Sponzoři...

Jste zde

Umět dát slovům křídla

Rozhovor pro Lide a Mesto

Leziem, teda som. Si stelesnením čírej lezeckej energie. Ako si povedal, lezieš na všetko od 1 centimetra nad morom až po himalájske desaťtisícovky. Lezenie je tvoj život. Čo všetko pre teba lezenie znamená, čo ti dáva, prečo lezieš?

Umět dát slovům křídla, aby jak vánek mohli poletovat, pustil bych se do odpovědi s vervou, přičemž bych mohl mít pocit, že veškerou vášeň, touhu a lásku vypovím, udělal bych to. Nicméně takovými dary jsem obdařen nebyl a tak se pustím do jednoduššího, veskrze přízemního výčtu. Je pravdou, že za těch pětatřicet let lezení jakousi představu již mám, jelikož štěstí mi doposud hrálo do karet a mnohdy mi i výrazně nadržovalo. Začnu tím, že jsem lezecko-horolezecký všežravec a tím je dána také má roztříštěnost preferencí co vlastně chci. Ideál je samo sebou vše, ale tak to na světě nechodí. Takže můj pokus stát se druhým Volfangem Gulichem, ztroskotal hned v prvopočátcích na neschopnosti soustavně trénovat, kde možná pravdivější část bude, že ani mé dovednosti na to nejspíš nestačily. Posun do hor byl již jen logickým vyústěním vertikálního pohybu. Takže od žulových stěn Patagomie, Yosemmit, Pamíro Alaye, po katedrály Karakoramu, mé kroky pokračovaly do mixových středních hor až po ty nejvyšší. Zajímavé je, že jednotící prvek zábavnosti, nebo chcete-li esence lezeckého života, nebyla různorodost lezeckých stylů, skalek, či pohoří, kde jsem se vyblbl až do aleluja, nebo navštívené zemně, případně lidé obývající tato kouzelná místa, dokonce ani prvovýstupy ani vrcholy s rozhledem dané jenom ptákům, nic z toho. Za pětadvacet expedic a lety strávenými pod šutry, již mohu sám za sebe říci, že nejdůležitější co jsem za vynaložený čas dostal, jsou kamarádi, který mi pánbůh přivál a jsem mu za to vděčný. Tak k podstatě v jedné větě, lezení je pro mne koktejl vjemů, které lze rozdělit na jednotlivé složky, ale jen jako celek mi chutná a stal se zároveň mým životním stylem.

Si skvelý na pieskoch, skalkách, v stredných veľhorách, v najvyšších kopcoch, svetová trieda. Nejde ti o vrchol alebo nadmorskú výšku, ale o štýl, zážitok, bytie vo chvíli. Vyliezol si fantastické veci, vo dvojici, naľahko, alpským štýlom, prvovýstupy na nezlezené kopce. Ktoré výstupy si najviac ceníš a prečo?

Při těchto chvalozpěvech se mi zatajuje dech a ruměnec mi stoupá do tváří, takže raději zůstanu při zemi v roli příštipkáře se štěstím, něco jako když vyhrajete několikrát bingo v loterii, což mým uším sedí daleko lépe. Půjdu tedy od zadu. V kymácející kajutě malé plachetnice při přejezdu Drakerem na Antarktidu, ani ne před dvěma měsíci, jsem psal podobnou úvahu o vrcholech pro ročenku American Alpine Jurnal. Takže, lehce vykradu sebe sama a propůjčím si odpověď i pro tento účel.

Vrchol je symbol pro dosažení cíle a v horolezeckém žargonu patří většinou malému ždibečku na špičce kopce. Paradoxem zůstává, že skutečný horský vrchol neleží nikdy nahoře, ale až dole, kde pulsuje život. Nemám hierarchii vrcholů, každý z nich obsahoval něco jiného. Jak porovnávat dvacet dní lezení ve strmé žule, kde visíte jak netopýr, přičemž vichr si s vámi pohrává, jako s nic nevážícím peříčkem, oproti desetidennímu „hrabošením“ v terénu, kde kyslíku se nedostává a únava každou hodinou geometricky roste, k tomu není pevného bodu, než sypká hmota a tím cesta dolů stejným směrem je předem uzavřená? Porovnávat jablka a hrušky, prostě nelze. Návratů, těchž si skutečně vážím. Samozřejmě úspěch se lépe prodává, ale na neúspěchu, pokud si z něj vezmeme ponaučení, tak pro změnu rosteme. Před každým novým projektem si v hlavě urovnávám myšlenky, zda je opravdu představa hnána touhou, nebo pouze setrvačností. Pokud odpověď je v symbióze s cílem, pak nastává soubor cílených příprav, v podobě fyzické, technické a v neposlední řade i psychické. Jedná se nutnou povinnost, pokud chci uspět, případně minimálně si zvýším šanci, aspoň pro svůj bezpečnější návrat.

Ako si sa dostal k lezeniu, kde si začínal, čo ti učarovalo?

Hnacím motorem na počátku, bylo určitě překonání strachu, který je opojně dráždivý. Dovednosti, přicházely až postupně ze zkušeností a vyššími nároky. Můj start lezce byl zakuklený pod snahou táty, odvrátit moji pozornost jiným směrem, než po všem lézt od stromů počínaje. Takže na lano jsem se dostal již ve čtyřech letech, což mne učarovalo a tím naprosto zhatilo plány mého rodiče. Předpoklad, strachu, až spadnu do lana se potvrdil, ale…. tím se vracím nazpět, k první větě tohoto odstavce. No a štěstí spočívalo i v lokalitě, kde mne rodiče přivedli na svět a dodnes žiji. Praha stověžatá se nezdá jako ideální, ale i v samotném městě jsou bohaté skalní terény a v blízkém okolí do dvou hodin jízdy je více než deset tisíc cest na pískovci, buližníku, vápenci, znělci, žule. Mé srdce se radostí pokaždé rozbuší, když přijedu do Adršpažsko-Teplických skal, nebo Labských pískovců.

Robíš okrem lezenia aj niečo iné? Ako sa ti stále cestovanie a lezenie darí spájať s prácou a rodinou?

Pokud mám tomu rozumět, jestli si užívám jiných aktivit, které nejsou spojeny se sápavým pohybem. musím rozhodně odpovědět ano. Od běhu v terénu, který je mým průvodcem téměř denně, po badminton, sqash, nebo jen obyčejná četba, která mi v klidné kavárně na chvíli zpomalí čas, jinak v proudícím životě. Ohledně práce, cestování a rodiny, se dá rozepsat na několik stránek. Jednoduše bez peněz se těžko žije, bez cestování bych neměl pocit naplnění a bez rodiny bych přišel o pevný pilíř na této planetě. Ani jedno se nesmí šulit a každá část si vybírá své. Je to jen o nastavení ozubeného soukolí, které není nikdy definitivní, ale v průběhu se musí dotahovat, nebo včas povolit. Pak ta nejdůležitější součást, která dává všemu šťávu, jednoduše chtít a věřit.

So Zdeňkom Hrubým ste v Himalájach rozbehli projekt Never Stop Exploring. Roku 2009 ste sa pokúsili o SZ stenu Gasherbrumu I, v 2011 si skúšal sólo Rupálsku stenu na Nanga Parbate, v 2012 si dal aklimatizačne Diamírsku stenu na Nanga Parbate, a minulý rok ste konečne vyliezli SZ pilíř na Talungu. Čo tieto výstupy alpským štýlom naľahko v malej skupine pre teba znamenajú?

Alpský styl, je ryzí ve svém provedení, má sice svá omezení, ale nabízí silné zážitky včetně sportovní kvality. Jdete se utkat sami se sebou se svými představami a dovednostmi. Máte hned na začátku omezené možnosti, kolik si sebou můžete vzít věcí, jdete do akce s plným vědomím, že zvenčí vám nikdo nepomůže a následně také s kým spojíte na vypjaté chvíle společný osud. Jedná se o čistě sobeckou hru, kde skládáte účet pouze sami sobě, kde vítězství je návrat. Co se povedlo, nebo ne, je čistě jen statistika, která není tak důležitá, jelikož pokaždé zbudou, nezapomenutelné vzpomínky. Výstupy dělám nejčastěji ve dvou, maximálně ve třech. Kopce či stěny si vybírám čistě podle toho, jak se mi líbí na pohled a následně v nich hledám nové výstupové směry. Tím zábava nabere na obrátkách, jelikož stát před otazníky, na které musíte teprve hledat odpovědi, je základní lidská touha po poznání.

Pri pokusu o prvovýstup na Gasherbrumu I minulý rok zahynul tvoj skvelý lezecký parťák Zdeněk Hrubý. Čo sa presne stalo? Ako si sa s touto stratou vyrovnal?

Zdenda byl úžasný člověk s obrovským přesahem na několika frontách. Někdo by mohl říci megaloman a měl by pravdu, jednu výhradu bych ale vznesl, oproti tomuto ne příliš lichotivému označení, on na rozdíl od spousty podobných lidí na to měl. Na druhou stranu, odešel v plné síle, kdy měl parádní kus života za sebou a v momentě, kdy okolí stále vyžadovalo jeho přítomnost, jelikož byl součástí spousty dalších životů. Nic než parádní vizitka člověka pronesená s hlubokou úctou. Vyrovnání se smrtí, má několik fází. Ta prvotní, kdy zmizel před očima do kilometrové hlubiny, byla spojena s pudem sebezáchovy a bojem o vlastní přežití. Po dolezení k němu, přišla směsice sebelítosti a psychické uvolněním z prožité hrůzy. Až teď s odstupem času, si urovnávám, jakou důležitou roli mi Zdeněk v životě zastával. Jak těžké je vyplnit ztrátu tak blízkého člověka. Poslední stádium jsou vzpomínky na společné krásné chvíle, nahodit vrtuli a pokračovat dál.

Pred pár týždňami si sa vrátil z Antarktídy. Aké bolo toto dobrodružstvo, čo ste všetko poliezli?

Antarktida, je naplnění jednoho z mých snů, který se nemohl nepovést. Dokonce samotné očekávání ještě o řád skutečnost předčila. Malá dvacetimetrová jachta nás mezi cyklóny převezla přes Drakera do pohádky, kde ledovém království naservíruje čarokrásné pohledy. Jedná se o místo, kde příroda si zachovala díky drsným podmínkám svoji přirozenou krásu. Místy kde jsme proplouvali mezi bludnými krami, které putují bez cíle, jen tak s majestátní ležérností a okolo vyrůstaly přímo z mořské hladiny celá pohoří nepojmenovaných vrcholů. Do převládajícího odstínu modro bílé se ozýval hluk vypouštějícího gejzíru s plácnutí ploutve od velryb, štěbetání tučňáků za líného dohledu tuleňů, převalující se celý den pouze z boku na bok. Nakonec se povedl najít parádní kopec pro náš záměr. Výstup na do té doby panenský vrchol s krásnou přírodní linií, bylo jen vyvrcholením celé úspěšné výpravy. Více na mých stránkách, ať webových, nebo na facebooku, kde druhá zpráva z expedice NeverStopExploring - Antarktida 2014 pod názvem „Óhh Samila a ta ohnivá lýtka Abdulova“ najdete další informace, včetně fotek.

Vraciaš sa toho roku po čase na Hory a mesto. Aké máš spomienky z akcie spred 2 rokov? O čom budeš hovoriť teraz?

Do Bratislavy se vracím opravdu moc rád. Má to několik důvodů. Zaprvé se setkám s kamarády, které nevídám tak často, jak bych si přál a doufám, že počasí dovolí, abych si s nimi zalez kousek za městem na Alternativce. Za další, Aout Park se svým multiplexem, byl mým velkým překvapením, protože se mi tam poprvé moc nechtělo. Nemám rád tu kakofonii zvuků, pohybujících se velké množství lidí, umělý vzduch. Nicméně na místě jsem přes všechno již zmíněné, nasál zdravou atmosféru filmově-otdoorového svátku s množstvím doprovodného programu. Nehledě k faktu, že publikum se projevilo vůči mě, se shovívavou blahosklonností, jelikož jich přišlo více než pět set, přitom neházeli vajíčka, nepískali na Pražského Pepíka, který poskakoval jak pokousaný od tarantule a rozhazoval ruce na podiu. Téma přednášky začne krátkým ohlédnutí za šestnácti lety mých výprav a hned přeskočíme do rychlíku, který nás proveze jarní loňskou expedicí, vedoucí pod úpatí mého letitého projektu, tentokrát s vrcholovou třešinkou, ke strmým svahům Talungu v oblasti Kanchenjunga ve východním Nepálském Himálaji. Jako obvykle, mé povídání doprovodí fotky a filmové záběry, které jsem při výpravě pořídil.

Těším se na setkání a na vás… Mára


Životní překvapení a veskrze pozitivní...
Životní překvapení a veskrze pozitivní...

Drobné životní radůstky se nemusí odehrávat jen na výpravách...
Drobné životní radůstky se nemusí odehrávat jen na výpravách...

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML