Sponzoři...

Jste zde

Nanga Parbat 2011 - Z. Hrubý - 11/12 - Kam dolétne sokol

15. srpna, na svůj den nezávislosti, Indové nezaútočili. Alespoň ne sem. Zatím dobrý. Počasí se mění, máme sbaleno, zítra ráno vyrážíme. Vše se mění. Mezi vrabci se objevují barevní ptáci, naši kamarádi hlodavci už se vůbec nebojí, neschovávají se a zvědavě nás obhlížejí. Už jsou pěkně tlustí, expedice jim svědčí. Při lampě vedeme vážné řeči, ale moc nám to nejde. Pálíme sice plyn z bomby, abychom na sebe viděli, ale je to lepší užití punčošky, než je zde obvyklé. Místní lidé je ordinují dětem do krku, jsou-li nachlazené…

Ráno sokol nevylétá. Od doby šišoidu měsíce jsme jej neviděli a už je po úplňku. Celou noc provazce vody. Ty my máme rádi, protože přinášejí domorodému lidu vláhu. Nám přinášejí sníh od čtyř tisíc a další vysedávání v BC pomalu naplňuje druhý týden. Expedice je universita čekání, pakliže přitom lezci úplně neshnijí a nezabalí se do kukly na zimu. Nehýbeme se, tak asi přibíráme stejně jako naši hlodavci. Ideální lázně, ale do lázní jsme nechtěli. Zabalené bágly leží netknuté a Ali zapáleně vypráví o tom, že ví, kdy vyrazit nahoru. S nadějí vzneseme dotaz. Inshallah, zní odpověď. Výborně, to se mi ulevilo. Jen aby toho Allah neměl moc, teď při Ramadanu. Aby se mu tam dva lezci nemuslimové ještě nějak vešli.

Je to léto rozmarné, lázně mistra Antonína na řece Orši. S pobavením a úsměvem sledujeme hody a rozprávění bradáčů trousících se do našeho tábora. V jejich řečech nejčastěji rozeznati slova Inshallah, Ramzen (Ramadan), Rosa (modlení). Jakož i oči těch ještě holobradých dlouhé hodiny visící na rtech Alimu, který zasvěceně ukazuje do stěny. Tak kouzelník Arnoštek, muž neobyčejně schopný, navštěvoval lázně mistra Antonína a požíval uzenek, aniž by zaplatil.

Opouštějí nás výdobytky civilizace, baterie. Solárnímu panelu zamračené nebe nestačí a baterie je prázdná. Knížkám a šachům to nevadí, přemýšlení též ne. Trénink na věci příští, jednou nám všem vypnou proud a bude po žížalkách. Neónové trubice a blikající videa smyček vysokého umění současnosti, trpaslíky a hovězí nevyjímaje, skončí a nastoupí zase štětec, dláto, krása a ušlechtilá forma. Ani to bigbítový dunění není žádný umění. Neustále přicházejí nové a nové časy, by nepřinesly nic nového. Nové bývá často zapomenuté to staré. 600 stran monografie už taky padlo za oběť špatnému počasí. Co budu číst?

Znenadání přišlo pozvání do vesnice od Mattiola a jeho sedmi bratří. Sestru nemají žádnou a i kdyby měli, neukázali by. Slibujeme předem nefotit ženy, což je snadné, protože se všechny preventivně schovaly. Faktem je, že místní vesničané mají špatné zkušenosti. Dovolili fotit a filmovat Američanovi a Němci pod slibem, že snímky žen nebude publikovat. A pak vyšly knížky s těmi snímky… Latobo je vesnice shia, sunni jsou na druhé straně řeky. Ujišťují nás, že jsou k sobě přátelští. Po dotazu, co to znamená, říkají, že spolu nebojují. Jako vrchol tolerance mi průvodce trekařů z Tareshingu říká, že ve své skupině má i dva nosiče sunni. Cítím neobvyklou otevřenost, možná blízkou přátelskou atmosférou tlačenice na jednom koberečku u kamínek za deštivého odpoledne čekání na soumrak Ramadanu, aby se mohli všichni najíst. Možná dobrotami, které jsme do vesnice donesli. Ptám se dále, zda žijí společně ve smíšených vsích. Dívají se na mne jako na úchyla, právě jsem zřejmě překročil hranici a nechám toho. Popíjíme slaný čaj tibetského typu s hustým škraloupem místního domácího másla, na které jsou pastevci právem hrdí. Je jim líto, že za tři týdny budou muset svou zdejší pohodu opustit a stáhnout se dolů do údolí. V půli září už zde bude zima.

Temné zauzené kobky splácané z bláta nejsou z doby kamenné, spíše z ranného středověku. Protože nade vším se vypíná čistý bílý domek jako z jiného světa. Chrám Páně, mešita. Jako první kostelíky kdysi.

Další ráno bez deště a Cheyenové by řekli, že je dobrý den umírat. Konečně nahoru. Kličkujeme v povznesené náladě skalními terasami nahoru. Prásknu se a musím se dostávat přes rozlámané převísky. Maroušek nahoře v pěti tisících mrzne v čerstvém sněhu.

Ruka se zdála dole v klidu v pořádku. Teď bolí při každé námaze a stisku. Dolézám do C1 pomaleji, než bych si přál a přichází rozhodnutí. Nejsem ve stavu zkoušet pokračovat. Maliny světa slévají se v džem… Úprava plošiny, stan, voda, smutné loučení, mířím 1 500 metrů zase dolů. Maroušek zůstává sám.

po kostkách žuly nebo v závějích
teď půjde za svou zbylou nadějí

Druhá varianta by byl přesun do Diamirské stěny, to by snad šlo. Ale přijeli jsme sem pro tuhle krasavici, Maličkou. Maroušek to zkusí, ujasňujeme si poslední detaily komunikace. Vysílačkami ani telefonicky se spojit nemůžeme. Good luck, brachu. Dole na Tebe mohu jen myslet. Jsi v tom díle sám, promiň. Bude to tak bezpečnější, oba víme. Tahle stěna není pro lezce, kterého je jen půlka. Snažit se probivakovat se pomalu nahoru je riziko pro oba, i tak je nahoru a dolů moc dnů. Raději vsadit na rychlost sólo lezce. Není vidět, že by si ten chlapík vedle mne dělal těžkou hlavu. Každý kopec je strmý jen tak, jak se jeví člověku, který na něj leze.

Večer přicházím do BC k překvapenému Alimu. Stručné vysvětlení, nechápe nic, jde se modlit. Stěna je v těžkých mracích, prší. Beze spánku příchod svítání.

ten Picasso holt uhád
co já tak dobře vím
tak rád bys se vším praštil
namouduši vším

Stěna v mracích, marné pokusy sledovat výstup. Po setmění žádné domluvené světelné signály, cáry mraků. Ve stěně snad něco bliká, ale je to spíše hvězda chvílemi odkrytá z mraků. Pro jistotu odpovídám. Druhá půlka noci by měla znamenat rychlý postup nebezpečným úsekem, dokud je zamrzlo. Sleduji konečně čistou stěnu, ale nic nevidím. Jako bych zvesmírněl, jako bych pitval hvězdu, která mi záři odnímá. Je to jen kopec, je to jen lezení nahoru a dolů, ale přesto, postávám v nočním chladu znovu a znovu, hledím nocí vzhůru a nepatřičně mne napadá velikonoční motiv z Exsultet:

…a tak posvěcená tato noc zahání hříchy, smývá viny, hříšníkům vrací nevinnost a zarmouceným radost, zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci…

Ať jsou zlé moci pryč a tomu chlapíkovi ve stěně by mohla narůst křídla, aby mohl vzhůru. Měl jsem tam být s ním, sdílet snahu dát myšlence hmotný obsah a řád. Trčím tady a zírám nahoru…

Vedu řeči s Alim a vůdcem z vesnice o historii výstupů stěnou a její centrální částí, pilířem. Není to složité, za několik desítek let, od prvního tragického výstupu bratří Messnerů v rámci německé expedice v roce 1970 tady bylo jen pár expedic. Jsem z toho rozpačitý a roztrpčený. Místní tvrdí, že Steve House se při svém pokusu v roce 2004 příliš ve stěně nehnul, prakticky nezačali lézt. V roce 2005 zde dramaticky působila velká korejská expedice. Byla zranění padajícími kameny, jednoho horolezce stahovali s roztříštěným stehnem ze 7 500 m. Nicméně expedice zafixovala celou stěnu až na vrchol. Pozůstatky fixů jsme nacházeli při svém aklimatizačním výstupu. Dva Korejci dosáhli vrcholu a kvůli příliš nebezpečnému návratu stejnou cestou, raději sestoupili Diamirskou stěnou Kinshofferovou cestou. Ostatní sestoupili a o vrchol se nepokoušeli.

Steve House a Vince Anderson dorazili do BC v době, kdy Korejci postavili C3 a fixovali do C4. Američané byli aklimatizováni odjinud a použili fixů korejské expedice do C2. Poté odbočili doprava variantou a na korejskou cestu se opět napojili v C4. K vrcholovému výstupu využili rovněž korejských fixů a po nich pak sestoupili celou stěnou zpět do BC. Nechce se mi věřit vlastním uším a kladu otázky. Místní však vypadají, že vědí, o čem hovoří a znají podrobnosti.

Vytahuji článek z American Alpine Journal. V celém podrobném popisu není o Korejcích ani zmínka a zakreslená linie výstupu též neodpovídá tomu, co jsem vyslechl. House s Andersonem obdrželi za svůj impozantní počin nejprestižnější ocenění, Piolet d´Or. Historie tohoto ocenění není dlouhá a pokud jejich popis neodpovídá skutečnosti, byl by to už druhý známý omyl, po aféře Toma Česena. Jsem naštvaný, protože výstup Američanů nám byl inspirací pro naši expedici. Myslím na Marouška, který v nejlepším úmyslu vyrazil sám do stěny, v hlavě uložený článek z AAJ. Nechci pátrat, protože je to smutné v každé variantě. Buď místní kecají a neprávem zpochybňují jeden z velkých počinů himálajského horolezectví, nebo se ten příběh odehrál jinak, než se po světě šíří. Obé je špatně. Horolezectví bude znovu a znovu, po celém světě, získávat pověst něčeho, co lze okecat podle svého.

Další den je viditelnost jen do šesti tisíc metrů. Vyrážím na protější hřeben do pěti tisíc metrů, mohlo by odtud být lépe vidět. Výlet nádherný, ale marná snaha o pátrání ve stěně, večer se vracím do BC a nastává obvyklý rituál mytí a sledování nahého Evropana zpoza každého šutru. Zachovávám už stoický klid. Při posledním mytí dorazil do BC dědeček hříbeček a pět metrů ode mne začal nevzrušeně klofat sekerou do jakési větve. Vzápětí dorazili další čtyři pomocníci, dřepli si na bobek a jali se salaamalejkovat. Buď chtěli očima pomoci dědečkovi hříbečkovi v tesání anebo mně v mytí zadku. Dorazil náš oficiální styčný důstojník Mabu a čeká jej velké zklamání. Nejen, že jej nečeká balení a konec expedice, ale též vůbec nechápe, co provádíme. Rezignuje, potíže nedělá. A přinesl drobounké hroznové víno a meruňky. Večer se trhají mraky, ale světelné signály žádné. Doufám, že se plní ideální plán výstupu a Maroušek postavil C3 za skalními věžemi nad nebezpečným sifonem, někde kolem sedmi tisíc metrů. Je-li za věžemi, nemohu jej vidět. V noci zase žádný viditelný pohyb nebo světlo ve stěně. Naslouchám jako slepec v koncertní síni.

Anděli strážný, mocný přelude
nehledej v nebi, tam to nebude
mraky, vodu – a ne slzy – roní
ta tvoje voda, ta je bez chuti
s pozemskou solí nemáš vyhnutí
musíš dojít k benefici černých koní

V brzkém ránu odchází zklamaný a zmatený Mabu zase dolů do údolí. Mne budí chytrá kráva ochranitelka. Přišla z vesnice, stoupla si půl metru od stanu a vytrvale bučí. To se ještě nestalo – co chce? Naštvaně se budím, vylézám ze stanu, hrábnu po dalekohledu do stěny svítící ve zlatém ranním slunci. Kráva dosáhla svého, přestala bučet a spokojeně odchází. Mžourám do dalekohledu – JE TAM!!! Maroušek je tam, nehýbe se, asi odpočívá v trhlině horního ledovce. Zlatá kráva, drahoušek. Za půl hodiny už zase nevidím nic. Postup je svižný, podle plánu. Když už si dřep´ na ten vlak na Kolín, jede podle jízdního řádu. Vyhráno není, každý ořech je rozlousknutý teprve tehdy, je-li rozlousknutý. Ale hřeje mne tohle ráno a letmé zahlédnutí Marouška tam nahoře. Hřeje více, než slunce nade mnou. Na našem plácku kroužím figury indiánského tance do nebe nebo možná cosi od Řeka Zorby. Ali se svými parťáky nechápe už vůbec nic.

Vybíhám zase na protější hřeben, ale mraky už nedovolují vidět výše než do pěti tisíc metrů. Pouze osel využívá nehlídaných hodin a sežere v BC vše, na co přijde. Kromě plastu a plechu. Až večer zlatí vrcholový hřeben, ale stěna je ve stínu, dalekohled nepomáhá. Domluvená doba po setmění nepřináší světelné signály. Počasí je nádherné, klidné, nehne se vítr a v noci se měsíc snaží. Moc toho nenaspím, snažím se zahlédnout světlo ve stěně. Nejde to – je-li tam, stěna je příliš obrovská, všechno daleko.

Vzdálené světlo. Strach. A cosi zlého nese…
Vy zaposloucháte se
a neslyšíte nic. Jen náznak. Úzkost. Přítmí…
Promnu si oči. Bdím. A na kávové lžičce
můj spánek po kapkách čeká, až vezmu jej…

Zítra může být vrcholový den. Ale to by Maroušek musel být v obrovské formě. Pravděpodobnější je odpočinek v C4, případné posunutí C4 výše o pár set metrů. Takový obyčejný víkend v Rupálu. Plus ca change plus c´est la meme chose.

Nedělní první zlaté slunce ve stěně. Mžourám do horních částí dalekohledem, až už oči nestačí. Nic, začíná den jako vymalovaný. Jako naše sny malované křehkými obrazy teď a dlouho předtím. Nepřítomně, mechanicky činím ranní úkony. Snad poprvé jsem vzhůru dříve než Ali s Mattiollem. I ti cítí, že tohle ráno už nebude obyčejné. Nehulákají, s plachými úsměvy obcházejí opatrně kolem. Potichu přichází i kluci z vesnice, cudně a tiše posedávají s odstupem po kamenech. Téměř je nevnímám, chystám čokoládu, ale je Ramadan a po rozednění, nikdo se ničeho nedotkne. Co oči stíhají, sedím s dalekohledem na své pozorovatelně a využívám neobvykle bezmračného pohledu do stěny. Mám se modlit? To by ten neznaboh nahoře nechtěl. Ostatně, copak by mne, neznaboha, kdosi nahoře poslouchal? Jsem takový ateista, až se bojím, že mne pánbu potrestá. Oči bloudí v chaosu nesmírných prostor stěny, chaosu, který teď už je nám důvěrně známý, který se objevuje za zavřenými víčky. „Řád je chaos a potřebujeme světlo a nedovedeme žít ve tmě a každému obsahu se vnutí nějaká forma.“

9 hodin. Zaznamenávám skalku, která ve sněholedovém poli vlevo nad C2 předtím nebyla, nebo jsem ji přehlížel. Pro jistotu, bez zájmu ostřím. Hýbe se to, chvilku mi to nedochází. V tom místě bych nikoho nečekal. Nikdo jiný tam nahoře není, takže Yetti nebo Maroušek. Rozeznávám stopy sestupu. Prchavě prolétne myšlenka na nedosažený vrchol, ale převládá vysoká vlna radosti a úlevy.

uhání proto nocí na saních
a práská bičem, aby ještě stih
všechny známé v benefici černých koní

Ali něco mele, posílám jej modlit pryč. Je to jako ze Šípkové Růženky, všichni se začínají hýbat a mluvit jeden přes druhého. Neměl jsem nic říkat. V tomtéž momentu začínají přicházet mraky, dlouho vidět nebude. Balím na cestu nahoru, ale nevyrážím. Nevím, jak a kudy bude Maroušek sestupovat. Jsem jako fakír na lůžku z hřebíků.

Dlouho jsme chodili okolo sebe v šeru
řiňte se, tečte, slzy shledání,
byli jsme podobni malému Gulliveru
uprostřed obrů, málo vídáni

Zřizuji pozorovatelnu na nejlepší skalce, odkud mám výhled na všechny sestupy připadající v úvahu. Ali předkládá své zásluhy spočívající v modlení a nadhazuje téma spravedlivé finanční odměny za to úsilí. Raději jej ignoruji, musel bych mu zatnout cepín do lebky jako spravedlivou odměnu. Ten člověk si umí neomylně vybrat tu správnou chvíli. Den se vleče jako hodně líný slimák. Stěna straší, hlučí, začaly jezdit laviny. Sněhu musí být více, než se zdálo. Večer před setměním se v BC objevuje Maroušek úplně z jiného směru. V očích ještě stíny strachu z šíleného rychlého ústupu ze stěny, dokázal sestoupit 3 600 metrů. Štěstí převládá, objímáme se nezřízeně. Pití, pití, pití a vyprávění o tom, jak stěna klame. Odtud vypadaly podmínky ideální, tam sněžilo každý den a každou noc. Noční můry strachu, zda vůbec přestane sněžit. Nestvůrné bakule nalepeného sněhu na mačkách ve strmém ledu. 100 metrů postupu za čtyři hodiny v závějích sypké krupice řinoucí se po tvrdém ledovém podkladu nedosažitelném pro hroty maček. Celonoční přemýšlení a vztek nad vlastním rozhodnutím otočit a vzdát ten sen.

Rozhodnutí bylo správné. Celou noc padají a hřmí laviny, i když počasí je idylicky jasné a bezvětrné. Letos sokolové dolétali, voláme pro nosiče.

[Napsal: Zdeněk Hrubý, 2011]

Následující díl: 12/12 - Jak se dostat do ráje

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML