Sponzoři...

Jste zde

Kopec končí dole

Pro časopis PLAYBOY 1/2 2013 - PEOPLE - DOBRODRUZI

Marek Holeček (1974), kterého odborná média popisují jako „českého horolezce zabývajícího se objevováním nových výstupových směrů v nejvyšších horách světa,“ je pozoruhodný člověk. Himálajské velikány nazývá kopci. Z principu si vybírá nejtěžší možné trasy, nejlépe prvovýstupy. A ne vždy považuje za absolutorium pokoření vrcholu.

Jekyll a Hyde
Jekyll & Hyde
Michal Linhart

Vyplňování tabulek

„Mnozí mě mohou považovat, a podle všeho taky považují za exota. Nemyslím si ale, že bych měl větší problém dostat se běžnými cestami, navíc expedičním způsobem vyznačujícím se postupným lezením a budováním táborů včetně ústupových cest, na všechny osmitisícovky světa. Zařadil bych se tak asi mezi padesát lidí na světě a mohl bych o tom vyprávět na besedách,“ říká se smíchem. Zároveň je z výrazu jeho tváře patrné, že ho tato představa příliš neláká. „Možná kdysi dávno, když se o to, kdo první vyleze na všechny osmitisícovky planety, přetahovali Messner s Kukuczkou. Messner měl úžasné období. Kukuzcka ho předčil kvalitou zdolání hory, skoro ve všech případech se jednalo o prvovýstup.“ Většina dalších pokořitelů všech osmitisícovek pak podle svérázného výkladu Marka Holečka jen vyplňovala tabulky, ve srovnání s legendární dvojicí šel jejich výkon po sportovní stránce dolů. I tento druh horolezců má však podle Marka právo na život a je potřeba si jich vážit. „Jsem přejícný člověk. Proto budu rád, když se do této party zařadí Radek Jaroš, kterému chybí zdolání jediného vrcholu. Jeho způsob lezení mě sice nikdy nenaplňoval tak, jako tomu bylo u Josefa Rakoncaje nebo Leopolda Sulovského, ale přesto před ním za to, co dokázal, smekám.“

Labské pískovce, Čechy
Zajímavé, vyrážím stále do světa a přitom to nejlepší lezení mám doma.
Labské pískovce, Čechy
Pavel Žofka

Proklínaná i nenáviděná

Na základě předchozího textu jsou snáze pochopitelná na první pohled nesrozumitelná slova, která Marek (www.marekholecek.cz) vyřkl po svém letošním návratu z Nanga Parbatu. Spolu se svým partnerem Zdeňkem Hrubým zdolal v rámci expedice Wild Choice Comeback jako první po třech letech obávanou osmitisícovku Nanga Parbat (8126 metrů). Stalo se tak Kinshofferovou cestou z roku 1939. Hlavní cíl však odolal, v jejich případě dokonce podruhé. Oním cílem totiž bylo pokoření vrcholu po zdolání Rupálské stěny. Navíc alpským způsobem, kdy s sebou horolezec tahá na vrchol jediný batoh, jehož hmotnost by neměla překročit osm kilogramů.

Horský seladon čili já
Horský seladon čili já
Himálaj, Nepál

Jen pro lepší pochopení náročnosti výstupu. Na vrchol vede celkem jedenáct cest. Rupálská stěna je jižní stěna deváté nejvyšší hory světa Nanga Parbat neboli Nahé hory. Má převýšení 4600 metrů, což ji činí největší stěnou planety. Rupálská stěna byla v cestě na vrchol zdolána v letech 1965, 1968 a 1970. Nejznámějším se stal především díky filmu Nanga Parbat poslední výstup. Při sestupu poté, co sourozenci Messnerovi úspěšně dobyli vrchol, Günthera Messnera zasypala lavina. Jeho tělo bylo nalezeno až v roce 2005. Bratr Reinhold vzdal po dni marné pátrání, ve stavu totálního vyčerpání ho našli místní obyvatelé a nakonec přišel o sedm prstů na nohou. Den po bratrech Messnerových stanuli na vrcholu Felix Kuen a Peter Scholz. V roce 2005 dobyli Nanga Parbat centrálním pilířem Rupálské stěny Steve House a Vince Anderson. Učinili tak alpským způsobem, jejich výstup je proto ceněn jako jeden z nejhodnotnějších v historii dobývání osmitisícovek.

Hrátky se sněhem a ledem mají různé podoby
Hrátky se sněhem a ledem mají různé podoby. Tento způsob patří k těm méně otřelým.
Hindúkuš, Afghánistán

Do stejné řeky vstoupíš

Marek Holeček spolu se Zdeňkem Hrubým toužili navázat na výkon dvojice House–Anderson. Poprvé to zkoušeli loni. „Je to něco, co se těžko popisuje. Prostě se to musí vidět. Přijedete pod kopec, dole zelená louka plná kytek. Základní kemp ve čtyřech kilometrech nad mořem. Žádný ledovec, jenom se přeběhne hodně úzké ledové plato a začíná stěna,“ popisuje Marek. Bohužel po nezbytné aklimatizaci si Zdeněk zranil ruku. Po úderu kamenem navíc utrpěl bolestivé zranění v oblasti břicha. Po noci strávené v prvním táboře se proto rozhodl pro návrat z výšky 5000 metrů. Marek se odhodlal k sólovému výstupu a jeho snažení skončilo po třech dnech ve výšce 7200 metrů. „Nahoře bylo strašně moc sněhu na ledovém podkladu, každou chvilku se to mohlo utrhnout. Do toho snad šestnáct hodin v kuse sněžilo. Nakonec jsem musel dolů. Bez lana, přes dva kilometry, krok za krokem, zády k údolí. Něco děsivého, na horu to jde rychleji, protože ohyb je přirozený. Slézat pozpátku je čiré zoufalství. V táboře jsem nevěřil, že žiju,“ vysvětluje Marek. O hodnotě jeho počinu vypovídá skutečnost, že hvězdný slovinský horolezec Tomaž Humar (zahynul v roce 2009) se v roce 2005 dostal do výšky 6000 metrů. Z Rupálské stěny ho musel stahovat vrtulník.

Radost, nebo zoufalství
Radost, nebo zoufalství
Hindúkuš, Afghánistán

Po roce vstoupila dvojice Holeček–Hrubý znovu do stejné řeky. Plán jejich operace byl opět, jak jinak, ambiciózní. V rámci aklimatizace hodlali vylézt Nanga Parbat tradiční Kinshofferovou cestou. Při této příležitosti si hodlali v mezích možností připravit zpáteční trasu. Vzhledem k tomu, že permit neboli povolení poskytované pákistánskou stranou v hodnotě 5600 dolarů platí pro dvě cesty, měl následovat několikatýdenní odpočinek. Pak měl přijít další útok na Nanga Parbat, tentokrát Rupálskou stěnou. Přestože se laikovi může zdát být tento postup za hranou, podle profesionálů má své opodstatnění. Červené krvinky zůstanou ve správné formě, člověk vyrazí k druhému pokusu patřičně odpočatý. „Doufal jsem, že na kopec poleze nějaká expedice, takže bude s kým komunikovat. Pak jsme ale dorazili a zjistili, že na celém kopci není absolutně nikdo,“ vzpomíná Marek a vysvětluje důvod. V poslední době se totiž Nanga Parbat „těší“ pověsti hory, na kterou kvůli nadměrnému množství sněhu nikdo nevylezl. „Lidi mají obecně rádi úspěch, lezou s tím, že si nakonec chtějí zamávat z vrcholu. Tento druh horolezců proto Nanga Parbat moc neláká. Jsem opačný případ. Beru to tak, že to nějak dopadne. A pokud nevylezu na vrchol, svět se z toho nezblázní. Kdyby mi šlo jenom o to, dostat se nahoru, pojmu to jako zájezd, najmu si deset Šerpů s kyslíkem, kteří mi prošlapou cestu. Já pak hrdinně vylezu nahoru.“

Autoportrét s názvem Úzkost
Autoportrét s názvem Úzkost. Po sestupu z vrcholu Gasherbrum I. do 7 000 m jsem si uvědomil tu osamělost. Na celém kopci, dokonce všude dokola, nikdo nikde.
Karákóram, Pákistán

Kopec jako ženská

První část původního plánu se dvojici našich horolezců podařilo realizovat během jedenácti dnů, kdy jako první po třech letech „vyběhli“ Kinshoferovou cestou na vrchol Nanga Parbatu. Cestu však zejména v závěrečné části komplikovalo neobyčejné množství sněhu. Na Rupálskou stěnu se tak nakonec opět nedostalo. „Zdeněk po sestupu na rovinu řekl, že se na další výstup necítí, protože přišel o spoustu sil. Takže to bylo na mně. Vzal jsem si nějaký čas na rozmyšlenou a dospěl k přesvědčení, že na sólo výstup tentokrát nemám.

Pokud si člověk není jist tím, že skutečně chce a má na to, je lepší horu nepokoušet,“ říká Marek s tím, že ani dnes svého rozhodnutí nelituje. „Není umění nevrátit se zpátky. Můžu všechny ubezpečit, že kvůli tomu, že jsem nevylezl na horu nejtěžší možnou cestou, se určitě nebudu budit ze spaní. Výzva v podobě výstupu na Nanga Parbat Rupálskou stěnou zůstává. Určitě se nenechám odradit. S kopci je to jako s ženskými. Je potřeba je dobývat. Napoprvé to vyjde jen při velké souhře náhod a člověka to tolik netěší.“

Vrchol jako břit nože
Vrchol jako břit nože. Naše nová diretka Sweeet'65 středem Uparisíny je vzpomínkou na první československou expedici z roku 1965.
Hindúkuš, Afghánistán

Vysílačkou skobu nezatlučeš

Jak už bylo řečeno, je Marek Holeček svérázný muž, který s oblibou staví na hlavu všeobecně zažité představy o horolezectví. Z odborné literatury si cení nejvíc jakési americké ročenky, která každý rok zaznamenává nové a významné výstupy. Mnohdy medializované (zejména je-li účastníkem výpravy celebrita) výstupy v ročence chybějí. Jako příklad toho, že ne vždy záleží na velikosti, rozuměj výšce, uvádí Marek nejvyšší sedmitisícovku Gashebrun III (7952 metrů). Na vrcholu této hory stálo dosud pouhých jedenáct lidí, zatímco na Everest zavítá každý rok v rámci expedicí pět stovek obyvatel naší planety. Neméně zajímavý je i jeho názor na filmy s horolezeckou tematikou. Docela ho baví a mají pozitivní vliv na propagaci sportu. Samotný výkon v nich je ovšem druhořadý. Když jde, jak s oblibou říká, z tlustého do tenkého, dělá člověk všechno pro to, aby přežil. Na filmování nemá v podobných okamžicích čas. Jako vyznavač alpského způsobu lezení považuje vysílačku či satelitní telefon za zbytečnosti. Žádným z přístrojů se nedají zatloukat skoby a v případě skutečného nebezpečí se člověk stejně záchrany nedovolá.

Orlí hnízdo a spi sladce maličký
Orlí hnízdo a spi sladce maličký
Pamíro-Alaj, Kyrgyzstán

Osmitisícovky (zatím zdolal dvě ze čtrnácti – Nanga Parbat a  Gashebrum I) neřadí do kategorie těch, do jejichž zlezení je nutno vložit maximální množství technického umu. Jak tvrdí, u himálajských velikánů je to tak, že čím výš člověk leze, tím méně jde o technickou dovednost. „Nahoře bojujete s kyslíkem, nejde o žádné extrémní lezení, při kterém by člověk někde visel za jednu ruku. Nejsem vytrvalostní atlet, který pouze vyhledává výšky, protože barevné spektrum horského lezení je mnohonásobně širší,“ vysvětluje. Ostatně i svou první osmitisícovku zdolal v roce 2009 jaksi nad plán. Tehdy se pohyboval v okolí a kopec se mu zalíbil. Nakonec se rozhodl pro prvovýstup. Problém spočíval v tom, že v průběhu akce praskly parťákovi žaludeční vředy. Následoval mimořádně komplikovaný sestup, který Zdeněk Hrubý zázračně přežil. „Jednalo se o konec sezony, všechny expedice byly pryč. Měl jsem nějaký časový prostor, takže jsem zavolal do Česka kamarádce meteoroložce Aleně Zárybnické, jak to asi bude vypadat s počasím. Bylo mi řečeno, že by to mělo být pár dní slušné. Takže jsem si vzal batoh a kopec vyběhl i přes velké množství sněhu klasickou cestou. V té chvíli mě ale nebralo ani tak to, že jsem byl poprvé v životě na osmitisícovce, ale že jsem dal horu, která se mi líbí. Kromě toho nikde živé duše, jediné stopy ve sněhu byly ty moje.“

13 kg štěstí
Marnost nad marnost, všechny úspěchy jsou proti tomu jen vzduch a nic nedokáže převážit těch 13 kg štěstí
Praha

Mistr extrémních sestupů

Při debatách s Markem Holečkem často zaznívá slovní spojení „něco předvést.“ V jeho chápání horolezectví se jedná o snahu hledat nové cesty. Nebo alespoň zopakovat trasu, kterou někdo předtím absolvoval expedičně, jeho tolik oblíbeným alpským stylem. Jak dál tvrdí, mnohdy se může stát, že ve velehorách „něco předvedete“, aniž dobudete vrchol. Naopak zdolání všech osmitisícovek s pomocí kyslíku a Šerpů lze podle Markova názoru dosáhnout, a nemusíte „nic předvést“.

V horolezecké komunitě o sobě Marek prohlašuje, že je „mistrem světa“ extrémních sestupů. Tato charakteristika vlastní osoby ho evidentně těší. „V našem sportu je pochopitelně důležité se někam dostat, ale ještě důležitější je návrat. Kopec nekončí nahoře, ale dole, kde člověk konstatuje, že disponuje a pohybuje všemi končetinami,“ říká Marek. Zároveň dodává, že jeho problémy v horách jsou důsledkem životní filozofie. Ta vychází z názoru, že je docela mladý na to, aby opakoval věci, které dokázal někdo před ním. „Přestože mám šedesátiprocentní úspěšnost z 22 výprav, před začátkem každé z nich je mi jasné, že to nepůjde jako nůž máslem. Neprobádané cesty se navíc vyznačují tím, že problémy se v nich najednou začnou násobit. Člověk si tam musí třeba během hodně krátkého časového období vybrat ze všech špatných variant tu nejrozumnější. Lezení není atletika, kdy najednou ucítíte, že vás tahá sval, takže to necháte na jindy. Případný úprk z kopce bývá spojen s bojem o život, přičemž psychika pracuje na plné obrátky. Přestože se v některých případech sen o vrcholu rozplyne jako pára nad hrncem, nemluvím o prohře. Prohrává jenom ten, kdo nenajde novou chuť popasovat se s výzvou.“

Hledání ztraceného času
Gasherbrumské plató a hledání ztraceného času
Karákóram, Pákistán

Strach jako indikátor

V jednom z rozhovorů Marek přiznal, že nenáviděná a zároveň proklínaná Rupálská stěna v něm vyvolává divoké sny. A když si k tomu připočte nevyzpytatelné počasí, má v sobě malou dušičku. Jak dál tvrdí, každý úspěch, za který lze v mnoha případech považovat přežití, je založen na strachu a pokoře. Strach považuje za indikátor toho, že něco běží. „Každá expedice má spoustu otázek, na které neznám odpovědi. Příroda je nevyzpytatelná, během několika mála vteřin dokáže nadělit neskutečné věci,“ dodává. Dalším předpokladem úspěchu je pak kombinace dovedností a štěstí. Percentuální podíl nelze jednoznačně určit. Štěstí lze ovšem jít naproti.

Jak už bylo napsáno v úvodu, je Marek charakterizován jako český horolezec, který se zabývá objevováním nových prvovýstupových směrů. Má otázka, zdali lze v dobách, kdy bylo všechno dobyto, ještě něco objevit, ho pobavila. Dostalo se mi odpovědi, že jen v Číně je doposud nezlezeno šedesát vrcholů ve výškách od 5000 do 7000 metrů. K tomu Bhútán, Nepál, Pákistán, Indie… Motivace je spousta.


Obálka časopisu Playboy
Obálka časopisu Playboy

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML