Sponzoři...

Jste zde

Rozhovor pro deník Mladá fronta - E15

Rozhovor pro deník Mladá fronta - E15, leden/2012

Marek Holeček: Strach je nejlepší záruka šťastného návratu

„Na vrcholu si to nikdy neužijete. Vládne tam šílený stres z toho, co ještě čeká, jelikož vystoupit z rozjetého vlaku nelze a jedinou vaší touhou je zmizet dolů. Alespoň já to tak mám nastavené, protože nahoru pokaždé vylezu s vyplazeným jazykem,“ svěřuje se jeden z nejlepších současných českých horolezců Marek Holeček, který se v loňském roce pokusil o mimořádný horolezecký výstup. Jen kousek pod vrcholem ho však zastavilo počasí a tak si to s 8 125 metrů vysokým Nanga Parbatem rozdá v letošním roce znovu.

Marek Holeček
Horolezecká expedice do Himálají asi nebude moc levná záležitost?
Pokud se chcete dostat na nejvyšší kopce, tak je to dnes hodně drahé. Čína, Indie, Nepál či Pákistán, tedy země, na jejichž území leží osmitisícové vrcholy, mají turistický ruch a především horolezeckou vášeň pod kontrolou a zkoušejí naši trpělivost, kolik ještě budeme ochotní zaplatit za povolení k výstupu.
Jaké částky se nyní platí za permity?
Třeba v Nepálu se platí jenom za povolení k výstupu na osmitisícový kopec 12 tisíc dolarů a více, přitom se paradoxně jedná jen o část celkových nákladů. To je obrovská částka, ale nápor horolezců, potažmo horoturistů stejně zatím neodradí. Jen se začíná více profilovat výběr lidí, kteří čistě mají na zaplacení a ty kteří sice na to mají, ale nemohou si dovolit zaplatit tak velikou cenu. Přitom ta původní touha, tedy utéct od lidí a naplno si užít klid vysokých hor, se u známých kopců již těžko naplňuje. Proto hledám raději místa, kde ještě kouzlo hor užije. Naštěstí stále existují kopce, které třeba nejsou ani permitované ani známé a přitom je v nich vše za čím stojí jít.
A na kolik vyjde expedice se vším všudy?
To je položek. Permit, letenka, cargo na horolezecký materiál, nákup věcí, které člověk musí obnovovat, fyzická příprava… Když mám počítat s rozpočtem na rok, kde je jedna dvě velké výpravy, tak roční budget je 700 tisíc až milion. Když jsem před lety odjížděl na svou první výpravu, tak jsem si myslel, že je to asi jediný výstup, který za život udělám. To vydání peněz bylo obrovské. Ale pak jsem si řekl jen chci a světe div se, od té doby jezdím vícekrát do roka. Na příští rok mám dokonce vymyšlené dvě výpravy, zpátky na Nanga Parbat a do Antarktidy. Vůbec ještě nevím, kde na to vezmu peníze, nicméně vím, že jedu.
A kde na to tedy vezmete?
Materiálové zabezpečení mám z outdoorových firem, to víceméně není problém. Akorát je musím přesvědčit, že se jim to vyplatí, ale díky tomu, že vychází hodně reportáží, dokumenty v televizi, tak materiálu mám dost. Složitější je shánění volných peněz, což je nejdůležitější část rozpočtu. Moje přítelkyně Klára ráda říká, že to platí ona a určitě má pravdu v tom, že hodně peněz beru z našeho rodinného rozpočtu. A zbytek je na osobních kontaktech s lidmi, kteří mají přebytek, nebo s firmami, které mají budget na různé aktivity a já jim do toho zapadnu.
Jak velkou roli hraje to, jestli splníte či nesplníte cíl? Na Nanga Parbat jste neuspěli?
Kdybych chtěl jít za jistým úspěchem, tak si vybírám úplně jiné kopce. Já ale nabízím příběh, který je založen na tom, že je tam spousta otazníků a žádná odpověď. Jedná se o rozdíl proti standardním expedicím, jelikož přináším plnotučné dobrodružství. Rád, si vybírám cíle, které nikdo nezkusil, případně v nich předtím neuspěl. Nechci nikoho šokovat, o to mi vůbec nejde, hlavní roli hraje moje sobecké Já, které si chci uspokojit. Ale žádnou povinnost zdolat ten který kopec s ohledem na sponzorské smlouvy nemám, na kopci se necítím ničím svázaný. A ani to tak nejde. Já chci být živý, nehledě ke skutečnosti, že zážitky o které se dá podělit, se vždy přivezou a každý sportovní mítink nemůžete garantovat úspěchem. Jednoduchá rovnice, dobrý cíl, zaručený zájem. Úspěch dosažení vrcholu, je jen nadstavbou celkového snažení.
Jak se díváte na desítky dobrodruhů a rádoby horolezců, kteří se vydávají do Himálaje splnit si sen o výstupu na osmitisícovku?
Většinou je to jejich velký risk, aniž si ho dostatečně uvědomují. Málo kdy, jsou dobře fyzicky, psychicky a technicky připraveni. Nemají zažitou potřebnou rezistenci, která je nedílná součást pro vyšší šanci přežít, uspět a rozhodně se nedá nikde načíst, jen postupně nabrat. Jednoduše žádná legrace. Já když půjdu bez hlubší znalosti na burzu, tak nejspíš přijdu o prachy, zbudou mi slzy, ale nepřijdu přitom o život. V horách je to jiná hra. Smysl není jen vylézt nahoru, užít si mrazivou krásu přírody, zažít na vlastní kůži dobrodružství, ale návrat dolů, aby si člověk ty vzpomínky mohl zpětně vychutnat. Protože když nastanou nějaké mimořádné události, přitom pravděpodobnost je v horách dost vysoká, tak bez štěstí a připravenosti, to také může být ta poslední zkušenost. Lezení není čistokrevný hazard, nebo pro vymaštěné hlavy, ale uvědomění si vlastní křehké zranitelnosti, při tanci na břitu nože.
Vraťme se k Nanga Parbatu a k vaší trase, kterou jste si vybral. To je nejvyšší stěna na světě?
Novináři i lidé mají rádi slovní spojení nej… a tak dále, ale v případě Rupálu, je to holá pravda. Počítá se od úpatí hory ve třechapůltisích metrech, kde se začíná. Pak následuje strmé lezení, končící až na vrcholu v osmi tisících. Z druhé strany, tak zvané Diamírské, je typicky vyhlížející osmitisícovka. Naproti její protilehlá sestra, neboli Rupálská stěna, je pekelně kolmá, kopec prostě někdo v pradávnu odhrabal, odtěžil, nebo ukradl. Navíc Nanga Parbat, jako celek, má svou velmi pochmurně tragickou bilanci a ten kdo při prvovýstupu zaznamenal úspěch, tak se automaticky zapsat do historie vysokohorského lezení. Je to obrovská sportovní výzva. Moc bych si přál, aby letošní návrat se Zdeňkem dosáhl té pomyslné třešně na dortu v podobě vrcholu. Navíc je ta obludná stěna vlastně krásná. A ještě navíc mám jistotu, že tam nikdo nebude.
Jak poznáte okamžik, kdy si musíte říct dost, nepůjde to, jdu dolů. Riziko už je obrovské tak jako tak, ale kde je ona hranice?
Ta se nedá přesně rozpoznat. Stejné jako s vrcholným managerským řízením. Musíte se do toho pustit a věřit, že vás vede správná intuice, štěstí a v rukách máte dovednost dotáhnout věci ke zdárnému konci. Ta víra může okolí připadat bláznivá, ztřeštěná, ale bez ní neuděláte jeden jediný krok navíc. Když se nepovede, najdou se okamžitě hlasy, že jste přetáhli nápřah, ale pokud atakujete náročné cíle, tak „bezpečnou“ hranici překračujete od samotného začátku. To tak prostě je. Buď jsou střelci, nebo přihlížející, a já jsem střelec Štír. Ovšem vždycky věřím ve šťastný návrat a snažím se pro to udělat maximum.
A uvědomujete si v té dané chvíli, že jde o život? Cítíte strach?
Ježíšmarjá, strach je přirozená vlastnost, která je dána těm lidem, kteří chtějí přežít, to je jasné, strach je průvodním jevem toho, že si člověk uvědomuje závažnost situace. Strach je zdravý, ale nesmí vás paralyzovat. To je jediné, co se člověk musí naučit. Strach vám musí dávat nápovědy, ale nesmí vás vnitřně deptat. Musíte v noci spát. Musíte se naučit odpočívat, zapomenout na stres, na únavu, na nedostatek vody, prostě na všechno, co vás druhý den čeká. Správná otázka zní, proč tam vlastně leze, když pak trpí a kňučí jak pes? Jednoduše mě to baví.
Když se v několik kilometrů dlouhé stěně zaseknete, může vám pomoci někdo z venku? Existují třeba nějaké speciální armádní vrtulníky, které by vás sundaly?
To ani dnešní moderní stroje ještě neumí. Mohou vás sundat ze stěn v Alpách a ve velkých horách z méně strmých planin, ale ze srázů od šesti tisíc metrů víš, jako je třeba Nanga Parbat, není šance. Ty stroje na to nejsou stavěné, tam je silné proudění větru a řídký vzduch, takže ve stěně vám už nikdo nepomůže. Žádná pomoc nepřijde, musíte se rozhodovat sám za sebe, zda jdete či nikoliv.
Narážím na to, že jste se musel „kousek“ pod vrcholem otočit a celé to slézt zase zpátky dolů? Jak vám přitom bylo?
Šíleně, představu slézat zpátky výstupovou trasou, jsem si raději nepřipouštěl. Jen si představte, ani jediný krok čelem do údolí, přesně jako rak couvat přes tři tisíce metrů sedmdesáti stupňovým svahem, to se zatím jen tak někomu nepovedlo. Ale i tak mám z toho dobrý pocit, přestože se jednalo o výprask. Chybu jsem neudělal ani jednu, jen nepředvídatelné počasí mě tentokrát vypeklo. Já jsem chtěl sejít původně na druhou stranou, která je výrazně mírnější a s touhle ideou jsem do stěny nastupoval. Šel jsem do výstupu tak zvaně alpským stylem, čili naprosto nalehko, s minimem věcí a také pro zajímavost i bez lana. Všechno je přesně spočítané na gram a v batohu bylo zabaleno živobytí na osm dní, více bych stejnak už neunesl. Celková váha na zádech se pohybuje kolem 12 kilogramů se vším všudy včetně štěstí. Čtyři dny v ideálním případě trvá lézt nahoru s překonáním čtyř výškových kilometrů, každý den se udělá jeden, pak dva dny dolů z druhé strany, která je jednodušší. A dva dny jako rezerva. To je můj již vyzkoušený model, bohužel tentokrát nevyšel.
Co se vám honí hlavou, když první či druhou noc bivakujete ve stěně a pod sebou máte jeden, dva kilometry?
Přes den se hlava krmí soustředím na pohyb, aby tělo neudělalo chybu a vybírání z různých variant. Neustálé přesvědčování sebe sama, že se nejedná o blbost, když se dřete jak kůň a k tomu se paradoxně čím dál víc vzdalujete od místa bezpečí. A jakmile nastane večer, tak mysl konečně rekapituluje den a přemýšlí nad dalšími dny. V tu chvíli se mi vybavují moji blízcí, myslím na to, co asi dělají. Jinými slovy se mi stýská, jak malému klukovi.
Jak vám po prvním, druhém dni ubývají síly? Jak dlouho máte z čeho brát?
Nikdy jsem se zatím nedostal do stádia, že bych se nemohl hnout. Ale kolik jsem vlastně vydal sil, to poznám až, když se vrátím dolů, kdy energie skomírá a tělo našlapané adrenalinem se dostává do klidu, až se úplně odevzdá prožité únavě. A to pak trvá pěkně dlouho, než ji zase doplním. Když v horách jdu opravdu na krev, tak pak vrátit fyzionomii do původního stavu trvá i déle než měsíc. To je daň, za těch několik málo dní, kdy běžím ultramaraton na plné obrátky.
Co ve stěně jíte?
To, co mi chutná, protože tam chutná máloco. Ale každý si to musí pro svůj žaludek vymyslet sám. Já nepoužívám žádné umělé stravy, žádné gely, protože většinou dráždí žaludek a hlavně se jedí v součinnosti s vodou, která ve výškách je složitě získatelná. Jakmile takovou briketu spolknete bez dostatku tekutiny, tak z vás zase vyjde v neporušeném stavu ven. Proto používám raději dětskou instantní kašičku, pro děti od jednoho do šesti měsíců, ta je ideální. Dobrá je také bramborová kaše, sice to není žádná gurmánská hitparáda a energetická bomba, ale udělá v břiše objem. To jsou moje dvě základní jídla, která točím stále dokola. Pak snadno rozpustitelné cukry. Celá věda. Člověk by řekl, že se to nedá vydržet, ale rovnice zní, váha stravy versus jednoduchost přípravy a výhled jen na pár dní.
Lze extrémní horolezectví vnímat ještě jako sport, nebo už je to jen čiré dobrodružství? Ve sportu jde o vteřiny a o body, ale tady jde navíc o život?
Já jsem nad tím přemýšlel už mnohokrát. Horolezectví není snadno zařaditelná škatulková činnost. Blíže jsou synonyma jako životní styl, kterému se musíte naplno oddat.
Kdy jste zjistil, že nechcete být sběratelem osmitisícovek, ale budete hledat těžké a drsné vrcholy. Osmitisícovku máte jen jednu, z nedávné doby?
Na světě je spousta vrcholů, mnoho z nich jsou těsně pod hranicí osmi tisíc metrů, ale málo kdo na nich nestál, další trčí přímo z moře se svojí kilometrovou žulovou hradbou. Výzvy zahalené v tajemství. To mě přitahuje. Já se moc nestarám o výšku, mě se musí lákat samotný cíl. Výška je jen jeden z atributů, nikoliv motiv.
Hodně expedic jezdíte ve dvou, v poslední době především se Zdeňkem Hrubým. Jak zvládáte ponorkovou nemoc?
Dobře. Je jasné že v průběhu dvou měsíců se občas pošleme někam, ale na expedice si pečlivě vybírám člověka, který mi zajistí pohodu a čas s ním není nudný. Navíc vím, že má zažité vypjaté situace.
Dělají si horolezci kanadské žertíky?
Horolezci mají rádi černý humor. Horolezectví je plné adrenalinu, takže tam musí být nějaké odlehčení a sranda. A musí to sedět oběma, musí být naladěni na stejnou frekvenci. Jinak by se člověk zbláznil, protože strach tam stále číhá a bez humoru by jenom narůstal.
Vybavíte si nějaký drsný kanadský žertík?
Vybavím, ale jeho autorem nebyl spolulezec ale moje přítelkyně Klára. Odjížděl jsem na expedici do Kyrgyzstánu a jako vždy balil batohy na poslední chvíli. Pak jsem přijel na letiště, šel jsem se odbavit do nadrozměrných zavazadel a najednou mě volají, že mají problém. A ukazují mi na obrazovce nějaký předmět v batohu, který vypadal jako bomba. A co že prý to je. Tak jim říkám, že to určitě není můj batoh, protože nic takového uvnitř nemám, ale byl to můj batoh. A tak jsem musel jít za takovou přepážku z pancéřového skla a tam ten předmět vyndat. Nemohl jsem to vytáhnout, jak to bylo těžké, ale nakonec se mi to povedlo. A ona to byla vrhačská, sedm a půl kilo těžká koule, na které bylo napsáno míč proti trudomyslnosti. Zabalila mi ho moje přítelkyně na cestu. Do Kyrgyzstánu se mnou však neodletěl. Na letišti mi ho zabavili a vrátili mi ho až při návratu.

Marek Holeček

Marek Holeček (37)

Člen horolezeckého týmu ČR a jeden z nejzkušenějších domácích horolezců absolvoval 20 výprav po asijských a jihoamerických velehorách. Má na svém kontě řadu prvovýstupů, sólový výstup na osmitisícovku a řadu cenných horolezeckých skalpů. V loňském roce se neúspěšně pokusil o jeden z nejtěžších výstupů planety v podobě sólo výstupu na Nanga Parbat tzv. Rupálskou stěnou, která je vysoká 4 600 metrů. V letošním roce chce tento pokus znovu zopakovat. Vedle toho se chystá do Antarktidy, kde chce zdolat další panenský kopec a tím naplnit jeden ze svých lezecký, tak i cestovatelský snů. Žije s přítelkyní Klárou, se kterou má dceru Viktorku.

Poznámka:
Zde je zveřejněna původní verze rozhovoru (Marka Holečka a Libora Budínského za E15), která se trošku liší od "oficiálně" vydané v deníku Mladá fronta - E15 v rubrice "páteční rozhovor" dne 20. 1. 2012; E15.cz

Jak velkou roli hraje to, jestli splníte či nesplníte cíl? Na Nanga Parbat jste neuspěli? Člen horolezeckého týmu ČR a jeden znbsp;tak mám za href=nbsp;kde na to tedy vezmete? nbsp;to mi vůbec nejde, hlavní roli hraje moje sobecké Já, které si chci uspokojit. Ale žádnou povinnost zdolat ten který kopec s
Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML