Sponzoři...

Jste zde

Rozhovor do ročenky ČHS 2011

Ročenka Českého Horolezeckého Svazu 2011 ve formátu PDF ke stažení.

Zkus, Máro, na úvod říci něco o stěně samotné. Co tam vede, jak hodně se leze a čím je výjimečná. Jinými slovy proč zrovna Rupalská stěna?
Začnu popisem o hoře takové. Nanga Parbat se svými 8 125 metry je největší dominantou širokému okolí. Jedná se o poslední západní val Himálajského hřebene, který ohraničuje meandr řeky Indus. Na druhém břehu tohoto veletoku se zvedají díky nárazu indické desky, která prvotně dala vzniknout Himálaji, také dvě další významné pohoří v Pákistánu, což je Karákoram a Hindúkuš. Právě, ty pradávné síly hornin pomohly vyniknou něčemu tak jedinečnému, jako je hora Nanga Parbat. Těch „nej“, má hned několik. Od koryta řeky k vrcholu Nangy, které je vzdáleno vzdušnou čarou necelých dvacet kilometrů, je rozdíl převýšení sedm kilometrů a tím tvoří nejhlubší údolí světa. Pak samotné stěny, jako Rakhiotská, Diamírská a Rupalská, jsou nejvyšší na této planetě. Obzvláště rupáská zeď, neboli jižní monstrum se pne z údolí přes 4 600 metrů. Jinými slovy nic podobného nikde jinde neuvidíte. Za čtyřicet let, kdy se o průstup snažily různé výpravy, tak uspěly všehovšudy pouhé čtyři expedice a vznikly jen tři linie v centrálním rupálu.
Otázkou je proč?
Jednoduché, jak facka. Tím, že je kopec o více jak jeden kilometr vyšší než přilehlé okolí a je přirozenou záchytnou bariérou pro postupující počasí. Tudíž první mínus je mikroklima s nepředvídatelnými zvraty počasí. Další, nejmarkantnější negativum, které válcuje vše předchozí, je samotná délka výstupu, kde od samotného nástupu do stěny se musí poměrně dramaticky lézt, bez jediného chodeckého kroku. Jen pro srovnání, jde o dva a půl Eigeru, nebo něco málo přes čtyři El Capitány postavené na sebe, přitom vše sahá až do řídkého vzduchu končící v osmi kilometrech.
Na začátku byla otázka, kterou stále dlužím. Baví mne pokoušet tu rozmanitou škálu lezení od sportovního, bigwallovího, mixovýho, až po lezení jako je rupalská stěna, kde vše předchozí se Vám hodí a musíte ještě něco navíc s dovedností včetně odhodlání k tomu přihodit. Takové výzvě mé lezecké srdce a ani Zdeňkovo nedokázalo odolat. Cíl byl jasný, pokusit se vylézt Alpsky a pokud možno novou variantou na tento monument.
V poslední době jezdíš na velké akce se Zdeňkem Hrubým. Proč zrovna s ním a nelezte si už krkem, o to spíš, že kromě nosičů prakticky měsíc nepřijdeš s nikým jiným do styku?
Můžu mluvit jen za sebe a jasně říkám Ne. Na akce si vždy pečlivě vybírám, s kým chci jet. Zdeněk pro mne není jen kamarád, ale i vyrovnaný parťák pro lezení, které hodláme spolu na těchto výpravách dělat. Neexistují mraky lidí, z kterých by se dalo vybírat, jen limitní počet. Zdenda má bohaté zkušenosti a proto i klid vyzrálého horala, který se nedá načíst, ale pouze jen prožít. Má v sobě buldočí vytrvalost, která mu byla nadělena do kolébky. Takže asi takto.
Jak je to s aklimatizací v místech, kde není zrovna moc „chodeckých“ kopců?
Jednoduše blbá. Jednalo se o naše podcenění a daň lokalitě, kde jsme byli poprvé. Informací nebylo přehršel a předchozí výpravy měly výhodu v tom, že postupovali expedičně, tudíž se aklimatizovali při samotném výstupu. Nám se nakonec po různých strastech povedlo, jakžtakž totéž na okolních štítech. Příští léto už budeme aklimatizovat na Diamírké stěně, která je mírnější a tím nabízí snazší aklimatizaci, než hupneme znovu pod Rupál.
Po Zdeňkově zranění ti nezbylo nic jiného, než se do stěny pustit sám. Jak moc sólo zmenšuje úspěch na šanci o vylezení a co to znamená z hlediska bezpečnosti? Popiš, jak výstup probíhal.
Už samotný fakt, že idea byla vylézt stěnu ve dvou alpsky, je hrát si s menší procentuální pravděpodobností úspěchu. Rozhodnutí dát pokus sólo, vzniklo až z dané situace na místě. Samo sebou je fakt, že tím šance uspět se zase trochu snížila. Stal jsem se daleko zranitelnější na okolnosti, které mohou v průběhu výstupu nastat. Nicméně i tak jsem cítil dobrou příležitost. Až počasí udělalo tlustou čáru nad mým působením ve stěně. Ale s tím se v horách musí vždy aspoň v podvědomí počítat. Co se týče bezpečnosti při sólu, tak sklouznu do klišé, život je hazard a v tomto případě si jen malinko zvýším obrátky. Aby bylo jasné, ať to nevypadá, život mám skutečně rád. Jinak celý popis výpravy Wild Choice najdete v článku Interview s Alláhem včetně filmového šotíku na mých webovkách www.marekholecek.cz
Z filmových záběrů, které jsem viděl, počasí nevypadalo bůhvíjak, ale ani úplně tragicky. Není zapotřebí počítat s více dny s tím, že prostě nějaký zůstane člověk ve stanu? Jinými slovy je vůbec reálné počítat někdy se sedmidenní šňůrou slušného počasí?
Víra v možnost, že váš plán je proveditelný, je důležitá součást jakéhokoliv úspěchu. Nepouštěl jsem se Zdendou do předem prohraného boje, ale do reálné šance, kde štěstí je platnou a nepředplatitelnou částí. Delší čas strávený ve stěně při alpském výstupu je limitovaný zásobami jídla, které dokáži nést při lezení a fyzickým fondem. Déle než osm dní, by bylo nejspíš pro mě fatální.
Byl jsi ve stěně ve spojení s base campem? Existovala šance, že by tě někdo ze stěny zachránil?
Ne a ne.
Netajíš se tím, že se do stěny vrátíš. Obvykle to neděláš, proč v tomhle případě ano a kdy ti vůbec poprvé „otrnulo“ a začal jsi přemýšlet nad dalším pokusem?
Vracím se k projektům, ale většinou s delším časovým odstupem, aby uzrálo natěšení. U Nangy udělám výjimku. Už druhý den po návratu do BaseCampu, jsem věděl, že se chci vrátit. Kdyby to šlo, tak okamžitě bych startoval znovu. Fyzicky dát tělo do kupy, by trvalo tak deset dní, ale psychika, už byla pro tuto výpravu vyčerpaná. Nehledě ke skutečnosti nepříznivé sněhové nadílky, která panovala v horní části kopce. Pro tento rok bylo vyřešeno, nikdo, ani z druhé strany na vršek nevylezl. Tak snad příští léto bude přátelské.
Ještě čtenářům ročenky řekni, jak trénuješ. Jak se člověk ze země prakticky bez hor vypracuje v lezce s precizní technikou, která mu umožňuje valit nejvyšší hory světa. Záměrně opomíjím rozměr fyzický, ten se dá asi natrénovat i v Holandsku.
První hnací silou je chuť. Do hor musí mít člověk jasně definované, proč tam jede dělat něco tak iracionálního, jako lezení v mrazu na hranici psychického a fyzického vyčerpání. Další pravidlo zní, snažit se být co nejlepší v dovednosti lezecké nejen na skalách, ale i v ledu a mixovém terénu. Pak řešíte o pár věcí méně z té hromady, které tam vždy čeká a zákonitě překvapí. Vytrvalostní fond se opravdu dá natrénovat i u nás, kde kopcovitý terén sice nedosahuje výšin Himálaje, ale pro kvalitní běh přinášející potřebnou zátěž a je naprosto dostačující. Kdybych se narodil ve zmiňovaném Nizozemí, tak bych nejspíš lezl do koffeeschopu, nebo trénoval jak si ustřelit hlavu, než vydat se na horolezeckou dráhu. Na závěr nezbývá než si vyjezdit rezistenci pro přežití, která se nedá nabiflovat, případně raději dozrát do stádia, že je lepší dělat něco jiného.
Díky a ať se daří.
Také děkuji Marek

Obálka časopisu Ročenka ČHS 2011

Rubrika: 
Štítky: 

Komentáře

Netušíte, kde se dají sehnat všechny ročenky? Na webu ČHS je nemohu nějak najít.

Napiš prosbu :-) na e-mail uvedený zde: http://www.horosvaz.cz/kontakty/

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML