Sponzoři...

Jste zde

Pojmenoval kopec na Antarktidě

Český horolezec pojmenoval kopec na Antarktidě

Rozhovor pro 5plus2.cz, 5. května 2014, 17.00

Kameraman, dokumentarista, publicista, ale především aktivní horolezec Marek Holeček považuje za svůj odrazový můstek směrem k výšinám už svůj čtvrtý rok života. Je držitelem několika významných ocenění jak ve světě horolezeckých nebo skalních výstupů, tak ve filmové oblasti.

Vzpomenete si ještě, co bylo na počátku vaší lezecké kariéry?

Těžko se hledá v paměti ten prvopočáteční impuls, ta touha drápat se vzhůru k oblakům. Možná je v tom něco přirozeného, nebo naopak lehce zvráceného, bůh ví. Prostě úhel pohledu. Na druhou stranu není se čemu divit, jelikož mé první zaznamenané lezecké kejkle, jsou již datovány do hlubokého dětství.

A právě možná čtvrtý rok, mého bytí se dá označit za ten odrazový. Taťka pochopil jeden zásadní fakt, že uhlídat mě na zemi, bude pro něj i okolí dost neřešitelný problém. Takže logickou cestou dospěl k názoru, kdy slova "nelez nahoru" či "dávej pozor, ať nespadneš," vyměnil za jiné slovní spojení, a to "drž se". A já se tedy držel. Tudíž v tomto věku jsem vylezl na svoji první pískovcovou věž, kde místo podpisu do vrcholové knížky, což jsem samo sebou v té době nezvládal, bylo na doporučení mého "poťouchlého" Taťky, vysmahnuto babravou ručkou Ladovské prasátko. Prý, že to nejlépe vystihuje majitele. Tak se stalo.

Kdy jste začal pomýšlet na výstupy ve velkých horách a začal jezdit do oblastí, jako je například Himálaj?

Samotná touha se sněním se zrodila ve chvíli, kdy jsem se začínal zajímat, nejen co mám přímo před špičkou nosu, ale můj pohled zaostřil na okolní svět. Mým průvodcem začala být kniha. Bacha, nerostl ze mne žádný knihomol. Sotva jsem uměl dát v té době písmenka dohromady, abych je přečetl. Takže fotky z naší bohaté domácí knihovny, mi vystačily, abych začal cestovat a vytvářet si imaginární dobrodružství.

Nepotřeboval jsem rozumět psaným slovům, abych pochopil výpověď vrásčitých obličejů, kde se odrážela únava, strach nebo radost, případně životní úděl. Pak skrze strnulé krásy hor, s jejich chladivou opuštěností, padajících ledovců a bouřících řek, jsem vyčetl bez základní znalosti číst mezi řádky tu nekonečnou pulzující sílu přírody.

Takže jste si vybíral knihy převážně s horskou tématikou?

Možná se to zdá jako nesourodý výběr, ale vzpomenu si na pár knížek, Herzogovo Velké Himálajské dobrodružství, Hindůkuš od Vildy Heckela, nebo Rebuffatovo Mezi zemí a nebem, ale i cestovatelské skvosty v podobě souboru knih od Zikmunda a Hanzelky, Heyerdahlovská sága Kon-Tiki, Ra, případně romanticky srdcervoucí Volání divočiny s příběhem Lvice Elsy. S přibývajícími léty jsem začal i hltat obsah, hodně lézt po skalách, přitom nepřestal doufat, že se jednou naskytne příležitost a vyrazím na své malé dobrodružství. No a vidíte, pětadvacet expedic je zamnou, plus dalších "X" čistě cestovatelských výprav. Přitom na začátku byly jen obrázky a představy.

V Litvínově budete mít besedu na téma Antarktida. Jaký toto místo představuje rozdíl oproti jiným, podstatně známějším?

Antarktida je fenomén, daný svojí odlehlostí na nejjižnější výspě naší modré planety Země, s drsnými podmínkami, kterým člověk jen těžko vzdoruje. Její krajina je naprosto nezaměnitelná a tím jedinečná. Pak je dost složité se tam dostat, přitom nemluvím schválně o financích, což beru jako kapitolu samu o sobě. Za další neexistují omračující kvanta informací, ze kterých by se dalo čerpat. Tím vzniká výhoda v podobě vyslaného signálu, zde se nacházíte v místě, kde člověk nemá na každém rohu svůj otisk.

Jak vypadala samotná cesta?

Pohyb naší výpravy směřoval na dvacetimetrové jachtě od Ohňové země Jižní Ameriky přes ledové vody bouřlivého Drakea, kolem South Shetlends, až do průlivu lemujícího Antarktickou Peninsulu. To, že v místě, kde jsem měl zafixováno ledové království ticha, také pulzuje hojně bohatý život, ať v podobě velryb, tuleňů, tučňáků a zvířeny, jejíž jména ani neznám, bylo milým překvapením. Tím se odvíjel i celý průběh výpravy.

Samá překvapení a novum. Lezení začínalo z lodě a také na ní vždy končilo. Co se týče samotných výpadů mimo ni z lezeckého pohledu, principiálně nic převratného se v zásadě nedělo, pakliže vezmu jednotlivé znalosti již dříve z hor. Ovšem tady se události řetězily najednou, především díky přítomnosti mořského prostředí, a v průběhu výstupu připravily, do té doby těžko představené kombinace. Jako sladkou odměnu na závěr, kromě prvovýstupové linie, jsem také poprvé se svými parťáky Vláďou a Vláďou mohl pojmenovat samotný vylezený kopec. Více neřeknu, přijďte si raději vyslechnout moji přednášku do Litvínovské Citadely, kde možná po jejím skončení budete moudřejší. A také možná ne.

Besedy pořádáte poměrně často, na co se vás lidé nejvíce ptají?

Většinu otázek tvoří zcela běžné a pro každého známé věci. Není vám tam zima, co strach nebo jak to děláte, když se vám zrovna chce na záchod? Odpověď je pokaždé stejná, je mi kosa, bojím se a stejnými otvory, s prominutím, jako vy.

Lezení po velehorách je i o cestování a domlouvání se s domorodci. Kde byl největší problém (pokud byl) a kde šlo vše hladce?

Půjdu v otázce odzadu. Jestliže, jde něco hladce, tak to za zmínku nestojí. Vše ostatní se může přelévat a kombinovat dle osudu, jak se zrovna rozhodne mě trápit. Ještě se mi ale nestalo, že tam, kde jsem předem čekal problémy, by prostě odešly, nebo nebyly.

Kterou oblast byste doporučil navštívit začínajícím nebo i ostříleným horolezcům?

Začínajícím borcům a borkyním jednoznačná rada: nejde o to kam jet, ale s kým. Lezení je sice zábava, ale na druhou stranu velice zodpovědná činnost, nejenom vůči sobě, ale i k těm druhým. Nejedná se o ruletu, kde čekáme, kam se štěstí přikloní. V případě varianty špatné, přijdeme pouze o prachy. Lezení je postaveno na našich fyzických dovednostech, schopnosti se správně rozhodnout, sebekontrole, přitom musíme stále vést v patrnosti, že ve hře je nejvíce, co máme - zdraví a život. Vypočítávat důvody, proč bych měl jet s někým, kdo mě dovednosti precizně naučí, je nejspíš zcela zbytečné. A těm zkušeným rozhodně radit nemusím, jelikož by měli již znát své momentální možnosti a podle toho dělat výběr.

Přišla někdy chvíle v horách, kdy jste se opravdu bál?

Strach je zdravá součást uvědomění si, že o něco běží. V každém případě nesmí strach začít ovládat naši mysl, jelikož je hodně špatný rádce a následně dokáže i paralyzovat tělo. Trénink psychiky, je stejně namáhavý a důležitý jako u fyzické schránky.

Na co kladete největší důraz při výstupech?

Na návrat. Není důležitý vršek, ani jak těžký je výstup. Zážitek je garantovaný vždy, ale jedině návrat, mezi pozemšlapky, dá možnost si znovu přehrát prožité chvíle. Takže pouze uvážlivé kroky nahoru a dolů jsou tou jedinou správnou cestou.

Když sestoupíme z velehor, jaký vztah máte ke skalnímu lezení?

Pakliže beru poměr čas a lezení, mohu směle konstatovat, že více jsem skalkař než horal. Jinými slovy, kdybych již nikdy nevyrazil na žádný kopec a mohl bych dále lézt po skalách, tak rozhodně nikterak trpět nebudu. Stačí si představit, že pouze zahodím cepíny, veškeré hadry chránící před chladem, k smrti únavu, strach, hlad a žízeň. Horší to bude s touhou a vášní. Jakmile bych se ale od těchto věcí oprostil, nerýsuje se mi zas tak děsivá představa, začnu o ní uvažovat.

Máte někde v ČR oblíbenou lezeckou oblast?

Jelikož jsem Pražák, tak poctivě podle ročních období objíždím republiku. A že má co nabídnout, je neoddiskutovatelný fakt. Z mého pohledu by byla chyba, si apetit nějak svazovat jednou laskominou. Takže, zima, jaro či podzim patří Labským pískovcům, včetně vyvřelin a krasových oblastí. Před letním žárem se schovávám do Adršpašsko-Teplický skal nebo v Českém ráji. Jinými slovy, jsem všežravec.

Teď si asi troufám, ale stalo se, že jste nějakou cestu nepřelezl?

Jasně, některé se mi nelíbily a zdrhl jsem z nich. Na další jsem musel dozrát a přelézt si je později. No a na některé jsem neměl a dost možná ani nikdy mít nebudu.

Vaše životní motto?

Chuť se porvat s překážkami a vyhledávat klikatější cesty. Tím automaticky stoupne zábavnost, angažovanost a v momentě úspěchu i seberealizace s uspokojením.

Autor: Lada Laiblová

Originál: http://ustecky-kraj.5plus2.cz


Sportovní a další úspěchy

  • Reprezentant ČR v horolezectví od roku 1997 do současnosti
  • 1× nominace na cenu Piolets d´or 2014 (nejvyšší celosvětové horolezecké ocenění)
  • vyhlašované v Chamonix (F) a Courmayeuru (I)
  • 1× nominace na cenu Golden Piton Awards (GB)
  • 7× cena Výstup roku od Českého Horolezeckého Svazu
  • 4× čestné uznání za Výstup roku od Českého Horolezeckého Svazu
  • Zrealizoval 25 horolezeckých expedic a to vždy provedené v tvz. Alpském stylu
  • Vystoupil na dva osmitisícové vrcholy a to 1× sólo
  • Řada prvovýstupů po celém světě, které byly zařazeny do prestižních zahraničních ročenek
  • 2× cena za režii a filmové zpracování od MFF Sport film Liberec
  • 1× dokument s televizí Ciné Tévé (F)
  • 3× cena diváků za nejlepší přednášku na Mezinárodním Smíchovské festival Alpinismu

Prožití nevšedního dobrodružství na Antarktidě

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: archiv Marka Holečka

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML