Sponzoři...

Jste zde

Thumba Party - Talung

Talung, 7343 m, oblast Kanchenjungy ve východním Himálaji, Nepál

horolezectvo - text: Mára Holeček, foto: Mára Holeček a archív MH

Vrchol je symbol pro dosažení cíle
a v horolezeckém žargonu patří
většinou malému ždibečku na
špičce kopce. Paradoxem zůstává,
že skutečný horský vrchol neleží
nikdy nahoře, ale až dole po návratu
z výšin, kde pulsuje život.

Pohled z Kanču na SZ pilíř Talungu.
Pohled z Kanču na SZ pilíř Talungu.

Talung je jeden z mých dokončených snů. Není žádné objevení světa, že uspět mnohdy znamená dlouhou cestu sbírání zkušeností na předchozích prohrách. Nikdy jsem nebyl vyhraněný lezec, jednoduše mne baví lézt vše od pár metrů vysokých skal, přes bigwally po himalájské obry. Nicméně jednotící prvek, který mé lezecké srdce přivede do varu, je s jistotou krása samotného cíle a vše se ještě umocní, pokud najdu nedotčenou linii, která volá hlasem Syrén: „Pojď a ukaž, co v tobě je!“

První setkání se Severozápadním pilířem Talungu jsem učinil v roce 2004, kdy společně s Tomášem Rinnem jsme utržili výprask a ještě k tomu, jako bonus mi omrzly prsty na nohou. Toho jara podmínky ve stěně byli velice příznivé. Skalní bariéru na začátku pilíře protkaly strmé ledové žlábky, které ústily na ostrou hranu a dále pokračovaly do vrcholové hlavy. S Tomem jsme byli sehraní z předchozích výprav do Patagonie a Karakoramu, takže postup stěnou nám dobře odsýpal. Záludnost stěny nespočívala v nástupových těžkých lezeckých pasážích, se kterými jsme si docela dobře poradily, ale problém se nacházel ve vichru, který dokáže nemilostivě bičovat tento krásný kopec. Po vylezení šesti-set metrů pilířem a jednom vzdušném bivaku jsme museli naše úsilí pokračovat dál díky omrzlinám ukončit. Nicméně ke svým projektům se vždy tvrdošíjně vracím, pokud nová cesta je stále otevřená a není dolezená třeba někým jiným. Sám pro sebe si nazývám ten proces zráním.

Je pravdou, že důležitým aspektem zůstává parťák, se kterým spojím společný osud. V tomhle již vím, že jsem měl doposud obrovské štěstí a narazil na kamarády, kteří mne obohatili a pomohli v mnoha případech dostat do míst, kam bych se nejspíš nikdy nepodíval. Díky mé všežravosti, co se týče lezení, jsem se nikdy nespecializoval na to či ono. Takže nedokážu dodnes říci, co mne baví z toho spektra nejvíce. Ať lezení na žulové věže v Patagonii, snad Kyrgyzstanu, nebo Karakoramu, nebo krásné mixové lezení v Gharwalu, či Hindukhuši.

Jedno takové osudové spojení bylo se Zdendou Hrubým. Přestože náš věkový rozdíl byl téměř o jednu generaci, tak pro lezení ve vysokých horách to byla nejlepší volba, která mne mohla potkat. Jeho nabyté zkušenosti z mnoha výstupů na osmitisícové vrcholy a neuvěřitelná zarputilost s výdrží, kterou mohl závidět kde kdo, byla pro mne jasným přínosem. Náš první společný pokus o prvovýstup v alpském stylu v 2009 na Gasherbrumu I skončil nezdarem. Já jsem si sice po dramatickém sestupu pak odskočil spravit chuť a následně vyběhl sólo Japonským kuloárem na vršek G1, kdy již byli všechny expedice pryč, což byl nakonec krásný zážitek. Pak následovala výprava do And, kde nová linie v jižní stěně Aconcagui vzala za své hned ve svém zárodku, jelikož podmínky byli natolik riskantní, že jsme si raději odjeli užít skalních oblastí Argentiny.

Zdeněk a hluboko pod ním ledovec Talung.
Zdeněk a hluboko pod ním ledovec Talung.

Mára se Zdendou na vršku Talungu.
Bohužel jedna z posledních našich společných fotek. Mára se Zdendou na vršku Talungu.

Další léto se Zdendou je ve znamení pronásledování mého velkého snu a to pokus o prvovýstup monumentální Rupálskou stěnou na Nanga Parbat. Pád šutru při aklimatizaci na Zdenkovu ruky mu vystavil stopku. Můj následný sólovýstup Messnerovsko-Buhlerovskou linií zastavila až bouře s přívalem sněhu v 7300 metrech. Můj ústup a slézání přes tři kilometry pospátku jako rak se dá označit ekvilibristickým kouskem mezi životem a smrtí. Zdálo se, že osud se na nás spiknul. V roce 2012 se znovu vracíme pod Nangu s ideou postavit stan pod vrcholovou hlavou na Kinshoferově cestě v Diamíru jako deposit pro případ úspěšného průstupu Rupálem. Pak oběhnout kopec z jihu a pustit se znovu do předchozího nedokončeného projektu. V Diamíru na nás čekalo překvapení v podobě velkého množství sněhu. To, co mělo být pouze zahřívací aklimatizační procházka, se změnilo v tvrdý boj o každý metr. Bez předchozí aklimatizace, jsme se stále pomalu posouvali vzhůru. Nechtělo se nám vracet, jelikož jediné kroky ve sněhu nad 5400 metrů toho roku, byli právě ty naše. Jídla a vaření jsme měli dost, takže nakonec po sedmi dnech volba pod vrcholovou hlavou byla jasná. Kašleme na Rupál a dotáhneme výstup až na vršek. Mezitím potkáváme naprosto zničené, ale na duchu neupadající Andyho a Ricka, kteří přešli Mazzeno-ridge. Jejich tváře vypovídali obrovské drama, které doprovázeli slovy, že nahoře je sněhu místy po pás. Dáváme jim napít, loučíme se a vzájemně si přejeme hodně zdaru. Přes všechny útrapy devátý den dolézáme na vršek a jedenáctý stojíme po alpském výstupu zase na zelené louce pod Diamirem.

Oba dva jsme se shodli, že další cesta pro odpočinutí mysli musí být do jiné destinace, než do Pákistánu. Takže Nepál se stal dalším cílem pro sobeckou sebarealizaci. Měl jsem tam rozdělané dva projekty a to na Kiashar z roku 2001 a 2008, který téměř dle mích představ nakonec dokončili parádním výstupem Japonci na podzim 2012 a zbyl mi tam rozpracovaný prvovýstup na Talung.

Příjezd do Base Campu Talungu byl návrat ke staré lásce. Překrásný amfiteátr s monumentální bariérou jižní Kanchenjungy, naproti pyšně se tyčící skvost východního Nepálu v podobě Kumbakarny, neboli Jannu a ostrý pilíř Talungu jak břit nože, zabodávající se do ledovce Yalung. Opravdu povznášejí místo. Po první obhlídce kopce a povinné aklimatizaci v klasické cestě z roku 1964 okamžitě bylo jasné, že podmínky ve stěně jsou naprosto odlišné, než před deseti lety. Znamenalo to vyběhnout pod pilíř a lehnout si s dalekohledem na ledovec. Celý den jsem pak sledoval, jak pohyb slunce jen tak líně přechází po úbočích štítů, do toho chaotický pohyb mraků párající si s lehkostí své těla o špičaté vrcholky hor, tak i padajících séraky, včetně drobných lavin valící se za bouřlivého hukotu v načechraných oblacích ke konci své cesty. Nakonec se podařilo nalézt v levé části ostrého dvoukilometrového břitu cestu, která prolézá v spodních partiích a nesměle se v tenkém vlásečku dále proplétá vrcholovou hlavou. Odcházím dolu do Base Campu za Zdenou. Nová linie mne okamžitě nadchla a dala zapomenout na zklamání ze sněhových podmínek, které zabránili dokončení předchozího projektu. Je pravdou, že sporné pasáže v horní části pilíře, nedali jasnou odpověď, kde budeme moct přebivakovat, ani jak v případě nouze odtamtud zdrhneme. To jsou ale již drobnosti, které stejnak při pohledu z ledovce nevyřešíme. Nezbývá než si pro odpověď dolézt.

14. května 2013 máme nabalený batoh s materiálem, k tomu jídlo a vaření na osm dní. Počasí, které dorazilo přes satelit pro další dny, je docela ucházející, jen sílící vítr kolem osmnáctého, právě ve chvílích, kdy se budeme dostávat k vrchním úsekům stěny, slibovaly vášnivější chvilky. Odcházíme do předsunutého Base Campu pod nástup. Podvečer přichystal úchvatnou podívanou, kdy slunce krvavými paprsky olizovalo skalní vrcholovou hradbu Kanchenjungy a vítr si odletěl zlobit, bůh ví kam.

15. května tři hodiny hodiny po půlnoci je slyšet v malém stanu pod úpatím pilíře rachot. Jako vždy se tělo přirozeně brání krutému stávání ze spacáku do ranní reality. Obzvláště nám dvěma, kteří jsme vyhlášení milovníci spánku. Nedá se nic dělat, jelikož prospat příležitost se v horách nevyplácí a tak těsně před pátou ranní již stoupáme první metry po stráních SZ pilíře. Kolem deváté se již utkáváme se strmým vodním ledem. Lezení je únavné, relativně vyrovnaně obtížné. Průlezy kolem séraků byly ve starém a strmém vodním ledu. Každý metr byl boj, jelikož zaseknout cepín a pak zakopnout nohu mnohdy znamenalo i pětkrát bouchnout do jednoho místa. Odpoledne se již projevuje únava z bezhlavého mlácení. Den končíme po 14 hodinách naprosto utahaní a bivak nacházíme pod velkým sérakem ve výšce 5900 m.

Mára Holeček a Zdeněk Hrubý.
Mára Holeček a Zdeněk Hrubý.

16. května po předchozím namáhavém dnu vstáváme později, nicméně monotónní dřina pokračuje a místy je zpestřena sněhovou strání, kde si konečně při zakopnutí do hlubšího sněhu lýtka trochu odpočinou. Den končíme relativně brzo, již ve čtyři odpoledne. Jako základ pro bivak nám slouží díra v séraku ve výšce 6300 m. Malé úpravy terénu a máme pohodový plácek pro náš maličký stan.

17. května se nacházíme před vstupní branou do horního Headwallu, který je směsicí strmého ledu a místy zatarasený skálou. Při nástup do vrcholové skalní bariéry byla tím pádem otevřena zároveň otázka, zda předpokládaný průlez, který jsem pouze odhadoval při pohledu přes dalekohled z ledovce, bude možný, nebo nastane průšvih co dál. Mixové úseky se daly těžko odjistit, ale skála byla relativně dobrá, takže postup se nikterak zásadně nezpomaloval. Před námi se nachází klíč stěny. Lezecký den končí až po 15 hodinách lezení přímo tmou, kdy v posledním světle kopeme do ledu a vytváříme skromnou plošinku pro stan ve výšce 6700 m. V průběhu noci nás zasypává sníh, padající pod nárazovým větrem, který musíme v noci odhazovat.

18. května prolézáme celý den tenkými ledovými žlábky. Při jednom pohybu, kde jsem přelézal skalní práh, došlo k uvolnění kamenů, které jsem ukopl mačkou a Zdendovi poslal s bezmocným pohledem v podobě nechtěného dárečku dolů. Naštěstí Zdendova hlava zůstala celá, ale odnesla to jen helma, která byla vedví.
„Jsi celej Zdendo?“ S obavami řvu dolů. Odpověď zaniká ve větru, ale vidím, že se hýbe a hrozí pěstí, což je dobrá známka, že se těší plného zdraví. „Tak pohoda, žije,“ odfouknu si a sunu se dál. Dostáváme se až do výšky 7000 m, kde se snažíme za skalní ostruhou postavit stan. Je silný nárazový vítr, jenž znepříjemňuje veškerou činnost. Po celodenní dřině najít sílu vykopat plošinu pro stan je někdy nadlidský výkon, jelikož vyschlá sliznice a unavené tělo si žádá své. Díky za Zdeňka, který se ujímá sisyfovské práce a neúnavně mlátí do ledového pláště hory.
„Hned pomůžu, Zdendo, jen si trochu dáchnu,“ mé slova odnáší vítr někam do Sikkimu. „V pohodě, ty taháš délky, tak si odpočiň.“ Slova zanikají v uragánu, ale cítím vděčnost a lásku, která mezi přáteli může jen být. Jsem vymačkaný jako citrón a občasné mé bouchnutí cepínem je skromným příspěvkem na společný oltář. Pomalé rozmrzání ztuhlého těla nastává až ve spacáku, kdy teplá polévka se rozlévá a zavlažuje vyschlé vnitřnosti. V noci ustává vichr, který cloumal stanem. Konečně zabírám a horečnaté sny mne zavedou na strmé stráně Mt. Meru v Gharwalu. Nevím proč zrovna tam, ale nejspíš se jednalo o podobný moment, kdy jsem byl poslední den před vrcholem. Přede mnou závěrečná 70° stráň našlehaného frapé, kde noha ani cepín nedržel a při každém kroku vzhůru jsem měl pocit, že sjíždím a padám. Ve stěně jsme společně s Honzou viseli již desátý den. Honza za mnou plandal jak prapor ve větru, byl unavený a nemohl mě pomoci s jediným krokem. Dnes dolezeme na vrchol, nebo to můžeme zabalit, prolétne mi hlavou. V tom momentu se stráň změní na mořské písečné dno, na kterém sedím a pozoruji procházející skrze vodní masu měkké sluneční paprsky. Bublinky z mého budíku rychle stoupají k hladině. Najednou přísun kyslíku se zastaví a já vytrhávám náustek. Rychle startuji ode dna s jedinou touhou, nadechnout se. Prudké nadechnutí mne přivádí k bdělosti. Kurňa, jsem na Talungu, co tady, Ježíši, dělám. Jedno je nad slunce jasné, cesta nazpět stěnou už není možná a tak náš bivak v 7tisících má již dvojsmyslný název pitoreskní zabarvením a to „bivak poslední“. Zítra musíme stůj co stůj přejít přes vršek.

Zdeněk ve vrcholových partiích Talungu.
Zdeněk ve vrcholových partiích Talungu.


Síla pokušení…

Sny, které mě ze spánku budí,
jež skládám ve chvílích bdění,
nasazují oprátku, bez možnosti úniku.
Jsem pod horou zvedající se k nebi,
tou známou z dlouhých nocí,
kde tichá prosba k vršku letí,
smím?
Místo odpovědí jen nejistota se směje.
Zkus, však uvidíš.
Co na oplátku za vsázku nejvyšší,
zážitek či zatracení, slunce, nebo tma.
Vždyť touha pohledu ptáků,
jak žhavé uhlíky pálí a nedají mi
v klidu spát.

Mára Holeček


Pohled z Kanču na Máru a Zdenka při lezení.
Pohled z Kanču na Máru a Zdenka při lezení.

19. května je slunečné ráno s výhledem již na druhou stranu, kde dominuje silueta vzdáleného Makalu. Himálaj se rozhodl na chvíli nabídnout svou ledovou krásu, která leží pod našima nohama jak na dlani. Balíme náš cirkusový domeček a následuje průlez horním polem v 7100 metrech. Dále stoupám po ostrém vrcholovém hřebenu, který je nasměrován přímo s pohledem do Sikkimu. Naštěstí noční můra s nedržícím sněhem se nekoná a utemovaný firn pomáhá rychle nabírat výšku. Ještě zbývá prolézt poslední skalní kout, pak vrcholová hrana a hlavně rychle dolů. Na nic jiného se můj mozek už nesoustředí. Kolem 12-té hodiny dolézám na vršek, kde filmuji poslední záběry těsně, než valící se mlha ukradne svět. Zdenda již dolézá na vrchol v naprosto bílé tmě.

Má první slova, která jsem si sám natočil „In flagrante delicti“ po dolezení na vrchol Talungu: „Tak jsem tady, sen se splnil a stojím na… vršku Talungu. Nakonec se vše povedlo a čekám, až doleze i Zdenda, abychom si to mohli užít spolu. Zároveň jeden z mých dětských snů konečně napodruhé dopadl. Jsem orvaný jako borůvka, je tady nahoře jako vždy „hovno“, nic než zoufalství, možná radost, jsem unavený, strašně unavený, ale hlavně že už nemusím jít nikam dál.“

Začíná sestupové drama, kdy je vidět difuzním světle tak na špičku nosu. Dělám si sněhové koule, které posílám ze stráně, abych vyděl jejich vytlačenou stopu ve sněhu. Jediné vodítko, podle něj se dá určit, zda je či není před mými nohami hladová propast. V podvečer zázračně netraverzujeme západní pole a končíme slaněním přes sérak v místě našeho aklimatizačního bivaku ve výšce 6600 m.

20. května pokračujeme v sestupu mezi trhlinami a séraky po klasické cestě až na suťovisko. Kolem 13-té hodiny docházíme do BC, kde na nás již čekají nosiči. Následující den hned po ránu bez jakýchkoliv prodlev máme BC sbalený a šlapeme přes Yalung do údolí, s nohama sice unavenýma, ale na druhou stranu lehkýma, jelikož už víme… jedeme domů.

Cesta dostala název Thumba Party, podle typického nepálského nápoje Thumby, který obsahuje zkvašené proso, kukuřici… a k tomu spoustu veselých voltů, které roztáhnou nejeden úsměv.

Jednou osud rozdává a podruhé nemilosrdně bere. To první člověk přijímá bezbolestně automaticky, s tím druhým se těžko srovnává a někdy vzpomínka zanechá těžkou ránu, která stále vrací.

Netušil jsem, že Talung bude můj a Zdendy poslední společný vrchol. O měsíc po návratu z Nepálu odlétáme za dalším mým rozpracovaným prvovýstupem z roku 2010 do Pákistánu na Gasherbrum I. Vše probíhalo bez trablů. Vyběhli jsme do campu 3 nad Japonský kuloár v 7-tisících a nechali si tam stan pro sestup. Pak jsme se přesunuli na ledovec pod jihozápadní stěnu. Předpověď na pět dní parádní a tak nastupujeme do stěny. Strmý kuloár byl ten rok téměř beze sněhu, ale led docela ucházející, umožnil rychlý postup. Dolézáme k vysutému séraku v 6800 metrech a zalézáme do jeho útrob.

Následný den při manipulaci u štandu dojde k osudové chybě, která během setiny změnila můj život. Bez jasné příčiny a bez hlesu Zdenkovo tělo začalo klouzat po ledové stráni, než se o kilometr níž zastavilo u nástupu. V tom stejném okamžiku, než ten hrůzný okamžik skončil, bylo jasné, že Zdenda je už na druhém břehu u svatého Petra. Nastal boj o mé přežití, jelikož při pádu sletělo do údolí i lano a valná část materiálu na jištění. Než můj mozek vydal pokyn pro pohyb dolů, proběhlo pár vln nabíhajícího šoku s hysterií. Pod nohama bezedná díra a představa, že mám celou tu ledovou stráň prolézt pozpátku jako rak, mi přišla naprosto nereálná. Vytahuji jeden cepín a zasekávám o čtyřicet centimetrů níž, pak nohu vyndávám a kopu hrot o kousek dál, vzápětí druhou, pak následuje další cepín. Po sedmi hodinách, kdy padající šutry si hrály hru, který z nich mne zasáhne, se konečně otáčím čelem do údolí a sestupuji poslední kroky, které mne dělí od Zdeňka. Tam nezbývalo, než konstatovat, co mi bylo jasné již v prvních vteřinách nahoře.

Tyto řádky, které čtete, jsou doslova a do písmene pekelně houpavá. Není se čemu divit, jelikož v malé plachetnici Panama, která mne právě odváží za dalším dobrodružstvím do oblasti Smith Islandu v Antarktidě přes vlny bouřlivého Drakerova průlivu, by se jen těžko dal hledat bezvětrný klidný den. Tuto výpravu jsem si vymyslel před pěti lety se Zdendou a moc jsme se společně těšili na antarktické panenské kopce a nové linie. Plánovat je jedna věc, když pak osud rozhodne dle svého. Má mysl každou chvílí narazí na ty, jež mne provázeli na výpravách a odešli bez rozloučení do nebeského báru. Jako byl Filda Šilhan, s kterým v patagonské stěně Cerro Central, nebo v karakoramském žulovém těle Amin Braku jsme společně při prvovýstupech kovali přátelství, tak už další kamarád je u něho. Smutky za hlavu, svět se točí dál a za sny se má jít, protože Zdeněk i Filda by to určitě bez mrknutí udělali také.

Thumba Party a pokus z roku 2004.
Linie cesty Thumba Party a pokus z roku 2004.

Je čas na thumba party.
Je čas na thumba party.

Stránka z časopisu.
Stránka z časopisu.

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML