Sponzoři...

Jste zde

Nanga Parbat 2011 - Z. Hrubý - 04/12 - Život na pláži

Ráno 14. července padla Bastilla. Tady nic, jen pozdě vstáváme, budíme se až vedrem. Slepice a Ali tiše kvokají. Pokračujeme v budování BC, třídíme věci a materiál. Nejnudnější část horolezectví. Pořád se něco balí nebo vybaluje. Zjišťujeme, co jsme zapomněli, instalujeme solární panel na dobíjení baterií do kamer a satelitního telefonu. A stříbrné folie na stany, proti sluníčku. To ale pomalu mizí, mraky zahalují stěnu a začíná pršet.

Déšť přerušuje naše vzrušené dohady, kudy do stěny, úporné hledání alespoň nějaké průstupné a alespoň se zbožným přáním méně nebezpečné linie. Zatím se moc nedaří, ačkoliv náš dalekohled se rosí úsilím. A otevřela se otázka aklimatizačního výstupu, zatím nic rozumného nevidíme. Potřebujeme vystoupat a pak opakovaně přespat nad sedmi tisíci metry, abychom se mohli pustit do hlavního výstupu alpským stylem. To znamená vystoupat odtud nějakých 3 500-4 000 výškových metrů. Nemělo by to být daleko na nástup, abychom nemuseli zřizovat další tábor a nosit tam materiál. Mělo by to být bezpečné, abychom neriskovali před vlastním výstupem na Nanga Parbat. A nemělo by to být extrémně náročné lezení, abychom nepřišli o fyzické i psychické síly, jakož i o lezecký materiál před hlavním cílem. Nějak si moc vymýšlíme, že? Doma jsme si původně mysleli na nádherný třpytivý štít v závěru údolí, měli jsme její fotku. Je však mnohem dále a mnohem nižší, než jsme doufali. Nemá ani šest tisíc metrů. Tento plán padá.

Kolem se opatrně trousí vesničané, omrknout vetřelce. Bohužel se tu nemůžeme chovat jako vysoko v horách na ledovci. Ali zjišťuje, že se zde expedicím vždycky něco nějak ztratilo. Prostě spousta věcí se hodí a jsme blízko lidským sídlům. Na Mácháči by to bylo ještě mnohem horší. Občas někdo kurážnější dorazí až do naší kuchyně. Na nějakou dobrotu, neboť Ali vaří tak, aby po nás vždy bohatě zbylo pro něj a pro návštěvy svých spolubratří. Zvláště, je-li to hadži. Ti už mají život naplněn a jsou nejvýše spřízněni, mají už za sebou pouť do svatých míst. Zvláště přitažlivá je pro návštěvníky naše lékárna. Vědí z minulosti velmi dobře, že expedice má s sebou kouzelnou krabici skrývající pestrobarevné exoticky vyhlížející tabletky, na které se sbíhají sliny už při pomyšlení. Přicházejí proto s různými popisy bolístek ve sladkém očekávání, jakou dobrotu to vydá tentokrát. Jelikož lékařská erudice nás dvou je na úrovni výše zmíněného šedého osla, rozdělujeme kreativně léky, jak nám přijdou pod ruku a kolik jich máme. Výsledek je vždy výborný, všichni jsou šťastni a spokojeni. Osel hlasitě touží.

My jsme také poutníci a jelikož doma konáme své poutě na pivo pravidelně, např. k Veverce, k Tošovákovi atd. jsme třeba taky hadži?

Pereme a Ali vyráží na zteč. Asi mu dodali kuráže Krausberry vyhrávající k táborovému životu. Vařit dvěma horolezcům v těch pár dnech, kdy jsou zrovna v BC, mu přijde olbřímí, nezvladatelná práce. Nejvíce jej asi poděsila myšlenka, že bude nosit vodu. Přinesl zatím jeden kanystr a vypadal nešťastně. Nejdříve si vyžádal satelitní telefon, aby se s tou tíží osudu podělil s manželkou. Pak přišel na tu správnou historku. Těch pár minut, kdy půjde pro vodu, musí přece někdo BC hlídat. To dá rozum, slepice to nezvládnou a bylo by jim smutno. Rychle docházíme k dohodě o rozumné mzdě pro pomocníka a kde se vzal, tu se vzal, zpoza keře přichází místní mladík s kanystrem vody. Asi měl jen tak cestu okolo. Hovoří sice jen místním nářečím, ale je to sympaťák s nevyslovitelným jménem. Nejdříve dostal jméno Maťo, posléze jsme si všimli, že vypadá jako mladý Ital, takže se jmenuje Matiollo. Drobný rozdíl tu však je. Zatímco mladý Ital v létě nepracuje a v zimě tančí, Matiollo okamžikem přijetí do týmu dělá vše. Ali se zkušeně obvykle omezuje na obřad zapálení vařiče a překládání našich přání a vydávání svých příkazů. Slepice už jsou jen dvě. Osel hlasitě touží.

S obvyklým střídavým počasím znovu probíráme možnosti výstupu a dírami v mracích zkoumáme stěnu. Role už jsou rozděleny, Maroušek nadšený pionýr s neotřelými nápady, já skeptik metající klacky pod nohy neotřelým, báječným nápadům. Moc velký pokrok nemáme, zatím jsme nevymysleli ani rozumnou aklimatizaci. Varianta brod je velký šutr chránící BC. Vymýšlíme tam boulderové kroky, slepice zděšeně kvokají pod námi. Dáváme dohromady materiál, sestavení maček je téměř nad naše síly, nová kosmická konstrukce batohu úplně, návod k GPS rovněž. Vracíme se ke klasice. Ladislav Šerý se svou Laserovou romancí se mi trefil do noty již po několikáté. I ptám se společně s ním: „Co nám vymyslíte příště, pičusové ze Silicon Valley? Potenciální zdroj obtíží, dej si to na triko.“

Neklidná duše a tělo Maroušek se mne snaží přesvědčit, že o pár set metrů výše a za nejbližším rohem morény objevíme svatý grál a především ideální linii stěny. Na to mu neskočím a tak vyráží sám do mírného deště. Doklopýtá šťasten za hluboké tmy. Mezitím se za něj Ali s Matiollem třikrát modlí a vybíhají nad BC vyhlížet, já si na něj dám kapku slivovice.

Udělal chybu, mladý sokol. Sotva zmizel, stal se zázrak. V tomto kraji žen existujících pouze virtuálně, velkou náhodou ke spatření zabalených od hlavy k patě schoulené na bobku na políčku v bezpečné vzdálenosti. BC napadla skupina švarných slečen turistek. Turistický klub zdravotní školy z Pešávaru. Vůbec nejsou zabalené, mají šátky proti sluníčku. Nadšeně hovoří jedna přes druhou, znovu a znovu se fotíme, pořád se na něco vyptávají a mít tu ve stanech dostatek místa, nechají se ochotně ubytovat. To jsem v Pakistanu nezažil ani v civilizaci. Osel hlasitě touží. Maroušek mi po návratu nevěří ani slovo, ale po prohlédnutí fotek skládá zbraně a roní hořkou slzu. Veletoky hořkých slz.

Osel hlasitě touží.

Další den vše při starém, jasné je pouze, že stěnu halí mraky a nevíme nic. Ali má pošmournou náladu, jelikož zjistil, že pornočasopisy, základní kulturní vyžití normálních expedic a neskonalá radost pro místní chlapy, tentokrát chybí. Než se dívat na jeho zakaboněnou tvář, volíme klapka, akce. Z protějšího kopce se valí skalní bloky z výlomu, ale přistávají mírně mimo trasu našeho prvního výstupu. Vyrážíme bočním hřebenem a první rozhýbání a rozdýchání se končí osm set metrů výše s docela dobrým výhledem do stěny. A jsou tu lány krásných kytek, protěž je z nich ta nejobyčejnější. Stoupám se vzpomínkami.

Na pěšinách se v květech zvedá prach
deset tisíc zrnek rozvane vítr, člověk jde jako ve snách
domov je vzdálen deset tisíc mil a nemám dopis ani vzkaz
vzpomenu na tebe, slzí proud prorve hráz
tam někde tak líbezná a milá

(Pchu Sung Ling, 17. stol)

Radíme se spolu a s místními svišti kolem. Zatím spíše vylučujeme Cimrmanovy slepé uličky, než by se rodil jasný plán výstupu, ale něco se děje. Stěna se zdá být v docela dobrém stavu. Sníh je, ale lavin je málo. Ty nepřehlédneme, ohlašují se hřmotnou muzikou. Večer. Osel hlasitě touží.

Zkoumáme z různých zdrojů fotky stěny i okolí. Za naším včerejším vrcholem jsou další hory, vyrazíme na aklimatizaci tam. Balíme na pět dnů: lano, něco lezeckého materiálu, osobní věci, útočný stan, nějaké vaření. Další slepice odnesla večeři na rozloučenou, v týmu už zbývá jen jedna. Rodí se hluboký citový vztah a dostává jméno. Přesto, že jí slibujeme založení nadace v její prospěch, zírá na nás nedůvěřivě.

Průběžně svádíme s Alim jídelní bitvu o Karlův most. Nedá se říci, že vítězíme. Vždy přesně řekneme, co a kolik chceme k jídlu. A vždy je to jinak. Základní chod je už jakž takž podle domluvy. Vždy je ale doprovázen množstvím jiného jídla, na které vůbec nemáme chuť, které se nedá jíst společně s jiným a kterého je nezvladatelné množství. Budeme se snažit nadále, ale soudím, že úspěch bude nepatrný. Aliho nutkání servírovat čapátí je věčné.

Ali s Matiollem jdou do vesnice za bohoslužbami, je muslimský svátek. To Aliho smíří s místním prostředím. Na rozdíl od Karakorumu se nedomluví jazykem Balti, který ovládá. On zase neovládá místní shinnah. A místní lidé téměř nehovoří univerzálním pakistánským jazykem urdu. Těch pár lidí, kteří žijí roztroušeni ve vesničkách okolo, je rozděleno vírou. Někteří jsou sunni, někteří shia. Nikdy nesdílejí stejnou osadu. Ali je norbu shia. Ale možná taky, že správný přepis toho všeho je jiný, protože Aliho angličtina, jakož i tok jeho myšlenek, jsou svérázné. Ali much too happy like barah sir. Osel hlasitě touží.

[Napsal: Zdeněk Hrubý, 2011]

Následující díl: 05/12 - Nedokonalé slasti

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML