdybych byl přímým účastníkem objevitelských výprav. Mými hrdiny byli Vasco Da Gama, Marco Polo, Amundsen, Shackleton, Shipton. Tu jsem byl s nimi na palubě lodi s praskajícím ráhnovím zmítané v bouři na temných vlnách neznámého oceánu. Vzápětí jsem se prosekával džunglí za tajemnými domorodci či putoval na hřbetu velbloudů v karavaně přes tetelící se poušť. Stejně tak mě ale lákaly hřebeny s bělostnými vrcholky. Uvězněné do věčného ledu tvoří přirozenou bariéru přírody a já jsem se vždycky ptal, co je nahoře a co je za těmi vysokými štíty.

UŽ TO VÍTE?

Snad, protože moje touha aspoň na chvilku mít pohled ptáků a podívat se z vršku na svět, pomyslně zbavený zemské tíže, mě nakonec dostala. Nejdřív jsem měl pocit, že jsem se narodil ve špatné době, kdy je už pozdě na objevování nových míst. Ale chyba lávky! Stačí změnit úhel pohledu a otevře se svět plný překvapivých výzev. Právě hory, ta těžko dostupná místa, kde dlouhodobě člověk nemá šanci přežít a musí zvládat mnoho specifických dovedností, mne očarovaly.

MÁTE ZA SEBOU PĚTADVACET EXPEDIC V ALPSKÉM STYLU, ŘADU PRVOVÝSTUPŮ PO CELÉ ZEMĚKOULI… LETOS JSTE BYL V CHAMONIX NOMINOVÁN NA HOROLEZECKÉHO OSCARA PIOLETS D'OR (ZLATÝ CEPÍN). MEZI PĚT NEJLEPŠÍCH SVĚTOVÝCH HOROLEZCŮ JSTE SE DOSTAL DÍKY TOMU, ŽE JSTE JAKO PRVNÍ NA SVĚTĚ VYLEZL MNOHA EXPEDICEMI MARNĚ ATAKOVANÝ SEVEROZÁPADNÍ PILÍŘ HIMÁLAJSKÉHO TALUNGU (7 348 M).

Nejen já. Na vrchol, který leží v opuštěné části masivu Kančendžungy v Nepálu, jsme vylezli alpským stylem v květnu 2013 se Zdeňkem Hrubým. Ten o tři měsíce později zůstal pod ledovou stěnou Gašerbrunu I (8 068 m) v pákistánském Karákóramu. Byl jsem půl metru od něj, když se mu nešťastnou shodou okolností vycvakla karabina. Otočil jsem hlavu a najednou tam nebyl. Během vteřiny zmizel v kilometrové propasti. Udělal chybu, která se sečetla dohromady s náhodou.

BYLA V TOM ÚNAVA?

Ne. Ale Zdeňkova forma byl důvod, proč jsme se předčasně vraceli. Bylo to podruhé, kdy jsme se pokoušeli o tento prvovýstup jihozápadní stěnou. V roce 2009 jsme se vzdali 500 metrů pod vrcholem, protože Zdenda onemocněl. Tentokrát jsme se rozhodli k návratu mnohem dřív. Jsme oba realisti, kteří kvůli ješitnosti nehazardují. To, co se stalo, byla shoda náhod a nepozornosti. V běžném životě se něco takového stává nám všem každou chvíli, ať si to uvědomujeme či ne. Kolik chyb udělá člověk za život třeba v autě. Naštěstí to většinou nekončí fatálním průšvihem jako tady.


Gaš a síla pokušení

Sny, které mě ze spánku budí,
jež skládám ve chvílích bdění,
nasazují oprátku,
bez možnosti úniku.
Jsem pod horou
zvedající se k nebi,
tou známou
z dlouhých nocí,
kde tichá prosba k vršku letí,
smím?
Místo odpovědí
jen nejistota se směje.
Zkus, však uvidíš.
Co na oplátku
za vsázku nejvyšší,
zážitek či zatracení,
slunce nebo tma.
Vždyť touha pohledu ptáků,
jak žhavé uhlíky pálí
a nedají mi v klidu spát.

Marek Holeček


MÁTE V HORÁCH ČASTO STRACH?

Je to zdravá reakce lidského nervového systému, která člověka upozorňuje, že o něco běží. Kdo neposlouchá strach a snaží se ho přemoci bez předchozích znalostí, jak vyváznout z kritické situace, dříve či později skončí. Dost často se setkávám s netrpělivostí: lidé jsou parádně připraveni fyzicky a dají si na tom pečlivě záležet, ovšem na psychiku zcela zapomenou, přestože potřebují naprosto totožný trénink. Kdysi napsal Doug Scott, výjimečný anglický horolezec staré školy, že před každým výstupem se člověk nejprve musí definitivně odepsat, aby se naopak zase mohl přihlásit k životu. Tím nemínil nějaké pálení mostů za sebou samým. Ale na chvíli odhodit jedno ze závaží, a to vědomí, které by mu zbytečně mohlo zaměstnávat mysl při výkonu - třeba, že doma čeká těhotná žena, milované dítě, nezaplacené složenky. Zdá se tato drobnost na první pohled jednoduchá? Věřte mi, že není, když je vám ouzko a jde do tuhého. Na druhé straně strach není dobrý vládce, jelikož v paralyzovaném stavu se nedá lautr nic dělat. Kdybych podlehl panice, která mě zachvátila po Zdendově pádu na Gašerbrumu, nebyl bych tu. Vzal s sebou totiž všechno. I lano, takže já jsem zůstal trčet ve stěně jako tvrdé Y. Byl jsem v šoku, ale musel jsem dolů. Musel jsem udělat deset tisíc pohybů a ani jeden špatně. Přemáhal jsem návaly zoufalství, abych se nerozklepal na kaši. Do toho všude kolem létaly kameny a já jsem byl bez jištění. Kdyby mě jediný šutr trefil, zřítil bych se za Zdendou.

CHCETE SE JEŠTĚ NA GAŠERBRUM I NĚKDY VRÁTIT?

Ke svým projektům se vracím, pokud mají smysl. Tak je to i s Gašem, který takto familiárně tituluji. A ani loňský marný pokus prostoupit jeho srázy nikterak nezchladil mou touhu. Na vrcholu jsem již stál po sólovém výstupu takzvanou klasickou cestou v závěru lezecké sezony v srpnu 2009. Byl jsem nahoře úplně sám a koukal se na opuštěný Karakoram. Nádhera. Přesto mám výrazně nevyrovnaný účet s touto dominantou. Musím dát další pokus. Návrat na Gašerbrum I v roce 2015 je jasnější než facka. A pokud se mi povede vystoupat západní stěnou až na vršek, navážu tím na naši skvělou historii československého vysokohorského lezení. Vždyť polední prvovýstup na osmu uskutečnili naši kluci před více než dvaceti lety.

LETOS JSTE BYL V ANTARKTIDĚ…

Antarktida byla zhmotněním dalšího z mých snů. Skutečnost dokonce ještě o řád předčila očekávání. Malá dvacetimetrová jachta nás převezla mezi cyklony v Drakeově průlivu z Ohnivé země v cípu Jižní Ameriky do pohádky, kde ledové království servíruje jeden čarokrásný pohled za druhým. Tady si příroda zachovala díky drsným podmínkám svou přirozenou krásu. Proplouvali jsme mezi bludnými krami, které putují bez kormidelníka s majestátní ležérností, zatímco okolo vyrůstala přímo z mořské hladiny celá pohoří nepojmenovaných vrcholů. Do všech odstínů modrobílé bublaly gejzíry velryb a jako ozvěna se ozývalo plácání jejich obrovských ploutví o hladinu. Slyšeli jsme štěbetání tučňáků v místech, kde se líní tuleni celý den pouze převalují z boku na bok Vyvrcholením úspěšné výpravy byl výstup na panenský vrchol, kam dosud nevkročila lidská noha. Pojmenovali jsme ho Monte Samila (1 599 m). A cestu k němu jsme nazvali Ohnivá lýtka Abdulova. „Abdul“ byla totiž přezdívka Zdendy Hrubého kvůli jeho kučeravým vlasům, takže je to zároveň vzpomínka na něj, jak nám tady pořád chybí.

V ZÁŘÍ PŘIŠEL O ŽIVOT TAKÉ VÁŠ KAMARÁD A PRŮKOPNÍK BASE-JUMPU MARTIN TRDLA. V OBŘÍM DOLE PŘI PŘELETU SNĚŽKY… JAK SE VYROVNÁVÁTE S TÍM, ŽE HORY, KTERÉ TAK MILUJETE, ZABÍJEJÍ VAŠE NEJBLIŽŠÍ KAMARÁDY?

Hory, moře či vzduch za nic nemohou. Jsou to nespoutané živly, které téměř v každém z nás probouzejí celou škálu představ. A v někom dokonce i tužbu dotknout se jich - jde o směsici dráždivých pocitů, kde šimravý nebo ledový strach kráčí ruku v ruce s překonáváním sebe samého a uvědoměním si křehkosti bytí. Tato hra na ostré hraně, kde za každým špatným rozhodnutím vyčuhuje smrt, je blízká všem „pokustónům“, kteří prošlapávají neprozkoumané. A následně je i hybnou silou pro jejich následovníky.

TOUHA STARÁ JAKO LIDSTVO SAMO…

Rozhodně aktéři nemusejí být, jak to vypadá na první pohled, smyslu zbavení „divisy“ bez úcty k životu. Nenacházím žádnou spravedlnost mezi mým setrváním na tomto světě a odchodem mých kamarádů. Loterie života je z mého pohledu čistokrevná empirie. Někdo se narodí, a než začne mít štěstí, má již smůlu. A tak ti druzí, šťastnější, mají přímo povinnost naplnit co nejvíce dnů smysluplnými prožitky. Mí kamarádi, kteří již drží v nebeském baru drink, nebyli hazardéři, ale tvůrci svých snů. Byli to špičkoví profíci v tom, co dělali. Jen osud rozhodl tak, jak je jemu vlastní. Každý člověk má své místo a důležitost - po někom zůstane nezacelitelná díra, což je krásná připomínka toho, jakou úlohu v našem životě hrál, jaký pilíř nám tvořil. Takže Zdenda Hrubý, Filda Šilhán, Martin Trdla a další zůstávají častými návštěvníky mých nejhezčích vzpomínek a zároveň jsou zárukou, že tam nahoře, až se tam jednou objevím, je již předem zaručená sranda.


5. listopadu oslavil Marek Holeček čtyřicátiny. Má za sebou pětadvacet expedic v alpském stylu, řadu prvovýstupů po celé zeměkouli, osmitisícovky Gašerbrum I a Nanga Parbat. O relevanci jeho názorů svědčí říjnové tragické události v Himálaji, kde vinou nečekaně špatného počasí a po řádění cyklonu Hudhud zahynulo v Nepálu pod Annapurnou (8 091 m) a Dhaulágiri (8 167 m) přes 40 lidí, několik se ještě pohřešuje.

National Geographic - Listopad 2014
National Geographic - Listopad 2014

Rubrika: 

Komentáře

Díky, Máro, za krásné povídání a neméně zdařilé básně...

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML