Sponzoři...

Jste zde

V horách je toho na x životů

Rozhovor pro časopis Everest | www.ieverest.cz | zima 2014

Je 11.16, nervózně usrkávám teplající americkou limonádu a říkám si, kde ten Mára je. Že bych si spletl kavárnu? Dokonce jdu znovu zkontrolovat místo za barem, které jsem viděl už při vstupu. Po chvíli se objeví, ale není sám. Doprovází ho dcera Viktorka a pes a já si říkám, že i den Máry Holečka má jen 24 hodin. Ale víte co? Jemu ten úsměv z tváře prostě nezmizí, i když je jasné, že poskládat tuhle rodinně-horolezecky-pracovní mozaiku není snadné.

Jak vyhledáváš své lezecké projekty? Koukáš po nich už při třecích do BC anebo máš echo od jiných horolezců?
Znalosti, včetně následujících představ jak na to, případně co s tím, rostou neoddělitelně a postupně. První impuls bývá na základě toho, že držíš v ruce nějakou fotku, přečteš si v knize, či časopise pár řádků a začneš snít. Další zdroj podnětů jsou přátelé, kteří buď lezou, nebo jen třeba trekují v horách a předají vám elektrizující podnět. No a následující vývoj funguje již přirozeně, že člověk v té krajině běží, vnímá a nasává atmosféru do pórů. Tím se následující pohled na potencionální cíl, společně s již zažitou znalostí daleko realističtěji zasazuje do kontextu možného, případně naprosté utopie.
Převedeno srozumitelně bych vše přirovnal k přirozenému výběru. Kde lidské oko, a beru v potaz rozdílnost ve vyhodnocování, něco zaujme, čímž vzbudí i vlnu reakcí. Například když jde chodbou pěkná ženská, tak je přirozeností pro zdravou pánskou část zvednout pohled. Zákonitě to ještě neznamená, že se hned na ni bezmyšlenkovitě vrhnu. Zatím je to pro mne jen oživlý obálek. Prostě nic víc než krásný shluk buněk a dokonalá hříčka matičky přírody. Doufám, že mi něžné pohlaví odpustí, jelikož předpokládám, jsme opačně vnímáni obdobně. Až další a hlubší znalosti vzbuzují tu pravou směsici chutí. Pak teprve nastává ten pravý okamžik začít přemýšlet o strategii, jak se na ni dostat, myslím tím samo sebou již ten kopec, respektive tu horu. (smích) Pro někoho to možná není úplně ideální přirovnání, ale princip dle mého stejný.
O Takové potenciální projekty asi není nouze, co? Jen to chce zvednout hlavu a rozhlédnout se.
Těch projektů je strašně moc, vlastně tolik, kolik představivost dovolí. V horách je toho na „x" životů. Dá se říct, že jsme na startu, protože dovednosti se zlepšují, a tím se rozšiřuje i úhel pohledu na to, co je možné lézt a co ne. Zajímavé je, že větší procento kopců trpí nezájmem, jelikož nespadají do kategorie vyřvaných, nebo o nich chybí znalosti, případně jsou těžko přístupný a dostupný. Dále také nějaký čas trvá, než lidi dospějí k znalostem a umějí si následovně na míru zorganizovat expedici. Teď nemyslím jen sehnat peníze, kterých je třeba ve velkém množství. Jelikož prašule nejsou nikdy tou rozhodující hybnou silou kupředu, nebo často zaměňovanou za hlavní brzdu. Ale definovat si jednoduché, co chci a jak to celé provedu.
Platí to i pro osmitisícovky? Několikrát jsem slyšel názor, že na osmičkách je většina toho, co šlo, přelezeno?
Osmitisícový kopce jsou dlouhodobě pokoušeny, a i když řeknu dlouhodobě, ono to zase tak velký časový úsek není, maximálně sedmdesát let. Nicméně, díky tomu, že osmičky mají mezi horolezci a veřejností libozvučný zvuk, tak na ně byl vyvíjen velký tlak v podobě tisíců výprav. Ty přirozený, nejjednodušší linie jsou víceméně vyžraný a vznikaly téměř v armádním duchu, což je pravdou. Následovně vznikly cesty ještě těžšími směry, které jen na oko odhodily tu svoji obléhací těžkopádnost. Mezitím zavál občas svěží vítr, znamenající elegantní výstup vystavěný na minimalismu, který byl tou správnou odpovědí pro pochybující, že něco takového nelze vykonat. Tudíž díky rychlosti, vyšší fyzické a lezecké dovednosti, se začaly otevírat do té doby těžko představitelné směry. Ovšem, abych nebyl špatně pochopen, každá z předchozích linií je o lidském snažení, zarputilosti a odvaze. Na nich stojí lezecká historie a roste dovednost nových generací. Takže správnou odpovědí je, že směry na osmitisícovky jsou stále možné, ale proč si zužovat pohled jen na čtrnáct hlavních vrcholů. Dalších osmitisícových vrcholků je možná více než na tři desítky. Prostě nadmořská výška je jen jedna z ingrediencí, která zpestřuje lezení a rozšiřuje celkovou škálu barevnosti, nicméně nevypovídá naprosto nic o kvalitě výstupu.
Jak odlišné je lezení vrcholů o výšce 6000 metrů a výše například v porovnání s Alpalmi?
Ve vyšších horách je kladen daleko vyšší důraz na dispozice, a nemluvím o těch zasloužených nebo vydřených, ale daných. Takže se netýkají pouze lezecké a atletické připravenosti. Odolnost strádat ve smyslu hladu, žízně, únavy, stresu, nedostatku kyslíku a dlouhodobé zimy, kterou každý rozdílně vnímá a snáší.
Teprve na místě se zjistí, jakým způsobem se s tím tělo vyrovnává. Je jasné, že každou výpravou dovednost roste, ale s některými dispozicemi nehnete, ani není dobré proti nim bojovat. Lepší je nasměrovat úsilí prostě bez traumat někam jinam, kde to půjde. Jde o širší balík, který se musí vzájemně protnout. Přirovnání k desetiboji, ani v jedné disciplíně není důležité být mistr světa, ale zásadně nic z nich, nesmí být vyloženě slabinou. Jinak celek nefunguje.
Mám pocit, že momentálně v Česku nejsou mladí kluci, kteří by jezdili na velké kopce dělat vyloženě lezecké projekty. Jde jen o můj pocit nebo to tak opravdu je?
Nejprve je si potřeba definovat pojem velké kopce. Je tím míněna pouze nadmořská výška, nebo spadají do této kategorie i velké stěny. Pakliže vezmu tu první kategorii, tak ano, žádné omračující množství lidí se do nových projektů ve vysokých kopcích nepouští. Nicméně to mluvíme o obecném jevu, který se týká celého světa. Na druhou stranu není pravdou, že by u nás nebyli dobří kluci. Každá nová generace vytváří lepší a drzejší, kteří se „nezaklají".
Vyberu namátkou, a všichni ostatní mi odpustí, že jsem je nejmenoval, Jirka Pliska, Ondra Mandula, nebo Pavel Vrtík alias Bača, který si v alpských stěnách šlape svoji výraznou stopu. Taktéž i v Big Wallech jsou tady zástupci světlých zítřků, jako je Ondra Beneš a další. Ta generace vždy musí dozrát a stát se zase tahouny. No a lídři pak nesmí zapomenout předávat své znalosti dál. Tím je zachována kontinuita, kde přicházející mladší borci se lehčeji odrážejí ze zad svých předchůdců. Když jsem začínal lézt v kopcích, tak úplně skončila generace Pepína Nežerky, Poldy Sulovského, Josky Rakoncaje a Mirka Šmída. To byl začátek 90. let. Vzniklo takové vakuum, kdy se tahouni na vrcholu svého sportovního zenitu vrhli na jiné věci než lezení. Bylo to zapříčiněno otevírající se škálou nových možností. To je na jednu stranu škoda, ale na druhou dobře, protože lezení se „osvobodilo“ od předchozích zaběhnutých rituálů, chcete-li vazeb, a mohlo vzniknout něco nového.
Lidí, kteří lezou, oproti 90. letům neskutečně přibylo. A pokud je větší základna, měly by se zákonitě zlepšovat i výkony horolezců.
Skalních lezců byla oproti dnešní době ani ne třetina. To ale stejně nemá moc vliv na hory, protože lidi jsou líní obětovat více času a zážitek chtějí mít naprosto bezpečný, což v horách nejde nějak garantovat. Ne, že bych se tam hodlal nějak zabíjet, ale je to prostředí daleko výbušnější. Jak už jsem řekl, jedná se o závislost na čase a získání potřebných dovedností. Další problém spočívá v tom, že vyrazíte na výpravu, kde není vůbec garantované, zda si vůbec zalezete. Takže lidi prostě jednoduchým součtem došli k tomu, že za hodně peněz je možná málo muziky. Tudíž je lepší pro ně vyrazit do skal, kam si dojedou autem a celý den lézt a lézt.
Proti tomu se nedá nic namítnout, ale kdo nezažil, tak se nedá vlastně relevantně argumentovat, že zážitky z hor jsou znatelně silnější. Proč? Jednoduše, musíte tomu obětovat více úsilí a nedá se z toho zdrhnut, když zrovna není den podle vašich představ. I tak krásné prosluněné dny na Sardinii, kde jsem teď byl za lezením, mám slitý dohromady a nedokážu vypíchnout ani jeden z nich. Kdežto v horách můžeš i ty negativní zážitky přetočit do pozitiva. Samozřejmě je každého věc, v čem se najde. Dnešní doba je nastartovaná heslem: „Užít si co nejvíce“. Lidi jezdí na skialp, ferraty, sportovky, chodí po kopcích, a tu dobrodružnou touhu si tím vlastně naplní za relativně dostupný čas i prostředky.
Jaký máš pohled na nedoceněnost tvých výstupů v očích veřejnosti?
Kdybych tohle řešil, tak by to bylo úplně špatně. Do hor jezdím s tím, že si je chci užít. To je hlavní cíl a vše ostatní už je podružný. Dělám, co mě baví, a co z toho vznikne dál, už je vedlejší produkt, který akorát může potěšit. Popularita je strašně tenký led, kdy se ti vše může zvrátit úplně na opačnou stranu. Zajímavé je, že prosadit kvalitní projekty, které mají tendenci pronásledovat vyšší mety současného horolezectví, narážejí u neodborné veřejnosti na nezájem, a tím zákonitě i sponzorů. Daleko snazší je prosadit průměrné věci, které získaly již v dávných dobách věhlas. V jiných sportech, kde je snadná měřitelnost, by něco takového neprošlo. Ale kdybych si měl stěžovat na dobu, tak promarním lamentováním svůj vymezený čas. Což nehodlám. Pokud má člověk silnou touhu, tak si musí pomoci sám, navzdory hromadě nepřízně a jede. V horách čeká dále těžší boj o sebe sama, což oproti těm předchozím přízemním věcem se pak jeví jako velké „prd“.
V zahraničí hodně vidím mezinárodní dvojice, trojice. Proč ty ses nikdy nespojil s nikým ze zahraničí?
Zatím mě k tomu nic nevedlo, protože vždy mi šťastný vítr přivál parádní parťáky z naší rodné hroudy. Teď to možná bude znít divně, ale pokud lidé mají výkonnost, vůli, sílu a jsou schopný něco tvořit, tak ten okruh není zas tak nepřeberný a logicky se k sobě podobné nátury přitahují. Tím není ještě zdaleka vyhráno, zda si budou rozumět a vyhovovat, ale základní kámen na očuchávání je položen. Jinými slovy, je složitý vytvářet přátelství někde na dálku. Vždy jde o velkou loterii. A řešit si pak mezilidský vztahy za běhu, kde nervy jsou vyšponované až do komorního „cé“ a tlak z vyčerpání umocňuje stav zoufalství, to by bylo fakt špatně.
Jak vzniklo spojení Holeček - Petreček?
Jak vzniká láska? Prostě přijde, nepřemýšlíš o ní a je tam. Mé setkání s Tomem je stejné, chemie zafungovala, jak v té slušné, tak i v té méně slušné podobě. Je mladší, nařáchlej, šikovnej, klidná síla a parádní parťák. Pro slečny dodám i hezký sameček. Aby se nadchl pro věc, nemusí se mu říkat dvakrát, ať jde o cokoliv, hned se do všeho hrne.
Slyšel jsem, že jsi schopný dostat se v rámci aklimatizace do 7000 metrů, aniž bys mezitím musel sestupovat. Je to pravda?
Ono to jde a předesílám, že nejsem jediný, kdo takto aplikuje urychlení aklimatizace. Do sedmi tisíc jsem schopný poměrně rychle vyběhnout, ale každý to má samozřejmě jinak. Otázka je, jak jsi schopný v dané výšce přežít. Při takovém rychlém výstupu se tělo dusí a dává ti všechny možné signály, ať jdeš dolů. Vyběhnout se tedy dá, ale nemělo by se nic moc podělat, zejména počasí, které by tě mohlo zadržet i na několik dnů. Pokud by se tam totiž dotyčný zasekl déle než na jedno přespání, tak reálně hrozí naběhnutí výškovky ve spojení s otokem plic, edémem mozku a dalšími „příjemnými“ problémy, které končí smrtí. V opačném případě, a proto se právě podstupuje kúra šoková, si tělo rychleji uvědomí, že ten pitomec, potažmo já, se opětovně hrne do míst, kde se hodlá udusit. Tím začne horentní snaha organismu nepříznivý poměr zvrátit. Nikomu to nedoporučuju, protože takový postup musí být založen na předešlých znalostech chování vlastního těla. Tímto způsobem jsme to dělali třeba se Zdeňkem, ale jak jsem předeslal, není to náš vynález. Takhle se mučili Slovinci a jiní. Samozřejmě žádná zívačka to není, neskutečně se trápíš, ale jde to.
Co říkáš na možnosti paraglidingu ve spojení s horolezectvím? Jednak místo sestupů, ale teoreticky pro využití v místech, kde se zasekneš a už to nejde dopředu, něco jako záchranný prvek.
V tu chvíli, když se nesoustředíš jen na lezení, je to kočkopes. Výstup můžeš urychlit tím, že si na velký kopec vezmeš jen věci potřebné čistě k lezení a batůžek s padákem na záda pro rychlý slet. Má to jeden háček, musí klapnout daleko více proměnných věcí, aby byl výsledek realizovatelný. Čili spustit se z kopce dolů. Výrazně se tím zvyšuje další nebezpečenství a cokoliv z nich zahapruje, pak nejspíš bude smutnou předzvěstí špatného konce.
Není to úplně totožné, jako v případě Deana Pottera (lezec, který kombinuje lezení a base jumping - pozn. autora), což je chytrý chlapík, excelentní lezec a dobrej týpek. On si moc dobře propočítá, kdy už může odskočit ze stěny v případě blížícího se pádu. I tak se jedná o velice ekvilibristický kousek, kdy se během setiny sekundy z lezce, když ruka nedosáhne na požadovaný chyt, stává letec. Správně odplachtit od stěny a otevřít padák, to je totální masakr. Nicméně tato cesta je dle mého uzavřená a nebude mít mnoho vyznavačů, jelikož úspěšný odskoky by pronásledovalo velké procento těch neúspěšných aviatiků.
Proč přes rok moc nejezdíš do Alp?
Loni jsem měl v průběhu roku tři expedice. Když se vrátím z výprav, tak jsem unavený nejen fyzicky, ale i psychicky. Obnova fyzičky a nové nabytí chuti chvíli trvá. Do té doby jsem vyhořelý a kopce nechci ani náhodou vidět. Kdybych tam byl pořád, tak by u mě klesala potřeba dosahovat určité výkonnosti. Něco jiného je, kdybych lezl na sluníčku a večer šel do chalupy. To by možná šlo, ale lepší je dělat něco rozdílného, a takzvaně se neošoupávat.
Dalo by se říct, že teď máš dvě srdcovky. Ru-palskou (jižní) stěnu na Nanga Parbat a západní na Gašerbrum I. Má jedna z nich přednost před druhou?
Určitě dám pokus na obě z nich. Vysněných projektů mám hodně. Tyhle dvě stěny bych si rád odškrtl s tím, že si buď řeknu: „Nemám na to, zkusil jsem to,“ anebo je přelezu. Ale kolikrát to dohromady zkusím, nemůžu říct. Je to otázka chuti, kterou teď mám, a ve finále je mi úplně jedno, jestli tam pojedu třeba desetkrát. Hlavně se na tyhle akce musím těšit a mít z nich radost. Některý věci prostě musí uzrát nebo ujezdit, a když to dopadne, tak to dopadne. Když ne, tak se svět nezboří. Těch možností, co lézt, je strašně moc. Takže by se dalo říct, že si ubírám prostor pro další projekty, které mám v hlavě. Ale ve zmíněných dvou projektech mám upoutány své představy, a ty jsou velmi důležitý hnací prvek.
Jel bys někdy na zimní expedicí na osmičku? Letos se bude opět pokoušet Nanga Parbat a Čogori (K2).
Ne, to je pro skalní drsňáky, kteří opravdu chtějí a umějí trpět. Ten chlad je všudypřítomný, zalezlý do každého póru, a kvůli dušnosti způsobené výškou ho ještě proháníš plícemi, což tělo zchlazuje i zevnitř. Všechny zimní výstupy se pořádají klasickou cestou a převážně v čistém ledu, protože veškerý sníh je sfouknutý do údolí. Takže se nejedná o kdo ví jakou zábavu z hlediska lezení, a k tomu bez přestání mrzneš. I řezáci jako Simone Moro a Denis Urubko toho mají vždy plný kecky. V potaz je třeba brát i obrovské objektivní nebezpečí, protože jakmile se ten kopec v zimě vyfouká, hned začnou lítat šutry. Další věc je, že cokoliv z nebe napadne, tak kvůli tvrdému podkladu bez varování letí. Postupně se sčítá vločka k vločce a dole je z toho prachová lavina jako prase.
Plánuješ návrat na Antarktidu? Jaké je to prostředí?
No jasně, Antarktida je krásná a nedotčená. Jedná se o neokoukaná místa, na která naše oči nejsou navyklé. Proto ti mohou při poulení vypadnout z důlků a stále je musíš zandávat, ale ony stále vypadávají. Není s čím srovnávat. Tak to je. Myslel jsem si, že Antarktida bude mrtvá lednička, zmražená do kostky ledu, ale tamní fauna a flóra mě přesvědčily o opaku. Navíc na ní člověk ještě nestihl téměř nic napáchat. Ne, že bys tam neviděl lidi, ale ti jsou jen na lodích, obrovských parnících, a nevstupují na delší dobu na pevninu. Maximálně je malým člunem dovezou ke břehu, ať si vyfotí tučňáky, ale to ničemu nevadí. Takto kolem Antarktidy ročně projedou desítky tisíc lidí, přesto tam ten lidský „svinec“ zatím nedorazil. Příroda na jižním pólu má zdravou sílu a díky klimaticky drsným podmínkám i schopnost „samo-ochránit se“. Pokud chceš na Antarktidě udělat nějaký vlastní projekt, tak to stojí dost peněz. Udělali z toho monopol, respektive šílenou dojičku na prachy, která je absolutně neopodstatněná. Potřebuješ mít povolení jako nějaká vědecká expedice. Tato byrokracie podle mě není způsobena láskou k přírodě, ale nárokováním některých států na část území.
A jaké je tamní lezení?
Organismus pociťuje vyšší nadmořskou výšku, než je udávaná odskokem od mořské hladiny. Zima je navíc krutá a pro našince docela zvláštní. Kvůli přímořské vlhkosti u antarktických břehů v kombinaci se zimou mi vzdáleně připomíná podmínky zimního Skotska. Jedná se o blbé přirovnání, ale lepší mne nenapadlo. Led tedy nenajdeš téměř vůbec, a když už, tak je extrémně tvrdý. Lezeš spíše po jinovatce. Takže podmínky těžké, ale prostředí vše vynahradí a je prostě fantastické.
Dostal jsi tam inspiraci pro nějaké další konkrétní projekty?
Hodně mě při návratu z Antarktidy namotivovaly Darwinovy hory, nacházející se v Ohňové zemi. Další kus země, který je absolutně nedotčený. Pravdou zůstává, že pro kvalitní lezení je terén zcela nevhodný. Okamžitě a bez rozmýšlení bych mu dal přívlastek děsivý. No jo, ale o to právě jde. Dokázat se popasovat s nepřízní. Počasí je v těchto místech nestabilní a měnící se mnohokrát v průběhu dne. Vrcholky jsou bičované vlhkými uragány, které se melou navzájem jakoby v obří rvačce a balí vše do bílé cukrové vaty. Přitom pekelnou kuchyni chystají na slovo vzatí specialisti, Tichý s Atlantickým oceánem. Hlavní delikatesou je tajný recept s kořeněnou chutí, servírovaný vždy a včas přímo od pólu z království ledu. Kotel dobrot se míchá v Drakeovu průlivu, odkud putuje dál k pevnině. Musíte uznat, že se jedná o lákadlo se vším všudy, a už teď mi z té dobroty nabíhá husí kůže. Takže kdo by chtěl, tak ať zaletí přímo dolů k jižnímu cípu Ameriky a nebude zklamán, jelikož nikdy není zavřeno.
Něco jako kolem masivu Fitz Roy?
Úplně vedle, jelikož Fitz Roy je o hodně více na sever ve vnitrozemí. Darwinovky jsou skutečně první nárazníkovou hradbou, stojící v cestě běsnícím živlům. Ta vzdálenost je přes prst asi tak, jako z Práglu do Arca, které se nachází u jezera Lago di Garda. Jednoduše a přímočaře stále na jih. Mezi tím se nachází další z patagonských krás Torres del Paine, kde je lezení opravdu syrové. Několikrát jsem tento zázrak přírody lezecky navštívil a užil si ho až do dna. Takže Fitz Roy je oproti Darwinovým ostrovům odvar z čaje. (smích).

Text: Jan Harac


Foto: archiv Máry Holečka
Foto: archiv Máry Holečka

Foto: archiv Máry Holečka
Foto: archiv Máry Holečka

Foto: archiv Máry Holečka
Foto: archiv Máry Holečka

Foto: archiv Máry Holečka
Foto: archiv Máry Holečka

Foto: archiv Máry Holečka
Foto: archiv Máry Holečka

Foto: archiv Máry Holečka
Foto: archiv Máry Holečka

Foto: archiv Máry Holečka
Foto: archiv Máry Holečka

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML