Sponzoři...

Jste zde

Ochtokurova pabeda (neboli Otakarovo vítězství)

Začátkem července si naše úderná jednotka začala prosekávat cestu přes kyrgyzské území směrem do pohoří Pamíro-Altaje. V Oši, což je místní regionální díra, jsme potřebné zlaťáky vydali místnímu „travelerovi“ a s pocitem dobře investovaných peněz vyrazili na poslední véču tvrzenou dezinfekcí v podobě mnoha stakanů vodky.


SZ stěna Octoberu.
Středem okolo kužele vede naše cesta

Ráno s nevěřícím pohledem koukám na přistavený žigul a začínám zkoumat, zda se mi to vše jenom nezdá. Ne, jsem vzhůru a taky to hlavní – bohužel v Asii. Vypadá to, že aklimatizace na zdejší poměry právě začíná. Z loňska vím, že to jediné, co nás dokáže po zdejších úžasných cestách dopravit do hor, je jedině „ofroud“ a ne dvacet let stará herka. Ukázalo se první bubácký heslo:
„Vysaj bělocha co to dá, je blbej a bohatej.“
S tím prvním se lehce vyrovnám, ale to, že jsem bohatej, mi ještě nikdo v Čechách neřekl. S pokřikem „Inšaláh!“ Dejvis, Otík, já plus naše výbavička čítající asi 150 kg a stále ještě zubící se šafjor Achmad–Jžan nasedáme do stroje.

Po mnoha hodinách s kusadlama plnýma prachu dochází i našemu kouzelníku za volantem, že lehce přecenil své síly. S lehkým nasráním posílám Achmada k všem jeho Alláhům a kdoví ke komu ještě.

Nezbývá než použít finty a pod rouškou družby a příslibů výměny věcí ukecat nejmocnější složku téhle rozbordelené země – armádu. Už to samotné slovo ve mně vyvolává strašidelné vidiny pobíhajících drsných chlapáků s pistolema a řvoucím pakem, které tomu všemu udává rytmus. Já, jakožto šťastný majitel modré „kriplkarty“ se teď na ně musím usmívat, plácat je po zádech, chválit jim výzbroj a v neposlední řadě – jako jediný příjemný – vypít několik butylek vodky. Máme Uvaz–Jeppa v ruském pojetí. Řvu na kluky a lehce motající se deru z kasáren ven. Odraz nebyl podle očekávání, ale po šesti dnech prokousávání úřednickými razítky, hodinami strávenými na cestách při průjezdech přes Tádžiky a Uzbeky, stojíme na místě, kde už není síly, která by nám zabránila doškrábat se aspoň pod kopec.

Další den najímáme čtyři oslíky, kteří pod zátěží tahačáků nejsou ani vidět a šlapeme vzhůru do údolí Ak-Su. Po cestě pomalinku začínají kolem nás vyrůstat skalní obřiska. Hlavou se mi honí vzpomínky z minulého léta, kdy jsem tudy šlapal do údolí Karasu a taky z letošního zimního výprasku v Patagonii, který jsme obdrželi, s kým jiným než s Houbadlínem. Nicméně trudomyslností rozhodně netrpíme a příští rok máme rande pod krásným kopcem v Nepálu.

No a teď zas k věci. Sedm hodin šlapání po boku čtyřnohých kámošů, věčně zdrhajících do stran, s jasně čitelnou nechutí nést naše batohy, se chýlí ke konci. Stojíme na louce a nad námi se tyčí majestátně October s neméně impozantním sousedem Pik Slešova. První dny nám lehce poprchává, a tak máme jedinečnou možnost věnovat se knize. V našem čtenářském klubu máme osm plnohodnotných exemplářů. Naše zánovní stany vydržely avizovaný sloupec vody, jídla, a času – prostě idylický „mácháč“ v kyrgyzském pojetí.

Konečně přestalo pršet a začínáme obhlížet stěny, kudy povede naš „mašrut“. Nakonec rozhodnutí padlo na SZ stěnu Octobra. Podle xerokopií z časáků západní provenience jsem tušil lajny už stávajících cest. Naší předchůdci se s úspěchem vyhýbali středu stěny. K výstupu užili napravo, nebo nalevo jasně viditelných koutů, posránkové… ha!

My půjdeme tudy a imaginárním šmahem prstu od nástupového sněhu až na vršek jsem vytyčil lajnu s naprosto sebejistým pocitem už skoro hotové cesty. Kde je vůle, je i cesta, „davaj, pajďom“.


Jedna z volných délek, která byla čistě srdeční záležitost

Zlom nastal hned s prvními metry. Zaprvé bylo téměř nemožné udržet se na tom, co skála poskytovala a za druhé, když už to něco člověk držel, tak bylo dost těžké věřit tomu, že ten pazneht zůstane na svém místě a neodporoučí se i s vámi do údolí. V tomto duchu klepajíce se, a odhazujíce do údolí co jen vezmeme do rukou, pokračujeme k třetímu štandu. Zde stavíme postele, naši oázu klidu. Následující tři dny se dají shrnout do naprostého mišmaše lezení v lezečkách okořeněného hodinami visení v háčkách a skobkách. Prostě peklo.


Postelová pohoda

V každém případě je ale veškerý vercajk přestěhován o dalších dvě stě padesát metrů výš. Zalézám do své singl postele, chroupu globalizační marsku a nechám si zdát o dobré véče a věcech, které bych mohl dělat a nemůžu, protože jsem přikurtovaný v téhle přiblblé stěně. Otík s Dejvisem se mačkají v dablovce, a je naprosto jasné z rozhovoru mizícího ve větru a tmě, kdože dělá mámu a kdo tátu. Na tomto místě je nutné zmínit a vyzdvihnout Otíkovu nejčastější větu, která jej startovala k jakékoliv činnosti:
„…tak, co teď?“
K tomu si domyslete Dejvise s naprosto salámistickým klidem podpořeným o dvě hlavy vyšší postavou a zachovávajícího mlčení.


Družba

Prokletá ledová rána – jsem pro je zrušit. Po pozření táhnoucí se hmoty připomínající vzdáleně kaši, naše pohledy i kroky míří vzhůru. Neochvějnost pocitu jasné lajny zmizela už před pár dny. Teď nastoupil nový styl: „děj se co děj rychle nahoru a tradá odsud“. No jo, ale nad námi trčí kolmé desky přerušené převisy s vrcholem v nedohlednu. Uplatnili jsme heslo: „Když nevíš, tak to zkus a uvidíš.“
Chvilku to dřelo, ale pak nás lezecký pánbůh nechal namlsat překrásnými dvě stě metry lezenice, žranice, chrochtanice. Zítra dojdeme nahoru. Jediné, s čím v tu chvíli člověk usíná, když už se konečně blíží konec opruzu, je přání, ať se nezkazí počasí…


Ochtokur.
V pravém nasazení

A vyšlo to! V deset hodin následujícího dne stojíme na vršku zalitém sluncem, které se za posledních osm dní rozhodně nepředalo. Pik Slešova, Ptíca, Pik 4810, 1000 let Kresťanstva, jako na dlani. Co jiného se dalo taky čekat, říkám si pokaždý při návalu ješitnosti pramenící z pocitu samčí dokonalosti, tak se podívejte, jsem tady! Bohužel, krom těch dvou šášulů, kteří mě sem dovlekli, tu není ani živáčka, nikdo netleská – sakra. A když se pak konečně ocitnu zas v civilizaci, mé kroky připadají valné většině populace lehce pošahané.


Pico Slesovo

Tak dost, jde se domů. Slaňování s tahačáky obstarával Dejv s Ocasníkem a mně připadla kamenářská práce dělání štandů. Sestup jakož i návrat na naši rodnou hroudu nakonec dopadly úspěšně. I když mi to nedá nezmínit lehká zpestření. Třebas krádež Dejvisovejch letenek a pasu. Na druhou stranu zdejší byrokracie umožňuje za určité všimné i nemožné. Cesta byla pojmenována Ochtokurova pabeda, jakožto pokračování na loňskou cestu „Otíkovi mokré sny“ vedoucí Pikem 4 810. Ochtokur vzniklo přetvořením jména Otakar zdejšími osadníky a značí něco jako uspokojovač děvušek. Však si to už správně přeložíte.


Poslední vrcholové délky byly za odměnu

No a na závěr poděkování pistolníkům z Hudysportu, bez jejichž podpory a utopených investic do nás by bylo asi velký houbelec. A jako uvědomělý člen a vyslanec, musím podotknout, že tato akce byla podporována ČHS.

Těbůh, Marek

  • pohoří: Pamíro-Altaj, údolí Ak–Su
  • kopec: October 3 850 m. n. m. SZ stěna
  • délka: cca 800 m. 16 lanových délek
  • začátek výstupu 10. 7., konec 19. 7. 2003
  • cesta: Ochtokurova pabeda 8+/A4
  • použito: 200 m fixů, 120 m dynamiky, tři sady Friendů „micro až big heady“, celá škála skob cca 25 ks + skyhooky
  • osazeno: na štandu vždy jeden nýt plus v délkách a ve slanění celkem 24 ks
  • Nákres a rozpis délek bude uveden na webu ČHS

[Napsal: Marek Holeček, 2003-12-02


Info:
Článek zveřejněn v časopise Montana 6/2003

Rubrika: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML