Sponzoři...

Jste zde

Ramro china - Kyashar 6 850 m

Ramro je řečí špinavců dobrý, správný, masakr, prostě OK a china je špatný, hrozný, naprd nebo spíš na hov… Takže můj český překlad dvou rádoby nespojitelných slov zní „strašný nářez“. Toto byl jazykový rychlokurz s lingvistickou vsuvkou. A teď k věci.

Káthmándú, zjebané, prokleté a zároveň božské Káthmándú. Přitom to není nic, než jen asijská díra přeplněná hinduisty, buddhisty a islamisty. Spletenec zvuků a rámusů, dotěrných obchodníků a žebráků. Místa, kde se čeká mraky dnů na povolení úřednického šimla pro vstup do vysněných kopců, nebo na milované letadlo, které vás zase dopraví co nejrychleji na starý kontinent nabitý „výhodami“ dvacátého století. A přesto, přes všechny jmenované nepříjemnosti, může člobrda v tomhle čurberajzu zapustit kořeny a obrůst mechem. Na ostrovech bezpečí v podobě barů, hospod, klubů a bordelů. Je tu prostě vše co vyznavač západního stylu pro život potřebuje. A jako bonus k tomu, pořídí vše za malý penis.

Stačil jsem zde utratit už spousty prachů a hlavně víc jak měsíc ze svého života. Mockrát jsem se zrubal na plech a děsí mě představa, že nejspíš ne naposled.

Sedíme s Jendou na vnitrostátním letišti, hlavu jako střep a čekáme na letadlo do kopců. Okolo nás je naprostý mumraj. Každou chvíli vyběhne tmavý zřízenec zamumlá nějakou formuli, třebas Yety air, nebo Buddha taky nejspíš air… atd. V zápětí nastane chaos a tlačenice - všichni chtěj letět. Místní společnosti totiž prodaj pro jistotu víc lístků než je denní kapacita letadel a tak každý urvi co urvi. Ne že by se na někoho nedostalo, ale časový horizont odletu je pro každého otevřený. Den nebo dva dny čekání a v tom horším případě týden není tady žádný čas. Dneska jsme to vzali pouze jako předodletovou zkoušku v roli nestranných pozorovatelů. S posledním ulétnutým letadlem jsme rezignovali a vrátili se do centra vyspat kocovinu. Večer v baru u Toma & Jerryho po x-tém pivku byla vymyšlena odletová strategie.

Rachot přestárlého dvojvrtuláku dosáhl maxima a stroj se s těžkostmi odlepuje od země na svůj třicetiminutový let. Přistáváme do protisvahu na runway v Lukle. Je to pruh asfaltu dvacet metrů široký, vyhryzaný do svahu kopce a méně jak čtyři sta metrů dlouhý. A to je fakt luxus. Ještě před pár lety, když jsem tady přistával na udusanou hlínu, lítaly při dosedu šutry na všechny strany.

Najmout šerpíky je vždy krok do neznáma. Když usmlouváte cenu, nemáte ani z jediné třetiny vyhráno. Nikdy nevíte, kdy ten skřítek s namakanými lýtky a velkými koleny řekne: „Tak dál nejdu Evropánku, buď přihoď prašule nebo se poser.“
Můžete vzít jed, že se tenhle dialog odehrává vždy v tom nejblbějším místě, jaký si jen dokážete představit. Samozřejmě pro Vás. Naštěstí dva pašáci, který máme s sebou jsou v poho. Tahačáky, těžší než polovina jejich tělesné váhy a stejně velký jako oni, jsou doneseny za dva dny do Tannangu pod kopec. Přece jenom jsou to borci, sice smrdící od kouře a potu jako prkno z cikánský maringotky, ale především s velkým srdcem horala.

Taneček s domorodou babčou
Taneček s domorodou babčou, foto: Mára Holeček z videa

Sedíme s Jeníkem v boudě a objednáváme si od „Dydyny“ jak se říká babizně, která má na starosti domácnost, „Yako masu“ což jsou osmahlý kousky masa chlupatý kravky, co tady běhají po stráních. Kopec se zatím schovává pod příkrovem mlhy a tak tomu bude více či méně ještě dalších čtrnáct dní. Monzun se rozhodl prodloužit své kralování, a tak jen ze svých chatrných vzpomínek si vybavuji jak stěna nad námi vůbec vypadá. Je to přibližně pět let nazpátek, když jsme dávali pokus s Dejvisem na dodneška nevylezenou jihovýchodní hranu Kyasharu. Třetí den boje ve stěně bylo rozhodnuto osudem k návratu zpět, pro záchranu našich bezvýznamných životů.

Kyashar
Kyashar, foto: Mára Holeček - z videa

Den dé s názvem overshoot nastal. Vstáváme do noci plné nesnesitelné klády. Na zádech třicetilitrové batůžky, které jsou vhodné snad jen když jdete na boudrovku ve městě. Protože víc jak lezajdy, ručník a maglajz pytlík se tam nevejde. A přitom tam máme zabalený celý svůj domov včetně instantních kulinářských dobrot na pět dní. Aspoň děláme, že máme ten pocit.

Kyashar, ve spodní části
Kyashar, ve spodní části, foto: Mára Holeček - z videa

Na vrškách řádí uragán, což má za následek sypající se sněhovou drť. Ta se slévá kousek po kousku a dole, kde se dereme nástupovým kuželem vzhůru, přes nás přetéká nepřetržitý proud lavinek. Je tak mínus pětadvacet. V rukách vůbec necítím cepíny a o nohách škoda mluvit. Jsem zmrzlý jak psí bobek a podle Jendova výrazu soudím, že je na tom stejně. Zaplať pánbůh nejsem v tom sám. Konečně strašnou kládu proříznou ranní paprsky. Ten pocit hluboko zmraženého filé už byl docela protivný. Den ubíhá převážně bez velkých lezeckých problémů. Občas nějaké mixové prahy, jinak spíš tupárna a nádeničina ve strmých ledových stráních. Čas hledání místa na bivak se naplnil. Pod skalním pilířkem vykopáváme docela obstojnou poličku. A při troše dobré vůle, když uděláme teplé objetí, tak si dokonce oba i lehneme - jupí.

Svislý rampouch na Kyasharu sppojující dolní a horní část stěny.
Svislý rampouch na Kyasharu sppojující dolní a horní část stěny., foto: Mára Holeček - z videa

Ráno pokračujeme směrem k centrálnímu amfiteátru s visícími rampouchy. Přes dvacet metrů ve větru plandající ledové záclony oddělují spodní část stěny od horních vějířovitých, děsivě vypadajících sněhových žlabů. Jediná spojnice mezi těmito světy je buď po skále, což nepřipadá v úvahu, alespoň ne pro nás, nebo po jediným padesátimetrovým srostlým rampouchu. Což je hodně nadnesený název pro ledový píšťaly, který drží pohromadě jen vzájemná víra a krutomráz.

Den končíme dvě délky pod ledem. Místo na domeček je už značně skromnější. V sedumdesátce stráni vykopáváme malou plošinku na dvě prdele a zalézáme do žďáráku, který mi daroval sám velký Sir Pepík Rákosník.

Nastává klíčový den výstupu. S tím pocitem násilím dopíjím s ešáku tekutinu obohacenou šumivým sráčem. Z každého polknutí mám nutkavý pocit zblít se jak amina. Občas se to navalí do pusy, ale statečně to zas vrátím nazpět útrobám.

Kyashar
Kyashar, foto: Mára Holeček - z videa


Kyashar, Honza Doudlebský v klíčovém místě, foto Mára Holeček z videa

Naštěstí vyšlo těžší místo v ledu na Jendu. Mezi námi, stejnak nevím, co bych tam s těma krumpáčema dělal. Nejspíš bych vše omlátil až na skálu a pak se skácel do údolí. V Jeníkovi jsem měl kliku na největšího borce v sápání po zamrzlé vodě, co česká kotlinka má. Je to můj názor a tak to tak berte, prostě jestli se v té zoufalé situaci dá radovat, tak jsem si mnul ruce. Led jsme utrápili, ale co nás čekalo nad ním… mám stále v živé paměti a určitě to bude naše oblíbená, vracející se noční můra.

Kyashar - Honza Doudlebský
Kyashar - Honza Doudlebský, foto: Mára Holeček - z videa

Našlehaná sněhová pěna se sklonem od sedmdesáti stupňů výš. Každý metr vzhůru znamenalo hrabat se a propadat s možností flopa směrem do údolí. Přes tři sta metrů divného pokera s ne moc dobrými listy.

Honza Doudlebský
Honza Doudlebský, foto: Mára Holeček - z videa

Tma se rozlila a noc nás spolkla. Nadával jsem a klel. Žádný kus dobrého šutru, kam se přitlouct a přečkat noc. Konečně zatloukám skobku a řvu do tmy na Jendu. Odpovědí z nicoty přichází otázka:
„Tak jaký to je?“
„Na hovnóóó ty volééé!“ odpovídám a nevrle pokřikuji:
„Nekecej a polez!“
Zoufale se snažíme vyhrabat poličku pod nánosem sněhového frapé, kde se vzápětí objevuje ledový skelet. Po hodině tlučení do tvrdé hmoty, houpaje se přitom na špagátě jako marionety, to vzdáváme. Z každé strany zavrtáváme šroub a natahujeme mezi ně lano, který bude sloužit jako bidýlko pro naše nohy. Zavěšujeme se do vaku a za pár minut vařič rozpouští první sníh. Konec utrpení. Je pití, žrádlo a tím pádem prdlajz bída.

Honza s Márou na vrcholu stěny
Honza s Márou na vrcholu stěny, foto: Mára Holeček - z videa

Ráno pár délek mixíků a stojíme na hraně stěny. Zeď je prolezená!! Konečně vidíme taky na druhou stranu. Vichr nás bičuje do tváří. Koukáme směrem na vršek, který je od nás položenou strání přibližně tři sta metrů. Napojili jsme se na cestu Švýcarů, kteří tudy udělali prvovýstup před pár lety. Vrcholy patří bohům, kašlem na to. Sestup nám to vynahradí. Uzounký hřeben nalevo svažující se do kilometrové propasti a na druhou stranu stovky metrů do zubících se útrob ledovce.

Místy usedám na úzký a ostrý sněhový hřbet jak na splašeného vzepjatého oře a po kouskách sklouzávám do údolí, čímž si pečlivě pročišťuji konečník. Jenda jede za mnou. Docela komický pohled bez jediného náznaku smíchu.

Kyashar - slanění
Kyashar - slanění, foto: Mára Holeček - z videa

Následující den slaňujeme stěnou a probíháme vnitřním labyrintem ledovce. Odpoledne sedíme dole pod nástupem. Tupý výraz bez známky radosti, nebo štěstí. Jediný co jsem schopný říct a opakovat dokola:
„Zaplať pánu bohu nebo kdo ví díky jakému čertu tam nahoře či dole… ŽIJEM.“

Žijem!
Žijem!, foto: Mára Holeček - z videa

Kopec: Kyashar 6 850 m – dosažená výška cca 6 500 m (centrální Hymálaj)
Cesta: Ramro China - prvovýstup
Klasifikace: M6+ ,VI 6 cca 1 900 m
Kdy: 11. 10. – 15. 10. 2005

Marek Holeček

Poznámka:
Dosud nepublikované obrázky z Márova videa vybral Petr Jandík

[Napsal: Marek Holeček, 2007-04-12]


Info:
Článek zveřejněn na stránkách www.horyinfo.cz.
Odkaz na článek:
http://www.horyinfo.cz/...ramro-china

Rubrika: 
Štítky: 

Komentáře

Ta poslední fotka je super...Jak mužíci z doby ledové po zdolání mamuta :-D Jinak článek samozřejmě taky pěkné čtení...

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML