Sponzoři...

Jste zde

Jen neslyšitelný vzdech a byl konec

LIDOVÉ NOVINY - SPORT, Úterý 12. srpna 2014
SERIÁL LN POHNUTÉ OSUDY - Zdeněk Hrubý před rokem zahynul ve stěně Gašerbrumu I

Z jeho náznaků se dalo pochopit, že do vysokých hor mířil nejspíš naposledy v životě. Přece jen - ve stěně jedenácté nejvyšší hory světa Gašerbrum I měl Zdeněk Hrubý loni oslavit již 57. narozeniny. Jenže se jich nedočkal. Jeden z nejuznávanějších českých horolezců, věčně dobře naladěný a vzdělaný chlapík, svůj život zakončil pod jihozápadní stěnou karákóramského obra.

VÁCLAV CIBULA


Zdeněk Hrubý
Zdeněk Hrubý

Zdeněk Hrubý

(9. srpna 1956 - 8. srpna 2013)

  • Šéf horolezeckého svazu patřil mezi nejúspěšnější české lezce. V letech i 1994 až 2012 vylezl na osm osmitisícovek.
  • V roce 2004 byl oceněn za výstup na Šiša Pangmu alpským stylem cenou Výstup roku.
  • Za záchranu tří horolezců na Dhaulágiri byl společně s Radkem Jarošem v roce 2009 vyznamenán českým olympijským výborem cenou Fair play. O rok později získal toto prestižní ocenění' také od Mezinárodního olympijského výboru.
  • Před rokem zemřel v jihozápadní stěně Gašerbrumu I (8068 m), kde se pokoušel společně s Markem Holečkem o prvovýstup. Při sestupu udělal při slaňování technickou chybu a zřítil se.
  • V civilním životě působil jako náměstek ministra financí. Byl předsedou dozorčí rady ČEZ, členem prezidia Fondu národního majetku, stát zastupoval v představenstvu českého Telecomu, českých aerolinií a Sokolovské uhelné.
  • Zůstala po něm manželka Olga, syn Adam Kristián a dcera Julie.

Den před narozeninami draze zaplatil za technickou chybu. Nezacvakl správně karabinu a zřítil se do kilometrové hloubky. „Zdenda nestačil ani nic zakřičet,“ vyprávěl tehdy jeho kolega ve stěně Marek Holeček. Elitní český lezec, který v horách vyhledává především extrémně těžké cesty, většinou dosud nikým nezlezené.

„Snad jediný metr či dva ode mne vydal jen takřka neslyšitelný vzdech. Vzápětí cosi lehce zašustilo a já jen viděl, jak letí dolů…,“ dodal.

Gašerbrum I lákal tyhle dva chlapy pěkných pár let. Přestože se Holeček narodil v čase, kdy Hrubý již vstoupil mezi plnoleté, náramně si rozuměli. Lidsky i v názorech na lezení.

Hrubý na vrchol Gašerbrumu I již jednou, v roce 1997, vylezl. Jenže pak s Holečkem začali dumat o jihozápadní stěně. Tedy trase, kterou dosud nikdo nezvládl.

První jejích pokus před pěti lety ale skončil málem tragicky. Hrubému v exponovaném terénu praskly žaludeční vředy a návrat dolů děsivou stěnou se nejevil jako příliš reálný. Holeček ho ale tehdy dokázal snad až nepochopitelně dolů stáhnout. Přestože oba věděli, že šance na přežití nenabízí příliš vábná procenta.

I proto Hrubý posílal kolegu zprvu samotného do bezpečí. Aby přežil alespoň jeden. Jenže Holeček kamaráda neopustil a dokázal takřka nemožné. „Marek mi tehdy jednoznačně zachránil život. Nebýt jeho asistence, dolů bych se nikdy nedostal,“ věděl Hrubý moc dobře.

A jak si horolezci za podobné počiny děkují?

„Po návratu do Prahy mi dal na památku dřevěnou sošku, kterou dostal kdysi v argentinském pralese od misionářů,“ usmívá se Holeček. „Řekl mi jen - díky ty vole - a dál jsme věc neřešili.“

Svého času jezdil Hrubý často do vysokých hor s Radkem Jarošem. Na Dhaulágiri kdysi v osmitisícové výšce na moment ztratil koncentraci a špatně zasekl cepín. „Letěl jsem po svahu dolů, ale naštěstí se mi podařilo o sto metrů níže zastavit,“ ulevoval si tenkrát.

Během zmíněné výpravy stačili navíc s Jarošem zachránit životy dvěma polským a jednomu španělskému horolezci, za což později převzali vyznamenání od Českého olympijského výboru - cenu Fair play. O rok později získali obdobné prestižní ocenění také od Mezinárodního olympijského výboru.

Sběr osmitisícovek ho nelákal

Hrubý stihl vylézt na osm ze čtrnácti osmitisícovek, ale často povídal, že sběr jejich vrcholů ho příliš neláká. „Nevidím v tom žádný půvab. V dobách Messnera a Kukuczky to jistě silná myšlenka byla, protože právě tihle dva se o tuhle úžasnou sbírku snažili,“ vysvětloval. „Pro mě jsou ale důležitější hory a lezení než statistiky. Speciálně miluju takovou zvláštní poezii hor.“

Loni na jaře s Holečkem udivili prvovýstupem alpským stylem na sedmitisícovém Talungu.

Po krátkém odpočinku pak zamířili odvážně znovu na Gašerbrum I. A opět na jihozápadní stěnu, z níž před léty jakoby zázrakem živí vycouvali. Aklimatizace se jim vydařila náramně, jenže později se ukázalo, že Hrubý se v optimální formě nenacházel. Po vyčerpávajícím výstupu na Talung se jeho tělo zřejmě nedokázalo přece jen stoprocentně zotavit. Proto se již při prvním bivaku rozhodli, že druhý den sestoupí. Naprosto racionálně si řekli - hele, letos to tam není.

„Pokračování ve výstupu by znamenalo hazard se životem,“ povídal tehdy Holeček. „Co hazard, cesta nahoru by znamenala jistotu, že se už nevrátíme.“

Jenže cestou dolů se museli dostat přes kilometr dlouhou ledovou stěnu se sklonem místy až 70 stupňů. Toho roku navíc na Gašerbrumu vzhledem k poměrně suchému období neleželo tolik sněhu jako obvykle. Zůstal jen víceméně starý, tvrdý led. Na němž noha neměla potřebnou oporu. Takže člověk se ve zmíněném terénu nadřel mnohem víc.

Do stěny se navíc otočilo slunce, takže kolem začaly padat kameny. Situace nikterak příjemná a tlak na oba horolezce rychle rostl. A pak se náhle přihlásil zlomek nepozornosti, jenž se změnil ve fatální průšvih. Hrubého tělo padalo nenávratně do hlubin.

„Už po Talungu jsme doma věděli, že by na Gašerbrum neměl jet,“ vypráví Hrubého manželka Olga. Jenže nikdo z jeho kamarádů a známých mu neřekl kašli na to v tvým věku. Buď pokornej. Máte za sebou Talung, necpi se znova na ten Gašerbrum. Možná kdyby tyhle názory slyšel z více úst, chytil by se za nos. Jenže Zdeněk si hrozně věřil a měl obrovskou hrdost, snad až vzpupnost, postavit se osudu. Docela mě teď mrzí, že jsme si doma neřekli, že třeba budeme i stávkovat, jen aby tam neodletěl.“

Jako když vyloupíte banku

Olga Hrubá situaci, v níž se ocitl její manžel, přirovnala zajímavě k loupeži v bance: „Připadalo mi to stejné, jako když vyloupíte banku, nacpete peníze do pytlů, ale je vám to málo. Takže druhý den zamíříte na další banku… Jistě, Zdeněk byl v dobré formě, ale tahle hora ho už jednou nepřijala. Já jsem dost pověrčivá, a když mu tam před pěti roky praskly žaludeční vředy, tak jsem to považovala za jakési osudové znamení. Na tohle já velmi věřím, Zdeněk ale nikoliv…“

Marek Holeček s manželkou Hrubého na podobné téma několikrát hovořil, ale dodnes je zcela jasně přesvědčený, že na prvovýstup jihozápadní stěnou jednoznačně měli: „Kdybych si to nemyslel, sám bych se posílal do rizika. Přece bychom nešli do předem prohraného boje! To je pro normálně myslícího člověka naprosto neuchopitelné, ne? Pokusit se lézt cestou, o níž si myslíme, že nemáme šanci, je totální nesmysl.“

Holeček si i přesně vybavuje, jak Hrubý zvládl brilantně aklimatizační výstup. „Neobjevil se sebemenší náznak problémů. Zdeněk na tuhle cestu fakt bez diskusí měl. Když mu pak ale při výstupu trochu zahaprovala fyzická kondice, v sebereflexi rozumně vyhlásil, že se jde dolů. A že se pak stalo to neštěstí? Tahle věc se může v horách přihodil kdykoliv. A nejen v horách samozřejmě. Skutečně si nemyslím, že by měl Zdeněk sebemenší pochybnost o tom, že výstup zvládneme.“

Poté co Hrubý vypadl ze stěny, se Holeček ocitl v naprosto zoufalé situaci, protože do hlubiny sletěl i veškerý lezecký materiál. „Najednou jsem zůstal ve stěně sám. Bez kamaráda, jako flusanec na zdi,“ vykládal pro LN před rokem. „Navíc bez reálné šance dostat se dolů.“

Pak začal zvolna slézat. Pomalu, obezřetně, krok za krokem. Nekonečné hodiny se nahlas povzbuzoval, že situaci zvládne, přičemž kolem něj svištěly kameny. „Že jsem se nakonec vrátil, považuju za obrovské štěstí, snad až náhodu,“ vrací se k hrůzným prožitkům ve stěně Gašerbrumu.

Paní Olga připouští, že těch dvanáct měsíců od tragédie přece jen alespoň lehce pomohlo zahladit nejtěžší smutek:
„O Zdeňkovi doma mluvíme každou chvíli a připomínáme si hlavně veselé chvíle, které jsme společně prožili. Byla s ním náramná legrace, ani náhodou jsme se nenudili. Řekla bych, že byl naprosto nezaměnitelný tvor a všechny nás inspiroval k mnoha úžasným věcem. Člověk naprosto originální. Naučil nás s dětmi spoustu věcí, a jak se tak stává, teprve teď, když už ho nemáme u sebe, nám všem naplno dochází, co všechno a hlavně koho jsme ztratili…“

Nevěděl, že se stane dědou

Olga Hrubá k horolezectví kdysi také přilnula. Ostatně s manželem vylezla třeba i na Elbrus.

„Horským dobrodružstvím jsem se sice nevyhýbala, jenže já nesnáším zimu, takže jsem se Zdeňkem do Himálaje lézt nikdy nejela. Tohle už by bylo nad moje možnosti. Ale na trek jsme se společně do Nepálu vydali.“

Od neštěstí na Gašerbrumu dnes uplynul přesně rok a čtyři dny. Paní Olga společně s dcerou a vnučkou se proto v minulých dnech vydaly na horolezecký hřbitov u Hrubé Skály zapálit svíčku na památku tohohle rovného chlapa.

Když se Hrubý z Gašerbrumu zřítil, jeho dcera Julie už byla ve třetím měsíci těhotenství. Jenže o tom zpočátku raději nikomu mu říkat nechtěla. „Tak se Zdeněk bohužel už nikdy nedozvěděl, že by se brzy stal dědou Elišky,“ říká paní Olga smutně.

Zatímco Olga Hrubá věří na osudová znamení, Marek Holeček se netají racionálnějším pohledem na svět.

Jihozápadní stěna jedenácté nejvyšší hory světa ho očarovala natolik, že si zřejmě nedá pokoj, dokud se mu tenhle drsný výstup nepodaří dokončit.

Kvůli sobě, ale také kvůli svému kámošovi Zdeňku Hrubému, s nímž v horách prožil nezapomenutelné věci.

„Nevěřím, že by mi hora posílala nějaká znamení,“ říká jasně. „Vždyť je to jen hromada šutrů místy zapadaných sněhem. Odhaduju, že mi tenhle kopec neuteče a zůstane stát na místě…“

Marek Holeček a Zdeněk Hrubý
Marek Holeček a Zdeněk Hrubý

Ta expedice mě bude provázet do konce života

VÁCLAV CIBULA

PRAHA Při vzpomínkách na Zdeňka Hrubého se nechce nořit do depresivního smutku. Marek Holeček (39) si při letmých ohlédnutích za svým kamarádem snaží vybavovat především příjemné chvíle, které spolu ve vysokých horách na laně prožili. „Proč se utápět ve věcech, které už historie napsala a já je nemůžu změnit,“ vysvětluje svoji filozofii.

LN V polovině června mnoho nechybělo a mohl jste po pádu z osmimetrové výšky v Prachovských skalách skončit podobně jako váš někdejší parťák. Jak se daří vaší sdrátované noze, zpevněné několika šrouby?

Daří se mi dobře. Podívejte, někdo se narodí, a než začne mít štěstí, tak se ho drží smůla. Mě se naopak poměrně dlouho štěstí drželo. A že jsem spadl, to se prostě stane. Chtěl jsem se letos na Gašerbrum vrátit, ale rozhodně nejsem zhrzený ani otrávený z toho, že cestu musím odložit. Naopak. Lezu si dál po skalách…

LN … prosím? Vy lezete se sešroubovanou nohou po skalách?

Lékař sice říkal, že mám ležet s nohou nahoru, ale já preferuju svůj přístup k věci… Takže už druhý den po operaci jsem byl ve stěně. Což jsem lékařům samozřejmě neřekl. Rozlámanou nohou se ale skály nedotýkám, takže na laně připomínám spíše kapra mrskajícího se v síti.

LN Jak často si na Zdeňka Hrubého vzpomenete?

Ale to víte, že docela často. Nechci ale v této souvislosti mluvit o nostalgii, spíše si někdy v nějaké situaci třeba řeknu, kdyby tady tak Zdenda byl, tohle by se mu určitě líbilo… Zanechal za sebou hodně silnou stopu, takže na něj i skrze další lidi občas narazím. Vzpomínám ale jen na dobré věci a hezké chvíle, které jsme prožili. Že bych si ale připomínal okamžik jeho pádu, to fakt ne. Historii nezměním a proč si ten určitý čas, který máme ještě před sebou, otravovat špatnými věcmi.

LN Potkáváte se ještě někdy s jeho rodinou?

Občas se s jeho dětmi i s manželkou Olgou vidím. Mám je rád a setkání bývají vždycky příjemná.

LN Když jste se před rokem vrátil z Gašerbrumu, věčně jste musel někde vysvětlovat, co že se tam vlastně přihodilo. Ptají se vás ještě někdy lidé na loňskou expedici?

Je mi jasné, že tohle téma mě bude provázet do konce života. Samozřejmě, že mě to moc netěší, ale na druhou stranu je mnohem lepší se k té věci vyjádřit, než aby ji někdo zkreslil. Jisté je, že smrt bude vždycky přitahovat pozornost.

LN Nenapadlo vás někdy, jestli vám tahle osmitisícovka náhodou neposílá varování? V roce 2009 jste na ní Hrubého s prasklými žaludečními vředy horko těžko dostal do bezpečí, loni skončila výprava tragicky a letos začátkem léta jste si před cestou do pohoří Karákóram zase rozlámal patu…

Nene. Pověrčivý nejsem vůbec. Nemyslím si, že mně hora dává nějaké znamení; vždyť je to jen hromada šutrů a na nich leží sníh. Ano, jde o kouzelný výtvor přírody, ale komunikovat s ní? Tyhle úvahy nechám na jiných. Třeba dálnice Dl je také spojena s lidskými tragédiemi a nenapadne vás, že byste po ní nejel. Tedy přesněji - nesunul se po ní. Ano, mám před sebou tuhle výzvu, ale určitě není limitovaná nějakými příhodami.

LN Pakliže vám tedy bude zdraví sloužit, prvovýstup jihozápadní stěnou Gašerbrumu I si necháte na příští rok?

Kopec nikam neuteče. Předpokládám, že vylézt tuhle cestu letos už nejspíš nikdo nestihne. A kdyby jo, tak se nabízí dalších tisíc krásných kopců, kam by stálo za to se vydat.

Lidové noviny - Sport
Lidové noviny - Sport

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML