Sponzoři...

Jste zde

Nanga Parbat 2011 - Z. Hrubý - 02/12 - Cesta z města do těsta

A byla. A před krátkým spánkem už nebyla síla vše spořádaně sbalit a nachystat k odjezdu. O to krutější brzké ráno. Hlavně nic nezapomenout, zřídit depozit u Ghulama a jedeme. První vojenské a policejní check posty, směr sever. V kodrcavém a chaotickém provozu všech možných vehiklů se snažíme dospat a doplnit síly. Jsme ale rádi, že jsme nemuseli zůstat v Islamabadu déle než jeden den, spěcháme do hor. Herr Mireck z posledních sil vypouští vtip expedice:

Medvěd má podezření, že mu žába pije vodu ze studánky. „Půjdu za ní a zeptám se. Když řekne ano, sežeru ji. Když ne, sežeru ji taky, protože lže. Žábo, piješ mi vodu ze studánky?“ Žába poulí oči, nafukuje se a splaskává: „Víš co, medvěde? Běž do prdele.“

To pro představu intelektuální úrovně ctěné stolní společnosti.

Projíždíme městem, kde před nedávnem dostali Usámu bin Ládina. A dále ještě utěšenou krajinou, bazary, přes sedlo do údolí Indu na vlastní Karakorum Highway, KKH. Vedro a horská poušť největšího údolí na světě. Dole se valí svatá kalná mohutná řeka. Stovky a tisíce kilometrů od pramene a totéž ke svému ústí. Všechny civilizace putovaly tudy. Dokonce i islámské přívaly přežily Dva tisíce let staré buddhistické kresby na kamenech z dob císaře Ashóky přežily dokonce i islámské přívaly. Ale taky řeka-božstvo-bič boží na miliony lidí, když přijdou povodně. Všude díry v silnici, závaly, provizorní opravy a znovubudování silnice a opěrných zdí. Příroda zde jasně vítězí a nikdy tomu nebude jinak. Kdyby přestal stálý boj o udržení KKH, za pár měsíců nebude průjezdná. V úplně nepravděpodobných místech se vyskytují muži vybavení lopatou, kladivem na roztloukání kamenů a motykou. Jeden Sysifos vedle druhého tu tráví své nekonečno. Naše podezřele skřípající a hekající vozidlo úpí v dalších a dalších dírách a snaží se přeskládat naše vnitřnosti a kosti nějak jinak. A my úpíme při řidičových vyhýbacích manévrech pár centimetrů od nezpevněného hliněného okraje nad velkolepou propastí končící dole v peřejích Indu. Ještě větší bžunda je, rozhodne-li se řidič předjíždět. Tak nějak si představuji absolutní definici dynamické rovnováhy. Tu a tam dole zahlédneme vraky, když se soudruhům z NDR sem tam vloudí chybička. Postupně v nás ale roste úcta jak k řidičově pozornosti a dovednosti, tak k našemu vozidlu. Naše evropské výdobytky civilizace, off roady, jimiž se titáni naší doby obojího pohlaví hřímavě valí pražskými ulicemi a po D1 a bohorovně, leč laskavě s neodvratným přesvědčením nadlidí shlíží na lid prostý - ty by zde neujely ani sto kilometrů, než by žalostně zdechly a byly rozebrány místními obyvateli na mnoho užitečných součástek.

Blížíme se místu, ve kterém se stýkají tři nejvyšší pohoří světa, Himálaj, Karakorum a Hindúkuš. Údolí najednou vládne bílý sen. Obzor vyplní dvojice obřích nádherných hindúkušských sedmitisícovek Rakaposhi a Daran Peak. Vzápětí v opačném směru shlíží Nanga Parbat přímo nad námi. Krása, jakou člověk nevytvoří a nikdy ji zcela nepochopí. Jsme v nejhlubším údolí světa, v údolí Indu ve výšce tisíce metrů a přímo z něj se zvedá nejzápadnější výběžek Himálaje, osmitisícovka Nanga Parbat, Nahá hora. Cedule u cesty udává výšku a nespravedlivě hlásá Killer Mountain. Nemůže za to. Lézt nahoru si vymysleli lidé. Je krásná, veliká, neskýtá žádnou snadnou cestu. Za krásu se platí.

Zážitek je i kulturní, neboť místní pop music, jíž se řidič občerstvuje, nám tluče hřeby do hlav. Kate Bush by mohla tenký vysoký ječák závidět. Nezpívá se ovšem o Větrných výšinách. Texty jsou Zpocená, Anča Anča, Šlehání bičem apod. Mirek s Michalem jsou ale zpovykaní a nic jim není dobré. Ačkoliv jedou tuto kouzelnou a legendární trasu poprvé, již po několika hodinách se pevně rozhodují vracet se letadlem. Srabi.

K večeru policie a vojáci utvořili konvoj několika vozidel a dále jedeme v konvoji se zapnutými houkačkami. Asi aby nás Talibánci nepropásli. Pár pistolníků vpředu i vzadu dává akci přece jen nějaký smysl. Stavíme na kontrolních stanovištích a zjišťuje se situace před námi. Vláda se snaží udržet strategickou KKH pod kontrolou, ale ne na všech úsecích se jí to vždy daří. A už vůbec nekontroluje okolí, to je pod vládou paštunských a jiných náčelníků. Když jsme tu byli před dvěma lety, měl smůlu polský inženýr, skončil s uříznutou hlavou. KKH bývala cílem bláznivých cyklistů, jejichž masochistickým životním snem bylo projet tuto pekelnou trasu. Letos jsme žádného nespatřili, bezpečnostní situace se zřejmě opravdu zhoršila.

Někdy v hodině mezi psem a vlkem dorážíme po dvaceti hodinách non stop jízdy do Chilasu, loupežnického hnízda již za časů hedvábné stezky. Ráno již jen chvíli a loučíme se s Mirkem a Michalem a vítáme se s naším starým známým kuchařem Alim. Další dva měsíce nebo déle budeme jen sami dva v péči Aliho. Uvidím, jak mi libozvučně bude znít jeho nezaměnitelně hýkavá dikce a jak mi se mi podaří přežít jeho pevnou vůli vařit podle svých chutí a představ. To znamená směs jakési zeleniny v hnědočervené omáčce. Pokud něco jiného, neomylně přetluče jakýkoliv náznak rozdílné chuti tuňákem z konzervy. Nedává jej jen do pudingu, ale i k tomu možná dojde.

Sami dva na lezení ve stěně a celé soužití během expedice. Kromě pastevců v okolí základního tábora se žádná jiná společnost očekávat nedá. Do Rupalské stěny se horolezci nehrnou, kromě nás tam žádná další výprava nebude. Trekaři se touto trasou také často nevydávají. Když už, končí na první vyhlídce pod stěnou a vracejí se zpět. Tak proto jsme kupovali šachy. A taky umíme piškvorky a slovní fotbal. A taky povídat. A mlčet. A vzpomínat. A stýskat si.

K večeru dorážíme vedlejším údolím divoké řeky do otevírajícího se krásného netypicky zeleného údolí Astore Bazaru. Kupujeme kamarádky slepice na další cestu. Marouškův metrosexuální absťák dosahuje vrcholu a vniká do prvního holičství zkrášlit se. Fešák. A nádherně voní. Tento silný, ryzí zážitek je však za další dvě hodiny jízdy nekompromisně převálcován Horou. Ó HORO!!! Objevuje se nad zeleným údolím. Není tu žádné předhůří. Bílý obr s černými šperky skály tvoří odtud před námi hradbu pět a půl tisíce metrů vysokou. Okamžitě zastavujeme a nevěřícně zíráme, lapáme po dechu. Chce se padnout na kolena. Váhavě bereme kameru a fotoaparát. Ani nevím, jak se něco takového fotí. Jak se něco takového chápe, jak se v něčem takovém hledá cesta. V západu slunce stojí v protisvětle jiný vesmír. Je nádherně jasno, ani mráček nepomáhá zmírnit bázeň, která se mne zmocnila. Co jsem to za červa, že chci stoupat zrovna tam? Na ramenou obří himálajské stěny stojí ještě jedna taková a ještě kus… Bloudím zrakem zleva doprava a zase zpět, představitelnou linii nenacházím.

Na tomto místě stůj
na tomto místě chvíli
aspoň chvíli
nepřišla ještě doba bláznění

(Co by tomu řekl Jiří Orten… Třeba - Eta, Eta, žlutí ptáci. Zrovna tak je to málo pochopitelné.)

Chtělo by to zlehčit žertíkem, ale nejde to. Viděli jsme odtud fotografie, filmy, knížky. Ale ten skutečný náraz se tušit nedal. Dýchat zhluboka. Po příjezdu do vesnice Tareshing jsme 2 900 m vysoko, čeká pakistánská TV. S kýčem stěny za námi cosi nepřítomně mumlám na kameru, myšlenky jsou tam nahoře. Jdeme přebalovat a vážit náklady pro nosiče. Odtud už po svých. Nechce se usnout. Maroušek mumlá ze spacáku „je to obluda, je to obluda“. To je ta chvíle, přeskakuji v hlavě k jiným asociacím.

„Viděl jsem ve snu horu a ta hora byl Nietsche, ohromný blok vědění a poznání.“

Nádherným ránem stoupáme morénou. údolí je krásné, voda čistá, vesnice neobvykle čisté, horalé přátelští, samozřejmě jen muži. Tahle země není pro ženské. Občas se mihne v uctivém odstupu zabalená od hlavy k patě v pestrém hábitu a pro jistotu rychle klesá na bobek s tváří k zemi, jakmile nás zahlédne. Výjimečně se stane, že kráčí se svým mužem a oslem po boku stezkou proti nám. Muž metá hrozivé blesky zpod obočí, aby nás ani nenapadlo se zastavit či dokonce namířit kameru. Stačí, že v místním vedru jdeme v kraťasech. Však on nás Prorok zatratí. Překračujeme první ledovcové splazy a potkáváme karavany oslů naložených dřevem na topení naštípaným kdesi ve vyšších polohách. Vidíme po cestě krásné cedry, túje a borovice poškozené osekáváním dřeva. Lidí přibývá a chtějí větší komfort, vařit více jídla, více topit. Snad osvěta a samotná láska místních lidí ke svému kousku ráje schovanému pod Nahou horou to zastaví. A nedorazí vyšší kupní síla s motorovými pilami. Pořád jsou tu háje se stínem a solitéry starých stromů ve stráních, žijí tu jeleni, leopardi - ale dlouho by to nevydrželo.

Procházíme rájem, aniž bychom tušili, že na moréně nad námi se za tenkou hrází ze šotoliny skrývá ledovcové jezero, časovaná bomba. Až jednou vymete celé údolí i s vesnicemi pod námi… Ale to zde nikdo neřeší. Čistá řeka, louka, pastoušky a místní vládce údolí, šedý osel. Hlasitě dává najevo svou touhu, aby si každý, hlavně oslice, všiml jeho impozantního ztopořeného údu. Ještě kousíček a brnká o zem. V krátkých intervalech pak s oslicemi vykonává, co mu příroda velí. Ale jeho trýzeň je neukojitelná nejen dnešní den, ale po celé další dny v údolí. Znovu a znovu. Bože, nepostihni nás touž morovou ranou!

Po pouhých pěti hodinách jsme na místě. Jako vždy, nosiči neomylně svalí své náklady na prvním místě, které někoho napadne. Samozřejmě vždy na tom nejhorším. Prach, vedro, exkrementy dobytka, hned pod vesnicí Latobo, jako na dlani ve všem, co budeme činit, ve stálém hluku běžného života vesnice. I s jejími odpadky, hnojem a mouchami. A také s nekonečnými možnostmi odnést si z našeho BC - základního tábora cokoliv, co se může hodit. Je zde jediný pramen vody. Takže si vesničané vystavěli své sídlo přímo nad ním, aby vše, co vesnický život vyprodukuje, mohlo volně odtékat, prosakovat a padat přímo do pramene. Hledím zachmuřeně na realitu a odháním mouchy. Okamžitě je mi jasné, že nedocílíme nikdy kontroly nad tím, aby veškerá voda byla nejméně 20 minut vařena. Smiřuji se hned s tím, co v ní bude, to je nejlepší řešení podle sv. Františka s Assisi. Ostatně, nebudeme mít v sobě nic jiného, než místní lidé a zvířátka. Poprvé zaznívá oblíbené Inshallah a s rozkoší lokám chladnou tekutinu a chechtám se sám sobě, že ještě ráno jsem ve vesnici odmítal vodu na cestu a sháněl se po čaji.

Začouzené kamenné příbytky obklopují vyskládané hranice dříví na zimu, dolů do údolí. Trochu doba kamenná, ale vše je opravdové. Tady určitě neplatí, že avantgarda jsou 1 a 0, skutečnost je syrová a nedevalvuje. Tady moc dobrodiní civilizace neznají a nemohou škemrat, že ta výborná věda nás zbaví všeho lidského. L. Šerý to vidí nekompromisně: „Ti šmejdi západní si myslej, že jejich parchanti se budou věčně bavit v nočních podnicích na nejhezčích plážích, píchat místním kořenům jejich krasavice a lítat po světě sem tam za pár šupů a ostatní budou slintat závistí, hladovět a chcípat, bodejť by jim tam občas nějakej magor nešoup nálož. A taky: Povinný všeobecný vzdělání nepřipouští žádnou alternativu, ničí každou tradici, jak se jednou děti z tibetský vesnice vydaj do školy, už se nikdy nevrátěj.“

Vyrážíme po okolí najít lepší místo a nacházíme jej na skalním vršku kousek nad námi. Nosiči salaamalejkují na bobku na původním místě mezi kravinci, nijak se nemají k přesunu o kousek výše a sirdar dělá, že se jej to netýká. Poprvé zvyšujeme hlas, zvedáme je k přesunu a jsme doma. Salaam alejkum.

[Napsal: Zdeněk Hrubý, 2011]

Následující díl: 03/12 - Doma

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML