Sponzoři...

Jste zde

Nanga Parbat 2011 - Z. Hrubý - 10/12 - Dej nám Pánbu kýbl bublin sem

Asi se nepodaří usušit věci shora. Monotónní déšť nám brání vidět svět okolo a nad námi. Jen osel se nenechá vyrušovat a vytrvale shání oslice po mokrých loukách. Občas hřmí a hřmí i ze stěny. Co napadlo, musí naše Maličká setřást ze svých ramenou. V podstatě stejná neděle jako v Ádru či na Suškách. Chybí jen skály, sluníčko, kamarádi a pivo. Po kávičce obligátně zaháníme Aliho nabídku na čapátí a zkoumáme kalendář. Až přestane, vzhůru na final cut. Převracíme v řeči hladce obrace, počítáme, jak dlouho můžeme nejvýše přežívat ve stěně i se sestupem, na druhou stranu či zpátky sem. Vychází to na deset dnů. Jak proběhnout nejhorší úseky v noci. Co komunikace, satelit nesatelit. Dá se vůbec řešit nějaký průšvih a jak? Jak odlehčit krysu na zádech? Pořád z toho vychází stejné enormně dlouhé úseky volného lezení den za dnem, bez odpočinku. V tajence pořád vychází RYCHLOST, větší než jsem byl schopen vyvinout při aklimatizačních túrách.

Zánět šlach na ruce zasažené kamenem se vyvíjí, zavládl čtenářský kroužek. Snažím se studovat a pracovat nad tlustým svazkem, aby se hlava nepropadla do uzavřeného cyklu základních životních potřeb. Je to neotřelá kombinace. Po předchozí četbě Matthiessenových Hráčů na vinici páně mne nad ekonomickou monografií napadá: „Mluva ekonomů a mluva válečníků jsou si svým pokrytectvím pozoruhodně podobné… Když mluví ekonom o zpomalení, jde o zpomalení růstu, růst musí bejt, kdyby na ženský nebylo“

Začíná to vypadat na zatím nejdelší pauzu naší výpravy. S přestávkami prší, podnikáme pokusy usušit s rychlým úklidem všeho do stanů. Opravujeme materiál a dostáváme pesimistické výhledy na počasí na další týden. Bude to jako na vojně. Čeká se, aby se spěchalo a spěchá se, aby se čekalo. I hyperaktivní mladík Maroušek polehává a bručí do stránek knížky. I bojůvky s Alim se uklidnily a soustřeďují se na společné vymýšlení jídla a naroubování jeho modlitebních cyklů na naše potřeby a rytmus života. Ramadan způsobil i naprosté zmrtvení celého okolí. Při pozorování z hradby našeho opida se nehne nic. Jen dobytek sám chodí ráno nahoru a večer dolů a osla to vůbec nepřešlo.

Nápad dát si panáka slivovice po večeři vypadal původně chytře. Jako s tím chlapem co skočil nahý do kaktusů. Ostatně, jsme tady měsíc a ráno nikam nevyrážíme. Jenže se pak ukázala potřeba důkladně probrat všechny otevřené otázky vesmíru, včetně mandelinky bramborové. Mj. jsme našli úplné odpovědi na všechny dosud otevřené otázky lezení ve stěně nad námi. Potíž je v tom, že si ty odpovědi nepamatujeme. Otázky také ne. Odnesla to naše zásoba slivovice pro desinfekční účely a několik dalších drobností. S pomocí Velkého Ducha a vzájemným bratrským úsilím jsme se dostali i do stanů, byť spíše koulením a plížením mezi zrádně roztroušenými kameny. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak je terén v našem BC komplikovaný. Como puedo decir:

„Právě takový pisoár, kterých jsou na světě miliony, právě takový pisoár za kuropění, když je chlap slabý v kolenou, nemůže popadnout dech, hlava ho brní a žaludek má na vodě, přinutí člověka zamyslet se, kde to vlastně je, jak se sem dostal a kam má namířeno. Uvědomil si, že to neví a nikdy vědět nebude. Ptal se toho pisoáru ve všech koutech světa už mockrát, ale ani jednou nedostal odpověď, lépe řečeno pisoár vždycky odpověděl stejným, nepopsatelně hnusným způsobem – zamlaskal a zakloktal, jako by se spokojeně pochechtával: Tak do toho, kamaráde, další den života v hajzlu.“

Zasloužil bych si dnešní narozeniny v lepším stavu. Anebo aby to všechno méně bolelo. Misericordia. Vete, al diablo. Sušíme, na zavření stanů už v noci pozornost nezbyla a déšť jen dokonal povinné dílo vevnitř. Proč mám ve stanu místo polštáře výškovou botu, nevím. Jen jednu. Druhá je úplně jinde. Takovou žízeň jako my dva nemá celé údolí dohromady. Občasné hřmění laviny za stěny vyvolává mnohonásobně zesílené hřmění v nekonečných prázdných prostorách mé lebky. Za měsíc tady jsme měli přesně jednu návštěvu, kromě místních lidí. Dnes za jediný den hned tři najednou. Byla by to radost, ale dnes jen kombinace vymyšlených mučících nástrojů. Hosté, Australané, jsou uctěni a usazeni v našem stanu, jak slovanská pohostinnost káže. Zelený a zbrocený potem už se dovnitř nevejdu a opékám se na rožni náhlého sluníčka.

„Slunce se vždycky nadulo, ztratilo ostré obrysy a přebarvilo nebe z průzračného blankytu na mdlou bílou barvou, takže nakonec vypadalo jako gigantické sázené vejce, jehož žloutek uvnitř zbělel a zesinal. Bílé slunce na bílé obloze.“

Přitom odpovídat na nekonečné zvědavé otázky a společensky konverzovat. Maroušek to zcela vzdal a ze svého stanu nevylezl. Raději bych byl tam nahoře, odkud se mi před dvěma dny podařilo se štěstím utéci. Srdečné, opravdu srdečné loučení a padám s chladným nápojem do stanu.

Nad obzorem letí ptáci černí
v záři červánků
moje duše
široširá stepi
máš na kahánku

Na deset minut. Rozzářený a vzrušený Ali přináší zprávu, že pod naším ostrohem se utábořili dva Češi, jedna z nich moc pěkná, vysvětluje i pantomimicky. Mattiolo horlivě přisvědčuje. Na nic se neptá a už běží dolů pozvat návštěvu.

Martin s Markétou jsou z mé fakulty, Martin dokonce ze stejného institutu. Tady, na konci světa :-). Dáme řeč, domluva na večer. Naše těla a hlavy pomalu začínají vnímat svět a Maroušek hnán výčitkami svědomí dokonce vyvíjí nějakou činnost. Výsledek je ale tristní. Hnutí mysli a rozřezal lano. Nevadí, máme ještě další. Nahoře vichr vyrábí hřebenové praporce jako čelenku Sochy svobody.

Přichází návštěva č. 3, milý Japonec hýřící nadšením pro krásy světa, hlavně našeho BC a stěny nad námi. Série společenských fotografií, je to tu jako na promoci či svatbě. Tím máme dnešní dobrý skutek za sebou, udělali jsme radost dobrému člověku. Večeře s našimi českými přáteli už nebolí a můj narozeninový dort Ali vyrobil s láskou a nechybí svíčka. Jen jedna, všechna má léta by se nevešla. Buenas noches.

Brzy ráno přinesou nemocného staříka. Nevypadá dobře a na jeho potíže nic přímo pomáhajícího nemáme. Zapojujeme kombinaci podle selského rozumu, v níž nechybí ani olivový olej a odesíláme jej na koni dolů k lékaři. Tady už jsou naše rady a pomoc krátké a nechceme nic prošvihnout.

Pravidelné praní nedopadlo přesně podle našich představ. Došel nám náš prášek, dostáváme zázračný místní od Aliho. S barevným obrázkem a slibem, že za 1 minutu je hotovo. Nelžou. Prášek se za minutu zažral do věcí tak, že po osmém máchání není žádný pokrok. Oblékneme-li si ty věci, svlékneme je s vlastní kůží. Takže máme o pár věcí méně.

Mraky jsou divné, ze západu. Z východu cumulus sračkulus. Stěna není vidět. Čert se v tom vyznej. Vzpomínky na domov jsou krásnější a zářivější každým dnem. Snivě probíráme varianty návratu domů. Zpět do Chillasu se nám příliš nechce, za ta léta nám loupežnická díra k srdci nepřirostla. V Kashgaru jsou nepokoje, nevíme, jak to zasáhne KKH. Do Gilgitu bychom celkem rádi, pak letecky do Islamabadu. Trošku se to dopravně komplikuje. Po sesuvu půdy už je údolní jezero 25 km dlouhé a 300 metrů hluboké, vše se překládá na lodě. Čínští inženýři by to měli vyřešit, ale jsou bezradní. Intuitivně se tuší, že na pevnost přírodní nevítané hráze nelze spoléhat dlouho. Budeme se asi snažit vyrazit přes Daosai Plains, kde je hezky. Dorazíme do Skardu a odtamtud snad letecky. Inshallah.

V noci obří šišoid dorůstajícího Měsíce zahnal mraky. I hvězdy jen cudně probleskují a stěna je vykreslená jako na fotografiích Viléma Heckela nebo Vittoria Selly. Je tichá, možná noci budou klíčem k průstupu. Několikrát za noc jsem venku ze stanu, škoda prospat tu nádheru. Blíží se úplněk, bylo by dobře být za něj někde výše.

Den je pravým opakem noci. Vlhký a dusný svět se mračí na lidi a lidé se mračí na svět. Slunce se umí objevit jen ve formě krátkých sežehnutí brouka pod lupou. Lupa je nad námi a brouci jsme my. Takové obcování světla s temnotami jako z Druhé epištoly Korintským. Dylanův Time out of Mind je v mých uších a celé hlavě. Ještě tak zase Joni Mitchell, ale ta to určitě nespraví. Jen uvede do rovnováhy, jako se to snažím nastudovat z monografie, kterou tady louskám a jíž povážlivě neubývá. Možná sedět na špičce velikého skalního bloku nad táborem a rozhodovat, zda hledět se sklopenou hlavou do údolí či s nahoru zvrácenou hlavou do stěny. Však nelevitovat a nesletět deset metrů dolů.

Stalo se, k čemu se neodvratně schylovalo. Ali už nemá v palici nic jiného než cyklus modlení a jelikož se z něj stal v okolí veliký šaman, tráví ve vesnici více času než v BC. Není už schopen vnímat základní instrukce k přípravě jídel a je schopen udělat nechutnou šlichtu i z našich nejlepších surovin. K tomu začal diktovat rytmus dne zcela podřízený jeho potřebám návštěv ve vsi. Neodbytně se dožaduje telefonátu domů a pečlivě nám vysvětluje důvod. Má totiž otce a matku. A začíná přibývat poznámek o tom, co nám v zásobách dochází. Dá se důvodně předpokládat, kam potraviny asi mohou mizet. Náš salám, slanina a slivovice mezi nedostatkové nepatří, samozřejmě. Těch by se místní lidé nedotkli. Stát se a udržovat si pozici místního obdivovaného guru prostě něco stojí. Marouškovi došla trpělivost a Ali odchází trucovat k ohníčku pod šutr a něco tam mumlá. Bude si muset vybrat, zda je tady v práci, či jako modlící se náčelník na plný úvazek.

Truc netrvá dlouho, jak zde bývá zvykem. Kalkulačka v hlavě pracuje hbitě a večer už se snáší popcorn na stůl. Což je osvědčený symbol laskavosti a přátelství. Něco jako dýmka míru. Mohutná bouřka nad celým okolím zahání nepokojné myšlenky na lezení.

„V metru přistoupil mládenec, takovej jurodivém zarostlej, sed si a začal vykřikovat o lidu a lidstvu a spravedlnosti a tyhle řeči, jako že lid neví, která bije a je rozdělenej na levý a pravý a zelený a modrý, a když se vagón z poloviny vyprázdnil, tak si přised k dost pěkný buchtě a normálně ji těma samejma řečma začal balit a ona se tak pěkně na něho usmívala, tak takhle se to dělá“. Tak to máme s Alim o Ramadanu. Ještě, že nejsme pěkné buchty.

Ráno není vidět vůbec nic, stále léčíme místní barevnými pilulkami. Mezi obyvateli vesnice se však najde i několik mladíků, kteří se rozhodnou býti zdravými. Chtějí si v příjemně chladném ránu zahrát volejbal. Hrají s vášní a zápalem. Jsme zváni, ale má stálá snaha doléčit ruku to nedovoluje. Fandíme. Horní konec (chlév pro ovce) vs. Dolní konec (chlév pro osly) 3:2. Zásoby dřeva na zimu kolem rostou, do vesnice pořád nesmíme. Nejzuřivěji se zdáli brání samotné ženské obyvatelky. Přemýšlím proč, nevím. Jediné, co bychom z nich spatřili, by byl jeden kus pestré látky pečlivě omotaný od temene po paty. A nemluví, pouze gestikulují. Ptám se Aliho, proč našim táborem volně procházejí místní lidé, chodí si pro léky a jídlo a rozprávějí zde dlouhé hodiny, zatímco my k nim nesmíme ani nahlédnout. Motá nějaké nesmysly, chyba na mé straně. Zbytečně se jej ptát na cokoliv, co vyžaduje přemýšlení. Dlouhotrvající nájezd důsledků víry místních lidí kombinovaný s prostým přáním dát si pivo v obyčejné české hospodě mne vede k poznání, že je vše, jak má býti. Platí-li, že hospoda je duchovní a duševní dílnou národa, jak nespravedlivě očekávat od Aliho jiskry v hlavě, pakliže zde žádné hospody nejsou, nebyly a nebudou?

K obědu další porce nenávistného exaltovaného projevu jakéhosi pohlavára. Muy macho, hombre! Den nezávislosti se blíží, je vlasteneckou povinností zdvihnout národ z letargie. Jak místní muži, nevím. Nanga Parbat, osli, krávy, ovce, svišti a černé mraky nad námi odolávají. Inshallah.

Zase někde doma probíhá víkend, báječný, slunečný a přátelský. Tady vše při starém, mraky nerozhodnuty, zda jsou hrozné a přinášejí spoušť, či zda jen bububu s popraškem někam ke čtyřem tisícům. Neboť léto začíná odcházet a citelně se ochlazuje. Brzy by mohlo sněžit i tady, v nízkém BC. To by nám při lezení mělo vyhovovat, na vrcholovém hřebeni nesmí však býti vichr, jaký panuje několik dnů, s občasnými poryvy až dolů. Šachové bitvy pokračují s úporným nasazením. A s nimi neměnící se pokusy Aliho převrátit náš svět v jeho, jakož i naše marná snaha proniknouti bariérou jeho mdlých očí za ně a vzkřísit tam jedinou myšlenku jinou než na cyklus denních motliteb. V důsledku po nás prackou hrábl náš civilizační okruh, geny. Odolnost, trpělivost a tolerance se v nás ztenčují a jsou nahrazeny dvěmi vroucnými přáními. První je vypadnout z této na první pohled půvabné pasti našeho opida a naběhnout konečně do stěny. A druhé je utíkat odsud, nevidět a neslyšet kolem sebe, zastavit se až doma, kde nejbližší musulman bude někde v modlitebně v Brně. Začíná se rodit lekce daná současnou a minulými zkušenostmi. Účinná obrana je býti daleko z jejich civilizace a vytáhnout ty místní jednotlivce, se kterými jest nám sdíleti společný čas a expedici, ven z jejich prostředí do toho našeho. Tj. vysoko do hor, na ledovec nejméně do pěti tisíc metrů, týden pochodu od nejbližší vsi.

Třeba to vidím všechno málo tolerantně, podrážděn nedostatkem soukromí a téměř všeho, co mám rád. Ale kde jsou meze tolerance, odvíjí-li se vše kolem podle jednoho schématu, s úpornou snahou nasadit vše, včetně nás a našich potřeb, na tuto jedinou kolej? Maroušek tvrdí, že jediný správný bůh je Tamagoči, protože je nakreslený, děti mu rozumí a mají ho rády.

Maroušek se vrací večer napolo omrzlý a chraptící, leč šťastný, z pobíhání po hřebínku naproti. Bloudit pomalu naším skalnatým opidem taky není špatné. Žula kamenů je stejná jako v Cornwallu, Skotsku, Bretani… Tudy taky chodil Merlin. To tu ještě nebyli musulmani. Svět se nořil z mlh. A proč se nakonec musel vynořit takový musulmanský, když si všichni představují více méně téhož Architekta, od Virakoči až sem?

Noční myšlenky míří proti bubnům deště na stan a střetávají se v meziprostoru. Zatím prohrávají s nulou, déšť je darwinisticky silnější. Myšlenky však pořád mají spojence. Spacák, spánek a pořád ještě naději.

Před dvěma léty, 14. srpna, jsme zde naposledy prožili Den nenávisti. Oficiálně se to jmenuje Independent Day. Indové jej mají o den později. Tehdy to probíhalo jednoznačně. Letecké síly země v plné síle ve vzduchu sledovaly celý den východní hranici. Celá mohutná armádní posádka na ledovci Baltoro seděla v dlouhé řadě na ledu, čelem k horskému sedlu, za nímž bylo lze tušiti první indickou posádku v dálce desítek kilometrů oddělenou 6 600 metrů vysokým sedlem a dvěmi ledovci. Ta dlouhá řada odhodlaných mužů sice nevypadala příliš připravena k zásadnímu boji či jinému Armagedonu, zato však posilovala silnými hlasy své odhodlání. Davově vykřikovala dlouhé hodiny cosi výhružné, tím východním směrem a máchala statečně pažemi. Ti nejstatečnější měli hole. Pak se setmělo, šlo se spát. Protože v noci pravděpodobně chrápe i nepřítel tam za horami.

Z deníku Slovenského národného povstania:
Tri dni sme bojovali. Prvý deň sme vyhnali Nemcov z lesa. Druhý deň  nás fašisti vyhnali z lesa. Tretí deň prišiel hajný Veverka a vyhnal nás všetkých.

Letos nic, klid. Předcházelo několik dnů příprav frenetickými projevy z radia, ale dnes nic. Vesnice nevytáhla směrem k sedlu pro čest a slávu. O letadlech nevíme nic, sem nelétají. Mraky, déšť, nad námi sníh. Vykřikují jen osel a svišti. Sbíráme svůj optimismus a odhodlání čekat. Méně než na další dva dny to nevypadá. Zablácený Grál na krajnici, zase jej někdo vyhodil. V mé knize se přou Milton Friedman s Benem Bernankem.

Jednu oběť svátek má. Slepice, zase po měsíci. Škoda, že nezávislá je jen miliardová Indie a 160milionový Pákistán. Kdyby byly nezávislé horské státečky okolo, třeba Baltistan, mohla by být slepice častěji.

[Napsal: Zdeněk Hrubý, 2011]

Následující díl: 11/12 - Kam dolétne sokol

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML