Sponzoři...

Jste zde

Jak Češi dobyli Antarktidu

Pro časopis Playboy - Květen 2014 - Rubrika Dobrodruh

Moje babička by sveřepého stoupence prvovýstupů a notorického objevovatele všeho nového Marka Holečka charakterizovala jako člověka, který neví, co by roupama dělal. Na základě znalostí o konání tohoto profesionálního dobrodruha nemám problém se s touto definicí ztotožnit.

TEXT: Petr Bošnakov, FOTO: archiv Marka Holečka

„Během uplynulých šestnácti let jsem absolvoval pětadvacet výprav po celém světě. Kdybych měl vybrat to nejdůležitější, co mi přinesly, byli to lidé, kteří dnes tvoří pilíře mého života.“

Příště snad na Měsíc

Prvovýstupem na vlastními silami objevenou horu Monte Samila v Antarktidě dokončil Marek Holeček a jeho věrní, v tomto případě Vladislavové Nosek a Jošt, na počátku letošního roku horolezeckou trilogii Never Stop Exploring. Skládala se z ojedinělých prvovýstupů na výjimečná místa planety v Nepálu (Talung – 7348 m, květen 2013), Pákistánu (Gasherburn I – 8064 m, září 2013) a Antarktidě (Monte Samila – 1500 m, leden 2014). Výběr cílů je dílem Marka Holečka, který celoživotně převádí do praxe teorii, že s horami je to jako se ženami. Když člověk spatří něco vyzývavého, nejdřív se podívá. A když dojde k závěru, že pohled jaksi přestává stačit, začne dumat nad tím, jak objekt dobýt. Na rozdíl od žen však hory nabízejí přece jen větší možnost realizace prvovýstupů. Vzhledem k tomu, že Marek nikdy nehraje při zdi, rozhodl se pro tři cíle během deseti měsíců. „Vedle toho, že se ve všech třech případech muselo jednat o objevování něčeho nového, každá z hor přinášela výzvu jak v lezení, tak v přístupu,“ konstatuje. Zatímco východní Nepál představuje jakousi šťavnatost a zelenost, nad kterou se tyčí horské velikány, je Pákistán něco jako měsíční krajina. Antarktida je pak kapitola sama pro sebe. „V Nepálu a Pákistánu jsem byl snad osmkrát, na Antarktidu jsem se těšil jako malé dítě. Proto jsem neřešil, že to z finančního hlediska byl docela drahý špás. Když jsem dělal rozpočet na tuto výpravu, nabyl jsem přesvědčení, že budu-li chtít objevit něco ještě finančně náročnějšího, musím se podívat na nějakou horu na Měsíci,“ dodává se smíchem.

Vzhledem k tomu, že u prvovýstupů člověk neví, co čeho vlastně jde, je otázkou, jestli po zdolání cíle nemůže přijít pocit zklamání z nenaplněných představ. „Možné je všechno, ale v mém případě se zatím nic podobného neudálo. Asi je to tím, že v lezení hledám v první řadě zábavu. Samozřejmě, někdy někam vylezu, zeptám se sám sebe, jestli jsem si nemohl vybrat něco, u čeho se nemusí tak trpět. Na tohle nemám odpověď. Ale zklamaný jsem nebyl opravdu nikdy. Každý den v horách pro mě totiž představuje zážitek, který si můžu pokazit jen sám,“ vysvětluje. A přestože si dobře uvědomuje, že každý má svou cenu, lezení na zakázku mu nic neříká. „Jo, kdyby někdo položil na stůl peníze s tím, že si můžu vybrat, byl bych rád. Už mám připravené destinace. Ale lézt na kopec, který mě nebere, to není nic pro mě.“

Já na kamaráda…

Společným jmenovatelem všech dosažených cílů jsou hory. Každý z výstupů ale vyžaduje jiný přístup. U Talungu je to krásná hrana zapíchnutá jako ostrý nůž do nepálského ledovce Yalung. Na severní stěnu, která se stala objektem zájmu našich horolezců, téměř nesvítí slunce, úspěch mise pak záleží na nezbytném štěstí. Výšky do osmi tisíc metrů umožňují člověku uplatnit ve vrcholových pasážích daleko větší atletickou dovednost. S každou stovkou metrů pak lezecké schopnosti ustupují schopnostem vůbec přežít. Mimochodem, za exkluzivní výstup na Talung získala dvojice Marek Holeček – Zdeněk Hrubý nominaci na Zlatý cepín. Je to cena, kterou lze směle přirovnat k nominaci na filmové Oscary či hudební Grammy. U Zdeňka Hrubého se bohužel jedná o nominaci in memoriam. Zkušený horolezec zahynul minulý rok v létě při prvovýstupu na osmitisícový Gasherburn I., o který se pokoušeli právě s Markem.

Směr Antarktida tak nakonec nabrala jen trojice horolezců, konkurz na uvolněné místo se nekonal. „Během uplynulých šestnácti let jsem absolvoval pětadvacet výprav po celém světě. Kdybych měl vybrat to nejdůležitější, co mi přinesly, byli to lidé, kteří dnes tvoří pilíře mého života,“ říká Marek Holeček. Zároveň odmítá představu, že parta tří lidí evokuje možnost přehlasovat původního šéfa, protože každý z jeho společníků patří do kategorie léty a krizovými situacemi „obroušených“ osobností. A vyrazit na výpravu s někým, kdo se z jakéhokoli důvodu nehodí do party, se rovná počátku konce. „Pochopitelně jako snad u každého lidského konání i u nás někdy dojde k verbálnímu konfliktu. Na zásadních věcech se ale všichni shodneme. Na výpravu vyrážíme jako kamarádi, jako kamarádi se taky vracíme. Rozhádanou variantu bych si ani nedovedl představit.“

Poslední město světa

U „neturistického“ pobytu na Antarktidě je potřeba vyřešit řadu formalit. Ve srovnání s tím je vyřizování papírů pro výstup v Himálaji procházka růžovou zahradou. Veškeré nezbytné papíry se řeší přes Švýcarsko. Na druhou stranu, zatímco do velehor „tahá“ výprava o dvou členech kolem tří set kilo, u mise Antarktida to bylo šedesát kilo na hlavu. Nemusel se totiž budovat základní tábor, roli pohyblivého zázemí plnila jachta. Převážnou část výbavy tvoří vedle horolezecké klasiky například skládací solární panely, nabíječky, kamery, satelitní telefony.

Svět, na který jsme zvyklí, končí pro účastníky výprav na Antarktidu v chilském přístavu Puerto Williams neboli v „last city of the world“. Je to inspirující místo, kterému vévodí kdysi dávno ztroskotaná loď zapadlá do bahna. V jejích útrobách se skrývá proslavená a útulná hospoda a bar. Pravda, obě pohostinská zařízení patří do kategorie finančně náročných, ale tak už to v podobných destinacích chodí.

Je třeba říci, že i když všechno na jih od Puerta Williams ztrácí standardy západní civilizace, existuje i v tomto případě hmatatelná výjimka potvrzující pravidlo. Jedná se o velké zaoceánské parníky plné turistů, které Marek trefně charakterizoval jako „zásobníky plné lidí“. „Máte absolutně klidnou krajinu a najednou kolem vás propluje monstrum v podobě sedmipatrové lodi. Na mě to působilo docela depresivně. Zase jsem si musel říct, že na světě neexistují místa, která by se dokázala ubránit náporu naší civilizace.“

Zatímco ve velehorách jde v první řadě o aklimatizaci, v Antarktidě je nezbytné zvyknout si na zimu. Marek je na základě vlastních bohatých zkušeností přesvědčen, že při troše dobré vůle se dá naučit všechno. Sám se prý musí do všeho nutit, ale zatím si vždy dokázal sám před sebou objasnit smysl svého snažení. Věci pak jdou podstatně snáz.

Člověk míní…

Z Jižní Ameriky se naše výprava přepravila do Antarktidy v malé sportovní jachtě dlouhé asi dvacet metrů. O to zajímavější byla cesta rozbouřeným Drakeovým průlivem, který spojuje Ameriku s Jižními Shetlandami. Podle National Geographic se jedná o nejnebezpečnější moře světa. Ledové vlny dosahující výšky deseti metrů nejsou ničím neobvyklým. Pak však přichází na řadu dokonalý obrazový zážitek. Nikdy nezapadající slunce se stará o nekončící a nekonečné světelné efekty. Mezi krami proplouvají velryby, lachtani a pitoreskní tučňáci. Výprava se však nepřijela kochat faunou ledové země, ale vylézt na vrchol. „Spousta lidí si vůbec nedokáže představit, že na Antarktidě nějaké hory jsou. Jejich výška není na první pohled omračující. Uvědomte si ale, že když lezete na horu, která roste přímo z mořské hladiny a zvedá se až k vrcholu, musíte zdolat převýšení 1500 až 2000 metrů. V tomhle směruje to tedy prakticky stejné jako na osmitisícovkách,“ vysvětluje Marek Holeček.

Úvod výpravy na Antarktidě se nesl ve znamení změny původně stanoveného cíle. Tím měla být dvoutisícovka Mt. Foster. Na místě se ale naše trojice shodla, že to není kopec, kvůli kterému vážili cestu na druhý konec světa. Prostě se nedostavil vnitřní impulz nezbytný k zahájení akce. „Laik to asi sotva pochopí. Když třeba člověk přijede do Švýcarska, uvidí Matterhorn a hned si řekne, že je to nádherná hora. Z hlediska lezení to sice není nic světoborného, ale krása hory to přebije,“ uvádí Marek konkrétní příklad. A tak se jachta dala znovu do pohybu ve snaze najít patřičný objekt. Nakonec výprava doplula k hoře, která se tyčila přímo z vody. „Láska na první pohled. Několikrát jsme ji objeli, vymysleli celý plán. Pro klid svědomí jsme ještě pár dnů hledali, i když jsme si říkali, že nic tak hezkého už nejspíš stejně nenajdeme. Jak se ukázalo, měli jsme pravdu.“

Zdolání milé samice

Pokud jde o samotné lezení, nedá se mluvit o speciální polární přípravě. Tato skutečnost je dána zkušeností našich horolezců a nedostatkem času. Před začátkem cesty se tak pracovalo na fyzickém objemu a pilování technických dovedností.

Lezení na Antarktidě přirovnává Marek z technického hlediska ke svým pokusům v Anglii. Nepříliš znalí věci údajně přistupují k výstupům na ostrovní kopce s despektem, ale vlhkost, gulf streamy a jinovatka spolu s teplotami kolem bodu mrazu donutí i zkušené borce sáhnout na samé dno. Na rozdíl od pevninských výstupů se musí horolezec na Antarktidě vyrovnat se dvěma druhy sněhu – na kost zmrzlým nebo pro změnu úplně měkkým. Žádná střední cesta neexistuje. Ve srovnání s himálajskými výstupy tak jde o specifické lezení. „Fakt to nebyla legrace. S výjimkou lezení po skalách jsme museli uplatnit celou řadu dovedností. Docela jsme si to užili,“ hodnotí Marek zpětně výstup. „Ono se to nezdá, ale v praxi se jednalo o čtyřiadvacetihodinový maraton. Během celé doby musí být člověk v bdělém stavu. Mimochodem, při takovém způsobu lezení si prakticky nemůžete ani na chvilku odpočinout, člověk si nemá kam sednout, povyskočit, protáhnout se. Je pravda, že když se něco nepovede, nemusí to být fatální průšvih. Stejně ale hrozí reálná možnost toho, že může dojít k návaznosti, řetězení. Několikrát jsem se během výstupu dostal na hranu. Mozek pak pokaždé reagoval ve smyslu: Maminko, proč? Nenechávej mě tady! Naštěstí se zabývám něčím, co můžu do značné míry ovlivnit, takže reakce včas vymizela.“

Díky úsilí Marka Holečka a jeho parťáků má Česko na Antarktidě „svou“ horu, jejíž název ledacos vypovídá o duševním rozpoložení našich lezců. Na první pohled nepříliš logické Samila se totiž rovná „samice milá“. Jak mi Marek vysvětlil, pošle patřičné údaje kamsi do Anglie a „oni to už někam zanesou“. S oficiálním uznáním pokusu prý nebudou problémy, protože vše bylo řádně zdokumentováno. V podobných případech nemá nikdo sebemenší důvod někoho podezírat z jakýchkoli nekalostí. V první řadě se podobné praktiky mezi horolezci nepěstují. Kromě toho odměnou je dobrý pocit, za který si úspěšný dobyvatel podle Marka nekoupí ani hrnec nudlí.

Někdy příště

Přestože má Marek Holeček, považující sám sebe za čítankový vzor lenosti, před sebou řadu výzev, prožitky z Antarktidy hned tak něco nepřebije. A tak je přesvědčen o tom, že i po deseti letech se mu v souvislosti s mrazákem světa vybaví spektákl barev. Člověk stojí na lodi, pod ním ocelově šedá hladina, na které se nehne ani vlnka. Do toho z moře vyrůstající kopce a slunce, které přináší neobvyklou barvu. V souvislosti s Antarktidou podotýká, že úspěšná expedice se v žádném případě nerovná konci přitažlivosti ledového království, jeho vyškrtnutí ze seznamu oblíbených míst. Takže možná někdy příště.

Před pěti lety se nekorunovaný český král prvovýstupů nechal slyšet, že než zdechne, bude se snažit. Na tom se nic nemění. „Nevidím sebemenší důvod měnit svou životní filozofii. Spočívá v tom, že když je člověk v úzkých, je desetkrát lepší něco dělat než čekat, jak se věci vyvinou. Zatím se, obrazně řečeno, vždycky rozsvítilo slunce a objevil se nějaký paprsek.“


Obálka časopisu Playboy
Obálka časopisu Playboy

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: Archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: Archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: Archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: Archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: Archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: Archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: Archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: Archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: Archiv Marka Holečka

Foto: archiv Marka Holečka
Foto: Archiv Marka Holečka

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML