Sponzoři...

Jste zde

Nanga Parbat 2011 - Z. Hrubý - 07/12 - Pionýři slepých uliček

Poněvadž ty se vztekáš proti mně,
tvé vzpouzení přišlo v uši mé
protož vpustím udici svou v chřípě tvé
a udidla svá v ústa tvá, a odvedu tě
zase tou cestou, kterou jsi přišel
(Izaiáš, 37,29)

Vyrážíme. Cílem je vystoupat na hlavní hřeben nad sedm tisíc metrů a přespat tam dvakrát. Výstup už vyžaduje solidní lezecký materiál, batohy mají 23 kg. Chmurně si jej nakládám na záda a švarně se potácím vedrem, prachem a kamením vstříc nástupu. Míjíme impozantní bouldery z červenožluté žuly, Chamonix hadr. O několik set metrů výše stojím před čelem výjimečně odporného ledopádu tvořeného věžemi černého ledu a volných skalních bloků a šutrů všech velikostí. Neustálý pohyb a destrukce vytváří patřičnou zvukovou kulisu. Průstup po stranách znemožňují rozbité skály bočních hřebenů. Dochází mi omyl, soudruzi z NDR opět udělali chybu v plánování. Tudy pár expedic v uplynulých letech, se svými fixními lany a nosiči, určitě nepostupovalo. Ale čert ví, kudy. Je to na návrat. To však neuděláme. Jsme přece stateční čeští horolezci, že. Blbí, ale stateční. Silní jako býci a také tak chytří. Pozoruhodné, jak nám desítky let v horách nedokáže rozsvítit červené žárovky v hlavách dostatečně silně. Důvěřivý horší zloděje, praví ruské přísloví.

O dramatické chvíle není nouze. Shakespearovské slavnosti, jen herci a kostýmy jsou poněkud použité. Je to čistá ruská ruleta a časy a dráhy těch hnusných věcí řítících se shora naprosto nevyzpytatelné. Zážitek nemusí býti hezký, hlavně je-li silný. Tisícem nahých trápení byl jsi zbit a rozšavlován. Chtělo by se v kritických místech spěchat, ale nejde to. Tady se spěchat nedá. Zastavuje dech v hrdle po pár rychlejších pohybech a neustále řešení lezení dále. Close to the edge, close to the edge. Tam, kde ještě prošel Marek přede mnou, se vzápětí zřítí všechny volné kameny umožňující postup a zbývá holý led končící v trhlině. Další variantou je tekoucí bahno. Hlasitě řvu a sprostě kleji, to je asi mimovolná psychoterapie. Po pár stech výškových metrech však nastává pozitivní posun. V traverzu padá důstojný ledový blok těsně za Marouškem – náhodné vteřiny, buď jste právě tam, nebo o dva metry vedle – a Nebojsa poprvé zapřemýšlí, zda jsme zde správně. Možná, že záblesk poznání způsobený jiskrami kamenů, které rozpadající se séraky berou sebou. Zpupnost nebo pokora?

A bodnout do azuru
sídlíš-li tam, Bože

Po deseti hodinách děsu a hnusu jsme ve směšných pěti tisících metrech. Na jiné hoře  bychom zde byli v pohodlí a bezpečí BC a o lezení bychom teprve začínali přemýšlet. A my dnes máme za sebou 1 500 metrů. Počasí mixuje bouřku s deštěm kombinovaným s přívaly antiperel. Ledová placka kotle rozrytá chaotickými trhlinami a viditelné dolní části stěn s dojezdy lavin a visutými seraky ve všech směrech doprovázené špatnou muzikou neustálých ledových a kamenných lavin vytvářejí něco smutného. Co bylo, je pryč. A strachy jsou k ničemu.

Duněla děla
Madonna Decibella ve mně
hledala víno, které vínem vypije…
rachot padajících mostů
metalizovaný cit

Sem by se měli chodit léčit nenapravitelní optimisté. Bergman? Tarkovský? Von Trier? Jak to, že už se to všechno dávno nerozpadlo a nespadlo dolů? Nejspíše to sem spadlo z Marsu, tam už to nepotřebovali. Nebo tady sídlí Atom Hearth Mother.

Kámen po kamínku skládáš
kde nejsi
kde nic není

Najednou trylek jako z Mozarta. Spíše z Requiem než z Kouzelné flétny. Ale je to ptačí trylek. Co zde, na mrtvé planetě, pohledává boží stvoření. Žije ze vzduchu? Nebo se mu zde líbí?

Ráno počasí nedovoluje nastoupit do stěny. Těžké mraky neukazují stěnu a orientace by byla náhodná. Jen si zvykáme na velký hluk ze stěn nad námi. Jdeme na průzkum a stavíme si mužiky k orientaci. Další bouřky, okolní hory a stěna poskytují jen ojedinělé průzory mezi mraky. Vymýšlíme linii výstupu, snad jedinou možnou kolem nás.

Vlakem na Kolín
z nádraží Střed
sami ráno po pátý…

Další ráno spěcháme, co nám dech a síly dovolí. Led ve stěně je proměnlivé kvality a sem tam prolétne kolem kámen. Počasí dobré není, ale jsme chráněni před slunečním vrahem, který by stěnu proměnil ve chřtán bílého žraloka. V polovině stěny se Maroušek delikátním tancem vrací z 80metrového žlábku, jehož led jsme považovali zdola za jediný možný průstup skalní barierou nad námi. Je to jen tenká skořepina nad hučící vodou stékající po skále. Další pokusy a hledání, nacházíme alternativu. Začíná ale tlačit čas, tady nikde nezabivakujeme, natož postavit náš malý útočný stan. Hustě sněží, kolem hřmí a bijí blesky, lezeme dále. Musí nastoupit fatalismus. Co nemůžeš vyřešit, nechej koni, má větší hlavu. Při mrznutí na štandech se chlad mění v nezvladatelný třas. Snažíš se donutit tělo a mysl ke koncentraci, ale nelze zahnat otázku: Proč? Odpověď samozřejmě nečekáš.
Vášeň, s níž zaprášený květ se věčně dere vzhůru…

ty královno zimo,
jejímiž jsme milenci jako chlapec z Andersenovy pohádky
s ledovou jehlicí v srdci
tolik to zní, strašlivá ledová
onoho kolísání mezi neurčitostí a pádem

Dolézáme k bariéře séraků, které tvoří ozubené cimbuří nad celou linií výstupu. Dnes byli zedníci hodní a pozorní, nic jim z hradeb neupadlo dolů na nás. Skoro nic. Dostávám ránu ledem do tváře. Zuby vydržely, ale zbytek dne značkuji krví jako poraněná zvěř.

Marek v drsné expozici prokopává vrcholovou převěj a pak už jen trpí ve větrném štandu na hřebeni, než se, trochu otřesený předchozím zásahem, domotám nahoru. Opatrně traverzujeme nový nedržící sníh na hřebeni a po dvanácti hodinách lezení zdecimováni padáme do trhliny. 6 200 metrů, dnes 1 200 metrů lezení na předních hrotech za námi.

Došla mi šťáva
Boschovy stvůry
drží mne v šachu půlnočních snů…
třesou se ruce
jak z toho ven
divoký koně
v mojí hlavě
válej se v trávě
nádhernej sen
kouknu se přes stůl
zrzavej chlápek
zas bere všechno
kam jsem to vlez…
do háje se mnou
kolem je bílo
kdeže to jsem

Potřebovali bychom intenzivní péči, ale stmívá se. Rychle plošinu pro stan, postavit stan. Následující hodiny resuscitace, ohřát se, zahnat omrzliny, pak vaření… Ve stanu pro 1,5 chlapa zásobovaném přívaly sněhu shora, nic pro klaustrofoby. Vaření, hlavně pití… Všechno je mokré, piezozapalovač na vařiči nefunguje. Nevadí, máme jiný zapalovač. Taky nic, letí ze stráně. Poslední záchrana škrtátko a pár sirek v krabičce od filmu. Horí ohník, horí, na Královej holi. Zbojníci zbyli už jen dva, máme 21. století. Po půlnoci už můžeme myslet na spánek, stan a spacáky proměněny v ledovou jeskyni, sníh pořád padá. Málo místa, ale únava nacpe těla do každé skuliny stanu, staročeským hexametrem:

Ejhle bukáč baňatý
támto o stěnu opřen
chrouní.

Třetí anděl Apokalypsy si svítí baterkou. Co bude zítra, řeší ten kůň s velkou hlavou.

Rozednění, stohy černých mraků řezající vrcholy hor okolo, v kombinaci s oblíbenými rybími mraky s černými břichy nařizují nejoblíbenější činnost, zevling. Taky pokus vyrazit po hřebeni vzhůru v novém sněhu by silně zaváněl průšvihem. Těžké rozhodování, volit úprk, nebo setrvat? Napadne-li, budeme se odtud špatně dostávat. Den v napětí, postupně není vidět a začíná sněžit. Hromy blesky opět nechybí, jsme však bezpečně v trhlině. Dáváme se do pořádku, nejdůležitější věci sušíme na holém těle. Je pátek, hrajeme hru na doma. Přichází víkend, tak kam pojedeme? Kamarádi jsou už v Ádru, nebo jinde? A co večírek? Bude odpoledne v Praze zácpa?

Bohužel opět přichází bramborová kaše Tesco. Zapomněli jsme bujón, který alespoň iluzorně pomáhá zapomenout na zločin, jimž se z geniálního bramboru stává bramborová kaše. Blebleble. Dochází nám prášek do vody, postupně pijeme teplou destilku znečištěnou čímsi nedobrým. Zkuste někdy teplou destilku.
Blebleble.

Jsme v budce bez střechy
a po pás ve sněhu
sbíráme mince
co už stáhli z oběhu

Tak to tu vedeme den po dni. Doma čteš knížky o horách, vidíš obrázky, posloucháš povídačky. Jak je která cesta těžká, skála, led, výška, hmm… O dalším nic: O místech s docházejícím lanem a ani náznaku jištění, protože není pevný led na šroub ani kousek pevné skály na friend nebo skobu, o mokrém všem kombinovaném s mrazem, o pochybách o možnosti návratu, o pochybách, jak bude zítra, o banalitách zapalování vařiče a vaření v malém stanu, které bere poslední trochu kyslíku, o schopnosti zničeného těla postavit stan tam, kde jej postavit nelze, o vůli vstát, sbalit a jít dál… A ve dvou není žádné ale, není žádná podpora tady nebo kousek níže. To je esence vysokohorského lezení. Zbude strohý záznam: vrchol, výška, směr, obtížnost. Stejně se to vše nedá sdělit, předat.

Ráno vstáváme ještě za tmy. Jedno, jak bude, stejně musíme dolů. Hlavně stihnout nejhorší části sestupu před sluncem. Nějak nacpat namrzlý stan do batohu, rituál nasazování maček se zmrzlými popruhy, které nasadit nelze. V tlustých rukavicích obsluhovat drobné věci, přezky, karabiny… nejde, v prstových rukavicích hned omrzáš. Rituál. Při slézání převěje napíchnu koleno na vlastní cepín a vytvářím největší díru do gore kalhot už tak zmrzačených mnoha zásahy maček. Kus nepoužitelného hadru, do kterého se tlačí sníh. Co nemáš, nepotřebuješ. Spěcháme dolů, materiálu máme málo, vše slanit nemůžeme, Maroušek stoicky klidný podává heroický výkon ve slézání.

Na laně vřeští hrůzou povislej slizoun
máme tu sobotní rej
tak už si nezoufej

V nejhorším slanění necháváme oblíbené modré lano, loučíme se slzou a polibkem. Gasherbrum, Aconcagua, české ledy… Hasta luego, hombre. Začíná přibývat rozbředlého sněhu a kamení padajícího shora. Jakýpak strach, kdo má viset, neutopí se. Po všem tom tanci sedíme chvíli dole na plató ledovce, balíme materiál. Mluvíme jen to nejnutnější, ještě čeká běs ledopádu pod námi. V něm nervy brnkají, řveme na sebe. Ještě jsem nikdy nepoužíval kapsy v ledu naplněné vodou jako nejlepší chyty, uč se, synku, stále se uč.

Málokdo má u sebe navíc
než kolik mu kdysi daly sudičky
na tlustě namazaný krajíc
sedají padlé duše bludičky

Drobné pády. Pár modřin, Maroušek ránu od mačky na ruce. Ležím v nestabilním terénu na zádech, batoh mi neumožňuje ani vstát, ani se osvobodit, popruhy jako Prometheova pouta. Brouk na zádech, směšně se zmítám… Andělé nade mnou tiše se chechtají.

Sedíme v BC, stmívá se. Ali září, opravdu má radost, že jsme zpět. Máme dort na uvítanou. Dalších 11 hodin dřiny a určitě strachu za námi, sestup 2 500 metrů. Na běžné osmitisícovce by to byl sestup z vrcholu do základního tábora a byli bychom v léčebně smíchu, měli bychom nakoupeno. Tohle ale není normální přátelská hora, tohle je naše Maličká. Dva docela těžké lezecké výpady za námi. Pravděpodobně nový průstup tisícimetrovou stěnou předchozí hory, ani nevíme, jak se jmenuje. Pravděpodobně nová varianta Schellovy cesty, kterou jsme lezli teď. No a co? Aklimatizace na sedm tisíc metrů, kterou nezbytně potřebujeme pro náš cíl, je v nedohlednu stejně jako na začátku. A musíme vymyslet co dále.

Tohle je píseň bez příběhu
vine se ve mně mimo čas
vídávám kolem zbytky sněhu…

Stabat Mater do spacáku, dobrou noc.

[Napsal: Zdeněk Hrubý, 2011]

Následující díl: 08/12 - Ramadan

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML