Sponzoři...

Jste zde

Rande naslepo...?!

V době, kdy jsem ještě o cestování jen snil a přelétal z kontinentu na kontinent pouze prstem ve stránkách školního atlasu, připomínala mi tehdy nejjižnější část jižní Ameriky oháňku praještěra. I přesto, že od té doby uteklo už hodně vody a vypravil jsem se do země kontrastů mnohokrát, nádech pohádkovosti stále přetrvává.


Krajina stvořená z vášně…

V době, kdy jsem ještě o cestování jen snil a přelétal z kontinentu na kontinent pouze prstem ve stránkách školního atlasu, připomínala mi tehdy nejjižnější část jižní Ameriky oháňku praještěra. I přesto, že od té doby uteklo už hodně vody a vypravil jsem se do země kontrastů mnohokrát, nádech pohádkovosti stále přetrvává. Jen si to zkuste představit. Pás špičatých hor lemující obrovský ledovec Continental, mezi tím sopky obklopené fjordy, nebo jezery a nekonečná pampa. Na první pohled naprostý mišmaš nesourodých krajin. Myslíte, že si jen tak fantazíruji. Rozhodně ne…! Ke všemu přihodím ďábelskou kuchyni, která dokáže během dne několikrát naservírovat slunce a déšť, případně sníh, nebo desert v podobě větrné smršti. Vítejte v Patagonii, na úzkém pruhu země, kde si dalo dostaveníčko peklo s rájem.

První setkání s realitou ovšem znamenalo zpytovat svědomí. Jak se mohlo zrodit v mé tupé makovici to neoprávněné sebevědomí, že zrovna zde mohu uspět? V zemi, kde při předpovědi počasí se omezují na pouhé „bůh s vámi přátelé“. V krajině ostrých žulových katedrál, které nejspíš vypadly před dávnými časy z tlamy obřího draka a píchají svými tesáky nebe do břicha. Konečně je vidím na vlastní oči a je mi vše jasné: „Tak tady jsem v loji…“


Můj život ve vzduchu…, slušně řečeno stojí za starou bačkoru, ale profesionální úsměv na šířku jednoho prstu vždy pro foťák pošlu.
Escudo
foto: Tomáš Sobotka

Jsem zachumlaný ve spacáku a nad hlavou mi v ohlušujícím rachotu burácí vzdorující stan. Řvu zoufalstvím, ale ani sám sebe neslyším. Je jasné, že tropiko již dlouho nebude odolávat a rozerve se na prvočinitele. Pak budu následovat já, jakožto trofej, kterou uragán drapne do svých spárů a odvláčí si mě někam do tmy. Od této myšlenky, do chvíle, než praskly stanové tyče uběhlo pár sekund. Tyčka protrhla plášť a přes vzniklou díru prolétávají kousíčky ledu, dopadající s bolestivou prudkostí na můj obličej. V zápětí přicházejí tři silné poryvy, které ukončují agonii stanu. Najednou zmizel, neexistuje. A vůbec měl jsem ho sebou? „Ježíši mami, já sem ale korunovanej vůl.“

Prochladlé ráno přichází se sluncem. Odhazuji nafoukaný sníh ze svého spacáku. Jsem promočený a drkotám zuby své monotónní presto. Ležím u úpatí 1 400metrového těla Cerro Central, které má na sobě ještě rudý šál úsvitu. Směje se mi do tváře: „Na to nemáš, červe.“
„Ano, ano,“ potichu přitakávám.
„Hned zabalím a potichu zmiznu, prosím, jen mě nech odejít.“
Z vedlejší hromady sněhu vykoukne hlava.
„Nazdar Pardi,“ vystřihne pozdrav Filkova stále usměvavá tvář.
Zpoza dalšího balvanu vyleze Dejv: „Jsme tři, tři v řiti.“
„Tak chlapci, jestli nás tohle šílenství potká ve stěně, s jistotou budeme počítat andělíčky.“


Dejvis tahá další volnou délku ve fantastické patagónské žule. Máme již odlezeno přes polovinu stěny a vše čistě, k tomu všechny délky jsou zatím prvovýstup. Paráda, libuji si. Po další délce se ukáže, že předčasně dělám hop. Náš další postup se výrazně zadře.
Torres Central
foto: Filip Šilhan

Naše první lezecké metry v patagonské žule měli tudíž v sobě nádech jisté a neodvratitelné katastrofy. Po pěti dnech lezení ve stěně, si ale tělo postupně přivykalo jak námaze, tak i strachu včetně narůstající díry pod nohama.

Ani jeden z nás už v té době nebyl zajíček, co se týkalo znalostí spojených s lezením ve velkých stěnách. Nicméně ležet v závěsné posteli dva dny bez sebemenšího pohybu a čekat až si uragán přestane pohrávat s naším chatrným „bydlíkem“, bylo pro všechny novum.


Škoda, že není vítr vidět
foto: Filip Šilhan


Co s tím…
foto: Filip Šilhan

„Záda nezáda, furt se nakládá. Pardi, jdeme si dnes pro vrchol.“ Filkův optimismus, rozhodně nebyl nakažlivý. Myslel jsem si své… Šestý den bez jediného kroku na pevné zemi, stále uvězněný v sedáku, nebo na laně. Voda nám došla, tak i jídlo vzalo za své. Před námi i pod sebou jenom skála. Vytoužený vrchol, případně odchod do sprch v nedohlednu. Nabalili jsme si batůžky na poslední zteč. Dřeli jsme celý den jak psi. Slunce svítilo ještě do vršku a roztápělo z posledních sil sněhovou čepici. Naše západní stěna už ležela celá ve stínu. Kapičky vody se slévaly do proudu, který putoval stěnou do údolí. Díky komínovému efektu proudící podél stěny od ledovce vzhůru, přinášel vzduch dostatek chládku, aby se dopadající voda na našich tělech přetvořila do ledového krunýře. Vzpomínka je dodnes natolik živá, že se mi pod zavřenými víčky objevují barevné kruhy bolesti. Lezli jsme až do noci. Kolem jedenácté si každý zvlášť nachází malou poličku, kam se zhroutí a čeká na nevyhnutelné. Jediné co nás spojuje je lano a naplňující se osud.


Filek a Dejv na vršku centrálky

Ráno kolem desáté, po sedmi dnech útrap, dolézáme na jedno z nejopuštěnějších míst planety.
Půlka je za námi, ještě zbývá slanit hodně přes tisíc metrů vertikální žuly.
„Tak s chutí do toho Pardálové,“ plácne mě i Dejva do zad Filek.
„Nebo také bez chuti,“ melu si sám pro sebe…


Neuvěřitelný…

Zkouška trpělivosti následovala o dva roky později. Přijel jsem tentokráte s Houbou a Tomajdou do údolí Ticha. Název zněl na Patagonii podezřele, ale lákavě. Znovu osudový přešlap. Abych pochopil tento zásadní omyl, musel jsem odletět znovu 16 tisíc kilometrů z mého domova a nevýhodně směnit dva měsíce lezení za ukradených pět let z mého života - co jsem následně zestárl.


A znovu lezeme. Nejspíš se jedná o nedefinovatelný druh vyšinutosti.
foto: Tomáš Sobotka

První týden ve stěně uběhl, aniž bych si zásadně stěžoval. Jó, holt už jsem ostřílený tvrďák.
Desátý den mě trpělivost začíná opouštět. Obzvláště po předchozí hororové noci, kdy dorazil tajfun. Houbu, který ležel pouhý metr od nás na singlové posteli, jsme už dva dny neviděli. Z nebe padal stále sněhový chlív a tak jediné spojení fungovalo přes plášť tropika. Aspoň tak jsme s Tomajdou věděli, že je tam stále vedle nás. Nicméně té noci se do kvílení vichru začal místit i řev Houby. Hrůzou se mi nechtělo podívat se, co se v té tmě děje. Nakonec strach šel stranou a nadzvedávám tropiko. Okamžitě oslepnu přívalem sněhu. Protírám si oči a spařím v kuželu světla od čelovky Houbadlína vnášejícího se na své posteli jako na létajícím koberci.
„Nečum a dělej. Pomoz mi přivázat ten zadělanej krám.“ Vylézám dost neochotně a už oba dva bojujeme s mnohonásobně silnějším živlem. Za půl hoďky kotvíme vzdušné lůžko, pak zalézáme do spacáků s očekáváním, jakou další taškařici osud připraví.


Orlí hnízdo. Tomajda a Já
foto: Tomáš Rinn


Levitace
foto: Tomáš Rinn

Devatenáctý den opět stojíme na vratkých nohách pod nástupem. Bez mála tři týdny nikdo z nás neudělal jediný normální chodecký krok. Krajina se změnila téměř k nepoznání, kolem dokola půl metru nového sněhu. Nemůžu stále uvěřit tomu, že už nemusím nikam lézt. Konečně šlapu po svých do údolí, a pokud se v průběhu dvou dnů nic nestane, tak mohu říct „přežil jsem“. V ten moment se tážu sám sebe s upřeným pohledem na stěnu, která mi byla tak dlouhou dobu krutým domovem. Stojí za všechny ty příkoří vylézt na zpropadený vrchol, když už jsem se x-krát přesvědčil, že tam není vůbec nic?
Nikdy více, ale opravdu nikdy, hrozím pěstí do vzduchu…


Já s Houbou
foto: Tomáš Sobotka


Fortaletza
foto: Tomáš Sobotka

O tři dny později hospodská atmosféra v Puerto Natales:
„Máme vrchol.“
„Jme borci.“
„Paráda.“
„Lejeme do hlavy, nazdáár.“
„POJEDEME ZNOVU!“


Puerto Natales
foto: Filip Šilhan

Člověk je opravdu neponaučitelný. Paměť má schopnost zapomínat a krom drobností si dokáže po čase vše přetvořit do růžového nádechu.
Jinak totiž je těžko uvěřitelné, že po roce jsem tam byl znovu, pak ještě a zase. No a co myslíte, že budu dělat letos po vánocích…? Já vám odpovím. Budu doufat, že zrovna tento rok, až se posadím pod stěnu Fitz Roye, nastane krásné počasí, které do Patagonie přeci jednou musí dorazit!!!

Tento článek věnuji jako vzpomínku věčně usměvavému Fildovi Šilhánovi, který už nám drží palec z nebeského baru.
„Moc mi Parde chybíš…“

Zdravím, Marek


Článek pro časopis Lidé a hory 06/2010

Rubrika: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML