Expedice Nepal 2018, Kyazo Ri 6120 m n.m., pokus o prvovýstup

06/05/2018

Expedice Nepal 2018, pokus o prvovýstup na Kyazo Ri

8.5.2018 V království, bez krále
Náraz a pak tupá rána do hlavy. Okamžitě otevírám vyděšené oči, uvězněné předchozí únavou ve sladkém spánku a chytám tvář, trápenou bolestí. Doprčic, co to mělo být. Mžourám a vůbec se neorientuji v nabízeném obrazu. Předenou se třese řada hlav v rourovitém natřásadle a jsou pěkně uspořádané za sebou, jako brambory v řádku. Souhlasím dost divné. Ke všemu se přidává neznámá síla, táhnoucí mě dopředu, za nepříjemného doprovodu dunění odněkud zvenčí. Snažím se co nejrychleji zarazit pohyb rukou o protějšího sedadlo. Hluk sílí téměř do nesnesitelna, přesto mávnutím proutku najednou vše stojí. I venkovní lomoz pozvolna klesá, a ve stejný okamžik i záda nazpět dopadají do opěradla. Dobrý, tak to nebyl soudný den, prolétne mi hlavou. Zvědavě brousím pohledem skrze malinkaté okénko ven. Tak paráda, konečně v Lukle.
Nicméně postupně. Krom boule na hlavě, dvou dnů čekání na letišti v Káthmándú, než počasí dohraje svoji škodolibou hru a zaplacení hromady peněz úřadům, za různá povolení k treku či lezení, zatím žádné výraznější ztráty. Tím neříkám, že bych královské město, prodchnuté asijským mumrajem neměl rád. Však kvůli němu samotnému, bych určitě půl světa neletěl. To dá rozum. Ale teď již šlapu po kamenech seskládaných do chodníčku, nad přistávací plochou a vychutnávám si znatelně řidšího chladivého vzduchu. Prostě chroptím pod tíhou batohů jak čuník. Avšak duše je šťastná, jelikož srdce centrálního Himaláje mě vítá a já ho vidím opětovně tlouct.
Přiletěli semnou i mí dva kámoši Pavel Hodek Hoďas a Lukáš Bejček, řečený prostě Býček. Oba dva mimochodem jsou hlavní píšťalky, naší hokejové extraligy. Zároveň prý obětí, mých zvrhlých choutek, obkroužit po svých, celou centrální část kopčisek kolem Everestu. Samo sebou, jak jinak, než v časovém presu. Zhodnotili to tak, že jsem magor. Však o tom už prý věděli i předtím, takže nic nového pod sluncem. Druhá část výpravy, bude již čistě lezecká, neboli kluci po tortuře odletí a naopak doplachtí Zdenda Háček Hák. Tím ale již hodně předbíhám. Takže pojďme pozvolna stoupat údolími malebného Himálaje vzhůru, až tam ke hvězdám.

10.5.2018 Cestou, necestou
Vše se mění a nezůstane kámen na kameni. To zní jak úvod ke katastrofickému filmu, že. Přitom pouze opisuji rychlost změn, které mé oči vidí a mohou tudíž porovnat. K tomu nehlásám, že jsem kdovíjaký pamětník. Však dvacet let je již jistá měřitelná doba od mé první návštěvy.  
Nepál byl a je stále chudičkou zemí. Ovšem i zde najdeme zlatou uličku, kde kape o mnoho víc zlaťáčků, než ve zbytku zemně. Tou třídou je cesta z Lukly do Namche Bazaaru a pak dál, až do Base Campu pod třetí pól světa, Everest. A právě ona, se stala pulzující tepnou, kde proudí davy solventních návštěvníků, kteří ho chtějí spatřit, nebo i dát pokus stanout na jeho vršku. Nic proti ničemu. Ale jako rostoucí město potřebuje více bytů, pracovních míst, nebo logistiku jak nakrmit přibyvší žaludky, kam svést odpad a tak dále, tak i tento nárůst se odrazil na těchto místech. A dál se staví, přičemž konce a omezení neznaje. Jsme na jedinečném místě s přírodní krásou, ale také v zemi, kde plundrování těchto zdrojů, je téměř bez hranic. Jedná se o velikou propast, kde chudoba a naproti stojící možnost dostat se z jejích spárů, dává silný nástroj činit téměř cokoliv. Rád bych věřil všem těm prohlášením establishmentu, že se jedná o národní park s jistým řádem, podporující jeho udržitelnost, či neměnnost. Že se uklízí odpad pod Everestem, na cestách, nebo okolo lodží a hotelů. Že, veškeré vybrané peníze počínaje vstupem, horolezeckými permity atd., budou ku prospěchu dalších návštěvníků. Jelikož oni mají také právo vidět totéž. Ovšem tahat za fusekli můžete pouze toho, který oči zavírá a nechce nic vidět. Možná to vypadá, že se mi tu již nelíbí, to vás ale uklidním, to není rozhodně pravda. Mám to tu rád, jelikož mé oči si pamatují rozdíl a mé nohy mě odnesou za pár desítek hodin dál, od těchto „pozlátek“ civilizace. Tak spěchám vzhůru, co plíce dovolí, kde míjím s jedním noclehem kultovní Namche Bazaar.  Dnes již vyrostlé do malého města s obrovskou ubytovací kapacitou, kterou by mohlo závidět kdejaké letovisko u nás. Jsou zde diskotéky, Bakery&Coffee shopy, také Wi-Fi dostupná na každém rohu, včetně telefonního signálu, turistická policie, pošta, obchody s šik outdoorovým oblečením, sámošky, bankomaty, dokonce letiště, které celodenním hlukem rotorů helikoptér utichá až s přicházející nocí. Jak jsem již řekl, nic proti chutím, ale já chci jinam. Chci do hor, za jejich klidem, kam tento blázinec proniká daleko pomaleji. Zítra ráno tedy již s klukama kopneme do vrtule a pošlapeme přes poutní místo Thame, s budhistickými chrámy. Budeme míjet jehličnatý les a rozkvetlé rododendrony. Pak dál budeme stoupat zeleným údolím s pasoucími Yaky směrem na Gokyo. Všude kolem dokola budeme obklopeny štíty, na jejichž strmých vršcích se třpytí plisované suknice, aby podtrhly majestátnost a svátečnost okamžiku. Stane se na pár dní ze mě trekař. Tak zítra….

14.5.2018 Jeden míní a osud vše převorá….
Nechce se nám s tím smířit a chápu snad všechny důvody proč. Co má zasahovat nějaká empirie, do našeho konání, v poklidu si pokračovat za cílem. „Ho….vňajs“. Přesto pokud ji tu dámu nebereme, jako součást každého našeho kroku, tak nejsme schopni dojít za roh. Bohužel váhy osudu, nejsou kalibrovány podle obecného pohledu předchozích zásluh, ale podle toho kolik obětí, jsme momentálně schopny pro danou věc ještě přinést. Daleko víc spravedlivé, než na první pohled se zdá.  No nic. Vyrazili jsme jako parta hic, tří trekařů na steč s Himalájskými obry. Do míst, které pro naše běžné žití, není běžné. Má to několik důvodů. Zaprvé s přibývající výškou se nám hůř dýchá, jelikož s nižším tlakem méně kyslíku putuje do našich plic. Přivyknutí nazýváme aklimatizací, kde fáze jedna je pouhé akceptování našeho těla, že se dusíme a nějak to ustojíme. Pěkně to popsal Pavel na svém osobním příkladu, kdy s otevřenou pusou a vyvalenýma očima chrčel do kopce. „Připadám si jak kapr chycený v síti, s otvírající tlamou a kyslíku se nedostávaje.“ Druhá fáze je již rezignace těla, kdy akceptuje situaci a snaží se mermomocí zachránit. Tudíž začne po delším časovém pobytu ve výšce, produkovat větší množství červených krvinek, které jsou nositelem kyslíku v těle. Tak říká teorie. Pravdou je, že přesný a jistý návod neexistuje, jelikož jsme každý z nás originál. Někomu to jde lehčeji, někomu hůř a někdo jednoduše musí zůstat dole, jako člověk nížinatý a může si prohlížet vyšší kopečky jen z obrázků.  Pak je ten druhý aspekt, s čím se našinec potká při vysokohorském treku a musí s ním dopředu počítat. Jedná se o sčítání únavy, která postupně narůstá. Od tří tisíc nad mořem je už  regenerace pomalá a v pěti, či dál, už téměř žádná. Jen se propadáme hlouběji do zoufalé únavy, která může končit totálním vyčerpáním. Po pravdě, není se čemu divit, jelikož nahoře nemáme co dělat.  Naše postupné nabírání výšky údolím od Lukly je podle šablony. Překračujeme  Namche Bazaar a nabíráme směr na Gokyo. Námaha od počátku, byla odměněna krásnými výhledy. Obzvláště cesta od Namche se již výrazně ztenčila na pěšinku a i lidí, jak mávnutím proutku ubylo. Krom špičatých vrcholů, zuřící říčky na dně údolí, bylo vše podmalované rozkvetlou himalájskou květenou. Bílé a červené rododendrony, ale i drobné kvítí všeho druhu. Romantika jak prase. Míjíme Budhistické poutní místo Thame a dereme se již do luk s pasoucími Yaky. Lunden je vesnička před první velkou prověrkou. Jelikož už spíte ve výšce nad čtyři tisíce a další den si to již přehrnete přes první pětitisícové sedlo. Však k tomu nedošlo, jelikož Lukyho přes noc schvátila horečka a tím si upletl i náběh na výškovku. Tělo pod únavou napadené chorobou rychle chřadne a v oslabení nabaluje na sebe další protivenství. Jediné rozumné rozhodnutí bylo zmizet co nejrychleji dolů. Znamenalo to návrat do Namche a dát šanci Lukymu na srovnání.
Takže již píši o pár dní později, kdy opětovně startujeme vzhůru. Lukáš se dal do kupy a ne nadarmo se jmenuje svým příjmením Bejček. Jen jsme museli lehce upravit program a jde se dál. Čeká nás teď kousek klasické cesty pod Everest, ale nedojdeme až k němu. Naše cesta se stočí k Chhukhungu (Čukungu), kde dáme sbohem nosičům a vezmeme svůj osud na hrb. Musíme překonat strmé sedlo Ampu Lapcha La a za ním si to pohrneme údolím Hunků pod Mera Peak. Ten se svými šesti a půl tisíci je naším trekařským závěrečným bonusem. Na této cestě už nejsou žádné Lodge, tím i naplníme konečně rčení klídek hor. Respektive místo bez lidí. Jak, se ale budou odvíjet naše následující dny, je v rukou všemohoucího, jelikož, jeden míní a ten nahoře rozhoduje!