Sponzoři...

Jste zde

Kyrgyzstán - Otakar Vašek

Kyrgyzstán
text: Otakar Vašek
foto: Otakar Vašek, David Šťastný

Kyrg_mapa.jpg

Letiště Manas ve čtyři hodiny ráno je nejospalejší místo na zeměkouli. Je začátek července a naše tříčlenná lezecká expedice právě dorazila do Kyrgyzstánu. Jsme na začátku měsíční dobrodružné cesty, do údolí Ak-Su v Batkenské oblasti v jihozápadním cípu země, do zapomenutého konce světa na pomezí Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu, do senzitivní oblasti, kde enklávy Tádžiků a Uzbeků uprostřed Kyrgyzstánu připomínají éru Stalinovy národnostní politiky, do země nikoho, kudy vedou stezky pašeráků drog z Afghánistánu do Evropy. A do údolí, lemovaných žulovými stěnami, kde jsme se chtěli pokusit o prvovýstup jednou z nich.


Pik Sleshova - údolí Ak-Su

Dva opilý Rusové, kteří přiletěli z Moskvy stejným letadlem jsou jediným obveselením fronty, čekající na odbavení. Chvíli si nás prohlíželi a pak se zmohli na jedinou udivenou otázku, „Why Kyrgyzstan?“ Naštěstí nečekali žádnou odpověď a věnovali se dalším cestujícím. Skupina amerických vojáků je jedinou známkou toho, že země je vstupní branou do nestabilního regionu. Leckoho přítomnost amerických vojáků v postsovětské republice překvapí. Místní vláda ovšem dělá vše, aby přilákala zahraniční turisty. Kyrgyzstán je často nazýván Švýcarskem Střední Asie a je turisticky nejnavštěvovanější zemí z pětice středoasijských zemí. Jižní soused - Tádžikistán, donedávna zmítaný vyhlazovací občanskou válkou - je naopak nejdivočejší zemí z bývalé SSSR. Kromě toho sousedí z Afghánistánem, odkud vede drogová cesta přes Kyrgyzstán a Uzbekistán do Ruska a Evropy. Navíc je sídlem separatistických skupin o nichž ještě bude řeč. Z těchto důvodů povolila kyrgyzská vláda americkou vojenskou základnu v zemi.

Po odbavení bloumáme čtyři hodiny po letišti a čekáme na další let. Našim dalším cílem je druhé největší město Osh, ležící v jihozápadní části země. Rozdíl mezi Bisthekem a Oshem je markantní. Bisthek připomíná infrastrukturou kterékoliv provinční město v Evropě. Kromě Kyrgyzů zde žije i početná ruská komunita. Přesto že po vyhlášení samostatnosti státu došlo k odchodu mnoha Rusů ze země a vytvoření čistě kyrgyzské samosprávy bez vlivu ruské menšiny, používaným jazykem i mezi Kyrgyzi je ruština.

Osh je to druhé největší město Kyrgyzstánu a administrativní centrum jižní, silně islamizované části země. Je základnou a výchozím bodem pro trekaře a horolezce, směřující na Pamír, k tádžicko-kyrgyzské hranici i k přechodu Irkeshtam - hranicí do Číny. Z demografického hlediska je město poněkud schizofrenní. Přestože se jedná o jedno z hlavních center země, dominantní národnostní skupinu zde tvoří Uzbeci. Tato situace je pozůstatkem Stalinovi drakonické národnostní politiky, která měla za následek krvavé národnostní nepokoje v roce 1990 při nichž zahynulo několik stovek obyvatel. Kromě Uzbeků a Kyrgyzů zde žije i tádžická komunita. Z architektonického hlediska je Osh poměrně nezajímavý a 1-2 dny pobytu stačí k návštěvě všech místních zajímavostí . Nejzajímavější a nejznámější je bazar, největší ve Střední Asii. Místem, na které vás místní upozorní je Trůn Sulejmana - posvátné místo muslimských poutníků - skála viditelná z kteréhokoliv místa ve městě.

Pobytem v Oshi končí turistický komfort v podobě hotelu, restaurací s chlazeným pivem a jakous takous infrastrukturou. Vyrážíme do míst, kterým je v Lonnely planet věnována pouze věta, že průjezd přes multietnická území je natolik komplikovaný, že se pro návštěvu nedoporučuje. Silnice z Oshe do Batkenu vede přes uzbecké enklávy. Při jejich přejezdu jste v moci vojáků, kteří na základě úplatku rozhodují, zda vás nechají přejet. Je tedy potřeba počítat s nějakými výdaji navíc a obrnit se trpělivostí, protože oni nikam nespěchají, vy ano. Že začíná období improvizace jsme pochopili hned ráno při odjezdu. Místo slibovaného gruzaviku, schopného dovézt nás všemi off road stezkami na nás čeká starý dobrý žigulik, který ovšem stěží může opustit silnici. Tři padesátikilové pytle rozdělíme spravedlivě mezi kufr, střechu a pod nohy a razíme. Našim šoférem je starší Uzbek jménem Achmadžán. Vypráví, jak byl za SSSR ředitelem, nyní je nezaměstnaný a příležitostně vozí turisty, převážně pod Pik Lenina. Přestože bylo přes 40° C a my se potili v kraťasech, Achmadžán celou cestu absolvoval v obleku a v kravatě. Po dvou hodinách přijíždíme k první uzbecké enklávě. Zatímco kyrgyzským vojákům stačilo 90 somů (90 Kč) a výtisk Leo, Uzbeci jsou chamtivější. Chtějí za každého 100 dolarů. Po dvou hodinách čekání a dohadování ( oni čekají a my se dohadujeme) otáčíme žigula a vracíme se zpět do Kyrgyzstánu. Kyrgyzové, dosud vděční za Leo nám radí cestu, jak objet enklávu. Průjezd neutěšenou polopouští , tvoří prašná cesta přes výmoly, které dle našeho názoru žigulik nemůže přejet a vede velkou oklikou pro změnu po tádžické hranici. Po osmi hodinách dorážíme do Batkenu – správního střediska jižního cípu země.

V dobách SSSR byla oblast oblíbenou destinací horolezců z východního bloku. Po rozpadu byly hory z důvodu nedostupnosti navštěvovány velmi sporadicky. V minulých letech byly hory v Batkenské oblasti dějištěm několika incidentů, jejímiž účastníky byly zahraniční turisté. Koncem léta 1999 gerilly IMU ( Islámské hnutí Uzbekistánu) pronikly na území jižního Kyrgyzstánu, obsadily několik vesnic, terorizovaly místní obyvatele a unesly několik policejních důstojníků včetně vysokého důstojníka Ministerstva vnitra a čtyř japonských geologů, pracujících v kyrgyzských horách. Tato rukojmí umožnila IMU klást si podmínky, což také učinily. Kyrgyzský prezident Askar Akayev, budující si pozitivní image na mezinárodní scéně stanovil jasný cíl - zachránit zajaté Japonce. Kyrgyzská armáda začala jednat s vůdcem povstalců Jumou Namangonim o podmínkách propuštění rukojmí. Šlo ovšem pouze o získání času. Dle místních obyvatel, kteří byly v kontaktu s gerrilamy, byla rukojmí přemísťována z místa na místo.Poté, co japonská vláda zhodnotila situaci, Tokio požádalo Bishkek o sjednání částky za osvobození zajatců. Nakonec teroristé dostali požadovanou částku a geologové i generál byli po dvouměsíční anabázi vráceni. Gerrily IMU se úspěšně stáhly na své základny do Tádžikistánu a Afghánistánu a kyrgyzská armáda ohlásila své vítězství. Japonci se vrátili domů s přáním co nejdříve přijet znovu do Kyrgyzstánu.


prvovýstup, stěna Octuber

Nebyl to ovšem poslední negativní zážitek cizinců v kyrgyzských horách. Rok nato zažila batkenská oblast další invazi IMU, toužící zopakovat loňský scénář a jejich úspěch předčil veškerá očekávání. Přes varování kyrgyzské vlády zahraniční horolezci navštívili Batkenskou oblast v létě 2000. Během dvou dnů bylo zajato na třicet lezců z USA, Německa, Ruska, Ukrajiny a Uzbekistánu. Kyrgyzové byli ovšem připravenější a zasadili povstalcům citelné rány. Pohyb povstalců z místa na místo byl díky rukojmím omezen a tak nakonec teméř všechna rukojmí propustili a pokusili se opustit Kyrgyzstán pouze se čtyřmi mladými Američany, jejíchž příběh byl podrobně zdokumentován v médiích, vyšla kniha a byl podepsán kontrakt na film.

Čtveřice lezců, včetně jednoho z nejlepších sportovních lezců v USA Tommyho Caldwella, nastoupila počátkem srpna do jedné ze stěn v údolí Kara-Su. Po zhruba 300 metrech lezení dorazila pod stěnu skupina rebelů a střelbou je donutila k sestupu. Za doprovodu 2 členů IMU pochodovali šest dní. Ve dne se skrývali, pohybovali se pouze v noci. Z počátku byli doprovázeni pátým rukojmím – mladým kyrgyzským vojákem, zajatým o tři dny dříve. Během bojů s armádou byl ovšem voják popraven. Únosci chtěli proniknout přes sedlo na východ ale armáda je donutil k ústupu, takže po pěti dnech se ocitli zpět v Kara-Su. Rukojmí byli doprovázeni již pouze jedním únoscem. Na další události existují dvě verze. Američané podle své verze únosce přemohli a hodili z 500 metrového útesu. Poté se dostali k pozicím Kyrgyzské armády. Odtud byli převezeni do Batkenu, kde je přivítal sám prezident Askar Akayev, který je vlastním letadlem dopravil do Bistheku. O několik měsíců později byl však zadržen islámský rebel, který vypověděl, že on byl ten, kdo hlídal rukojmí a že k útěku došlo poté co usnul vyčerpáním. Toto mělo mediální dohry, kdy Američané byli nařčeni z nafukování událostí a jeden z nich dokonce přijel znovu do Kyrgyzstánu provézt novináře trasou útěku.

V Batkenu trávíme dva na čekáním na příslušná povolení a poté vyrážíme žigulikem přes zapadlé vesnice, o nichž nevíme zda jsou kyrgyzské, uzbecké či tádžické na posledních šedesát kilometrů, které je vůz schopen zdolat. Dále už jsme v moci vojáků, jediné organizované síle v této části země. Vojenská posádka u Voruhu je poslední před vstupem do hor. Mnozí z vojáku zde sloužili v době nedávného konfliktu a vypráví o tom jak teroristé platili za hlavu každého vládního vojáka.

V 11 večer vyrážíme na závěrečnou etapu. V pololeže, polosedě jedeme gazikem s plukovníkem Ženou, velitelem posádky v Kurbace, posledního vojenského postu v zemi. Když vzpomínám na celý výlet a kladu si otázku, kdy jsem se nejvíce bál, tak to bylo při onom nočním off roadu. Cestu tvoří úzká stezka vysoko nad údolím hučící řeky, často přerušovaná nánosy sutě a bahna. X-krát jsem byl přesvědčen, že auto se již musí převrátit a zřítit se 100 metrů do údolí…

V Kurbace jsme ve tři ráno. Přesto nelze odmítnout vojenskou pohostinnost. Žeňa vzbudí půl roty, opeče se maso, na stole se objeví nezbytná vodka a připíjí se na vše možné i nemožné. Rozdíl mezi vojáky v Kurbace a většinou ostatních lidí , které jme potkali v údolí, je ten, že od nás nic nechtějí. Posádka je posledním vojenským bodem před vstupem do údolí, odkud před lety přišli teroristé. Život je tu opravdu spartánský. Žije se v zemljankách a řadový voják se do údolí dostane jednou za dva měsíce. Proto jsou rádi za každé rozptýlení, což tři cvoci co se chtějí škrábat na nějaké stěny určitě jsou.

Zůstáváme zde dva dny pak nakládáme své věci na oslíky a vydáváme se na poslední etapu. Tato část cesty patří k těm příjemnějším. Jsme již relativně vysoko v horách, takže nás už nesužují úmorná vedra, jako v údolí. Cesta ze začátku vede soutěskou podél hučící řeky Ak-su . Čas od času traverzujeme strmý svah po tak úzké stezce, že se strachem pozorujeme oslíky, kdy je náklad převáží a oni nenávratně skončí v dravé řece. Zhruba po dvou hodinách se soutěska rozestoupí a cesta vede přes meruňkové háje vstříc v dálce vyčuhujícím vrcholkům hor. Po celodenním pochodu jsme u cíle. Na paloučku pod žulovými stěnami stavíme stany a domlouváme se s oslíkáři, kdy pro nás mají přijít a stávame se na dva týdny jedinými obyvateli malebného údolí Ak-Su.


stěna Octuber, vlevo Pic Sleshova, kochá se M. Holeček

Údolí Ak-Su (kyrgyzsky Bílá řeka) je jedním z řady v tzv. Pamiro-Alajském pohoří. Levou část údolí ohraničují vrcholy Pik Octuber a Pik Sleshova, pravou část Pik Russia, Pik 100 let ruského křesťanství, Kychzchyla a dominanta Peak 4810. V dálce vyčuhuje zasněžený vršek Pik Pyramijálnyj – nejvyšší kopec v oblasti. Na konci údolí vidíme Pticu - impozantní monument, ke kterému se dá dostat jedině helikoptérou a který dostal své jméno díky tvaru orla s roztaženými křídli.


v dálce Pik Pyramijálnyj, vlevo Ptica


stěna Octuber, kde jsme provedli prvovýstup „Ochtokurova pabeda“ 8+/A4

Téměř třítýdenní pobyt v údolí je střídání dvou etap. První - rekreační - připomíná dovolenou na opuštěném ostrově, druhá – lezecká – galejnické práce. K lezení jsme si vybrali téměř kilometrovou severozápadní stěnu Piku Octuber, kde jsme středem vytvořili novou cestu. Detaily osmidenního pobytu v kolmé žulové zdi zde nebudu popisovat. Pro laiky, odchované literaturou a filmy typu Cliffhanger a Vertical limit musím ovšem podotknout, že k situacím kdy se do kolmé stěny nastupuje s rozběhem a přeskokem 10 metrové trhliny, dělají se shyby na cepínech a lezci se odřezávají z lana pro záchranu kamarádů visících na viklavé skobě, v reálném lezeckém životě nedochází. Je to spíš nekonečná dřina, spočívající v tahání proviantu stěnou, klepání se zimou při jištění, strachy při lezení. Každý večer nad hrncem kaše s rozinkami přemýšlím do které pizzerie doma po návratu půjdu. Kamarádství se zužuje do postraních myšlenek typu už s tím egoistou nikdy nikam nepojedu, už vůbec nikdy nikam nepojedu, leda tak surfovat na Hell. S dosažením vršku obvykle všechny tyto hříšné myšlenky odplynou, člověk se pokochá úchvatnými pohledy z ptačí perspektivy a začne starost jak se dostat se vším harampádím rychle dolů.


leze M. Holeček


David Šťastný


Vrcholové foto - O. Vašek, D. Šťastný, vlevo Peak 4 810 - vpravo Kychzchyla

Do odjezdu nám zbývá ještě týden a ten si užíváme lenošením. Volný čas rozdělujeme mezi povalování se v táboře a čtení haldy knih a občasnými průzkumnými výlety do okolních údolí. V celém údolí Ak-su žije jediná pastevecká rodina. Žijí si v domečku splácaném z hlíny a pasou zhruba stovku krav. Navzájem se navštěvujeme a děláme směnné obchody. Přestože kromě nejstaršího – 75letého - člena rodiny, téměř nemluví rusky, o jiném jazyku ani nemluvě, znají jediné anglické slovo – bartel. Pro pastevce je nezbytnou potřebou lano na uvazování krav. Proto s námi mění lano za jejich domácí produkty – máslo, mléko, smetanu a chléb. Starý pastevec nám vypráví, jak zde v dřívějších dobách byl veliký kolchoz a továrna na těžbu slídy. Dnes je údolí opuštěné, což z našeho pohledu je jeden z důvodů, proč jsme se sem trmáceli.

Náš pobyt v údolí se nachýlil ke konci. Skryté obavy, zda všichni, kdo nám slíbili dopravu zpět dodrží slovo se ukázali liché. Shakir, majitel oslíků dorazil dokonce o den dříve než jsme byli domluveni. Vřelé uvítání v Kurbace bylo trochu utlumeno inspekcí nadřízených orgánu, ale i tak na naší počest zařízli berana a vytáhli skryté zásoby vodky. Druhý den ráno absolvujeme obávaný off road dolů a večer jsme v Batkenu. Po bujaré oslavě na rozloučení s našimi autodopravci ráno s obtížemi komunikujeme, ale po čase se nám podařilo sjednat auto až do Oshe, kam jsme večer dorazili.

Máme ještě čtyři dny do odletu. Zatím co kluci hodlají strávit zbytek pobytu zde, já odlétám do Bistheku o dva dny dříve s plánem strávit je trekkováním po pohoří Ala Archa, vzdáleném dvacet minut jízdy od hlavního města. Před odletem si libujeme, že nám zbylo dostatek peněz, za které můžeme do konce pobytu jíst a pít co hrdlo ráčí. Za tři hodiny to již není pravdou. Po příletu do Bistheku jedu do cestovní agentury, která nám zprostředkovala pobyt. První co mi Jannat oznamuje, když vcházím do dveří je, že během odpoledne ukradli Davidovi v Oshi foťák, pas, peníze a letenku. Zbytek pobytu se mění v závod s časem. Mára všechny peníze co měl dal na úplatky, aby je vůbec nechali odletět do Bistheku. Já zatím volám na českou ambasádu do sousedního Kazachstánu s žádostí o vystavení nového pasu a obíhám zastoupení Aeroflotu kvůli nové letence. Vše se nakonec zdařilo a na Ruzyni vystupujeme všichni se 3 dolary v kapse.


Otík Vašek - autor článku

[Napsal: Otakar Vašek, 2003-xx-xx]


Info:
Článek zveřejněn na stránkách hudysportu…

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML