Sponzoři...

Jste zde

Nanga Parbat 2011 - Z. Hrubý - 09/12 - Tady jsme vždy chtěli být

Krásné ráno mi kalí vážení batohu – 26 kg. Zahodit není co, snad jen vlastní tělo. Maroušek z nedostatku vtipné reakce tvrdí, že náš mincíř neváží dobře. To by mu ovšem nesežral ani brontosaurus. S chmurami dožvýkám jinak mistrovská míchaná vejce, jímž se mne můj drahý parťák snaží zkorumpovat. Vzhůru přes řeku a do lesů. Hemingway lovit, my býti loveni. Prvních pár set metrů převýšení měníme postupně společnost od krav ke svišťům. Svišti pískají, tak jim pánbu nadělil. V kravských očích však pozoruji místo obvyklého bezduchého nic zlomyslný výsměch a taky cukání koutků hub. Anebo nevidím přes pot řinoucí se mi do očí. Radost a krása nezmizela, přichází přelézání skalních teras z pevné tatranské žuly, vodopády průzračné vody, to se zde často nevidí. Deja vu.
Výše už známé trápení rozbitého hřebene. Malé a velké šutry, společný jmenovatel: v pohybu. Rupalská teorie relativity. 5 000 metrů konečná, stavíme stan, 1 500 výškových metrů. Nebylo by tu v širém okolí nějak vlídněji, prosím? Nebylo. Nacházíme zbytek starého fixu, vypadá jako oprátka. Pro štěstí se hodí. Hledání rovnováhy v jemném traverzu pro vodu omezuje naše choutky se pořádně napít a navařit. Grande finale po setmění, skála namrzla stříkající vodou. Stát a držet se oběma rukama ještě jde, potřebujeme však ještě další dvě ruce na nabírání vody. Přání být na umývárně na Mácháči, to by se mi doma nestalo. Nad námi se v posledním slunci třpytí žulová věž rozměru Trango Nameless Tower. Meleme o tom, koho z nadšených bigwallistů sem poslat. U nás je však obecně málo sebevrahů, takže asi Rusy.

Stěna začíná žlábkem volných šutrů, jak tady také jinak. Rychle stěnou po tvrdém ledovém poli, než věže nad námi ožijí sluncem a kanonádou kamení a ledu. Věže zespodu z údolí dalekohledem vypadaly kouzelně, zblízka spíše div přírody, že zde ještě stojí pohromadě slepené bůhví čím. S příchodem slunce jsme o pár set metrů výše a z nejhoršího vevnitř. V měknoucím sněhu myslím na to, kde se zase propadnu. Klasik praví, že příroda je děvka nevděčná. A má pravdu, já chci do kavárny. Proč mi to dělá? Tam, kde se Maroušek nepropadne a lopotně prorazí stopu, já se propadám bezpečně. Včetně příčných trhlin, odtamtud se zvláště nadšeně hrabu ven.

Blížíme se k prvnímu velkému séraku, pod kterým bych při troše fatalismu viděl místo pro stan. Zamítnuto, lezeme dále. Hora ožila. Dostávám pár ran kamením a ledem. Při ráně do břicha na chvilku ztrácím dech a vědomí. Ale jsme děti boha štěstí, dětí a opilců – hlavní šrapnely létají mimo. Občas s povděkem nacházíme staré štandy se žalostnými metrovými zbytky fixů. Nám ty skoby ale poskytují vzácné jištění. Chtělo by se i věřit, že by mohly udržet 160metrovou chybičku – protože Mára natahuje délky na plnou 80metrovou lanovou délku.

Lezeme souběžně, na takové žertovné úvahy není prostor. Ani jeden nesmí spadnout. Together we stand, together we die. Ale Maroušek je zodpovědný. Většinou dá na těch 80 metrech do ledu jeden šroub, někdy i dva. Zahoďte příručky, tady to žije!

Žádný štand neposkytuje ani ochranu shora, ani možnost si pořádně stoupnout. Pořád na hrotech, nervy špagátky brnkají. Batoh nesundáš, není kam. Trocha vody na cestu už je dávno pryč, spáleným hrdlem se špatně dýchá a sípavě mluví. Čas letí jako zdivočelý kůň a po možnosti postavení stanu nebo aspoň bivaku v sedě ani památky. Dolézám ke štandu a chrlím nadávky na díru v břiše, na zdivočelou stěnu, na blbý nápad, na všechno…
V Marouškovi povoluje hráz a dává mi to sežrat za celý svět, včetně miliardy Číňanů. Mlátí pěstí a kladivem do skály a stress vane do vesmíru. Nepamatuji se, že bychom na sebe takhle ječeli. Intermezzo končí stejně rychle jako začalo. Tady není čas, ani pohodlí, na divadlo, na dialogy, na monology. Leze se dále. Pochopitelně vzhůru.

Divně vyledněný žlábek nás vyvrhuje na ostrou bílou hranu postavenou čert ví z čeho. Měla by být z ledu, ale je pokrytá tlustou vrstvou sněhového bláta. Snažíme se vymyslet postup. Nic nepomáhá. Dalo by se sedět na hraně jako na koňském hřbetě, ale ne postupovat dále. Traverz hrany znamená malátné zoufalé máchání rukama a nohama ve sněhové břečce. Nevíš, v čem stojíš, nevíš, co držíš. Pohled vzhůru věští ještě nekonečnou vzdálenost k prvnímu místu, kde snad máme šanci postavit stan. Dochází mi všechno, morál i síly. Hledám v sobě zbytky vůle dolézt délku za délkou. Myslím už jen na další jeden krok. Jeden pohyb nahoru, proklouznutí o dva dolů. Vůbec nevím, jak to, že se ještě pohybuji dopředu. Nevychází to matematicky ani fyzikálně.

Zapadlo slunce, okamžitě námi třese chlad. Obléci se tady, na předních hrotech? Nemožné. Necitlivé prsty věští průšvih a volají po rychlém řešení. Poslední malátné kroky navátým sněhem a začínáme pracovat cepíny na plošině pro stan. Po čtrnácti hodinách na předních hrotech a 1 200 výškových metrech. Setmělo se a koordinace pohybů vázne. Oba se trefujeme hroty cepínů do vlastních těl a oblečení. Nepříjemné zvuky trhané látky je to poslední, co nás zajímá. Výrobci těchto nejvymyšlenějších materiálů a modelů prominou. Peří lítá jako z divokých hus.

Boj s namrzlými řemeny maček a padáme na hubu do stanu. Vařit, pít, pít, pít. Všechno se smrsklo na nejjednodušší přání na světě. Až zase budu doma řešit ty nejdůležitější hovadiny na světě, které nelze pominout, které jsou přece tak nezbytné a musí se stihnout, vzpomenu si na tuhle chvíli a dám si nohy nahoru.

Hle, světlo za okny. Hospoda U člověka,
řiňte se, tečte, slzy mé,
svítí nám do noci. Hospodský bdí a smeká
a tklivě usmívá se. Vcházíme.

Lámání kostí už proběhlo. Teď lámání chleba. Tohle přece vůbec není hlavní výstup, náš vysněný projekt. Je to jen aklimatizace, tedy lážo plážo bez velké námahy a bez nebezpečí vystoupat do výšky a tam přespat jako u maminky v peřinách. Abychom si zvykli na výšku a nepřišli a síly. Zatím tady už potřetí bojujeme na doraz a každá minuta našich pokusů je běh naslepo minovým polem, zábava pro akrobata masochistu s tím 25kg hrbem na zádech jako bonus. Na tyhle hrátky není Rupalské údolí a stěna to správné dětské hřiště. To jsme doma nevěděli.

Kat spral tyhle kapitolky. Ty už máme za sebou, dostaneme-li se dolů. Musíme už vážně mluvit o našem prvovýstupu alpským stylem. Není co odkládat. S důrazem na prvovýstup a alpským stylem. Protože nám žádné fixy a podpora týmu na naší Maličké nepomohou ani nahoru, ani dolů. Máme-li se ze stěny dostat do deseti dnů – a jiná možnost je ta zubatá, se kterou nekamarádíme, musíme být schopni lézt stejné nálože jako jsme si otestovali. Den za dnem, počasí nepočasí, podmínky nepodmínky. No compromise. Nemáme aklimatizaci v sedmi tisících, nemám rychlost, mám rány od šutrů. Pokud mi léta na osmitisícovkách něco dala, je to schopnost takové analýzy. Nedělat průšvih sobě a parťákovi, tomu drahému ksichtu na laně. Protože se sebou si dělej, co chceš, hrdinů jsou plné hřbitovy. Však pozor, drobnost: Rozhoduješ i za něj a to už není volná hra. Musíš zahnat magorné představy a ambice, které tady za stanovým plátnem létají himálajskou výškou. Ale stejně, poprvé na osmitisícovkách dávám otazník dříve než při vrcholovém útoku. Vyměňujeme si s Marouškem, co nám běží hlavami. Na nás je ten hovor neobvykle vážný. Shoda na tom, co nás napadalo během dnešní tortury ve stěně, je stoprocentní. A taky to, že teď musíme z téhle pláže pryč. Nevíme, kolik nám tam nahoře zbylo ještě ve skladu štěstí.

Maroušek se ještě brzy ráno vydává nahoru k mixovému sifonu, nahlédnout průchodnost. Po pěti set metrech sebezáchovně vyklízí pozice, v palbě šutrů ta procházka není to pravé ořechové. Snad v noci, kdy je větší klid. Sám jsem ale skeptický. Poslouchal jsem noci předtím. Vlaků a projektilů je určitě méně než ve dne. Však dosti na to, aby několikrát za noc řvaly: Budíček!

Balíme. Stejnou cestou nás to dolů nepustí. Čeká nás další výlet naslepo nekonečnými prostorami naší Maličké. Slaňování, slézání, Maroušek se s ledovým klidem překonává. Musím se jej zeptat, co potají žere. Hop hop přes trhliny, přicházíme o první materiál. Jsme nad hranou hnusně velkého séraku. Co je dole, nevíme – převis. Pokud nás náš kuchař Ali sleduje z BC dalekohledem, má ideální možnost k motlitbám, máme Ramadan. Šroub do skořepiny ledu. Čumím melancholicky na to dílo, to nemůže vydržet. Volej, rozume, když nic jiného nevymyslíš. Tak vypadá hoře z rozumu. Maroušek visí u stejného kusu podezřelého kovu a je klidný. Asi dostal odněkud zprávu, že je všechno v nejlepším pořádku. Optimismus je opium lidstva. Může být hovadí optimistické? Pakliže ano, tady nás máte. Si, claro. Nebudu zdržovat. Věším se do lana a už se bimbám pod převisem. Srážím rampouchy pod sebou, to je tak jediné, co mohu udělat pro naši bezpečnost. Alespoň ten batoh by mohl vážit méně. Yo voy a otro mundo. Ale zase bych to tak nehrotil. Všichni hrajeme na vinici Páně. Na přechodu v Dejvicích nebo tady.

Žádný sérak neroste do nebe. Lano nám dovoluje slanit 40 metrů a vyšlo na metr. Zábava pokračuje, nedržící sníh střídá vodní led, kličkování přes trhliny a kolem séraků. Nemám rád trhliny. Zvláště když v nich trčím po ramena, neměl bych se ani hnout, ale musím se odtamtud vyhrabat i s tou hnusnou krysou na zádech. Co na to příručky? Myslím, že stručně radí nebýt tam. Třeba jsme trestáni za hříchy? Ale co s Marouškem? Ten v životě nezhřešil. Nemůže, když neví, co hřích znamená a na hřích nevěří.

Přilbu dolů smeknu Marouškovi za orientaci v tom chaosu až dole pod stěnou. Blížíme se k našemu nástupu. Teď bych to nezkoušel. Ale je krásná. Zdědil jsem ji po Honzovi Doudlebském a ten má rád medvídky. Tak mám na palici medvídky. Krásné, takové jsem si v postýlce vždycky moc přál.

Dostali jsme těžkou kanonádu. Některé šutry budou mít metrák a není jich málo. Já to sleduji napůl v trhlině a stejně se nemohu hnout. Akční film předvádí Maroušek. Neuvěřitelné, jaké přemety je možné udělat uprostřed tak strmé stráně a neskončit v kotrmelcích o tisíc metrů níže. Strach o mrzký život asi mění fyzikální zákony. Dostáváme se do nejhnusnějšího sifonu na cestě. Ubylo sněhu a ledu, poslední zbytky špinavé skořepiny ledu se střídají se skalami tvořenými volnými kameny, teď už nepřimrzlými. Proklaté lano už neví, kolik nerozmotatelných uzlů a smyček při slanění vytvořit a k tomu se chytá a kouše na každém šutru po cestě. Stěnou se motá chlap jak grónský ledovec a strach se mu do té jeho lebky ani nevejde.

Potulní kejklíři jdou zasněženou plání
v obitém talíři vaří vítr ke snídani…
Dobrý kovář odežene psy a pozve je dál…
Sníh je postelí i peřinou
a oni jeden k druhému se přivinou

Nějak temno. Rána, bouřka. Ta nám chyběla do sbírky. Motá se nad námi jako nudle v bandě. Poslední slanění vede vodopádem, pak už jen shazujeme lavinky kamení ve známém žlabu. Těsně před setměním jsme na místě tábora 1. Krátká domluva. Maroušek nechce být na místě ani za nic. Já nepůjdu do chaosu žlabů, prahů a teras pod sebou v noci. Loučíme se, směšná malinká čelovka mizí v šeru pode mnou i s rachotem všech volných šutrů, co jich na světě je.

Vydávám se rychle známým vražedným traverzem pro vodu, než namrznou skály vodou měnící se v led. Stan a neobvyklý komfort místa jen pro jednoho. Nastává stejný rituál. Pít, hodně pít, teplé… Vařič nevydá ani ťuk, bomba nechce spolupracovat, žádné vaření nebude. Mám ještě cucavý bonbón, místo dudlíku na dobrou noc. Bouřka a bloudivé kamenné lavinky kolem mi fázují spaní.

Brzy ráno zírám ze spacáku. Je to tady v orlím hnízdě divné, ale i mně nastává víkend. Hledám cestu dolů, dávám pozor, myslím na Marouška. I banální zlomený kotník by nebyl to pravé ořechové, jsme-li každý sám. První krávy přicházejí neobvykle blíže na půl metru a oči mluví: Neříkaly jsme to? A to jsme jen blbé krávy. Co jste vy? Meandry, brody, pláň k našemu opidu. Ali na pozorovatelně vidí a přichází naproti. Bez batohu bych létal.

Pít, polévku, pít, polévku… Už jste někdy dva dny nečurali? Dokonce i Ali pochopil, že na jeho nejobvyklejší nabídku čapátí není správná chvíle. Vyprávíme si o sestupu. Ali trávil celé dny u dalekohledu a je ještě docela vykulený. Odchází se modlit do vesnice. Než stačíme všechno vybalit, začíná půldenní bouřka a vytrvalý déšť se roztáhl do noci. Zase výdej z našeho skladu štěstí. Včera by to bylo horší. Stěna se halí do mraků. Jako by se nic nestalo. Ramadan.

Ještě nejméně tři dny mělo být hezky. Předpovědi počasí jsou zde spolehlivé jako náš čínský otvírák na konzervy. Kdo to lezení na hory vymyslel? První doložený výstup je Petrarcův. Proč nezůstal u básní a rad Karlu IV? On však lezl jen jednou a na vrcholu Mt. Ventoux konstatoval, že jednou stačilo. Přece jej hmota nebude odvádět od duše.

Baroko mám v uších a otázky odplouvají ven ze spacáku. Baroko nejen hezký pro voko. Vejvanovský a Bach, trouby nebeské a housle andělů vstupují uchem, naplňují hlavu a putují někam do duše a zjasněného čela a do povznášejícího úsměvu. Nevím, kolik andělů se vejde na špičku jehly a v 18. století už to také asi bylo jedno. Hlavně, když tancují to svoje. Dohrají a zbývají tiché bubínky deště na chrám stanu. Nechtějí přestat, andělé, dokud neusnu.

[Napsal: Zdeněk Hrubý, 2011]

Následující díl: 10/12 - Dej nám Pánbu kýbl bublin sem

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML