Sponzoři...

Jste zde

Nanga Parbat 2011 - Z. Hrubý - 12/12 - Jak se dostat do ráje

Zdá se, že Velká Naděje visí nad vrcholem nejbližšího kopce nad letištěm ve Skardu. Letenky máme v ruce (jedna na jméno Zdnk druhá na Marek, příjmení nepovažují za důležitá), teď ještě odletět. Blbovi nosícímu snídani trvá v prázdném hotelu 52 minut, než dorazí s kávou. Hned téměř vzápětí, v rozmezí desítek minut, rychlostí bostonského expresu, zvládá přinést sandwich, ale vypadá z toho výkonu na infarkt a dnes už určitě nic jiného nevykoná. Cestu na letiště jsme stihli, ačkoliv zúžené místo silnice zavalené kameny a průjezdné jen pro jeden vůz zablokoval jeden z místních démonů. Prostě postavil svůj vrak přímo do jediného možného průjezdu silnicí a šel se modlit. Letištními kontrolami procházíme celkem bez problémů. Včetně tradičního důkladného, však něžného mnutí varlat, na které zde mají na každém letišti zvláště školeného chlapíka. Mohli jsme přijít ke štěstí, kolem nás pobíhá voják, má jednoho kalašnikova navíc a snaží se jej někomu vnutit. Nikdo v uniformě jej nechce, třeba by jej s ulehčením vrazil nám.

Začíná nejklasičtější ze všech klasických divadelních tragedií ve Skardu. Kolikrát jsme ji už zažili? Jakmile jsou všichni cestující odbaveni a sedí v přecpané čekárně, vypne se větrání a klimatizace. Děti úplně vyčerpané ramadanovským hladem a žízní ječí jako by je na nože brali. A čeká se. Každý totiž ví, že zde v horách se kolem poledne vždy zkazí počasí. Pro jistotu sem létá největší letadlo, které se na místní runway vejde. Protože musí složitě manévrovat v místním údolí sevřeném horami a za špatného počasí se přistát a odletět nedá. Menší letadlo, které létá např. do Gilgitu, by to samozřejmě vyřešilo, ale to by nebyla ta správná bžunda. Let by mohl být brzy ráno, ale to by se taky většinou muselo letět, to zřejmě nikdo nechce. Je-li náhodou ještě v poledne hezky, opět je po ruce řešení. Let se zpožďuje a zpožďuje, dokud se počasí konečně nezkazí. Tak to jde den za dnem, odjakživa. Dnes také. Ve dvě hodiny odpoledne, dvě hodiny po plánovaném odletu, skutečně přichází mraky a může se s úlevou zrušit let a poslat cestující pryč. Léta přemýšlím, proč tomu tak je. Napadá mne, že každý zrušený let se hodí, neboť za těch pár šupů, které letenka stojí, musí být každý let ztrátový, takže se rušením vylepšuje ekonomická situace pakistánských aerolinií. Je také velká pravděpodobnost, že každým dnem část čekajících podlehne panice a vydá se do Islamabadu po Karakorum Highway. A to přináší práci domorodému lidu - řidičům, majitelům čajoven a nocleháren po cestě, auto a pneuservisům atd. A domorodý lid my máme rádi. Musíme. Třeba existuje jiné vysvětlení, ale já jsem žádné nenašel. Maroušek tvrdí, že žádné vysvětlení není, protože jsme prostě v Pakistánu.

Z dlouhé chvíle jsem začal počítat poměr personálu, většinou vojáků, a cestujících. Personál vysoce převažuje. Jen na několika metrech na letištní ploše od letištního autobusu ke schůdkům do letadla jsou čtyři kontroly, každá o 4-5 vojácích. Nějak se místní populace živit musí. Neboť šest dětí je takový průměr. I Ali má šest dětí. Zkusil jsem si představit, jak ty děti se svým prázdným pohledem a neustálým mektáním dělá.

Asi patnáct salaamalejkujících chlapíků zaměstnaných zvedáním jedné závory u vjezdu na letiště má na uniformách napsáno rescue. Zase mám o čem přemýšlet. Koho u té závory zachraňují?

Jedeme do Shigaru, krásně, s citem rekonstruovaná stará pevnost. Výjimka, protože způsobená Aga Khanem z Londýna. Na skále nad námi ještě jedna pevnost z 11. století. Místní průvodce nás posílá stezkou nahoru. Ta ve chvíli mizí a z výstupu se stává vážné exponované lezení v sandálech, v plné písečné bouři, která s námi cloumá. Ten chlap tady nikdy v životě nebyl. Posílá-li sem hosty, musí být vysoká úmrtnost a těla se hromadí v řece 200 metrů pod námi jako Cimrmanovi horníci v dole. Místní prastaré mešitě už asi pomoci není, ačkoliv cedule hlásají cosi o opravách.

U večeře rozprávíme s našimi anglicko-španělskými parťáky. Vysvětlují, že politika v Evropě stojí za…, v Británii a Španělsku je krize a nevyplatí se pracovat. Takže oba dali výpověď (architekt a ekonomka) a vydali se na cesty, jsou na nich rok. Jak jednoduché.

Další den zkoušejí na letišti klasický rituál zahánění letadla. Ale ani po velkém otálení se nezdaří přivolání špatného počasí, s velkou nechutí se letí. V letadle další rituál, výměna žen na sedadlech. Protože, ó hrůzo, nemohou sedět celých 40 minut vedle bílého muže, byť klasicky obalené černým hadrem od vlasů až k patám. Nanga Parbat na dosah ruky, ale vidět není. V Islamabadu pracujeme a večer nastává ráj, zatím čínský s pakistanským personálem. Vydali jsme se za tipem, který jsme dostali od pakistánské Australanky Farah při její návštěvě v našem BC. Zaplaťpánbu, dobrá vílo. Hospoda je velmi ukrytá v zahradě, za vysokou zdí s ostnatým drátem, ve sklepě, chráněná samopalníky a psem. Jinak plně funkční, po řadě týdnů normální jídlo a pivo, normální obsluha. Badys, Badys, Badys, ryba Badys… Mezi hosty jsou i hlučnější a přiopilí mladí Pákistánci, abstinence a Ramadan jim viditelně vrásky nedělají. Klopí to do sebe jako německý zájezd.

27. srpna pokračujeme ve vyřizování všeho možného a hlavně se snažíme získat letenky. Po marných pokusech se daří něco sehnat za hříšné peníze. I zde projevuje Ramadan své dlouhé prsty, končící svátky znamenají beznadějně obsazené všechny lety. V zemi jsou nepokoje a demonstrace, lidem zde letargicky nevadí vůbec nic, ale nedostatek míst ve vlacích, autobusech a letadlech ve dnech vrcholících svátků ano. Taky se samozřejmě sem tam střílí. Na starých bazarech v Rawalpindi se potácíme ve vřavě a chaosu, dokud nedojdou síly. Tady nakupuje 6 milionů lidí a kompaktní směs chodců, motorek, rikšů, aut, koní, oslů se přelévá nekonečnými vlnami v blátě a loužích tam a zpět. Šikovný obchodník Yusuf se pyšní svou sbírkou expedičních pohledů, nacházím tam svůj pozdrav patnáct let starý. Unikáme do KFC, kteréžto prohnilé pekelné hnízdo neřesti je chráněno také samopalníkem. Toho využívají hlavně místní, bezpečně skryti očím ulice a očím toho nahoře si dávají do nosu Ramadan neramadan. Taxikář na objednávku Islamabad vytřeští oči a svolá valnou hromadu spolubratří poradců. Na něco po chvíli vzrušené debaty přijdou, rozechvěle svoluje k našemu nasednutí a nastává velké objímání a loučení. Nikdo z jeho přátel viditelně nevěří, že by se ještě někdy dokázal těch 5 km zpět na bazar vrátit.

28. srpna hned po půlnoci letiště, nezbytné poslední strkanice a hurá do Dubai. Zázemí tiché lounge, Frankfurt, domů. Maroušek horuje pro brzký návrat do Rupalské stěny. Dělám, že neslyším. Třeba do té doby přestěhují ten kopec někam pryč z Pákistánu.

Howgh, game over.

[Napsal: Zdeněk Hrubý, 2011]

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML