Sponzoři...

Jste zde

Rande se smrtí. Těch už bylo! říká horolezecký dobrodruh Holeček

Zveřejněno v deníku DNES ÚTERÝ 17. ZÁŘÍ 2013

Magické výšky
Magické výšky
Horolezec Marek Holeček se rád mučí na neprošlápnutých cestách. Vyhýbá se frekventovaným dálnicím.
„Na osmitisícovky po nich může vyběhnout i aktivní úředník,“ říká.
Třeba Pavel Bém?
„O něm bych nerad mluvil. Máme určité neshody,“ říká Holeček.
Foto: Jan Zatorsky, MAFRA

Jihozápadní stěna Gašerbrumu dál vábí horolezce Marka Holečka. Ač na ní už dvakrát ztroskotal a nedávno na ní ztratil parťáka. On totiž rád hledá náročné cesty a ještě radši se z výprav vrací: domů, mezi obyčejné „pozemšlapky“.

Na tričku nosí nápis: „Nejhorší den při lezení je lepší než nejlepší den v kanceláři.“

S tím heslem by se dalo polemizovat. Vždyť Marek Holeček před měsícem v Himálaji viděl padat kamaráda Zdeňka Hrubého do hloubky několika set metrů. Sám si musel zachránit život naprosto bezchybným sestupem pod ukrutným stresem a v dešti kamenů. A pak volal domů skličující zprávu.

Ale že by se kvůli tomu 38letý dobrodruh proměnil v „kravaťáka“ nebo „kolbenkáře“? O tom eso mezi českými horolezci nechce ani přemýšlet.

Co pro tebe znamená smrt?

Nevyhledávám ji. Není mým cílem. Nevzdávám se jen tak, ale za každou cenu to nehrotím. Vrchol pro mě není to hlavní.

A co je hlavni?

Návrat. Z něj máš radost. Jako pozemšlapka si užíváš krásy života.

Dobře. Tak co pro tebe znamená konkrétní úmrtí parťáka?

Se Zdendou jsme po sportovní i lidské stránce byli v souladu - jinak to nejde, zvlášť při průšvihových akcích. Ztratil jsem s ním kus životní rovnováhy. Zase ji musím hledat.

Jak dlouho to může trvat?

Každý člověk má svoje místo, zůstane po něm díra.

Zkusíš teď lézt sám?

Je těžké tahat osud v jednom. Na to musíš mít náturu. Znamená to ochromení schopnosti se s někým snést. Já doufám, že ještě ochromený nejsem.

Jak je náročné objevit parťáka do „průšvihové akce“?

Najít stejně výkonného člověka, se kterým si rozumíš, je skoro stejně těžké jako najít druhého Honzu Železného v atletice.

Co musí mít?

Vytrvalost a technika jsou automatické věci. Ale potřebuješ taky odolnost vůči stresu, žízni a hladu, aby tě nevyváděly ze soustředění. Připočítej si nadmořskou výšku, vždyť ti ukradnou kus kyslíku. Svaly ochabují. Ta dlouhodobá únava je nepopsatelná. Ani ve spánku nesmíš udělat chybu. Neodpočineš si. Neregeneruješ, tělo jde do kopru. Za týden ztratíš třeba sedm kilo svalů. Já se po expedici dávám do kupy dva měsíce.

Takže jak budeš pátrat po náhradníkovi?

Věřím, že mi osud někoho přihraje. Možná se podívám do ciziny, tomu jsem se do teď vyhýbal. Mám příklad: sestoupil jsem z rodného Proseka jen dolů k Vltavě, kde jsem našel svou Kláru, a i tak máme komunikační problém. (hlasitý smích)

Tak to tě čeká fakt těžká šichta.

Průšvih je, že velké hory jsou čím dál luxusnější záležitost. Mladého kluka musíš odtáhnout, než nasbírá zkušenosti. Předat mu je. On je nenačte v rychlíku.

A bez peněz… Na hory nelez!?

Prachy jsou velká brzda. Když máš dát 200 tisíc za výpravu, přemýšlíš, jestli si radši nepořídíš auto.

Kolik tě stála poslední himálajská výprava?

Přímé náklady dělaly 150 tisíc na hlavu. Nepočítám vybavení a další věci. S nimi se dostaneš na 350 tisíc.

Ještě jednou k té tragédii. Bereš si z ní nějaké poučení? Budeš si dávat větší pozor?

Zase jsem si uvědomil vlastní smrtelnost. A jinak? Čím víc bezpečnostních opatření, tím víc potřebuješ materiálu a času. U Zdeňka nastala souhra náhody a nepozornosti.


Fakta

Mára Maroušek
Mára Maroušek

Byl to na letním táboře ve Stráži nad Nežárkou slušný poprask: „Holeček vystříkal hasicí přístroj v jídelně.“ Jindy jsem užasle sledoval, jak „Mára“ skočil do kašny na třeboňském náměstí. Jeho čin zaujal snad i příslušníky Veřejné bezpečnosti.

Už tehdy lezl na cokoliv. Na lampy pouličního osvětlení. Na stromy. Na trafostanice. Po hromosvodu na sedmipatrový panelák. „Co jsem měl dělat na sídlišti?“ říká mi s pohledem věčného rošťáka.

Potkali jsme se po letech. Narostly mu vlasy, svaly i věhlas. Ale jinak se pořád rád směje, dávné kamarádství je rázem oprášeno (proto to tykání v rozhovoru). K snídani si v kavárně na Vinohradech dává dvě piva. Předtím odvedl do školky dceru Viktorku, kterou má s přítelkyní Klárou. Po telefonu řešil neproplacené faktury. Z grázlíka Máry je horolezecký machr. Natáčí filmové dokumenty a rekonstruuje dům za Prahou.


Nešťastně otevřená karabina… To byla šílená smůla, co?

To jo. Kdybychom si to technicky chtěli vyzkoušet, povede se nám třeba jeden pokus z tisíce. Jemu se to bohužel povedlo napoprvé.

Vybavíš si okamžik, kdy jsi byl vteřinu nebo centimetr od smrti?

Takových byly mraky.

Jako když na poslední chvíli uhneš před padajícím kamenem?

Šutru neuhneš. Řítí se rychlostí 160-180 kilometrů v hodině. Je to malá tečka, kterou do poslední chvíle nevidíš. Na reakci máš maximálně vteřinu. Navíc kámen neletí v přímé linii, odráží se a rotuje.

Dobrá, tak jinak: kdy tě napadlo, že je „vymalováno“?

Když si špatně cvakneš karabinu, srdce ti zapumpuje, ale horší je, když máš čas uvědomit si nebezpečí. Většinou to není sekundová záležitost. Hory tě uvězní a ty čekáš, jak osud rozhodne. Trčíš někde nahoře, okolo lítají laviny, pořád sněží, situace se nezlepšuje. Jen máš zatím štěstí, že tě všechno míjí.

Sestup po Zdeňkově pádu byl taky boj o přežití, že?

Věděl jsem, že na to technicky a fyzicky mám. Jenže začaly padat ty kameny. Půl metru vedle mě, deset čísel. Sviští to a bzučí. Odchod do věčných lovišť je v tu chvíli blízko. Ale jak řekl Doug Scott: „Než jdeš do akce, musíš sám sebe odepsat.“ Psychika je klíčová, hlava tě drží.

Říkal jsi, že největší slast jsou návraty. Copak na vrcholu nepřichází nějaká euforie?

Vůbec. Tam jsem naprosto vyřízená osoba. Sestup nikdy není fajn. Člověk je utahaný jako zvíře a ví, kolik na něj čeká nebezpečenství.

Kdy nastává uvolnění?

Když odjíždím z ledovce a sedím v autě… Vlastně ani tam nemůžu vydechnout, tamní šoféři řídí jako magoři. Občas jim kopu do sedačky, aby jeli normálně. Až doma, když si v klidu sednu a užívám blahobyt. Jedu lézt do skal, okolo rostou stromy. Zavoláš číšníka, přinese ti pivo. Všechno funguje. Pak si výpravu zpětně vychutnám.

Zdeňkova paní tě prý přemlouvala, abys ho už na hory netahal…

… ale to bylo spíš její zbožné přání. Olga je realistická žena. Ano, říkala: „Netahej s sebou toho tatíka. Podívej, jak je starej!“ A já jí odpovídal: „To mě na něm právě štve, že je starej, protože už spolu moc dlouho jezdit nebudeme.“ Olga mávla rukou: „Seš stejně blbej jako on!“

Nemáš výčitky, že jsi neposlechl?

Nemám. Zdeněk se těšil. Brát někomu zábavu je největší hloupost. Táta mi před 10 lety říkal, abych už seděl doma na zadku. Říkám: „Taťulko, buď realista! Chceš ze mě udělat nešťastnýho člověka? Tak se na to vyprdni.“ Pochopil to. Bylo vyřešeno. Tak proč by Zdeněk nejel? Měl zkušenosti i fyzičku.

V akci
V akci
Pokusu o prvovýstup předchází dlouhé promýšlení a pozorování. Holeček se chce dozvědět, zda je akce reálná. Foto: Holečkův archiv

Bál ses schůzky s Olgou po příletu do Prahy?

Ani ne. To setkání bylo klidné. Horší byl telefonát toho dne.

V čem?

Slezl jsem dolů do stanu a odhodlával se k němu věky. Přitom nemáš co odkládat. Další den to nebude jednodušší. Nejdřív jsem volal své Kláře. Ale vyšlo ze mě jen hýkání.


Se Zdeňkem jsem ztratil kus životní rovnováhy. Zase ji musím hledat.


Dolehlo na tebe, co se stalo?

Když Zdeněk letěl dolů, nevydal skoro ani hlásku. Napadlo mě jen: To je konec. Musel jsem se dát do kupy. Z těch desetitisíců pohybů jsem nesměl udělat ani jeden špatně. Do toho šutry. Zdeňka jsem pořád viděl pod sebou. Přemáhal jsem návaly zoufalství, nesměl jsem se rozklepat na kaši. U Zdendova těla už jsem nic necítil. Ale když jsem potom začal mluvit s reálným člověkem, přišel další nával.

Jak reagovala Olga?

Nevěděla, která bije. V první fázi nechápala: „Jasně, dobrý, dobrý.“ Až pak jí to prohořelo v hlavě. Taková informace se nepředává každý den. To bylo čiré zoufalství.

Tvoje Klára ani nenadhodila, že bys mohl těch výletů nechat?

Nééé. To by byla blázen! Ví, co má doma. Zažila se mnou už asi 17 výprav. Taky občas leze. Ráda se podívá na nejvyšší hory. Líbí se jí mumraj velkých měst, který já nesnáším, ale s ní si ho užiju.

Jak po příletu do Česka vnímáš běžné události, třeba politiku?

V podstatě je neřeším, nebo je beru jako okrajovou zábavu. Hlavní je, jestli mám doma bačkory. A nezáleží na tom, jestli jsou ještě vyhřáté. Druhá věc je, jestli mám na chleba. Takže klíčové je rodinné zázemí a finanční zabezpečení.

Četl jsem, že tě živí firma provádějící výškové práce.

Jo, kdysi jsem opustil kancelářské budovy a začal je obhospodařovat zvenčí. Teď už na to mám lidi, ale když chci, podívám se, jak to vevnitř vypadá.

Jak?

Zevnitř se na mě dívají jako na nádeníka. Já si říkám: A ty jsi vězeň.

Vyděláš si i na expedice?

Ne, ty mi teď už platí sponzoři.

Jak tě vlastně zasáhl teroristický útok, při němž v červnu v Pákistánu zemřeli dva slovenští horolezci?

Myslím, že to byl exces. Lidi mě ve Škardu zastavovali na ulici. Říkali, jak je to mrzí. To bys nemohl jezdit nikam: do Egypta, na Bali, do New Yorku, Madridu, Londýna… Bezpečno není v podstatě nikde.

Vážně teď nehrozí v Pákistánu větší nebezpečí?

Kdyby propukla válka, tak se tam nepoženu. Ale neměl jsem pocit, že by mi šlo o krk. Podle mě se to nebude opakovat. Do téhle oblastí přijede ročně jen asi tři tisíce turistů, pro ekonomiku mají obrovský význam. Místní nic podobného nedopustí.

Jak rádi vás vlastně vidí?

Asi tak jako taxikář v Praze rád vidí turistu. Jsme pro ně zdroj peněz.


Vrchol je výzva, ale uvědomuju si, že opravdový život mě čeká dole.


Trénink a relax
Trénink a relax
Při lezení na českých skalách trénuje i odpočívá. Bere s sebou i dceru. Okolo zeleň. Prostě pohoda. Foto: Holečkův archiv

Přátelství roste výjimečně, důvěra se buduje dlouho. Mám pár lidí, kteří pro mě zajistí servis, aniž bych jim předem poslal peníze. Věří, že jim je přivezu letadlem.

Na své internetové stránce máš heslo „Pronásleduju své sny“. Na jaký další se chystáš?

Mám jich na tři životy. Letos jsem plánoval vyrazit na Antarktidu, ale zatím mi chybí vnitřní přesvědčení. Výpravu jsem měl spojenou se Zdendou. Bez něj by to bylo jen splnění povinnosti, to není dobrá startovací poloha.

Tak co tě láká nejvíc?

Nikdy se nevracím na stejné místo hned po nepodařené akci. Ale v hlavě mi visí ten Gašerbrum.

Dráždí tě?

Jasně! Dokud tam někdo nevběhne a nepovede se mu to…

Když zvládneš nějaký takový prvovýstup, máš pocit jako mistr světa?

My medaile nedostáváme. Horolezectví nejde jen tak srovnávat se sportem. Je to taky cestovatelská a objevitelská záležitost. Když se to podaří, jen si v sobě odškrtnu další položku. Mám představy srovnané s realitou: jde to, nebo ne? Pak se ta výprava promění ve vzpomínku a přestává pro mě být zajímavá.

Nedobytá jihozápadní stěna Gašerbrumu tě motivuje o dost víc než třeba sbírka dobytých osmitisícovek, viď?

Na osmitisícovky kašlu. Okolo jsou nádherné kopce, byť jsou o něco nižší. A ten Gaš mě láká, ačkoliv už jsem nahoru vylezl jinou cestou. Sám vrchol je místo k ničemu: pustina, prázdnota. Když ukazuju fotku Kláře, moc dobře vím, že by tam nechtěla stát ani vteřinu. Pro mě je to výzva, ale zároveň si uvědomuju, že opravdový život mě čeká dole.

Karel Knap

DNES, úterý 17. září 2013
DNES, ÚTERÝ 17. ZÁŘÍ 2013

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML