Sponzoři...

Jste zde

Nanga Parbat 2011 - Z. Hrubý - 08/12 - Ramadan

31. července, půlka prázdnin. Doma na Malé Skále déšť mění Benátskou noc v beznadějné trdliště, s deštěm jsme na tom stejně. Včerejší večerní omamně vonící jalovcový oheň předznamenává přípravy na Ramadan. Měsíc nicnedělání a slavení. Snad ne pro nás, ač jsme zatím dostávali na frak, stojíme na nohách a na duchu, juchuchu. Dostáváme návštěvu, důstojný muž vypadá jako opravdový vážený mullah a vede s Alim jakousi vážnou disputaci. Domnívám se, že jde o Ramadan. Snad je neruší Deep Purple a Pink Floyd vyhrávající nám k velkému prádlu. Projevují se ranky a bolístky z minulých dnů. Nejviditelnější je můj nos, který si žije vlastním životem a proměnil se v samostatný útvar chystající se opustit moji tvář. Maroušek však tvrdí, že mi to kromobyčejně sluší, takže jsem v klidu a mám radost. Nápadně mu připomínám našeho kocoura Matyáše, to mám radost ještě větší. Matyáš byl vždycky takový líný vyrovnaný krasavec. Jinak vše při starém, Maroušek se pečlivě oholil a je zase junák k zulíbání. Ještě bouchačku k boku a stříbrné ostruhy.

Ali cítí smutek, že je nás málo a snaží se nám vnutit koupi ovce. Je jasné, že by se jemu a jeho kamarádům na Ramadan hodila. Zatím jsme na vraždu průhledně krytou potřebou kamarádství nepřistoupili. Přemýšlím, jak mu říci, že touha po dobrobytu nemusí znamenat mít se dobře, ale spíše dobrým býti. Zato zezdola přišla jablíčka ze zahrádky naší nebo jiné babičky. Přišla též objednaná mapa, radujeme se, že zjistíme, kde jsme, co jsou a jak vysoké hory okolo a kde jsme lezli při aklimatizaci. Dopadlo to jako všechno, co zde nemáme pod přímou kontrolou a co mají řešit místní. Mapa krásná, jenže je na ní místo Nanga Parbat kousek Karakorumu. Do Českého ráje nám dorazila mapa Šumavy. Ale místní lidé tvrdí, že třpytivý štít v závěru údolí je Rupal Peak. Ptáme se na výšku a všichni se shodnou, že je určitě vysoký.

Viditelné úpatí stěny vypadá krásně novým sněhem, ale v obrazárně by to bylo lepší. Nadílka musí zase dolů, jinak nemůžeme do stěny. Alimu se v největším lijáku udělalo hnutí mysli a začal balit plachty chránící chatrnou tkaninu našeho pakistánského společenského stanu. Chtěl zřejmě zvlhčením osvěžit vzduch ve stanu. Efekt nebyl pozorovatelný, ale krásně nalil vodu Marouškovi do počítače a do naší solární elektrárny. Ale což, déšť jsou housle pro básníka.

Přeme se o věci lidské i nelidské, můry a komáři létají k lampě. Budou pro ně i jiné noci, Matthiessen píše: „Jenom jednou za měsíc nelétají můry do lamp. Pouze za úplňku se prý pouštějí černou nekonečnou nocí až k Měsíci“.
Odřené nohy nakonec vyústí ve velkou šachovou bitvu s nelítostným královským finále hodného Kresčaku. Naši milí chlapci kuchaři si to pletou s kriketem a fandí. Je předvečer Ramadanu, něco jako náš Štědrý večer. Do naší snahy soustředit se pořád cosi vykřikuje rádio a chlapci čumí na šachovnici, vykřikují „big game“ a kladou nekonečné otázky o…, dožadují se telefonu, nabízejí teplou vodu a oříšky atd. Jemná, citlivá empatie. Král padl a my poslední živí na bitevním poli se zcela vyčerpáni potácíme do hajan. Pod hvězdami!

Měsíc se dral oknem do pokoje
počkejte chvíli, teď padají hvězdy
a jedna z nich je ta moje

Hned ráno víme, jak bude Ramadan vypadat. Protože se po východu slunce nesmí nic dělat, ani jíst a pít, jsou naši místní přátelé buzeni brzy ráno ukrutným kručením v břiše a už neusnou. Protože doma ve vesnici nemohou nic dělat, sbíhají se téměř za rozbřesku v našem BC a hlasitě si kolektivně s Alim vyměňují dojmy. Takže nechtěně slavíme od rána Ramadan i my. Brzké ráno je určitě má nejméně oblíbená část dne, jdu do střetu s horlivými věřícími. Cílem je vysvětlit davu, že tohle je naše území a že to poznají podle české vlaječky nad BC. Útočná kohorta se stahuje na nejzazší pozorovací kámen na našem hradištním ostrohu. Připomíná korunovační kámen starých anglických a skotských králů. Přemyslovci měli také takový. Zmizel z Anglie a Skotska, zmizel z českého království, je tady. Tam vysedávají a salaamalejkují celý den. Je to drsná práce, protože jediné, co mají k pozorování, jsme my. Dokonale poznávají i naše hygienické a toaletní cykly. Osel Ramadan neslaví, hlasitě touží.

V průběhu dne přichází nálet krutých nemocí a požadavků na naši lékárnu. Qué pasa? Všechny příznaky jsou nesnesitelné v břiše a bolest hlavy. Samozřejmě žádná epidemie, prostě hlad a žízeň z Ramadanu. Člověk by řekl, že po tolika slavených Ramadanech už to poznají. Ale chápu, že blízkost dvou igelitek plných těch kouzelných barevných pilulek je neodolatelná. Ženské požadavky zastupují a tlumočí muži. Moji šlechetnou nabídku, že ženu vyšetřím a vyzpovídám, rozhořčeně odmítají. Takže ordinuji a rozdávám pilulky, které nemohou škodit a nejméně nám mohou chybět. Nejraději bych rozdával gumídky, ale na ty by nám asi neskočili a navíc se spekli do oné hnusné plastové koule.

Počasí omezilo naši akceschopnost. Pro další rozhodnutí potřebujeme obhlídku, ale není nic vidět, jen je jisté, že nahoře přibývá sněhu. Vznáším pečlivě připravenou argumentovanou otázku, zda jsme tady třeba úplně správně. Zdá se mi, že ráznou odpověď měl Maroušek připravenu stejně pečlivě předem: Jasně a domů se pojede, až se to vyleze. Takže letenky máme sice na 11. září, ale řekl bych, že to bude 2013 či 2014. Začínám se učit místní jazyk. Maroušek se zabral do zodpovědné činnosti a vymýšlí domů vyznání lásky, ve kterém bude všechno a vejde se do 160 znaků SMS. Už s tím zápolí osmou hodinu, tak uvidíme. Hemingway psal ve stoje na jedné noze, aby se vyjádřil hutně. Maroušek přitom leží. Joni Mitchell zatím nepomáhá. Ani hodiny nenávisti, vysílané plamennými projevy z místního rádia. Nerozumíme ani slovo, dikce řevu a zapálené oči našich naslouchajících stačí. Mně se též lesknou oči, nějak mi zmizela oblíbená čepice sušená u stanu.

Pravá noha dělá potíže při lezení v tvrdém ledu na předních monohrotech. Dělá si co chce, vytáčí se a nedrží. Už poněkolikáté se snažím přijít věci na kloub: nastavení maček, řemeny, vnější bota, vnitřní bota, šněrování. Marně. Začínám věřit Markově odhadu, že noha srostla po operaci nějak šejdrem. Uvidíme. Zrovna tohle bych chtěl mít v pořádku, je to hodně důležité. Ostatní opravy materiálu zvládneme. Po posledních záchvěvech srážek se podvečerem ukazují hory a Stěna. Bude hezky? Další usilovná štrapáce ve snaze strávit dvě noci nad sedmi tisíci metry pro aklimatizaci? Dostali jsme zprávu z druhé strany hory. Česká expedice na normální, Kinshofferově cestě v Diamirské stěně to balí a jede domů. Navíc to nevypadá, že několik zbylých expedic bude kvůli podmínkám úspěšně pokračovat v činnosti. To je pro nás docela špatná zpráva. Kinshofferova cesta je pro nás nejpravděpodobnější sestup, dosáhneme-li vrcholových partií. Zpět cesta nepovede. Je-li nelezitelná i pro větší expedice s postupným budováním cesty odspodu, co s tím?

Ali po celodenních disputacích s kolegy na šutru s blížícím se večerem ožívá, ví, že se bude moci najíst a napít. Tím rostou jeho znalosti a sebevědomí. V tom je silný, Prior inter pares. V náhle odkrývající se stěně nám podrobně vysvětluje jak a kudy lézt. Po půlhodině trpělivosti mu Maroušek nařizuje připravit večeři a teplou vodu na praní. Ali nechápe ten zvrat a Maroušek vysvětluje: You cook, I climber.

Dostáváme i mandel informací o obětech rozvodněných řek při posledních deštích. Po důkladném vyjasňování přijdeme na tom, že se hovoří o několik let zpět. Ano, u toho jsme byli. Aliho myšlení a duše jsou pro nás stejně neuchopitelné jako ženská duše. Asi už to vzdáme. Myslím, že mu myšlenky a dobré nápady naskakují v hlavě jakýmsi výkonným počítačem provádějícím náhodný výběr. Přitom nelze vysledovat, co je zrovna aktivní a je jasné, že předchozí dohody jsou zcela zapomenuty. Mezitím stojí a upřeně na mne dlouze civí z patnácti centimetrů. Dělám věci, u kterých bych měl být sám, či ne, všímám si jej nebo mu s otázkou upřeně hledím do očí, abych pochopil, která bije – všechno jedno. Asi to vzdáme, tak to tady v Rupálské dolině má být a tak to bude po věky věků Amen, tedy Inshallah.

Jen nepodlehnout iluzi a nesnažit se poskytovat naše osvícenství. Znalý klasik ví, že i u nás poskytovat vzdělání je tak náročná záležitost, že ji zvládá jen menší procento těch, co se o to za úplatu pokoušejí, zbytek jsou jen přisírači nebo podvodníci.

Místo toho zkouším na Marouška Otčenáš a Andělíčku můj strážníčku, ale vidím, že to jeho nespoutaná duše neskousne. Jeho milá tvář se kroutí do výrazu žalostného klauna, nechám toho. Zato se zářícím zrakem znovu a znovu fabuluje myšlené varianty v chaosu nad námi, je to umělec nekonečné představivosti.

Mám zlatý srdce
a ke hříchu sklon
mám třaslavý ruce
a žízeň jak slon
mám cylindr z peří
divokejch hus
z kterého tahám
za uši blues
a ze zlatý ryby
mám v krku kost
mám chorobně velkou
představivost!

Těžko chtít zrovna po mně, abych dělal konzistentně toho rozumného. Nikdo třetí tady není.

Dva dny čas plyne přirozeným řádem. Zítra asi přijde zvrat. Rozhodnout další lezení a čas začne žít forte s rychlými vlnami symfonií Martinů. Zatím hvězdy prostřely nebe k závratné hostině, nejkrásnější, co jsme zde. Od matné bílé Stěny sahající až do rojů hvězd odplouvají souhvězdí, které jsem ještě nikdy neviděl. Proč Veliký Architekt nasype nejvíce hvězd vždy jen horám? Asi si je dole v civilizaci nezasloužíme, pořád běžet, běžet a stihnout všechny ty důležité věci. K čemu by nám byla hvězdná záře nad námi? Ve chvíli zastavení padají hvězdy.

až příště přiletí
my už tu nebudem
my už tu nebudem
ach pýcho marnivá

A je chladno, nádherně chladno do spacáku!

Mezihra nočního hodování a rozprávění Aliho s přáteli proběhla tlumeně, i proto radostně vítáme nádherné ráno. Chladné, bez obvyklého dusného vedra. Rychlý běžec Maroušek balí dalekohled a pár věcí, vyráží na obhlídku. Cílem je zjistit průchodnost pilíře a hřebene sedmitisícovky Rakiot Peaku v hlavním hřebeni Nanga Parbat a pak se poradit, zda nastoupit tam, či zkusit dříve odmítanou variantu sedmitisícové aklimatizace přímo ve středu stěny nad námi. Tzn. vymyslet reálnou možnost sestupu, nejen lezení směr vzhůru. To nejsou hrátky, tentokrát bychom měli uspět, jinak se vše asi zadrhne.
„Ale přijdu s postupem času trochu nachýleně, tuším jak. Pokud ovšem budu moci jít. Horizontálně či vertikálně? Co myslíte?“

Místo plánovaných vajec se slaninou napůl nepoživatelné sladké placky s nedefinovatelnou hmotou chleba kurba, počítač v Aliho hlavě prostě nahodil tuto variantu. Přemýšlím, jak by se kurba dala pozřít. Snad jako se husám cpou do krku šišky. Snad se placky dají vylepšit medem. Hodila by se skořice, ale místo toho je oblíbený tuňák, který se Ali snaží prosadit den co den a do všeho. Žvýkám a říkám si, že bramborová kaše Tesco vlastně ani nemusí být bič boží. Snídani v kocovině to ale připomíná každopádně. Vládneš, melancholie.

Káva cigareta po ránu
na duši temná skica
ty pryč někde v mlžném oparu
za oknem slunce
praporek ticha…
panák cigareta po ránu
v žaludku vzplanul oheň
oči se protáčejí dozadu
na stěně rtěnkou
roztáhlé Sbohem
panák cigareta po ránu
budík do prázdna tiká…

Ali civí do mých pomalu přežvykujících úst (i když uctivě zvětšil odstup z 15 na 18 centimetrů) a určitě přemýšlí, jak si škodíme zatvrzelým odmítáním tuňáka, který se tak hodí ke sladkým plackám. S návrhem na oběd dnes přišel v 9:32. Třeba také čeká na Godota. Ale „Godot přišel, ale my ho nepoznali, je mezi náma, ale nevíme, kterej to je“. Anebo je to místní islámský zenový mistr, i s tím zásadním přesvědčením, že vrcholem techniky je jeho benzínový vařič.
„Víra v techniku jenom nahrazuje víry předcházející, možná to je ale jenom do důsledků dovedená víra v člověka, pak jsou teda Learyho vize domýšlením osvícenských keců a dramaticky stojej proti starejm duchovním naukám, vůbec to není splývání vědy a esoterična, jak se teď porůznu píše, to jenom věda klopýtavě dochází k dávno známýmu a podstata jí stejně uniká, ale možná to pak stejně všechno převálcuje, i s našima zenovejma mistrama a buddhama, a všichni tihle mládenci budou už v očích prvních generací mladejch kybernautích vlčáků politováníhodný figurky, který nic neuměly a nic si neužily“.
Možná uměly přijít do hor a cosi tam s mizivou stopou provádět… Se zenovými mistry musí mít žáci nekonečnou trpělivost, vždyť na ně berou hůl. Jako Ali na nás bere hůl své mysteriózní osobnosti. Avšak nezřídka se stává, že i žáci vezmou hůl na Mistra.

Dostáváme nadějnou předpověď a Rakiot Peak není dobrý nápad. V suťových žlabech nástupu a na nekonečně dlouhém hřebeni bychom strávili zbytek našich pozemských životů. Ty však potřebujeme strávit v direttissimě. Balíme a zítra přímo do středu stěny. Má to dvojí snad: Snad konečně přespíme v sedmi tisících a snad se naplní několik předpokladů, které máme o alespoň částečné bezpečnosti linie.

[Napsal: Zdeněk Hrubý, 2011]

Následující díl: 09/12 - Tady jsme vždy chtěli být

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML