Sponzoři...

Jste zde

Nejblíže vrcholu, ale také pánubohu

Mára Holeček se opět poddal toužebnému volání své staré známé a na konci léta zamířil do jihozápadní stěny karákóramského obra – Gašerbrumu I (8.080 m n. m.). Svým entuziasmem nakazil už třetího parťáka, po Zdeňkovi Hrubém, Tomáši Petrečkovi nalákal také Ondru Madulu, který měl s Jirkou Pliskou původně plány v sousedství. Letošní pokus toho v sobě měl hodně: zápletku, závěrečné drama a „happy end“ s titulkem „to be continued“.

Jaká v tobě zůstala nálada pár týdnů po návratu z pokusu, při kterém chybělo k vrcholu 200 metrů?

Dostalo se mi tam toho mnohem víc, než jsem chtěl. (smích) Zážitky jsou ohromně silné. Neříkám, že jsou vždy jen dobrý, a tentokrát jsem si poprvé přivezl i negativa v podobě fyzického poznamenání. Přes to všechno byl prožitek maximální, a pokud si ten čas promítám a vybavuji zpětně, tak to bylo „megasilné“. Doufám, že v této podobě už to nikdy nezažiju, ale celkový dojem není negativní v duchu: „Prdím na to!“ Naopak, tu výzvu to ještě zatraktivnilo, protože se potvrdila její reálnost.

Letos vás potkalo zase dost komplikací a překážek, na druhou stranu při pokusu o prvovýstup člověk nemůže očekávat schody do nebe…

Doufám, že ve stejném duchu už se to nebude opakovat, protože se toho spousta nepovedla. Máš hodně věcí, o kterých doufáš, že tě na kopci nepotkají, jako například silný vítr, špatná viditelnost, zdravotní problémy, sníh atd. No a nám se vše dělo dohromady. Teď vyvstává otázka, co s tím? Nic moc dělat nemůžeš. My jsme byli v situaci, kdy jsme svůj osud vlastními schopnostmi, rozhodnutími a invencí nemohli téměř ovlivňovat. Z valné většiny jsme byli tím osudem spíše taženi a dostali se do pozice jakýchsi účastníků nastalých událostí. A pod obrovským tlakem stíháš jen vybírat z několika blbých a hodně blbých možností.

Z proběhlých raportů jsem vyčetl, že jsi byl do tak zoufalé situace nahnán poprvé v životě, mám na mysli variantu sestupu…

Přiznali jsme si, že další den už by mohl znamenat neschopnost se pohnout. Ono dopočítat se k tomu už není zase tak složité. (smích) Nejde jen o to, že dochází jídlo, plyn anebo voda. Postupem času přicházíš taky o „akceschopnost“, a než si to stačíš uvědomit, tak se nepohneš.

Já zvolil variantu, která se Ondrovi moc nelíbila, ale která byla gravitačně přirozená: „Dolů!“ A už bylo úplně jedno, jestli tě smete lavina, spadne sérak nebo uděláš chybu ty sám. Hlavně tomu dát šanci, čímž se de facto snažíš nějak zvrátit svůj osud, do kterého jsi byl natlačen okolnostmi. Možnost korigovat směr je minimální. Že to vyšlo, je jen důkaz štěstí, a ne nějakého uvědomělého propracovaného postupu. To, do čeho jsme se na sestupu pustili, bych za normálních okolností nikdy neudělal, ale z těch blbých variant mi sestup tím lavinovým polem přišel jako nejlepší, a nezbývalo než tomu věřit. Teď už se můžu „oslavovat“, že to bylo dobré rozhodnutí.

Negativa tvojí varianty jsou docela strašidelná. Jaká byla Ondrova varianta a její vady na kráse?

Ve vichru ještě zhruba 300 metrů vystoupat, přehoupnout se přes hřeben do ještě většího vichru a sestoupit do jiného údolí, kde nevíš, co je. Já si myslím, že už samotné stoupání v hlubokém sněhu ze 7.200 do 7.500 metrů by nás stálo obrovské úsilí. Následný sestup do neznáma by pak mohl dopadnout všelijak. Sice jsme to údolí trochu viděli, jenže ty vždy vidíš jen nějakou část a ten získaný dojem v porovnání s realitou se pak mění v čase, především kvůli sněhu. A ty nevíš, co je tam lavinózní a co ne. Ideální variantou sestupu, pokud vynechám sestup normálkou, by bylo slézt stěnou dolů, protože to tam už znáš, ale v počasí, které nás chytlo, to prostě nešlo, jelikož víš, že tam padají lavinové řeky, které se dole mění v ohromné laviny.

S ohledem na proběhlé události a rozhodnutí, myslíš si, že by bylo lepší pokusit se ve špatných podmínkách dolézt těch 200 výškových metrů a sestoupit normálkou? Já vím, vždy se rozhoduješ v nějakém čase a s ohledem na čas budoucí, ale čistě hypoteticky…

Jak říkáš, neřeším, co mohlo být, protože rozhodnutí děláš v aktuálním čase, na základě toho, jaké karty držíš v ruce. Navíc nejsem schopný to porovnat, protože když lezeš prvovýstup, tak kdo ví, co bude o padesát metrů výš?

A jak vypadal ten moment, kdy jste se otočili?

Dál to v tu chvíli rozhodně nešlo. Šel bys do úplného neznáma za sílícího větru, sněžení a se špatnou předpovědí vzhledem k dalšímu dni. Proto jsme se rozhodli malinko couvnout, přečkat nečas a doufat ve zlepšení počasí. Konečně se nám povedlo zakopat stan s tím, že se budeme chtít vrátit a přeběhnout to přes vršek.

Kdy vám došlo, že už nebojujete o vrchol, ale o sestup?

Hned následující den. To jsme museli sestoupit ještě níž, zhruba do 7.000 metrů, kde jsme byli dva dny. Počasí se nelepšilo a ty už víš, že po takové době ve výšce nad 7.000 metrů ztrácíš hrozně moc energie. Všichni, kteří startují na osmitisícové kopce, se v takových výškách zdržují asi dva dny, tři, když se ti něco nepovede, a potom mizí. Pokud tam jsi čtyři dny, tak už je to docela průšvih, něco se posralo. Jenže my tam ještě pobyli dalších šest dní. (smích) Takže nejen že se nám to posralo, nám se to úplně podělalo.

Když se vrátíš z výpravy a vypadáš tak, jak jsi tentokrát vypadal (Mára ztratil asi 10 kilogramů), musíš umět brát z těch nejhlubších rezerv, ale k nim tě hlava jen tak lehce nepouští…

Za ta léta, kdy se pohybuješ v podobných podmínkách a situacích, máš tělo naučeno, aby bylo schopno se vydat a vycucnout skoro do konce. Když už vykazuje všechny ty symptomy, že nemůže, tak ho máš vycvičené, že ještě bude makat, dlouho a bez větších průtahů a přemlouvání. Navíc jeho činnost nebude jen „vyhřívací“, ale bude muset makat jako motor na plné obrátky, protože kroky, které v takové stěně děláš, nejsou jen nějaké „šontání se“ na sestupu. Při každém kroku musíš řešit jakousi lezeckou ekvilibristiku. Ve většině takových momentů jsme ani nepoužívali lano, aby měl ten druhý větší šanci.

Už jsi nakousl, že ses poprvé vrátil s nějakou vážnější fyzickou újmou v podobě omrzlin. K čemu tam došlo? Vždyť loni jste s Tomášem ve stěně „zkysnuli“ ještě déle…

Příčinu vidím v tom, že jsme předpověď počasí vyvodili z jakéhosi koktejlu tří serverů, což byl vlastně průměr, ve kterém my hledali tu nejoptimističtější variantu, místo toho, abychom dali na nějaký racionální úsudek. Možná by nám zhoršující se předpověď došla dřív.

S Tomášem jsme paradoxně byli ve stěně ještě déle. Rozdíl byl v tom, že jsme prostě čekali, kdy se počasí uklidní. Ale s Ondrou jsme neustále vybíhali do zlepšujících se oken počasí a tedy několikrát museli stavět stan, což je v kombinaci se sbalením zásek na dvě hodiny. Stavění stanu znamená zhoršené podmínky, a to může být pocitová teplota i 60 °C.

Čemu přisuzuješ, že Ondra neomrzl tak moc jako ty? Je hlavní příčina jen mládí, rychlejší metabolismus, anebo tam byla nějaké chyba z tvé strany, například ve výbavě, stravě apod.?

Hlavní chybu vidím v tom, že jsem si vzal prášky na ředění krve – Trental, aby mi zabíhala až do periferií. Jenže se mi překyselil žaludek a já začal zvracet, což byl první hřebíček do rakve, protože tuhle ztrátu živin, tekutin už jsem nedohnal. Navíc jsem musel pít všechno studený, jinak bych se poblil. Nikdy dřív jsem to neudělal. Ondra tu chybu neudělal a řekl mi: „Prášky nežeru, seru ti na to.“ No a samozřejmě je třeba přiznat, že Ondra je mladší, má ten metabolismus rychlejší, takže ho omrznutí postihlo v méně vážné podobě. Kapiláry mu budou třeba rok skučet, ale nebude to nějak dramatické do té míry, že by měl přijít o části prstů.

Ty se teď snažíš zvrátit osud svých prstů léčbou pomocí hyperbarické komory. Na jakém principu jsou díky ní omrzliny léčeny?

Spolu s dalšími lidmi tě zavřou do takové trubky, kterou potom natlakují, aby simulovali hloubku asi patnáct metrů po vodou. Pak si nasadíš masku, ze které lokáš 90 minut čistý kyslík. Ve zkratce ti to „speeduje“, obrozuje buňky, protože dostanou hrozně moc energie díky tomu, že jsi pod tlakem a zásoben čistým kyslíkem. Ten tlak tě nutí k tomu, aby ses zhluboka nadechl bránicí, čímž do sebe dostaneš ještě víc kyslíku, což je palivo pro buňky. Na druhou stranu je to něco za něco. Touhle procedurou celý proces okysličování urychluješ a zintenzivňuješ, takže ti mnohem rychleji „reznou trubky“, jinak řečeno vše více opotřebováváš.

Letošní Gašerbrum byl zajímavý rošádou lezeckých parťáků. Ještě pár týdnů před odletem to bylo Ondra Mandula + Jirka Pliska na Gašerbrum IV a ty s Tomem Petrečkem na GI, z čehož nakonec vznikla úplně nová dvojka… (Jirka Pliska nemohl jet kvůli klíšťové encefalitidě a Tomáš Petreček si přivezl ze závodu Adventure Race na Kostarice virus.)

To jo, ale přirozená rošáda. Pro podobné akce je na výběr z limitního počtu lidí, kteří inklinují ke stejným cílům a k jejich dosažení si vybírají podobný způsob. A já si můžu jen poklonkovat, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože Ondra byl šťastný „vejškrab“ toho, co se nabízelo.

Měli jste v plánu jít do stěny i ve třech, pokud by Tomáš mohl jet?

A proč ne? Aspoň by byla prdel. Akorát je otázka, jak by to bylo s logistikou, co se týče stanu. To bychom asi museli vzít malý stan navíc, protože na ty úzké plošinky si větší stan dovolit nemůžeš a do jednoho bychom se neposkládali.

Jaká byla časová prodleva mezi tím, když jste přibrali Ondru, a zjištěním, že Tomáš nemůže jet?

Měsíc, ale vyřešeno jsme to měli během patnácti minut.

Co říkáš na původní plán Ondry s Jirkou, pokusit se o Gašerbrum IV (7.925 m n. m.)?

Já soudím, že Gašerbrum IV je v tuhle chvíli, ale v čase se to určitě změní, těžko lezitelná, téměř nelezitelná hora, kvůli špatným podmínkám, obtížnému terénu, které tam jsou. Letos na ní byla našlapaná dvojka Slovinců (Aleš Česen a Luka Lindič – pozn. J. H.) a ani si v ničem novém vlastně neprdli. Nakonec museli lézt tou, v uvozovkách, normálkou. To, co tam lezli Schauer s Kurtykou (rok 1985 – pozn. J. H.), bylo v absolutně jiných podmínkách a opakovat momentálně jejich cestu téměř nejde, a nemůžeme říct, že by byli lepší než dnešní lezci, naopak. Ta západní stěna je daleko víc odsněžená/odledněná, je tam víc skály, což tě hrozně zpomalí. A vymýšlet tam něco nového v alpském stylu v podstatě nejde. Samozřejmě je nějaká šance, že se ti podmínky chvilkově udělají, ale to je tak málo pravděpodobné, že s tím u takové akce nemůžeš počítat.

O opakování Kurtykovy cesty se chtěli původně pokusit i Ondra s Jirkou, ale podle mě je to s ohledem na jejich schopnosti ztráta času, protože jde o něco, co už bylo uděláno a ten čas pro určité věci je limitní. Vždyť krásných sedmiček jsou mraky, tak ať svoji dovednost prodají na něčem novém, zábava s tím jenom roste. Ale myslím, že v tomhle jsme se s Ondrou nějakým způsobem protnuli, i když Ondra nad tou GIV ještě nějakou dobu skučel, protože je opravdu nádherná, kouzelná. To je prostě kopec snů. Ale takových snů jsou mraky. Abych to zkrátil, on si vzal něco ze mne a já si vzal něco z něj.

Pro Ondru muselo být lezení s tebou dobrá zkušenost…

Ondra byl konzistentní a ten další posun, vzhledem k jeho předešlému lezení, ho nijak nezaskočil, právě naopak, a přišlo jakési uvědomění, že to jde. Navíc pod takovým tlakem, který letos zažil, to může jedině zúročit.

Nevidíš v tom partnerství s mladšími kluky jakousi paralelu se Zdeňkem, jen že teď jsi na jeho místě, tedy v roli lezeckého/expedičního mentora, ty?

Já jsem Zdendu vnímal jako mentora v jiných věcech, než je lezení, protože měl výrazný přesah v mnoha oblastech. Dalo by se to nazvat jako životní mentor. Co se týče lezení, tak tam jsem měl naopak přesah já, a on, i když byl na konci kariéry, některé věci neznal.

Co se týče těch organizačních záležitostí spojených s expedicí, tam ti toho musel spoustu předat?

Svým způsobem ani ne, protože Zdenda, jako správný učitel, rodič, nebo řekněme zkušenější parťák, mě nechal a zasáhl jen v momentě, kdy jsem potřeboval pomoct. Nechal mě pracovat, někdy se i trápit, a když bylo potřeba, zasáhl a pomohl věci dotáhnout do konce. On byl matador a tyhle věci dělal celá léta, postupy měl zažité. Tím, jak byl neposedná osobnost, tak si v takových chvílích rád oddechl, a když viděl, že to zvládám, neměl potřebu být iniciativní. Když už zasáhl, tak to pro mě bylo vždy velice poučné a často šlo jen o malinkatou drobnost, kterou jsem neviděl.

Se Zdeňkem jste se dali dohromady asi tak nějak více přirozeně, než „jen“ kvůli expedici. Ale například s Ondrou to byl takový „rychloproces“, nebo jsi s ním už před odjezdem někdy lezl?

Ne a ani jsem nemusel. O jeho lezeckých kvalitách vím, což mimo jiné s Jirkou mnohokrát prokázali. A není potřeba mít na to potvrzení. To je stejné, jako když budeš lézt s Hudym, tak je ti jasné, že se udrží na skále. Jediná otázka byla ta mezilidská, ale tam vycházíš taky z nějakého odhadu a společných charakteristik, směřování. Samozřejmě, mohlo to být velké překvapení, ale to se nekonalo, aspoň ne v té negativní podobě.

Prosím tě, dokážeš mi vysvětlit, co Ondra dělá? Když jsem si povídal s Jirkou Pliskou, tak mi říkal, že Ondra je vědec v Grenoblu, ale jakou oblastí se konkrétně zabývá?

Spektrometrie, ale na to se detailněji spíše zeptej jeho. Tyhle „matfyzáky“ člověk jako já vůbec nemůže pochopit. (smích)

Z našeho rozhovoru cítím, že máš chuť se do jihozápadní stěny Gašerbrumu I zase vrátit. A určitě jsi tím nakazil dalšího člověka v podobě Ondry, nebo ne?

Pro Ondru teď nastává úplně jiné točení světa, protože čeká příchod dalšího potomka a tlačit jej v tuto chvíli do nějakého rozhodnutí, to je nesmysl. Času dost. Jsem schopný vše zorganizovat měsíc před odjezdem. Já to v hlavě mám a neznámá je spíše Ondra, na druhou stranu uvidíme, jak na tom budu s prsty.

A variantě pustit se do toho ve třech se stále nebráníš?

Určitě ne, klidně i ve čtyřech. Můžeme lézt i na dvě dvojky, mně to vůbec nevadí.

Bavili jsme se o dalších možnostech/nápadech poté, co ti Gašerbrum přestane dávat smysl, ať už stěnu přelezeš nebo ne. Zdá se, že budeš opět balit cepíny a zamíříš do hor. Je to prostě tím, že tě to momentálně baví, a přirozeným vývojem, anebo si myslíš, že pomyslný vrchol v bigwallech a stěnovém lezení máš za sebou?

To, co dělám teď, je v porovnání s dřívějškem neporovnatelné, protože se jedná o úplně jinou činnost. Proč svou činnost směruju k tomu, co teď dělám, je otázkou osobního vývoje. Samozřejmě, ta čistě lezecká obtížnost byla u předešlých výprav typu Patagonie nebo Kyrgyzstán jinde, ale to jen proto, že mi to tamní podmínky umožňovaly. Tady, na osmitisícovkách, to je nereálné. Čím jdeš výše, tím hledáš přirozenější a lehčí linii.

Určitě jsem to nechtěl srovnávat, protože to by bylo jako míchat jablka s hruškami. Jinak řečeno, kdyby ses čistě teoreticky vrátil do těch „svých starých cest“, myslíš, že bys je dokázal znovu přelézt?

By se mi do toho už hlavně vůbec nechtělo. (smích) Ale principiálně asi jo, protože zatím nepociťuji, že by u mě s věkem šla dolů má lezecká úroveň. To, co jsem obtížnostně přelezl dříve, přelezu taky, a možná že bych byl v tom pohybu dokonce efektivnější, ale to jistě nevím.

Gaš tě momentálně musí strašně táhnout, ale taky se musíš těšit, až tuhle otázku vyřešíš a zase vyrazíš za nějakým, řekněme „odlehčenějším“ výstupem, kde ta čistě lezecká složka bude větší…

Jasně, je to teď takové zaseknuté na nějakém bodě, ale zatím mi to nevadí, neotravuje mě to. A pak mám v hlavě taková cestovatelsky-objevná místa, o nichž vím, že si tam parádně zalezu a že nejsou osahaná. Vždyť cestování je aspoň 85 % veškerého času a ta samotná lezecká složka zaujímá jen nepatrný kousek.

Ptal se: Jan Haráč

Orlí hnízdo
Orlí hnízdo v 7100 m má své kouzlo, které tkví především v expozici, kde je na každou stranu 1500metrová šluchta.

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML