Expedice Pakistan, Nanga Parbat 2018, pokus o prvovýstup

Killer Mountain
01/08/2018

Průběh expedice Pakistan, Nanga Parbat 2018 z Lidovky.cz

27.7.2018 Hora smrti, kde zahynul i Günther Messner. Zvládnou Holeček a spol. vylézt nejdelší stěnu světa?
PRAHA V pátek začíná expedice Marka Holečka a Tomáše Petrečka, kteří se pokusí jako první Češi a teprve třetí výprava v historii zdolat himalájskou horu Nanga Parbat jižní Rupálskou stěnou, která je vůbec nejdelší na světě. Jejich cestu bude server Lidovky.cz sledovat online.
Nahá hora. Masiv, který je ve světě známý pod jeho pakistánským názvem Nanga Parbat, se zcela vymyká představě o himalájských osmitisícovkách. 
Jako jediný z nich totiž leží široko daleko od všech dalších vrcholů, takže samotný horolezec nejenže přichází o okolní panoramata, ale především horu, která leží ve výšce 8125 metrů nad mořem, nic nebrání před silným větrem.  Další nejbližší himalájská hora K1, leží totiž ve vzdálenosti 188 kilometrů.
Kvůli přírodním vlivům a proměnlivosti počasí je proto Nanga Parbat jednou z nejhůře zdolatelnou horou na světě. 
Hora, která sebrala nejvíce životů
Devátá nejvyšší hora světa však možná i právě proto tolik láká horolezce z celého světa, vždyť jen o Mount Everest se z osmitisícovek pokusilo více lezců. Ovšem měla zároveň i nejvíce obětí na životech.
Druhá nejvyšší pákistánská hora, která leží v oblasti Kašmír, má navíc ještě dvě prvenství. Je totiž první osmitisícovkou, na kterou se člověk pokusil vystoupit. 
Výprava vedená Albertem Frederikem Mummerym se pokusila nahoru vylézt už v roce 1895. Když však zjistili, jak je Nanga Parbat vysoká, od svého úmyslu upustili. 
Na prvovýstup se tak čekalo až do roku 1953, kdy vrcholu hory dosáhla rakousko-německá expedice v čele s Hermannem Buhlem. Do té doby si hora vyžádala hned 31 lidských životů. 
Druhýmsvětovým prvenstvím hory je její jižní, tzv. Rupálská stěna, která je s převýšením 4600 metrů nejvyšší na světě. 
Holeček a Petreček půjdou nejdelší stěnou
A právě tuto stěnu se v příštích dnech pokusí prvovýstupem překonat česká dvojice horolezců Marek Holeček a Tomáš Petreček. 
Tradičním alpským způsobem bez použití kyslíkových přístrojů či fixních lan se pokusí zdolat stěnu, kterou nikdo jiný z jejich českých předchůdců nevylezl. 
„Já už jsem na vrcholu stál společně se Zdeňkem Hrubým v roce 2012, ale tehdy jsme tam vylezli Kinshoferovou cestou v západní Diamirské stěně v rámci aklimatizace na prvovýstup Rupalskou stěnou,“ řekl Lidovým novinám třiačtyřicetiletý Holeček.
„Tehdy se nám Rupálem nahoru vylézt nepovedlo, Zdeňka trefil šutr do ruky a musel dolů. Já šel nahoru sám, ale pod vrcholem se strhla bouřka a začaly padat laviny, takže jsem byl rád, že jsem mezi tím prokličkoval dolů.“ 
„Ale i tak mi v hlavě pořád zůstal plán se tam jednou dostat a teď si ho chci uspořádat s Tomášem (Petrečkem). Je to velký bourák, můj dlouholetý parťák a strašně našlapaná mašina, budu rád, když tomuhle o dost mladšímu klukovi budu stačit a vylezeme tam spolu.“
„Zatím to dal jen Rainhold Messner se svým bratrem a ještě dva Novozélanďané, tak to chceme zkusit taky,“ doplnil Holeček.
Messnerova tragická smrt
Vůbec prvními přemožiteli Rupálské stěny byli v roce 1970 již zmínění italští bratři Reinhold a Günther Messnerovi. 
Na úpatí hory však Günthera Messnera zasypala lavina, a i když jej jeho starší bratr celý následující den hledal, než se vydal na cestu do údolí, svého bratra nenašel, naopak jej vyčerpaného museli zachránit místní obyvatelé. 
Messnerovo tělo se pak v horách objevilo až v roce 2005. 
V roce 1971 pak na vrchol hory vystoupila i první československá výprava ve složení Ivan Fiala, Michal Orolin, zopakovali však výstup severozápadní stěnou Rakhiot po vzoru expedice Herrmanna Buhla. 
Na výstup bratrů Messnerových jižní Rupálskou stěnou však navázali až v roce 2005 centrálním pilířem stěny Novozélanďané Steve House a Vince Anderson, který stěnu zlézali za šest dní novou cestou alpským stylem. 
Jejich výstup je dosud označován za jeden z nejlepších v himálajské historii. A Holeček s Petrečkem by se chtěli stát třetím párem v historii, kterému se to povedlo. 
„Nebezpečí si uvědomuji. Ale není to jen horolezectví, které je nebezpečné, podívejte se třeba na rallye. Pokud bychom vše chtěli dělat bezpečně, tak bychom nežili. Třeba naše silnice jsou daleko nebezpečnější než náš výstup,“ řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz devětatřicetiletý Petreček. 

31.7.2018 Královna Himaláje
Možná mi nebudete věřit, však pravdou je, že samotný název článku mi dal pořádně zabrat. I tak stále cítím jisté pochybnosti, zda je přívlastek dostatečně důstojný. Není na tom vlastně nic divného, vždyť dát pojmenování něčemu, tak jedinečnému, je opravdu těžký oříšek.
Přestože dotyčná, své jméno v kartografii již dávno vlastní, za sebe bych jednoznačně hlasoval pro královnu. Je ale dost možné, že vše je jinak od samého začátku. Jelikož není s jistotou zcela jisté, zda je to ta hora, nebo ten kopec. Nenechám však prostor polemikám a vybral jsem ze dvou možností mě bližší. Přeci jenom představa škrábat se „na něho“, z podstaty mého mužství, mi kroutí nehty na nohou.
Takže ona, ta slečna, dáma, stařena, či mumie seschlá, má v sobě obsažené neuvěřitelné „kouzelno“ a je jistě jedním z divů světa. I když optikou nás živoucích, je kulantně řečeno dámou v letech, tak z geologického hlediska se nachází stále v rozpuku. Krom jiného, ať tak či onak, věk v daném případě naprosto nehraje roli. Jednoduše mi nedá spát. Její samotná existence je pro mě natolik neodolatelná, jako pro lýkožrouta samičí feromon. Jen si vezměte, ten nebožák je ochoten letět přes celý les, který ho vede za naplněním jeho tužeb. Jen bacha, na koci může čekat nikoliv protějšek, ale „vábničková“ past s nádobou plné vody, kde se utopí. Holt touha a láska je slepá. Ovšem trýzeň dokáže přivolat i múzu, toť známá věc.
Tak vzniklo pár veršíků, při poslední výpravě v Nepálu, ve kterých je odraženo natěšení a také smutek, z okamžitého nedostatku. Berte je prosím tedy s nadhledem, jo.
Opuštěná královna
Jsi krásná, vyzývavá
a přesto tak vzdálená,
jako když slunce laská svými prsty rozkvetlou louku,
kde jediný kvítek nepodrží ve své dlani.
Stejně tak, jak mé oči kloužou po tvých stráních,
hladíc s něhou tvé křivky,
přitom cítí jen zoufalství a rostoucí bouři chtíče.
Však dotýkám se pouze vzpomínek,
kde obraz v čase pomalu mizí.
Chci znovu k tobě jít,
ty krásko bezcitná.
Však dost „rozňuchňávání“, jelikož již vidím její svahy a tedy hip-hip-hurá. Nicméně, než se posunu dál s odůvodněním proč jsem opětovně zde, tak si dáme lekci místopisu a historie.
Hora Nanga Parbat s výškou 8126 metrů, je osmitisícovým dominujícím skvostem a také posledním valem západního Himálaje. Její svahy na severozápadě spadají až k meandru řeky Indus. Tento veletok připomíná z výšky hada, který svírá a zároveň odděluje od sebe další dvě pohoří, Hindúkuš a Karakoram. Jen pro zajímavost, Indus teče v těchto místech, přibližně tisíci metrech nad mořem a o necelých třicet kilometrů dál, je vrchol Nangy. Po odečtení rozdílu, můžeme už jen konstatovat, že je před námi nejhlubší údolí této planety. Krom jiného si ta mrcha s poklidem a majestátně sedí ve výbušné oblasti, která je sice pod aprávou Pákistánu, ale i Indie si na ní dělá zálusk. Však vynechme letitou fackovanou těch dvou o Kašmír a soustřeďme se jen a pouze na ní samotnou.
Takže z urdštiny a hindštiny, její překlad zní Nahá hora. Upřímně nesouhlasím s překladem, i když zároveň připouštím, že má znalost těchto jazyků čítá jen pár desítek slov. Tedy odůvodnění opírám čistě o svůj pocit, a ten si nenechám vzít. Když jsem poprvé lezl na kopec z jihu, před sedmi lety, tak na první pohled je jasné, že vrcholová bariéra tvořící skalní zeď, neleží pod nánosem sněhu. V tomto případě by se mohlo vizuálno převést do slov a mluvit tedy o jisté nahotě. Jak dopadlo následné počínání ve stěně, nechám na později. Ovšem rok na to, když jsme dělali aklimatizaci se Zdendou Hrubým od severozápadu, všechno v jenom momentě sepnulo a změnilo můj názor. Zaprvé „aklimatizace“ byla natolik úspěšná, jelikož jsme stále stoupali, bez většího odporu, až nebylo kam jít dál. Tím jsme naprosto pošlapali učebnicové manuály, pozvolného přivykání k nadmořské výšce. Ale vraťme se k tomu, co jsem původně chtěl říci.
Po devíti dnech lezení jsme stáli na vršku a tam přišlo prozření. Vůbec ne nahotina, kdepak. Kolem nás se rozprostřelo jediné a to opuštěnost. Neboli široko daleko, žádné kopce. A ty nejbližší, byly nejméně o dva tisíce metrů nižší. Takže Nanga Parbat, familiárně jen Nanga, je vlastně Opuštěná hora. Aspoň vidíte, jaká jsem to hlava otevřená.
Však posuňme se dál. Její jižní Rupálská stěna je největší stěnou světa s převýšením 4600 metrů od jejího úpatí, kde se mimochodem zanedlouho, bude nacházet i náš BaseCamp. Přitom nejedná se o pozvolný svážek, ale zeď téměř kolmo trčící k nebi. Podívaná nádherná, vzbuzující úctu, ohromení a strach zároveň. Jen drobné srovnání. Žulový monolit El Capitan z Yosemit, by se do ní vtěsnal čtyřiapůlkrát, Grindelwalský Eiger téměř dvaapůlkrát a třeba Petřínská rozhledna, více jak sedmdesátkrát. Z protilehlé strany má stejně sošné dvě stěny, Diamirskou a Rakhiotskou, které jsou malinko nižší i pozvolnější. Díky této vystrčenosti do krajiny, je dokonalým magnetem na změnu počasí.
Právě proto, její svahy jsou vždy zrádné a nachystaly mnoho tragický okamžiků. Než se poprvé povedlo stanout v padesátém třetím roce na vršku Hermannu Buhlovi, tak hora pohřbila do té doby 31lidských životů. Přičemž někteří zmizeli, jako kdyby se pod nimi slehla zem a už nikdy nikdo je neviděl. Tím se nastartovalo nelichotivé pojmenování Vražedná hora. No vidíte, další označení. Však z logiky věci, žádná neživá hmota, nemůže cíleně usilovat o živé. Pouze naše touhy, dovednosti a empirie jsou na vině. Mimochodem Hermann, je můj velký hrdina již od dětských let.
Pak následovali další tragédie, ale i úspěchy. Ten důležitý dle mého, který bych vypíchl, byl průstup centrálním Rupálským pilířem v roce 1970. Bráchové Messneři, v rámci německé expedice prostoupili k vrcholu, však pro Günhtera se stal sestup z vršku na druhou stranu osudným. No a pro Reinholda, který utekl hrobníkovy z lopaty, zbyl nesmazatelný šrám, ke kterému se mnohokrát později ve svých knihách vracel. V té době jsem byl ještě čtyři roky na houbách, čistě jen pro úplnost. Pak následovaly v centrální části jižní stěny, už jen dva průstupy vedoucí k vrcholu a to od Poláků s legendárním Kukuczkou v roce 1985. Posledním úspěch téměř ideální diretkou centrálního pilíře, zaznamenali v 2005 Amíci House a Anderson. Jejich alpský průstup, patří dodnes bezesporu k největším počinů himalájského lezení. Nezbývá než smeknout klobouk dolů.
A teď jsme na řadě my, dva čecháčci, respektive já a Tomík Petreček. Naším cílem je dát platný pokus, tedy potichounku proklouznou alpsky novou cestou, mezi Amíky a Poláky. Jak se bude dařit, je už v našich rukou a nohou, plus na blahosklonnosti všemohoucího. Píši vám již z Tarashinku, kde startuje nový sedmitýdenní příběh. Naši partu ještě doplňuje Tom Gals Galásek, můj kamarád a osobní stín v jednom. Úkol má obligátní, chytat filmové obrázky, jak života v táboře, příprav k výstupu, návratů, ale i svišťů, kozorohů a jiné havěti z přilehlého okolí. Pak ozkoušený a exelentní kuchař Zaheer, dělající příjemnou společnost a zároveň klid našim žaludkům.
Takže tím máme odšpuntovanou expedici, Rupal 2018 a jen dodám posledních pár slov. Když jsme vyjeli z Islamabádu, tak po pár hodinách u Babusar passu, došlo k velkému setkání Čechů. Mohli jsme pokecat s našimi kámoši a zároveň tím i poplácat po zádech nové hrdiny z Nangy. Jelikož šest z nich, před pár dny vystoupalo Diamirem na vrchol. Po pár minutách veselí, usedáme znovu do postrků a vyrážíme každý na opačnou stranu, za svým cílem. Tím klukům ještě jednou gratuluji, za parádní počin. Zároveň při rozjetí auta, my vytanula vzpomínka dvacet let nazpět a stejné místo. Tehdy jsme ovšem přes Babusarské sedlo šlapali pěkně po vlastních. Byl tam ještě Dejvis Šťastný s Fildou Šilhanem. Každý z nás obtěžkán svinskými batohy a po nějaké silnici, nebylo vidu ani slechu. Vraceli jsme se též domů s úspěchem v kapse, čítající novou cestu v obří stěně Amin Barakku. Zajímavé je, že sny se nijak nezměnily, jen roků přibylo. Jéžíšku, to už je ale tak dávno.

10.8.2018 Jedna nula pro slečnu blondýnu…
Máme za sebou úvodní kolo v ringu, kdy nastala první oťukáváná. Hned pár přímých zásahů na solar plexus, možná i na bradu a jen tak-tak, že popadáme dech. A to jsme teprve čtrnáct dní z domu. Co bude následovat další týdny? Jasné, pokud nechytíme rytmus, bude následovat K.O. a jdeme k zemi.
Vrátím se ale o pár dnů zpět ať začneme tam, kde jsem vyprávění přerušil. Naše pidi-midi expedice o složení, já staršina, který jsem se sám demokraticky dosadil do role ideového vůdce, pak Tomík našláplá mašina, jenž dokáže umořit mrknutím víčka stádo volů a Galasník umělecký pošuk, vyrážíme ze středověké vesničky Tarishing. Hned první krok do vesničky je přímý dotek do propadliště dějin. Respektive takto vypadá v mé představivosti lidské opidum. Něco jako hraný seriál Osada Havranů, nebo realisticky tvářící se ilustrace od Zdeňka Buriana. Mohlo by se tedy zdát, že místní předvádějí habaďůru, v podobě letního představení pro turisty s útokem na jejich peněženky. Kdepak, žádný útok, žádný skanzen, dokonce ani divadlo. Jen tvrdá realita a drsný život v podhůří západního Himálaje. Chvíli přeskakuji po vyčnívajících šutrech, abych své zářivě limetkové botky ušetřil doteku všudypřítomného bahna, se směsicí kravinců, oslích koblížků a něčeho o čem nechci ani přemýšlet co je zač. Jeden by řekl, marná snaha, ale bez boje se nechci vzdát.  Mé počínání se zájmem sledují tři košiláci, stojící před jakousi parodií krámku, kde krom jablek, pár lahví CocaColy, čokoládových sušenek Nestlé, není už zhola nic. Jistě, výhoda sortimentu zaručuje, že v rozmanitosti nabídky se nikdo nemůže ztratit. Což vlastně není vůbec špatné. Přitom výsledek mých tanečních kroků pozvolna spěl ke svému finále. Zúžení před supermarketem a zdí z vepřovic, ukončilo trápení s prvním sklouznutím do hlubokého trdliště.
Hledím na tu zkázu a řeknu si: „ Jseš snad nějaký metrouš či co, vždyť hnědé botky s čímsi, nejsou vlastně vůbec špatné botky, že“.  
Pak jsem již vyrovnaným čvachtavým krokem a s klidnou duší pozdravil zubící se obyvatele: „ Salam Allejkum“. Vzápětí se rozezněl z neviditelného megafonu kvílící Meluzín, chválící svého boha. Kůží mi proběhlo příjemné mražení. Jsem opět zde, v úplně jiném světě a nejspíš i jiné časové smyčce. Je to jak chytnout cestovatelskou dobu Zikmunda a Hanzelky a prožívat sen s otevřenýma očima. Dost představ a zpět k realitě. Průchod kolem nuzných baráčků z hlíny a slámy, zelenajících políček, ženštin drhnoucí pestrobarevné prádlo v zurčící řece, je zážitek, který se nikdy nezají. Ale jen kvůli tomu, jsem neletěl přes půl světa. Můj zrychlený dech odpovídá třem tisíc nadmořským metrům, když pronásleduji paty Zaherra. Tomáš šlape asi pře de mnou a Galas, nejspíš někde chytá motýlky do foťáku. Pohybový den jak začal rychle, tak poměrně záhy se přiblížil svému konci. Po pár hodinách chůze zabralo přiblížení a stojíme na místě zvaném polský kemp, který se stane na sedm týdnů naším domovem. Aby bylo jasno, jsme na krásné louce, která má spousty květů. Běhají tu sem tam kraviny, koziny, mezitím se klikatí kýčovitý potok. Ve stráních sviští svišti, velikosti malých prasat a jsou oprsklý. Jen pocit, že to jsou „pampeliškožrouti“ mě nechává klidným. Shazuji batoh a vychutnávám atmosféru místa, včetně teploty 25stupňů se silným horským sluníčkem. Jednoduše BaseCampová paráda, kterou žádná jiná osmitisícová potvora nemá. Tím také veškeré výhody hasnou, jelikož stačí zvednout zrak a před očima vyrůstá přímo do nebes, bezmála pětikilometrová obryně. Jo-jo, chce to otupit, zdomácnět a přijmout. Začínáme stavět své stany, pak velký společenský, včetně kuchyňského. Z něho se za pár okamžiků, již line vůně a šramot. Zaherr připravuje své kulinářské mistrovství. Večerní tabule nabízí dalbat s čapátou, stehnem od slepice a zeleninou. Jen to pivo chybí.  Následující dny pro nás se budou odehrávat ve stejném duchu. Vyrazit po okolí z těch tří a půl někam nahoru a přivykat výšce. Jen Galas má uzpůsoben program své primární činnosti, prudit nás s kamerou na každém kroku, než mu zdrhneme. Takže hned následující ráno, jsme s Tomem nastoupali převýšení 1400metrů. Tam s námi závěrka foťáku odmítla jít. Jinými slovy, za dvě hoďky jsme stály výš, než náš evropský bílý krasavec. A hle, žádné táhnoucí se fronty nachtivenců tlačící se k vrcholku, jen mi sami uprostřed hor. Další úsvit nám přinesl stejné ambice, jen jsme lehce podcenili čas. Jednalo se o delší nástup a horší šlapání přes šutry vzhůru. Dopadlo to tak, že při sestupu nás chytla černočerná tma a byli jsme v řiti. Naštěstí ledovec překračovali i pastevci vracející do svých brlohů, připomínající z dálky mihotající bludičky. Vzduchem zazněl náš hrdelní nesrozumitelný křik. Zakopávali jsme přes kameny, drny, ale hnali jsme se k nim. Netušili nešťastníci, že mají na výběr ze dvou variant. Buď nám půjčí jednu baterku, nebo je zabijeme a vezmeme si všechny.  Takže nakonec horské bijce zachránili pasáčci dobytka, před potupným bivakem.
Nastal okamžik pro delší aklimatizaci, aby si tělo zafixovalo výšku. Respektive skrývalo se za tím výběh na čtyři až pět dní a snažit se v tom čase, vyhamatat k hranici sedmi tisíc. Však uvidíme. Jedno je jisté, každé ráno když otevřu stan a je dobrá viditelnost, spadne mi čelist. Pořád jsem asi dost nezdomácněl a na mysli mi vytane okamžitě otázka „Nepřešlápl jsem náhodou nápřah“? Kdepak, po prvním kávě přijde uklidnění, Maroušku jsi tu správně.
Poskočíme kalendářem vpřed a hned je tu uffff….. Předevčírem jsme svalili v pozdních nočních hodinách s kopce, orvaný jak keře borůvek po nájezdu sběračů. V mezičase proběhly čtyři dny nepříjemného lezení táhnoucím se jak nudle do šestiapůl a stejným počtem bivaků. Gro výstupu tvořila směsice žlabů s uvolněnými šutry, následovaly nepříjemné ledové svahy, kde nedržel sníh a ústilo to do ostrých hřebínků směřující dál vzhůru. Žádná sláva. Pátý den jsme měli s Tomem na dosah ruky vršek Rakhiot peaku v 7tisících plus drobné. Jedná se o špičku vybíhajícího ramene z mohutného masivu Nangy. Místo vršku však následoval, až hysterický úprk. Pro dané rozhodnutí, přispěla především smska, od Alči Zárybnické, která dorazila na saťák večer před tím: „Nijak se moc nekochejte a zmizte, zítra odpoledne a další dny přijde bugr“. V prvních okamžicích ústupu a zpětném pohledu nahoru, nastala nejedna chvíle, kdy touha převažovala nad rozumem. Mysl mi tlačila výčitkami, že jsme prohloupili a stáhli hned ocas, místo výklusu na vršek. Jelikož, zatím kdoví jak špatně nebylo. Ovšem následující čas, vydal svoji nekompromisní odpověď a za dveřmi ťukalo peklo. Zaplať pánbůh za Alču, jelikož je to chytrá holka, která umí na rozdíl od nás věštit budoucnost. Před námi byly tři kilometry dolů a z toho minimálně dvaapůltisíce krutého slézání. Vypadalo to tak, že kolem desáté se přihnala převalující oblačnost, z které občas lehce zasněžilo. V tu chvíli jsem měl nejvíce staženou řiťku. Všechny svahy kudy jsme museli prolézat nazpět se zužují níže do žlabů, které byli učebnicové laviniště. Ke všemu Tomáš v rámci úspory času jen slaňoval, jelikož se kdoví jak necítil pro souběžné slézání. Tak jsem převzal tíhu otěží, ne že bych na tom byl lépe, ale zůstat na místě mělo stejný efekt, jako skočit dolů. Mimochodem, nebylo se čemu divit, jelikož pod nohama byl ledovým sedmdesáti stupňový svah, ale zároveň nejrychlejší  úniková možnost. Vypadalo to tak, že Tomík slanil za šroub do ledu sedmdesát metrů a po cestě mi nechal pro lepší pocit ještě jeden. Následně když byl na konci, tam se usadil u posledního třetího, kterého jsme měli se sebou, a já začal pěkně pozpátku zlézat. Dal jsem se na modlení. Trvalo to hodiny a stovky metrů hrůzy. Kdyby v danou chvíli začalo více sněžit, tak jsme pěkně nahraní. Ze svahů by se stala sněhová řeka a v rukách by zůstaly, už jen špatné karty. Jediná šance byla, včas se schovat někam do svahové trhliny a doufat, že laviny nás vždy „přeskočí“. Na závěr, pro srandu králikům, následovala kličkovaná mezi séraky, čili slaňování do trhlin za ledové hroudy a výčnělky. Což bylo naplnění hrnce protivenství až po okraj.  Však dost, jsme dole:)
V noci už začalo soustavně pršet a nahoře samo sebou s chutí sněží… Za stanovým plátnem společenského stanu už slyšíme jen z dálky padající laviny, ale s Tomem a Galasem si v klídku vychutnáváme ranní kávu.
Čas relaxu
Pohoda, klídek, zvoneček,
hážem na to bobeček.
Tedy aspoň na chvíli,
než lenost opět zavrní,
hejbni tou svou….. 
Dostali jsme od bloncky nakládačku. Ovšem je to zatím jen první kolo, kdy ručník do ringu neletí a na výsledek si tedy musíme ještě chvilku počkat.