Sponzoři...

Jste zde

Lezení mi přidělily sudičky už v kolébce, říká Mára

Martina Baierová, 6. 9. 2013

Marek Holeček
Marek Holeček

Velký horolezec a dobrodruh, dokumentarista a fotograf. Krom horolezectví se věnuje přednáškové činnosti a psaní článků. Od roku 1997 až do současnosti se může pyšnit statusem reprezentanta České republiky v horolezectví.


Lezení mi přidělily sudičky už v kolébce, říká Mára
Lezení, a jakou radost to působí. Vůbec nikam nemusím jezdit, bohatě stačí naše české kotlina.

Skvělý chlap, dobrodruh a horolezec v jednom. O kom je řeč? O Markovi Holečkovi, muži, co překonává i nemyslitelné.

Česká republika má reprezentanta v horolezectví, za kterého se rozhodně stydět nemusí! Marek Holeček zdolal hory jako Nanga Parbat, Gasherbrum I. či Anapurna III a od ČHS dostal několik ocenění za své výstupy. Navíc je to chlap se smyslem pro humor a srdcem na správném místě. Co všechno nám prozradil o svých horolezeckých začátcích a o dobrodružství z cest?

Jak jste se dostal k horolezectví? Byl to váš sen již jako malého chlapce?

Lezení mi bylo osudově přiděleno už do kolébky sudičkami. Jinak to ani nemohlo být, jelikož již jako malý nezbedný smrádek jsem rodičům zatápěl a dokázal vylézt téměř kamkoliv, aniž bych ještě uměl pořádně chodit. Takže výběr byl určen téměř záhy po mém narození. Snaha mých rodičů ze mne vytvořit učence vzala brzo za své a jejich kantorské ambice, které byly zároveň jejich profesí, se setkaly s naprostým nezdarem. Nicméně rodičové nezapudili své nepovedené dítko a jen úzkostlivě sledovali, kam se tím světem kutálí.

Ve čtyřech letech, po té, kdy jsem dosáhl plné samostatnosti a postavil na vlastní nohy s pohledem utkat se o osud, nastal definitivní zlom u mého tatínka. Urychlit vše pomohla příhoda, kdy jsem se zřítil ze stromu i s větví na střechu našeho auta a elegantním kotoulem pokračoval přes „haubnu“ přímo na zem. Situaci začal řešit v rámci zachování mne samotného s touhou zablokovat případnou možnost, abych nechtěně svým konáním ublížil někomu jinému. Tímto datem je stanoven definitivně start mé horolezecké kariéry čili kontrolovaný vertikální pohyb po skalách i s lanem a veškerým jištěním za dohledu mého táty.

Poslední bivak pod vrcholem. Pod nohama narostla propast, ale výhled na amfiteátr Kanchenjungy za to rozhodně stojí. Nepál-Himálaj
Poslední bivak pod vrcholem. Pod nohama narostla propast, ale výhled na amfiteátr Kanchenjungy za to rozhodně stojí.

Jaká byla vaše úplně první zdolaná hora či skála, pamatujete si?

Pamatuji si pouze na svou první vylezenou pískovcovou věž, kde jsem do vrcholové knížky místo zápisu namaloval ladovské prasátko jakožto stvrzení: „Byl jsem tady, já Maroušek blázen, který nebudu dělat v životě nic jiného, než se škrábat na cokoliv, co trčí od metru nad zem až po obry tyčící se k nebesům.“ Čtyři a půl roku a svět mi poprvé ležel u nohou.

Ve vaší horolezecké historii můžeme najít zdolání hory Nanga Parbat, Gasherbrum a mnoha dalších. Která vaše výprava ve vás zanechala nejvíce zážitků? Je vůbec nějaká taková? Ono musí být zážitků opravdu mnoho.

Lezení je rozmanité a nabízí celou škálu rozdílných pohybů, přístupů k samotné činnosti a samo sebou prostředí. Proto preferovat jednu oblast skal nebo horstva před druhým je pro mne jako rozmělňování lásky. Každý zážitek, dokonce každý kout světa, který jsem navštívil, má v mé hlavě své místo. Hierarchii prožitků včetně upřednostnění sestavit neumím a upřímně ani nechci. Spíše než katalogizování předchozího času se soustředím a těším na nový, který již čeká za rohem.

Ve své lezecké kariéře jste již vyzkoušel i sólový výstup. Co prožívá člověk, který se ocitne naprosto sám vysoko v horách? Chyběla vám společnost?

Sám sebe bych označil za společenského tvora, i když množství lidí mne za určitý čas utahá a nechci pak nikoho vidět, tak odstřihnout se na delší dobu s tím, že ze mne bude poustevník, v sobě rozhodně nemám. Sólo výstupy u mne vyústily z momentálního psychického rozpoložení, podmíněné i nedostatkem parťáků v danou chvíli. Pakliže se budu soustředit na pocity při osamocení, tak nevidím žádný jiný rozdíl než v tom, že jste sám jak na komunikaci, tak i na práci, kterou musíte při výstupu odvést. Strach nesmí být větší než při normálním výstupu, jinak si koledujete o zásadní průšvih, že vás strach ovládne a paralyzuje. Jsem ale jednoznačně pro souznění s druhým nebo druhou a dělit se o společné zážitky. Totéž se týče i běžného života.

V roce 2004 jste podstoupil první pokus o vylezení na horu Talung. Letos jste se k tomu vrátil. Co vás k tomu přimělo?

Takových podobných cílů jako Talung mám rozděláno po světě hned několik. Návraty k nim je umocnění touhy dokončit smysluplný projekt a uspět tam, kde jsem před tím pohořel.

Chůze je pro mne za trest, ale jak se tam mám jinak dostat...
Chůze je pro mne za trest, ale jak se tam mám jinak dostat…

Jak vypadá příprava na tak náročnou expedici? A jak dlouho trvá?

Příprava po stránce organizační je dána finanční náročností akce. Shánění peněz je proces, který může započít mnoho měsíců před samotným odletem. Samotné vyřizování povolení, sehnání nosičů, poslání karga, zajištění přepravy je již pouhá rutina, která nezabere více času jak půl měsíce. Po stránce fyzické se jedná o celoroční cílenou přípravu. Připodobnil bych to otázce, kterou byste položili Jendovi Železnému, zda se před MS připravoval oštěpem, nebo ho měl ve skříni. Je jasné, že se připravoval a tvrdě.

Totéž probíhá i u nás – cílená příprava, pokud chceme něčeho kvalitního dosáhnout. Další specifický trénink je budování psychické odolnosti, která je souběžnou významnou složkou při výstupu. V reálu to vypadá asi takto, nejlépe běháním nabrat vytrvalost, samotným lezením technickou dovednost, jak na skalách, tak na ledech a v neposlední řadě v kombinovaném terénu neboli v mixech. Psychickou resistenci je třeba trápit ve špatně zajištěných cestách a u některých věcí nezbývá, než je tak zvaně ujezdit, kde soubor zážitků vám dává odpovědi na nestandardní nové situace.

Pro výstup jste zvolil alpský styl, bez nosičů, jen se základním vybavením. Proč? Je vám tento styl bližší?

Alpský styl má v sobě zábavnost právě tím, že jste odkázáni sami na sebe, bez zadních vrátek a okolní podpory. Všechna rozhodnutí jsou čistě na vás a nesete za ně přímé důsledky. Nehledě na fakt, že po sportovní stránce se jedná o nejčistší a nejhodnotnější výkon, kterým můžete horu nebo cestu v horách zdolat.

Na lifting není čas, aspoň do času...
Na lifting není čas, aspoň do času…

Určitě jste měl po roce 2004 představu, jaká dřina vás ještě čeká. I přesto jste do toho však šel znovu. S čím vším jste se musel vypořádat?

Na kopec jsem se moc těšil, a že bych se s něčím vyrovnával před odletem krom financí, tak upřímně o ničem takovém nevím. No a pod kopcem, už vše probíhalo ruku v ruce s osudem.

Jaký okamžik byl pro vás během cesty nejhorší? A kdy jste si naopak řekl, že to opravdu stálo za to?

Ten moment zoufání přichází pokaždé, když mne atakuje fyzické vyčerpání s psychickou únavou. Žádný rozdíl oproti předchozím výpravám v tomto směru nebyl. A o tom, že stojí za to lézt, tak o tomto bodě zatím nepochybuji.

Co vám blesklo hlavou, když jste vystoupil na vrchol? Dostavil se pocit vítězství, nebo jste si na něj musel počkat až do základního tábora?

Na vršku je „prd“ a k tomu na vás čeká ještě dost často opomíjený a podceňovaný sestup. Jediné z čeho jsem měl upřímnou radost, že nikam dál už nemusím. Klid a vychutnání si úspěchu přichází většinou s delším odstupem, až se zážitky usadí na dně a silné emoce již povadnou.

Lezení po ledu, je dřina, mootónost, sebekontrola s nepřetržitými obavami, jesli ta zmrzlá hmota udrží to vaše tělo...
Lezení po ledu je dřina, monotónnost, sebekontrola s nepřetržitými obavami, jestli ta zmrzlá hmota udrží to vaše tělo…

Musel jste se někdy po cestě potýkat s opravdu velkými omrzlinami? Nebo jinými problémy?

Díky bohu u sebe ne. A u ostatních, kteří neměli takové štěstí, ano, tak je raději nezařazuji do hitparády vzpomínek.

Nemáte například strach, že byste někdy mohl opravdu o nějaký prst přijít?

Třeba přijít o hlavu… Tak s takovými strašáky rozhodně neusínám a ani se s nimi nebudím.

Můžete výpravu na Talung srovnat s nějakou svou dřívější expedicí?

Jasně že se dá srovnat. Třeba takto: „Byl to kopec, byla tam zima, měl jsem toho dost a byla to paráda.“ Jinak každý výstup má své specifické a nezastupitelné místo. Totéž platí i o Talungu.

Co plánujete do příštích let? Hodláte dál pokračovat v prozkoumávání Himálaje?

Hodně štěstí „zdravííí“… Co se týče hledání nových směrů, tak Himálaj má určitě mnoho krásných koutů, ale také není jediným horstvem světa.

Zdroj všech fotografií: archiv Marka Holečka


Poznámka: Článek zveřejněn na webu http://generace21.cz/...

Rubrika: 
Štítky: 

Komentáře

Ahoj Marku, myslím, že by si sa mal už konečne zamerať na juhozápadnú stenu Everestu a vyliezť ju sólo, všetko ostatné ti potom bude pripadať jednoduchšie. Teda v prípade dobrého počasia .... Vieš, ako to myslím, opačný postup - nie od najľahšieho po najťažšie, ale obrátene ....

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML