Sponzoři...

Jste zde

Síla pokušení

Pro časopis MenHouse.

Prožít si svůj sen a prošlapávat novou cestu, může jenom ten, kdo netouží mít na růžích ustláno.
Odměnou buď mu hravá zábavnost, seberealizace, a v neposlední řadě nahlédnutí za nové obzory. Naopak pro „pokustóny“, kteří nedošli v té chvíli do požadovaného cíle, budiž útěchou, že nejde nikdy o promarněný čas. Pojďte a vyslechněte si jeden životní příběh, který je spojený s mrazivou krásou hor a vůní dálav, kde tužby se přetvořily do zážitků.

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Marná snaha…

„Narajzoval jsi se už dost!“ zahřměl hlas plný odhodlání, jenž měl nejspíš za úkol navést již po x-té zbloudilého mladíka do standardních životních kolejí, které starý muž sám dobře znal a jako jediné uznával.

„A vůbec, platíš daně, sociálku, ježíšimariá, měl bys už sedět na zadku a dělat něco pořádného.“

Mládenec stojící před svým otcem v pokoji obklopeném knihami přijímal výtky s úctou, která vyžaduje postavení těch dvou. Vlastně už žádný holobrádek, nebo mládežník nebyl, možná se sám cítil ve vnitřku mlád, svěží a plný fyzických sil, ale jedno čtvrtstoletí měl už za sebou a neodvratně se blížil ke třicátému roku.

Věděl, že neexistuje přesvědčivý argument, jenž by zvrátil otcův pohled na jeho konání. Jedině spokojenost byla ta správná odpověď, ale to evidentně nestačilo. Nemělo tudíž cenu vypočítávat důvody, které vedly před léty k útěku z dobře placené práce, jelikož si sám uvnitř nastavil jasnou prioritu, a to byl volný čas. Zároveň vyměnil kariérní růst a rádoby jistoty s odznaky moci za sobecké zážitky. Je pravda, že zrovna ty jsou neobchodovatelné na jakékoliv burze, ale nedevalvují v čase a nemůže je nikdo vzít. Přitom to neznamenalo, že rezignoval na běžné povinnosti, jen musel přeskládat soukolí, aby měl dost prostředků, včetně prostoru, pro chvíle, jež ho měly čekat.

„No jo táto, ale mne to baví.“ Přitom se snažil svým neústupným pohledem podpořit vyřčenou pravdu. Starý muž nabíral do plic vzduch, aby mohl pokračovat v náporu. Místo slov však vyšlo jen zasyčení a následující dlouhá pauza, která se zdála každému z nich jako věčnost.
Nakonec ticho prořízlo téměř žadonící zvolání, „Jak…, jak dlouho ještě“.
„Dokud mi to nepřestane přinášet uspokojení,“ odpověděl mladší.
Oba věděli, že vzájemně se neposunuli ani o píď, jediné co je v té chvíli spojovalo, byla oboustranná láska, společná krev a spousty krásných prožitků, kdy jako otec a syn už před léty procházeli společnou cestou.

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Touha se musí zasadit a zalévat

Od tohoto rozhovoru uběhlo patnáct let a mohu začít s ohlédnutím nazpět. Ano, říci kdo měl pravdu, je jen vždy úhel pohledu. Někomu se zdá mé konání bláznivé, riskantní, k ničemu, nebo inspirující, zábavné. Pro taťku a mámu to myslím zůstalo v rovině nepřesvědčivé, ale jako správní rodičové drží palce. No a já nelituji ani jednoho dne. Umět dát slovům křídla, aby jak vánek mohla poletovat, pustil bych se do odpovědi s vervou, přičemž bych mohl mít pocit, že veškerou vášeň, touhu a lásku vypovím, udělal bych to. Nicméně takovými dary jsem obdařen nebyl, a tak se pustím do jednoduššího, veskrze přízemního výčtu. Je pravdou, že za těch pětatřicet let lezení jakousi představu již mám, jelikož štěstí mi doposud hrálo do karet a mnohdy mi i výrazně nadržovalo. Začnu tím, že jsem lezecko-horolezecký všežravec, a tím je dána také má roztříštěnost preferencí. Ideál je samo sebou vše, ale tak to na světě nechodí. Na začátku letošního roku jsem dokončil svoji dvacátou pátou horolezeckou expedici. Jejich jednotící prvky se dají charakterizovat ve třech rovinách. Za prvé, nalézt vždy provokativně krásnou horu, za druhé pokusit se na ni vylézt novou, doposud lidskou nohou neposkvrněnou cestu. Posledním požadavkem byla čistota provedení, která pronásledovala tu nejvyšší sportovní hodnotu, buď v Alpském, nebo Capsule stylu. Předpokládám, že pro vaše uši jsou to naprosto nesrozumitelné slova. Nevadí a nebojte, mučit vás výukou horolezecké terminologie nebudu. Stačí pro tuto chvíli, zjednodušeně řečeno, lézt ve dvou třech lidech a bez všech těch složitostí spojených s logistikou mnohahlavých těžkopádných výprav. Přesto jsem limitován v podstatě nebyl ničím. Dalo se jezdit na velké žulové monolity do Patagonie, Pamíro - Alaye, Karákoramu, nebo navštěvovat i ty nejvyšší zasněžené himálajské štíty.

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Cesty na konec světa

Nedílnou součástí každé výpravy je transport krajinou tam a zpět. Krajina může být dramatická, jednotvárná, uklidňující, strašidelná, zelená a nasátá vlhkem, suchá jak troud s nádechem šedivosti, zmrzlá do kostky ledu, prořízlá říčním korytem, rovná jak kuchyňská deska, hornatá, nebo zkamenělá do prazvláštních tvarů, dokonce i industriální aglomerace má něco do sebe, ovšem v tomto případě budu opatrnější, ale obecně jsem nikdy nenavštívil krajinu nudnou. Proč…? Najít tu zábavnost je jen na každém z nás. Kdo chce vidět rozmanitou barevnost světa, tak musí mít oči „chtějící“ přijímat, a pak dokořán. Na cestách jsou také věci standardně otravné, nechci-li říci přímo hnusné. Jde o cyklicky se opakující obstrukce v čekání na něco, čehož typickým příkladem je postrk přemisťující z bodu A do další destinace, případně na zlovůli úřednického razítka, než klepne do papíru. A nesmím zapomenout na přízeň bohů, která vše musí posvětit dobrým počasím. Pro zajímavost, cestování v denním součtu procentuálně téměř pokaždé výrazně přesahuje cíl výpravy, což je pro mne lezení na kopec. Smutné konstatování skutečnosti pro ty, kteří si představují něco jiného. Ovšem jako dar beru setkání s lidmi, kteří v nuzných a velice obtížných krajinách dokážou přežít, a nejen to, jsou schopni vychovat své děti, podělit se o skromné zásoby, přitom působit dojmem spokojeného smíření se svým stavem. Spokojenost s vlastním žitím je paradoxně daleko vzácnější prvek pro náš západní svět, kde je všeho přebytek a kde už sama loterie osudu nám bez zásluh přidělila první cenu kvality života. Bezpochyby je na vině možnost výběru. Obrazně řečeno, kousnout do ovoce a zahodit ho se v zemích, kde hrozí každodenní hlad, prostě nedělá. No nic, to byla taková odbočka a konstatování, že pod křesťanským sluncem se žije éňo-ňůňo.

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Bohem opuštěné místa

Vrchol je symbol pro dosažení cíle a v horolezeckém žargonu patří většinou malému ždibečku na špičce kopce. Srandou zůstává, že skutečný horský vrchol neleží nikdy nahoře, ale až dole po návratu z výšin, kde pulsuje život. Zvrácené mysterium se přikládá právě těmto těžko dostupným místům, kam směřuje mnoho toužebných pohledů. Přátelé, mohu sám za sebe říci, že na vršku kopce na mne nečekalo nikdy nic jiného než úleva, že už nemusím dál stoupat, zoufalost z opuštěnosti, touha po nejbližších, strach z momentů, které na mne při sestupu teprve čekají, hlad s žízní a únavou. Jedná se většinou o místo nehostinné „protchlé zžírající“ zimou, kde rychle nastavíte strojené úsměvy pro foťák a kde delší pobyt znamená smrt. Otázkou je, kdo nebo co nás nutí neustále dokola vyhledávat tyto magnetizující body, již s jasným vědomím, že tam vlastně nic není. Možná sama lidská podstata hledat, co když zrovna já najdu ten grál. Ať jo, nebo ne, na tom nesejde, ale zcela určitě jde o koktejl zážitků tvořící cestu. Já sám neznám přímou odpověď a vracím se tím ke slovům, která jsem řekl svému taťkovi, „baví mne to“ a více vlastně nepotřebuji znát.

Neponaučitelný

Jde zde o torzo ze zápisků pojmenovaných Interview s Alláhem, který jsem psal jako deník expedice na Naga Parbat 8 126 m roku 2011. V té době jsem se pokoušel sám, a k tomu novou cestou, prolézt tou největší stěnou této planety, která se zvedá strmě od svého úpatí přes 4 600 metrů, až k vrcholu nad oblaky, tak zvaným Rupálem. Tento obr západního Himálaje se nachází na území islámského státu Pákistán. Bez ostychu a výsměšně se zvedá oproti přilehlému okolí jako dominantní solitér, jenž shlíží s panovnickým klidem na meandr mohutné řeky Indus, vinoucí se po jeho úbočích jak had. Dostáváme se do výstupového momentu pátého dne již ve výšce 7 400 metrů, kdy veškeré předpoklady se začaly hroutit a život visel na vlásku. Stať nesla označení „Konec na dosah a otázky pro Alláha“.

Celou noc neviditelná větrná turbína žene agresivní silou ledovou krupici, která s ohlušujícím rachotem a monotónností dopadá na stěny stanu. Mám obrovský strach. Již podruhé musím vylézt ze svého vlhkého spacáku, abych vysvobodil stan ze sněhového sevření. Nemám čas, ani chuť nandávat mačky. Rozepínám stanové víko a okamžitě bez pozvání vtrhne dovnitř příval divoce poletujících krystalků, které se zlomyslnou radostí obalují vše na čistě bílou. Jako by nestačila všudypřítomná hutná tma, kruci.

Opatrně vylézám do světelného kuželu čelovky a našlapuji až do chvíle, než propadající se noha ve sněhu najde pevnou oporu. Stačí jediný špatný pohyb a další zastávka je o tři tisíce metrů níž. Rukavice, které mráz zaklel do neohebného patvaru, nasazuji na zkřehlé ruce a odhrabávám napadlý chlív. Naprosto sisyfovská činnost. Po zbytečné práci zalézám do své kobky, která nemá víc než dva metry čtvereční a dotváří dokonalý depresivní obraz. Klepu se po celém těle. Na vině není rozhodně jen všudypřítomná zima, ale i přicházející duševní kolaps.

„Alláhu, nech mně kurva žít,“ ječím téměř pološílený do okolní nicoty.
„Co dál, hrdino, jsi v řiti, viď?“ vystavuji účet své troufalosti. Zhodnocení sebe sama nikam nevede, až lapání po dechu v řídkém vzduchu utlumí mé hysterické běsnění. Racionálno pozvolna vytlačuje emoční průjem. Útržky myšlenek se vzápětí roztáčejí do zběsilého víru. Jak se dostat dolů. Tuší vůbec Zdenda, který na mě čeká v Base Campu, že jsem v loji…
Kájo, Viktorko, holky moje, pošlete mi z domova ochranou bublinu…
Kde jsem udělal chybu…
Tak proč…
Za co…
Panebože!!!

Jedno je jasné, myšlenka přehoupnout se přes vršek Nangy a dostat se do mírnější Diamirské stěny je pohřbena pod vrstvou nového čerstvého sněhu. Nezbývá, než dát téměř beznadějný pokus, slézt více než 3 400 metrů mixů a ledových strání na suťovisko. Pak už jen závěrečný drobný sešup a jsem v BCéčku, šťastný, celý, zdráv.
Utopie…
Nicméně déle čekat na této titěrné, ve svahu vykutané plošince nemá žádný smysl. Je jen otázkou času, kdy lavina vše vyčistí. Dobrá, ráno musím dolů. Budu muset slézat jako rak pěkně pozpátku, jelikož problematický terén nedovolí udělat ani jeden krok čelem do údolí. Také nesmí nastat ani jedno zaváhání z desetitisíce pohybů, pokud chci dále žít.


Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Marek Holeček

Jeden z nejlepších českých horolezců, který rád objevuje nové směry v nejvyšších horách světa.
Leze od svých pěti let a podle svých slov se snaží vylézt vše, co vyrostlo od výše jednoho metru nad hladinou moře až po himalájské velehory.

Sny, které mě ze spánku budí,
jež skládám ve chvílích bdění,
nasazují oprátku, bez možnosti úniku.
Jsem pod horou zvedající se k nebi,
tou známou z dlouhých nocí,
kde tichá prosba k vršku letí,
smím?
Místo odpovědí jen nejistota se směje.
Zkus, však uvidíš.
Co na oplátku za vsázku nejvyšší,
zážitek či zatracení, slunce, nebo tma.
Vždyť touha pohledu ptáků,
jak žhavé uhlíky pálí a nedají mi klidu spát.


Za úsvitu vnější sněhový krunýř po razantních úderech do stěn stanu povoluje. Opačný efekt nastává i uvnitř, kde silná vrstva jinovatky opadává a vytváří na mně souvislou třpytivou vrstvu. Musím okamžitě zmiznout. Balím narychlo věci a odhazuji veškeré jídlo včetně bomb na vaření. Dnes musím stůj co stůj až dolů, jinak budu lavinou odvezen. Vzpomínám, kdy vlastně vyhřezla ta schizofrenní touha škrabat se na naprosto blbý kopec. Lituji se, naříkám na osud, ovšem nikdo neslyší, ani nepomůže.
„Možná máš hochu před sebou poslední den?“
„Nejspíš jo.“
Můj vnitřní dialog mě rozžhaví do běla.
Ne…! Chtěl jsi lézt, rozhodnutí vyšlo z vědomí toho, po čemž toužíš. Nebyl to neuvážený krok, vše jsi udělal správně, nejsi blázen, jen počasí tě doběhlo, a ať si říkáš, co chceš, i s tím jsi počítal, nic víc, nic míň.
„Tak tady neřvi, jako nějaká buchta a hýbni tou zadnicí krucinálfagot.“
Najednou mám v žilách energii, sebevědomí je zpět a z pomačkané duše je znovu naparující se fanfarón. Ano, slezu těch 3 400 metrů.

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Hledání z donucení

Jednou z přidaných hodnot, které jsem určitě na začátku svých poutí ani náznakem netušil, bylo naučit se dovednosti naprosto nesouvisející se samotným drápáním se po horách. Představa, že za vrchol nějakého dosaženého kopce mi někdo něco dá, v podobě rozhodujícího střeleného gólu nebo parádně zaběhnuté stovky na oválu, je zcela mylná. Jediné, na co se dá získat pozornost sponzorů, neboli partnerů a veřejnosti, je předat příběh. Ta věčná touha hledat, zlepšovat či poznávat je šémem ženoucím lidstvo stále kupředu. Každý se nemůže vydat na cestu, a někdo ani nemá třeba chuť, případně si zprostředkuje dobrodružství pouze virtuálně skrze oči druhých, konec konců proč ne. Ale někteří se přece jen zasní a vyrazí vpřed. Samotná hodnota nespočívá v tom za každou cenu najít něco nového, ale v rozhodnutí jít se poprat s překážkami. Díky tomu jsem našel svůj prostor. Píšu články, točím dokumenty, přednáším a hlavně swinguji, jak život píská…

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Výňatek z Antarktického deníčku roku 2014

Dny jsou již sečteny. Nad hlavou se zvedá až k vršku hlavního stěžně pomocí spletitého systému kladek tmavě citrónová plachta, přitom dole na palubě je slyšet funění a halekání: “ták hop, ták hop“. Námaha se zračí v očích tří, kteří v prokřehlých rukách táhnou tlusté lano a zápasí s tíží plachty, do které se začíná opírat chladem nasátý vítr. Plachetnice eXplorer nabírá rychlost a spokojeně se začíná kolébat. Sedám na palubu a vychutnávám poslední okamžiky pohádkově neskutečné krajiny. Mé oči z proudícího chladivého vzduchu začínají slzet a možná, že to není jen kvůli němu. Jakoby poslední sbohem proplouvá kolem kýlu, který si prořezává cestu ocelově tmavou hladinou, páreček velryb. Postupně vyfouknou gejzíry vody z malého otvoru na svém hřbetu a vzápětí se zvedá k nebi první, pak druhá obrovská ocasní ploutev, aby se pod nimi hladina v momentu uzavřela. Plují někam do neznámých hlubin za potravou, nebo jen tak, kdo ví. V srdci zápasí smutek s radostí. I já odplouvám a necháván za zády zážitky posledních tří neděl, které si začínám pozvolna uspořádávat do vzpomínek. Putující koráby bez kapitána v podobě bludných ledových ker, vybarvených do všech odstínů modré, hory roztodivných tvarů s cukrovou vatou na vršcích a odlamující se ledovce padající s ohlušujícím rachotem do moře. K tomu kakofonie štěbetajících tučňáků s lenošivými tuleni, kteří až v momentě, kdy jim téměř dupnete na hlavu, se uráčí znuděně otevřít oko. Jejich letmý pohled v zásadě hovoří srozumitelným jazykem: „táhni, odkud jsi přišel“.
Tiše jim odpovídám: „No neboj, brachu, vždyť už jdu, a daleko, hodně daleko, ale zase se vrátím.“
Mé sny se naplnily až po okraj a porovnání s realitou rozhodně předčilo i ten nejsladší z nich. Chtěl jsem vidět na vlastní kukadla drsnou Antarktickou přírodu, kde slunce na půl roku nezapadá, plout malou plachetnicí přes bouřlivého Drakea, lézt v panenských stěnách vyrůstajících přímo z vody a dělat první kroky v bělostném sněhu. Podtrženo sečteno, povedl se krásný, a zároveň pekelně svižný prvovýstup na doposud nenavštívený vrchol, který jsme mohli jako první pojmenovat, což je již neoddiskutovatelnou historickou skutečností.

Čekání na přízeň počasí a nalezení krásného logického směru ve spleti štítů se nakonec vyplatilo. Před námi se objevil hřeben Osterrieth Range, kde čekala „Ta“, jež nám okamžitě učarovala. Lezecké chřípí se zvedlo a nabralo do plic touhu. Čili Partička Lazy Seal´s, já a moji dva parťáci, za 24 hodin stálého lezení prostoupila a sestoupila jihovýchodní stěnou Monte Samila, která se od mořské hladiny zvedá do 1 500 metrové výšky. Nechyběly v ní pády lavin, průchod rozbitým ledovcem, jehož tmavé útroby táhly náš ustrašený pohled, prokopávání se sněhovou převějí, kolmé ledové „frkance“, vzdušné úseky ve sněhových varhanách, bez možnosti sebemenšího zajištění a závěrečné třicetimetrové slanění z okrajového séraku přímo na lodní palubu. O tom ale až někdy jindy…

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Uvědomění přichází s léty

Zajímavé je, že jednotící prvek zábavnosti, nebo chcete-li esence lezeckého života, nebyla různorodost lezeckých stylů, skalek, či pohoří, kde jsem se vyblbl až do aleluja, nebo navštívené země, případně lidé obývající tato kouzelná místa. Nebyly to dokonce ani prvovýstupy ani vrcholy s rozhledem daným jenom ptákům, nic z toho. Za šestnáct let prožitých na expedicích a strávených pod šutry už mohu sám za sebe říci, že to nejdůležitější, co jsem za vynaložený čas dostal, jsou kamarádi, které mi osud přivál. A jsem mu za to vděčný. Tak v podstatě v jedné větě, lezení je pro mne koktejl vjemů, které lze rozdělit na jednotlivé složky, ale jen jako celek mi chutná a stal se zároveň mým životním stylem.

Něco na cestu…

Zadání od MenHouse bylo velkorysé: napiš něco z cest, z lezení, jednoduše co uznáš za vhodné. Tudíž, vy stateční, kteří jste se prokousali až sem, k posledním řádkům, můžete posoudit sami, v jakém šuplíku to skončí: jestli to byl ztracený čas, snůška blábolů, nebo kombinace obojího. Možná lepší nepřemýšlet a otočit o další list dál.

Zdravím těbůh Marek Holeček

Rubrika: 
Štítky: 

Komentáře

Skvělé, Marku. Jak výkony, tak psaní o tom všem kolem. Moc zajímavé a inspirativní. Taky to člověka posílí, když si uvědomí, na jaké "prkotiny" často v životě naráží a nadává. Pořád jsem nemohl pochopit horo a jiné lezce. Netvrdím, že už chápu, ale trochu se mi to osvětlilo a přiblížilo. Díky za vše. Ahoj, Zbyněk.

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML