Sponzoři...

Jste zde

Principiálně nic neřeším

„Každej máme napsaný ty svý cesty a naštěstí většina z nás neví, jak to skončí. Možná je to dobře.
Jelikož i kdybychom to věděli, tak to stejně nejspíš valná většina z nás pos…e.“

Mára

Prostor

„Hele, takže já přijedu zítra někdy odpoledne, mám tam v Café Práh nějakou přednášku. Už jsem se koukal na mapu a je to někde blízko autobusového nádraží…“
 „Jo, v poho, vím, kde to je.“
 „Ty vole, to mě dost překvapilo, že tam máte autobusový nádraží. Já myslel, že ještě jezdíte na povozech.“
 „Na povozech už nejezdíme, ale máme tu Úvoz.“
 „A Výpřež tam nemáte?“ (pozn.: Hudyho hostinec v Hřensku).

Můžete ho obdivovat nebo zatracovat. Jinak to snad ani nejde. Hlavně ale, jemu je to celkem jedno. Jak ho vidíte je hlavně váš problém. Takže můj rým o přednášce:
 Na přednášce stoleček,
 Za stolečkem…
 Sám vesele doplňuje:

 „Já vím… Holeček blbeček. To jsme měli na pohlednicích z expedice lepší: „Hrubý, Holeček,… hrobeček!““

Pamatuju ho od doby, kdy před blanenským kinem potahoval z cigarety a tehdy ještě čerstvou Filkovu smrt komentoval tím, že se bojí, kdy ukrojí z toho svého „salámu štěstí“ poslední kolečko.

Tak jako mu snad ještě žádný z jeho sponzorů nevysvětlil, jak je má správně propagovat („Víš, já jim to všechno odkývám a pak si to musím udělat po svém. Oni si myslí, že jsem nepoučitelnej blbec, ale mě to tak vyhovuje a výsledek na konec je pro všechny akceptovatelný.“), tak se ani mě ještě nepodařilo mu vysvětlit, že z textu, který vesele odešle na všechny možné weby, článek dělat nemíníme. Informace k výstupu na Nanga Parbat se k Vám určitě už dostala (Holeček, Hrubý, Nangá Parbat výstup Kinshoferovou cestou čestné uznání ČHS), a jedinečnou formu, kterou Mára svým textům dává, si můžete vychutnat přímo na: www.marekholecek.cz.

Zkusili jsme proto na to jít jinak. Nechat Máru Holečka okomentovat některé komentáře, které jejich poslední výprava vyvolala. Je férové hned na začátku přiznat, že po následné autorizaci došlo v původním rozhovoru k řadě změn. Přeci jen, kdo zná autentický Márův projev, ani se nemůže moc divit. Původní zvukovou nahrávku zatím necháváme v archivu s tím, že jí v pravý čas uveřejníme.

Marek Holeček

Tak jdeme na to?

 Dobrý Tome, já jsem ready, to znamená, budeme muset naladit nějaký tón a já ho budu dolaďovat pod nealkoholickým pivem, páč v noci odjíždím z Asie do Práglu.

Budu vybírat nejzajímavější:

Na VHT je to dost rozvlekle popsané… No nic, ale bylo snad jasný, že Nangu normálkou a pak ještě prváč Rupálem by nedal ani Messner a pod… :-(

 Hele, ten člověk si v podstatě sám odpověděl. Je to krásný zhodnocení situace, kdy my jsme tam se Zdendou odjížděli pln nadějí a očekávání, přitom on už to věděl. Což je vlastně boží schopnost, no ne? Příště se ho zeptám, co mám teda dělat. Díky česká matičko, že dokážeš vyrodit ze svého lůna takové myslitele.

 Ale vážně, jsem rád, když mám před sebou neošahanou výzvu spojenou s touhou, za níž můžu jít. Vím, že si hraji s menší dávkou pravděpodobnosti úspěchu než v prošlapaných cestách. V takovém případě, vždy stojím na začátku před spoustou proměnných, které nedokážu dopředu přesně rozluštit, nicméně jsem na ně připraven a pln odhodlání začít je rozplétat. Nicméně čistokrevně na vodě se stavět nedá, takže ve skutečnosti odjíždím s konkrétním plánem, kde zlehýnka si načechrávám peří, které mi dává následný vztlak pro mé další konání. Standardní to není, ale zábavnější rozhodně ano. Pro přesvědčení těla včetně hlavy mi slouží reálné prožitky, jenž si postupně nabaluji z předchozích akcí. Bez tohoto zdravého podstavce bych extrémně hazardoval, nicméně v horách platí, že sebelepší rozvaha se může během okamžiku zhroutit a nastupuje na scénu pouze improvizace. Pak záleží na jediném, jak bohaté jsou zažité ochranné mechanizmy pro nastalou událost s nezbytným štěstím v odhadu. Jít do akce s nepodloženým namachrovaným žvástáním, je přímý expres do pekel. Čímž se vracím k otázce, zda jsem realista ve svém odhadu. Já jsem přesvědčený, že ano. Jinak řečeno, když házím devadesát metrů oštěpem, tak při dobré konstelaci, jsem schopen hodit svůj osobák, neboli devadesát dva. Ten přesah a důvěra ve vizi je jediným kupředným procesem posouvání sebe sama.

Já si myslím, že příběhy, které se odehrávají v horách, takové to nezávodní lezení, se odehrávají několikrát. Jednou, jak to prožil ten konkrétní lezec, jednou, jak o tom povídal dole v hospodě, jinak o tom mluví jeho kamarádi, jinak se to napíše na web do časopisu. Není možné, že ten komentář jde, byť nevědomky, po tom, že kdyby se nevědělo, kam se chystáš, odjedeš si jak chceš a kam chceš a nikdo nebude hodnotit, co že jsi měl vlastně v plánu? To je prostě stinná stránka medializace.

 Já nejsem přeci žádný zloduch, tím že dávám o sobě vědět do časopisů, televizí a bůh ví kam. Dříve, ještě za „bolšána“, když někdo přitáhl „časáky“ ze zlé ciziny, tak jsem si v duchu přál být tím barevným klukem na fotkách v pestrých hadrech a polepený jak závodník F-jedna, jenž nic jiného nedělá, nežli leze. Dobře vím, že v tomto snění jsem nikdy nebyl sám. Realita, bohužel nemá nic společného s utopií předchozích představ. Tím, že chci házet oštěpem, respektive jenom lézt, nikoho zásadně neohromím. Nejsme v atletice, nebo na fotbale. Samotný výkon nestačí. Firmy projevily o mne zájem až ve chvíli, kdy jsem nabídl reportáže z expedic, filmy, fotky a další aktivity. Mé tělo se zároveň stalo výrobním prostředkem v podobě živoucího pohyblivého bigboardu. Nu což, mám svůj sen a plním si ho. Varianta bohaté tety by vše elegantně vyřešila, bohužel ji nemám a tak jdu jedinou možnou cestou, která se mi nabízí. Jednoduchá matematika a doporučení zároveň, jestli se to někomu nelíbí, já ho nenutím, aby to četl, nebo se na to koukal.

Já jen že světové horolezectví je bohužel někde trochu jinde. Škoda, že u nás dnes nemáme nějakou extraligu jako byli třeba Demján nebo Just… A k literární kvalitě Messner nebo Bonatti například nikdy nekňučeli jako tady n. turista Jaroš, že je zima a nechce se jim vstávat, měli trošičku vyšší pohnutky…

 K začátku té myšlenky. Já jsem stejného názoru jako on. Tady neexistuje širší základna, ve které by se mohlo přehrabávat. Letošní horské výstupy, to není nic světoborného včetně našeho se Zdendou… vždyť je to výkon padesát let starej! Sice v dobrém alpském duchu provedený, ale přesto cestou, kterou již prošli desítky nohou. Když se ale vrátím k Nanze, tak cíl byl daleko ušlechtilejší než jenom vylézt Kinshofferem, ale sněhové podmínky, které panují na kopci, již po tři léta znemožnily výstupy všem předchozím výpravám z Rakhiotu, Diamiru a Rupálu. Jediný výstup stráněmi Nangy je náš a další již nebyl. Vykoupení za vrchol bylo likvidační a na další plán již nezbylo sil. Angličani sice letos taktéž vylezli na vršek, ale po hřebenu Mazeno s masivní podporou nepálských Šerpů.

 Není nikterak složitou záhadou, že hodně lidí sklouzává do té jednodušší formy, která nestojí tolik času a přináší více lezení za méně peněz. Hory jsou o velkých obětech s nejistým výsledkem. Takže je škoda, že tu byla generace, která už odešla a na kterou se nenavázalo. Například zmíněný Zolo na Dhaulagiri, ve své nejlepší formě udělal parádní výstup. Jinými slovy ideální výtah pro mladé adepty, neboli chytnout se ho za šos a rychle hltat jeho zkušenosti. Pak ten odraz ze zad má reálnější šanci na uchycení, než začínat sám na vlastní pěst. Úspěšní a přeživší té doby, kterou bych označil za silnou generaci, se na vrcholu sportovní kariéry při změně režimu v devadesátých letech většinou vrhli do bussinesu. Tím vznikla díra, jenž se jen nesměle zaplňuje. Teď bohužel vládne v nejvyšších horách spíše oligarchie starších a ať mi odpustí, ale z hlediska světového horolezectví se jedná o výkony průměrné, které bohužel nepředají nic jiného než zase průměrnost.

Co bys řekl na tvé srovnání se starými mistry… „nekňučeli a měli vyšší pohnutky.“?

 Já můžu posoudit pouze jejich sepsané příběhy. Každý otevírá své nitro do té míry, jak uzná za vhodné.

 Lezení samo o sobě není moc nosný prvek na dlouhé vyprávění a tak se tam zákonitě musí dosadit pocity, které dokážou lépe opsat prožitky. Následně se příběh stává daleko čitelnější i pro laika, jelikož úzkost, myšlenkové pochody, včetně zoufání tvořící celek s názvem napětí, které si každý z nás dokáže s „rádoby“ obdobou dosadit. A že bych viděl ve svém sobeckém masochismu nějaký vyšší cíl? Tak ten nevidím…

Mára to na ten Zlatej krumpáč možná dotáhne, ale to se musí „poučit z krizového vývoje“ a pokud možno si najít na akce typu alpský prvovýstup Rupálem asi i odpovídající(ho) spolulezce, nejlíp z ciziny (i SK)… Co třeba Dodo?

 Doda znám z náhodných setkání, a upřímně se v něm nevyznám. Jeho působení má spousty škraloupů, které nevytvořila média, ale samotné vystupování Doda. Nehodlám ho soudit, ta úloha je příslušná především jemu a ne mě.

 Nicméně najít mladšího spolulezce je jasný cíl. Zdenda mi to léta tluče do hlavy. To není žádné novum. Ovšem najít něj náhradu je velký oříšek. Vzájemná lidská symbióza, zkušenosti, neuvěřitelná odolnost s vytrvalostí je těžký kalibr. Proti určitě mluví věk.

 Mě Zdendova žena Olga již před časem řekla:
 „On už je starej, nech ho doma…!“
 „Máš pravdu Olgo, taky mě to sere.“
 „Tak vidíš.“
 „Špatně jsi to ale pochopila, mě štve, že spoustu dalších výprav už spolu jen neodjezdíme.“
 „Jsi stejně pitomý jako on.“

 Tím přemlouvací debata skončila a mohli jsme se soustředit na zcela jiná témata. Zdeněk vždy pro tyto chvíle k dobru dodává: „Čeho se bojíš, ženo má, vždyť jsem dobře pojištěný.“

 On je to výkonný člověk, který dostal od pánaboha nadlidskou vytrvalost, jak mentální tak i fyzickou. To není nějaký lůzr, kterého bych sebou bral ze soucitu. Ve velkých horách je stále fantastický parťák.

No, upřímně, mě by celkem zajímalo, jak probíhá taková noc třeba ve druhém táboře. Představuju si to tak, že on mlčí, něco analyzuje a ty právě zjistíš, že třeba nemáš druhou botu.

 No, pravda je, že principiálně nic neřeším, jen si tam tak bzučím a on to nechá třeba bez odezvy. Neryje do mě, já neryju do něj. Občas se nadhodí téma a zábava je téměř barová, ovšem bez chlastu a oživující dámské společnosti. Jinak pohoda. Kliku na parťáky přeji všem. Já ji rozhodně měl ať s Fildou, Dejvisem, Doudlebákem, Houbou, Chobotem, Šatavisníkem, Jonym, Krajsošem, Otíkíkem, nebo Zdeňkem… ty naše společné zážitky se přetavily do celoživotního přátelství.

Maroušku, tebe je škoda na lezení :-) psaní by tě uživilo…

 Kéž by. Buďme ale soudný… blbost!

… a na to je tu reakce: dyť taky leze hovno, akorát ojebali to co slíbili, jednoducho na to nemaj.

 Je strašná bžunda, že když si tohle hodnocení přebereš, očekáváš, že ten člověk by měl být v té problematice minimálně kovaný. A třeba je. Nicméně v tom případě ho musím znát a pak se divím jeho reakci.

 Něco málo nad šest tisíc byla hranice po tři roky nejvyšší dosažená výšky na osmitisícový kopec, což je dost žalostný. Nemohli jsme se aklimatizovat nikde výš než 5800 metrech a pak následovalo jediné možné řešení. Dáme pokus jinak se utavíme. Takže sníh do pasu a jdeš, co to dá. Výsledek byl takový, že jsme i v této první „aklimatizační“ fázi museli bojovat a vydat vše, co v nás bylo. Lezení, bez podpory, fixů, vybudovaných placů pro stan, jediné lidské stopy, jedenáct dní stále vzhůru stěnou až na vršek. Za daných podmínek náš krajní výkon.

Místňák

Víc šoumen, než horolezec.

 Aha. Víš, pro mě dokument, článek nebo přednáška je ztvárnění zážitku, který má pobavit. Především se cítím jako lezec, ale pakliže lidi mají úsměvy na rtech, beru své konání na poli showbussinesu, což mimochodem nic jiného není, jako úspěšné. Nechci dělat chladivé drama, kde si mají trhat vnucovanou hrůzou vlasy, ale mají si ho pokud možno odnést v podvědomí a s úsměvem.

„Já myslím že to je Márovi stejně u prdele. Co jiného? Taky si myslím, že spousta těch kritiků tady ho, tváří v tvář, poplácá po ramenou a budou se tvářit, jakože já nic, já kamarád.“ Jinými slovy… přemýšlíš o tom tak, že ti, kteří do tebe anonymně ryjí se mohou tváří v tvář tvářit jako velcí kamarádi…?

 Jejich problém, nikoliv můj. Své životní pilíře mám postavené na časem ověřených kamarádech a rodině, od kterých můžu čekat podporu, která je oboustranná, včetně věcné kritiky, nebo střízlivé chvály. Na jejich mínění se především soustředím. Takže, pochvala i opačná strana této mince, je určitě vždy dobrá zpětná vazba pro zamyšlení. Nicméně každá přehnaná reakce, ať kladná nebo s minusovým znaménkem se stává spíše bzučení mouchy v mých uších.

Proto je dobré chodit do hospod a naslouchat tamním řečem.

 Tak, tak. Trochu pozorování po Hrabalovsku určitě neuškodí.

Kniha – dobrý nápad.

 No.

Bude tedy nějaká?

 Chystá se každý rok s novoročním předsevzetím a já vám teď povím, kde je hlavní zádrhel. Má příkladná lenost.

Člověk se zkušenostma Hrubýho (8x8000!!!!) skutečně věřil tomu, že dá normálkou vrchol, pak pár piv v BC, a pak si švihne Rupál? Prostě při veškerý úctě kterou k jeho výkonnosti mám, a to myslím zcela vážně!, je tohle už mimo jeho schopnosti. A jsem přesvědčen, že to věděl a ví, a Mára taky. A podobně si fakt nemyslím, že by Mára věřil tomu, že s Hrubým dá vrchol normálkou, a SÁM pak dá Rupál. Mára na Rupál může mít, samozřejmě to nikdo neví, ale nikdy bych si nedovolil tvrdit že ne, ale sotva tímhle způsobem.

 Odpověď je stále neměnná aspoň z mého pohledu a vše potřené, bylo již napsáno v horní části tohoto rozhovoru. Čili věřil jsem v realizaci, bez nějakýchkoliv rádoby zákulisních čachrů.

Já myslím, že tam odjel Mára s tím, že si našlape sestup pro případný prvovýstup v příštím roce a Zdeněk si jel vylézt další osmitisícovku. To je celkem logický, jen si nějak museli obhájit prachy.

 Dobrá úvaha s jedním háčkem, proč bych ztrácel jeden rok „pokusem“, když plánů je na tisíc. V každém případě sestup už znám a na prvovýstup si stále myslím. Příští rok 2013 si nechám na nějaké starší plány, jet tam třikrát za sebou zavání upoceností bez střízlivého odstupu. Když se víc chce, než se těší, vzniká nerovnováha. Jezdit na jedno místo můžu třeba do Thajska, kde to mám rád, lehnout si do sítě a cucat Mojito. Odpočívat v tropickém klídku mě neomrzí. Jet ale na hranici svých možností, má své limity. Nanga bude až v létě 2014.

Pokud by byly tak špatné sněhové podmínky nad 6000 m, musel by jejich postup nahoru být zákonitě pomalejší, než jak uvádějí. Možná doopravdy narazili na úseky, kde se bořili hodně, ale asi jich moc nebylo…

 Znovu stojím s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Bylo to 11 dní v kuse. Devět nahoru, dva dolů. Místo tří, maximálně čtyř campů jsme jich museli dát šest. Kličkovali jsme tam jak střelení zajíci, protože ideální linií se to lézt nedalo. Vrcholový den trval 22 hodin. Je pravda, je-li člověk sám a užívá si dovči má pocit, že dny letí jak splašený. Když ale ten čas tráví s rodinou, kde malí caparti v podobě dětí kmitají kolem, tak subjektivní pocit je, že ho nekončící dny stály málem život. Jinak řečeno úhel pohledu. Tak si lámu hlavu, zda odpověď je, „jsme dobří, nebo dobře prolhaní“.

Mě by zajímalo, jestli ten anonym, co tady neustále znova a znova plive síru na Máru a spol., má k tomu pohnutky čistě morální, nebo mu Mára někdy šlápnul na kuří oko. Nebo je naštvanej, že třeba nedostal dotace on? Tak nějak si myslím, že to nebude někdo úplně neznámej z davu :-)

 Jen pro vysvětlení. Dotaci Českého horolezeckého svazu, která činila 135 tisíc, dostala čtveřice kluků, kterou jsem přifařil k nám se Zdendou, jako vstřícné gesto o podporu nových tváří ve vysokohorském lezení. Dle mého ušlechtilý čin, který v negativní podobě bumerangu se stále vrací a fackuje mě do tváře. Věřte konec konců, čemu chcete, ale má pravda je taková, krom geometrického nárůstu práce spojenou s organizací, jsem utržil z dotace akorát příjemnou společnost v podobě Radara, Míši, Jury a Pavlíka pod stráněmi Nangy. Samo sebou po napadání uzrával ve mne pocit, že už nikdy nikoho dalšího nevezmu a příště se vykašlu na bližního svého. Raději ale kálím na hlavu těm, jimž žluč otravuje vlastní život a totéž se snaží předat i okolí.

Chtěl bych ale dodat, že kromě lezení, Mára také dokáže využít ve svůj prospěch jednu z lidských vlastností, kterou já osobně strašně nesnáším a kterou jsou zasaženy i vztahy mezi lidmi v ČHS. A to je patolízalství. … A také chamtivost, urvat si ze společného co nejvíc pro sebe. A Mára dokáže tyto vlastnosti druhých lidí mistrně využít ve svůj prospěch, a díky nim tak získat peníze na svoje expedice…

 No, já doufám, že to nebudeš nikde šířit, aby si toho na tom Svazu nevšimli. V olizování klik jsem jednička. Ale vážně, nedá se s tím nic dělat, baví mě to. Nezbývá než souhlasit a pochválit to mistrné oko, které odhalilo takovou „fuj ošklivou“ věc.

Oblíbený druh lezení?

 Já jsem v tomhle všežravec. Mě na tom baví hlavně ta barevnost. Já pořád věnuju nejvíc času skalnímu lezení. Je tam nejlepší poměr mezi investovaným časem a časem stráveným při lezení. Ty velký kopce mě finančně i tělesně nejvíc masakrujou. Rád bych tam dodělal, co jsem si kdysi dávno vysnil.

A další vývoj lezení?

 Horské lezení není zdaleka mrtvé…, teprve se probouzí. S vyšší techniko-fyzickou dovedností se otvírá širší spektrum možností. Obrovská výhoda horského lezení oproti skalkám je nehrané drama, žádné nacvičování a výmluvy na „bolavé ruce“, jednoduše nosný příběh, který se vždy rozeběhne s novou výzvou.

 Obdivuji Adama po lezecké stránce, ale i jako zrající osobnost. Když vezmu jeho videa, kde se prochází v 9a, prostě za pár minut je vše posekaný, pak další a další, tak já je upřímně nedokážu vzájemně od sebe rozlišit. Vím jediné, byl to prásk, protože někdo dá k obrazu mluvený komentář, případně napíše číslo. Není pochyb o jeho výjimečnosti a mistrnosti v tom co dělá, ale pro „běžnou a širokou nelezeckou veřejnost“ bohužel nebude velkého rozdílu při pohledu na „mé“ video, kde přelézám 9áčko ve Žlebu, nebo jeho o deset tříd těžšího. Naopak, trekaři, lyžaři, cyklisti, sváteční horalové, dokonce i gaučoví fandové se daleko lépe vžijí do chladu, opuštěnosti, vyčerpání, které nabízí nádherné panorama hor. Právě zájem nelezecké sféry je vodou na mlýn sponzorům, médiím, tak i příležitost pro nové nápady a tváře.

A jak si na to všechno vyděláváš?

 Matlala-patlala žbluch. Trošku kradu, šidím a přátelím se s podsvětím.

 Jinak mám roztříštěnou pracovní náplň. Jedna část je pidi fi rma na revize fasád a opravy administrativních budov. Další patří do profese spojené s lezením. Psaní článků, dělání rozhovorů pro časáky, periodika, ročenky radia, telku vše na jedno zapísknutí. Dvě písknutí jsou příprava podkladů pro telku, což znamená přivézt fi lm, napsat rámcový scénář, dodělat dotáčky a protlačit ho do vysílání. Film se také předělá pro přednášku a teambuilding se kterými následně obrážím českou hroudu. Na základě těchto dovedností oslovím partnery a přesvědčuji je, že já jsem zlatý důl pro jejich cílovku. Pak následuje organizace výprav a tak dále. Nepodstatná na první pohled, ale nejdůležitější ze všech je příprava pro činnost, která mě donutila dělat všechny vyjmenované aktivity, jenž jsem nabalil, jako vedlejší produkt po cestě za snem žít život lezce.

 Zapomněl jsem ještě něco? Jasně na rodinu, ta má absolutní přednost nad vším vyjmenovaným.

Za Montanu se ptal Tomáš Roubal.
Za sebe odpovídal Mára Holeček.


Pár postřehů od Zdeňka Hrubého:

Zdeněk Hrubý

Opravdu věřili v double-úspěch?

 Suchý fakt je takový, že jsme to měli moc dobře rozmyšlené. Mám double na osmitisícovkách dobře vyzkoušené a už na Gasherbrumu I jsme nedělali nic jiného: Normálkou rychle nahoru, aklimatizovat, připravit sestup, nechat si tam stan a šup do prvovýstupu na druhé straně kopce. Při předchozím pokusu v Rupalu jsme si vyzkoušeli, že tam spolu lézt můžeme. 14 hodin v kuse na předních hrotech denně, stálá palba šutrů a takové zábavy. Ale šlo to. Pak jsem dostal šutrem a jednou rukou se Rupal šolichat nedá.

Situaci na kopci jeho očima…

 Mára říkal, že jsme museli jít bez budování postupných táborů, že se jinak utavíme, já bych ještě doplnil: Nebo v horším případě to s námi dřív nebo později celé odjuchá do údolí, případně spadne na kebule něco velkého a ošklivého. Taneční sál nebyl v úplně nejlepším stavu se promenovat týdny po kopci nahoru dolů. Při sestupu byla naše původní místa bivaků pod lavinami. Pár desítek metrů vedle nás spadla ze sedmi tisíc taková obluda, že úplně zarovnala oblast velkých trhlin na úpatí stěny, profi čela ledovcem a vyjela až na základní tábor o pár kilometrů dále. Naši místňáci v základním táboře jsou na Nanze docela zkušení, ale tohle ještě nezažili a vykuleně se pořád vraceli, nemohli se z toho vypovídat. V Rupalu by to bylo úplně stejné. Navíc vlézt do těchto podmínek ještě jednou na dalším sestupu, úplně našrot po vylezení Rupalu, by byla hra na sebevraždu. My nejsme sebevrazi, máme své chaotické životy dost rádi.


Poznámka: Rozhovor otištěn v časopise Montana 1/2013.

Obálka časopisu Montana 1/2013

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML