Sponzoři...

Jste zde

Nanga Parbat 2011 - Z. Hrubý - 05/12 - Nedokonalé slasti

Supíme nekonečným hřebenem směrem ke skalnaté špičce, která je strážcem BC na druhé straně řeky. Dole krávy horolezkyně, pak svišti udiveně pohvizdující. Lány krásných kytek postupně vytlačují hnusné sutě a rozbité skalky. Kodrcáme se každý sám a se svými myšlenkami nečekaným chaosem. Zdola to vypadalo jako poklidná procházka do výšky. Vlídného slova pro ten nápad nenacházíme. Konečně vrchol, ale zase je všechno jinak. Před námi skalnatý hřeben, který se nezvedá a je to jen dlouhá řada labilních skalních věží. Po vší dřině a vypjaté pozornosti při balancování na labilních skalních blocích jsme nastoupali tisíc pět set metrů a jsme v celkem nepatrné výšce pěti tisíc metrů. Tady bychom normálně měli BC a pohodu. V Rupálu je vše jiné. Rovnáme plošinu na stan u jedné z převějí. Začíná sněžit.

Kromě aklimatizace testujeme věci. Zapalovače nefungují. Zapalování vařiče od chlapců ze Silicon Valley také ne. Jinak dobrý. Maroušek trochu prská, proč se kreativní výrobci nezeptají normálně lezců, když jim něco přijde jako dobrý nápad. Taky jsem znal chlapa, který skočil nahý do kaktusů. Přišlo mu to tehdy jako dobrý nápad. Máme skvělé útočné spacáky. Neváží skoro nic, ani nezaberou místo. Ale pochopitelně ani nemohou hřát, protože nemají žádné peří. Jeden ani neví co se robí, či pomohla by deka anebo teplo mladé roby… Asi jsem na myšlenku výrobcovu přišel. Je to placebo. Má to vypadat jako spacák. Tvar, zip a tak. Lezec do toho vlaze, myslí si že je ve spacáku a zahřeje se sám.

Ráno nespěcháme, počasí nic moc. Předpověď se úplně netrefila. Postupujeme přes skalní věže pořád ve stejné výšce. Nic moc, ale potřebujeme se dostat k ledové stěně dále před námi. Poměrně brzy končíme a vyrábíme plošinu na další noc. Dále už bychom museli spát na převějích sněhového hřebene. Skála je větší jistota. Sněží mokrý sníh. Povídáme si a dobrou s kobrou. Zdá se mi o teplém středomořském ostrově, i když mne ten člověk vedle pořád kope do boku. Asi si myslí, že je pečínka, rotuje jako na rožni.

Po dalším úseku konečně končí rachot balvanů, které shazujeme dolů při přelézání rozbitého hřebene. Nasazujeme mačky a zbraně a testujeme soudržnost sněholedové hrany. Hřeben nad námi tvoří plošinu s trhlinami, nazýváme to Venušin pahorek. Náš dnešní cíl, tam chceme postavit stan. Je vidět, jak je někdy těžké dosáhnout Venušina pahorku. Jsme tam ale brzy, pouštíme se do posledních stovek metrů závěrečné ledové stěny pročernalé vodním ledem. Nohy dosud nezvyklé na úporné stoupání na předních hrotech bolí, černý led se štípe v nepříjemných plackách. Maroušek nade mnou štanduje, vybaluje lano, poprvé se navazujeme. Právě včas, po hodně blbém traverzu se musí v něčem, co nedrží, prokopat  převějí, kterou se musí vyhoupnout na hranu. Potají odhaduji délku pádu, kterou bych musel chytit do štandu na jednom mizerném šroubu. Fujtajbl, konečně, mizí nahoře za hranou. Avšak každá radost má mít svůj bonbónek na závěr. Ten místní představuje dvojí převis vrcholové skály, umně vyskládaný z volných bloků. Takhle jsi to chtěl, stvořiteli?

Pilně klofeme zbraněmi do ledu, zbytek plošiny skládáme z placatých šutrů. Jsme pár metrů pod vrcholem a spěcháme, za chvíli začne bouřka. Předpověď opravdu nevyšla. Dlouho padá mokré svinstvo a pokrývá skálu. To bude zítra koncentrovaná radost. Jsme pouhých 5 600 m vysoko, mnohem méně, než jsme chtěli dosáhnout a než jsme doufali. Tahle hora vypadala vyšší, než je.

Pošmourné ráno, pořád ještě něco padá. Balíme všechno mokré a dolů stejnou cestou. Funím a jsem rád, že jsem na laně. Elegance vypadá jinak. Přímo stěnou dolů a přichází očekávané zpestření, už to bylo fádní. Začínají svištět kameny z rozbitých skal nad námi. Přilby samozřejmě nemáme, protože jsme sem přece vyrazili na snadný bezpečný aklimatizační výstup, že. Mám něco s mačkou, ale na meditace a opravy není vhodná chvíle. Nahoře začínají topit, tvoří se potoky. Atd., hlavně nezbytná palba šutrů. Nevíme, zda pozorně sledovat situaci nad námi, nebo co nejrychleji sekat zbraněmi a mazat dolů hlava nehlava. Zvláště Maroušek trhá časové rekordy dynamickým útěkem každou 80m délkou. Jsem rád na světě, když máme tisíc metrů stěny za sebou a dáváme se do pořádku na ledovci. Dál sutí ledovce. Nemyslel jsem, že někdy budu míti nezřízenou radost při šlápnutí do kravince. Jasný signál, že potácení končí a začne terén, kde se dá chodit. Dalších tisíc metrů s únavou mechanického sestupu, údolí a BC s posledním světlem. Ali much happy like sir. Žádný večírek, padáme do stanů.
Osel hlasitě touží.

[Napsal: Zdeněk Hrubý, 2011]

Následující díl: 06/12 - Která to bude a kdy

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML