Sponzoři...

Jste zde

Hora jako ženská

Rozhovor pro Instinkt / text: Petra Pospěchová / foto: archiv Marka Holečka

Na osmitisícovém Gašerbrumu zemřel Marku Holečkovi před dvěma lety parťák. Letos v červenci se na stejnou horu vrací. Co jednoho z nejlepších českých lezců nutí tahat čerta znovu za ocas?


Marku Holečkovi se v lezecké komunitě neřekne jinak než Mára. Neformální verze jména k němu sedí líp: zhmotňuje se v ní jeho nakažlivý krákavý smích, culík světlých vlasů, ze kterého se věčně derou nějaké prameny ven, i nenucený styl, s nímž se tenhle čtyřicátník pouští do rozličných velehorských dobrodružství.

Zatímco mnozí jiní lezci působí mimo skály nenápadně, Máru nemůžete přehlédnout nikde. Chvíli nevydrží v klidu, často a hlasitě se chechtá, dělá legrační grimasy a kromě toho pořád něco vypráví. Baví mě s ním vysedávat u piva a probírat všecko možné, ale vážně nevím, jestli bych takový proud řeči vydržela na několikatýdenní expedici. „Ve stěně toho tolik nenamluvím, tam se omezujeme spíš na provozní záležitosti. Někdy se možná člověk hlasitou řečí snaží přehlušit vnitřní hlas, který říká: ‚Nelez tam, je to blbost! Usiluješ si o vlastní žití. Stojí ti to za to?‘ Večer ve stanu se většinou řeší praktické věci… A prvních čtrnáct dní taky ženské – protože tam najednou nikde kolem nejsou.“

A co když holky kolem jsou – zvedá chlapovi šance, že je špičkový horolezec? „Jestli mu jako stoupá rating? Ale jo: jednak je o něm víc vědět, dělá si jako páv barevnost peří. A lezení konkrétně má výhodu, že jsme braní jako pralesní muži, opravdoví chlapi, zvířátka. Ale popravdě: zvířátka jsou zábavný jen do jistý doby. Není to dlouhodobý ideál. Jsme většinou takoví vyšinutí neolitici. Ve výsledku má hodně lidí, co dobře lezou, rodinný problémy.“

Jako ženské mi tahle teorie dává celkem smysl: svaly, ošlehaný obličej a nebojácné výstupy jsou sexy. Ale dvakrát do roka čekat, až se chlap vrátí z dálek, kde má dost slušnou šanci se zabít, to chce silné nervy i po patnácti letech, co na Máru doma čekává jeho přítelkyně Klára.

Poetický neolitik

Na druhou stranu drsňácká image vyšinutého neolitika ženoucího se stále někam k vrcholku nesedí k faktu, že když Márovi umře kamarád z hor, napíše pro něj básničku a pověsí ji na svůj web. Takhle se během posledních roků loučil se svým letitým přítelem Martinem Trdlou, který loni nepřežil basejumpový seskok z rogala nad Sněžkou. A taky se Zdeňkem Hrubým, s nímž společně dvakrát zkusili vylézt na pákistánskou osmitisícovku Gašerbrum.

Při prvním pokusu v roce 2009 dramaticky sestupovali kvůli parťákovým zdravotním problémům, které gradovaly prasknutím žaludečních vředů. Podruhé se na horu tvořenou šesti rozeklanými vrcholy vydali v roce 2013 a Hrubý se už domů nevrátil. Život ho stála otevřená karabina. Náhoda, technická chyba, jež ve vteřině změnila všechno. „Z jeho úst nevyšla téměř ani hláska, jen šustivá směsice zvuků drhnoucího oblečení o ledovou plochu, která prořízla jinak hrobové ticho hor. Dívám se, jak jeho tělo nabírá rychlost. Ještě dříve, než skončila celá ta hrůza, tak se v hlavě samovolně spustila racionální úvaha: Tak to je konec,“ napsal Mára o zlomovém momentu těsně po návratu.

Sám pak dlouhé hodiny sestupoval dolů až k tělu mrtvého kamaráda. Kolem létaly uvolněné kameny, ve strmém terénu může noha ujet každou chvíli, bylo potřeba se koncentrovat na každý pohyb. „Mezi tím přicházejí vlny lítosti končící křečovitým vzlykáním. Náběh zoufalství nejsem schopný ovládnout, ale po chvilce to vždy dostanu pod kontrolu. Nevím, kolik těch záchvatů bylo, nicméně několikrát jsem slepoval psychiku rozpadlou jak popel na konci ohořelé cigarety.“

Je těžké si představit, co je to za puzení, které člověka táhne na místo, odkud se už dvakrát vrátil a kde zůstal jeho dobrý přítel.

„Vracet se na místo nemusí vždycky znamenat vracet se zpátky – může to být i krok dopředu.

Nechci ostatním dokazovat, že to dokončím. Je to spíš o nějakém hlubším smyslu. Nemůžu zapomenout, co se tam stalo, ale taky mě to nemůže odradit, abych to zkusil znova.“

Hora jako ženská

Jihozápadní stěna Gašerbrumu, kde se neštěstí odehrálo, je impozantní. Z plata ve výšce kolem pěti a půl tisíce metrů nad mořem se strmě zvedá až k vrcholu, který má 8068 metrů. V terénu se střídá holá skála s ledem a sněhem, jednolitá pole se přelévají v nebezpečné trhliny. Přímá linie od úpatí k vrcholu se k vylezení přímo nabízí, ale ještě nikdo tudy nahoru nevyšel. Letos v létě se o to Mára pokusí s všestranným extrémním sportovcem Tomášem Petrečkem.

„Cesta k vrcholu tě okouzlí podobně jako žena. Jdeš kolem ní, zaujme tě nejdřív vizuálně. Líbí se ti, říkáš si, že by stála za hřích, tak o ní začneš něco zjišťovat. Hlavně tě zajímá, kdo a kdy na ní byl. A z toho pak vyjde, jestli má nějaký náboj i pro mě – ochozené chodníky pro mě nejsou, když je panenská, zvedne jí to v mých očích rating. A pak už zjišťuju dál: jak na ni, jak k ní…“

Jihozápadní linie Gašerbrumu je opravdu nádherná už na fotkách. Ale také od pohledu nebezpečná, vzbuzuje respekt a vlastně i hrůzu. „Vyslovený strach nemám z ničeho. Když se dlouhodobě vystavuješ mezním situacím, tak už necítíš, že je něco horší nebo míň hrozné. Člověk si na tenhle pocit prostě zvykne, ví, že dokud dýchá a může se hýbat, tak je to plus minus v pořádku. Je tam jenom switch off těla a za tou hranicí už číhá smrt.“

O strachu se Mára spíš rozhovoří, když přijde řeč na jeho blízké, hlavně dceru Viktorku, kterou vychovává s přítelkyní Klárou. Viktorka je neposedné šídlo a je těžko k uhlídání. „Ale tady vlastně taky nemám strach si obavy připouštět: prostě je vypouštím, nemá smysl se trápit tím, co by se mohlo stát.“

Sedm šroubů v patě

Mára Holeček je mezi lezci vyhlášený jako bytostný optimista. Pozitivní moment dokáže najít snad na čemkoli, z průšvihů se oklepává rychle a řeší je svižně a stručně. Před rokem sletěl ze skály v prachovské oblasti a rozsekal si patu. Spadl z osmi metrů na kámen a skončil s dráty a sedmi šrouby v noze. „Čtyřicet let jsem lezl bez zranění, takže je to vlastně dobrý poměr. A měl jsem navíc kliku: taky jsem si tu patu mohl zarazit až do prdele. Bylo to vlastně logické, člověk asi dává míň pozor na menších skalách, na osmitisícovce je ostražitost vyhnaná na maximum.“

Úraz měl pro Holečka ale i své kouzlo: „Zpomalíš rytmus a můžeš se soustředit na věci, který bys normálně nedělal. Za dva měsíce mi dráty vytáhli, začal jsem běhat. Nejdřív jsem při tom vypadal jako postřelenej jelen, ale za další měsíc už to bylo v pořádku.“

Kvůli rozsekané patě Mára o rok odložil právě expedici na Gašerbrum, tohle už však z paměti vypustil a chechtá se myšlence na kulhavé tréninky v brdských lesích během rekonvalescence. A také se baví představou, že tentokrát bude v lezecké dvojici ten starší. „Jedu s mladším, hezčím, rychlejším. Zvykám si, že už budu ten mentor.“

O svém novém parťákovi na pákistánský výstup Petrečkovi říká, že je rychlonožka, a má radost, že se dali dohromady, i když se nehledali. „Když jde člověk životem, vyzařuje kolem sebe svým konáním jistou energii a ta nachází nějaké odezvy. Nedělal jsem nikdy výběrová řízení na spolulezce, pokaždé ho přivál nějaký šťastný vítr.“ Nikdy se prý nezklamal, naopak u svých parťáků vždycky našel ještě něco navíc, co o nich na začátku nevěděl. „Doufám, že mě to neopustí.“

Bez podpory

Být Holečkovým spolulezcem znamená vyznávat stejný způsob lezení: alpský styl. Což je o poznání odlišná disciplína než expediční přístup, jaký dnes většina lezců na velkých horách využívá: tedy široký tým, zázemí podpůrných táborů a využití fixních lan, která do stěny obvykle natahují šerpové. Někdo používá i kyslíkové bomby, což postup vzhůru také značně ulehčuje.

Nic z toho lezci alpského ražení nevyužívají: prostě si vyhlédnou linii a tou se snaží projít vzhůru s postupnou aklimatizací a vším potřebným na zádech. Zásoby a lezecký materiál se vejdou do padesátilitrového batohu, který váží se vším všudy nějakých čtrnáct kilogramů. Mezi lezci je tento způsob považován za nejčistší formu, jak zdolávat kopce. Právě proto má takový respekt první výstup na K2, který provedl Josef Rakoncaj, a také četné alpské výstupy jihotyrolské superstar Reinholda Messnera.

Kvůli odlišnému přístupu k lezení se Holeček dlouhodobě špičkuje s jiným známým českým lezcem, Radkem Jarošem. Jaroš v roce 2014 výstupem na K2 zkompletoval takzvanou Korunu Himálaje – ostrý štít K2 byl poslední osmitisícovkou, která mu chyběla na seznamu. Kromě hory Šiša Pangma v roce 2004 však vyšel na všechny vrcholy jednotlivých světadílů expedičně.

Na Márovi je vidět, že mu vadí být s Jarošem ve stejném ranku. „Nejde o mediální prostor, peníze nebo slávu. Vadí mi, že veřejnost mezi naším lezením nerozlišuje. Přitom Raďousův přístup je povrchnější. Mě zajímají věci, co mají trvalou hodnotu: ty pronásleduji já. Cestu tvoří nejen výstup samotný, ale i vize a smysl, proč to děláš. Když opakuješ stejnou cestu po někom, a ještě se zázemím týmu, tak je to osobní zářez, ale jakou to má hodnotu obecně?“ Takový výstup je podle Máry jenom číslo v řadě: „Prostě Raďous zvládl Korunu jako čtrnáctý na světě. Nechci, aby to znělo hloupě: ale vždyť už tam před ním byla i ženská. Je to výkon sportovní, to uznávám, ale ne lezecký.“

„Vezmi si generaci před námi, pisatelé té doby, tahouni jako Kukuczka, Messner. Ale když člověku nahoru šerpové vytáhnou lana, materiál, tak je výsměch řadit někoho takového mezi lezecké velikány.“

Touhu chápou všichni

Za hodnotnější než být několikátým v řadě na nějaké slavné osmitisícovce považuje Holeček třeba výstup na nepálskou sedmitisícovku Talung, který s Hrubým provedli v roce 2013. Severozápadním pilířem lezli sedm dní. Měli s sebou jenom osmdesátimetrové lano a čtyři šrouby do ledu, cestou zažili tři pády do trhlin, šest nocí bivakovali v mrňavém stanu.

Fakt, že někteří jeho kolegové stanuli na všech osmitisícovkách, mu nevadí. Na některé vrcholy, třeba na zmíněném Gašerbrumu, ještě pořád vedou neprošlapané cesty. Rád by se vrátil také do Antarktidy, kde má z roku 2014 zářez v podobě prvovýstupu na horu Monte Samila, která se od ledové mořské hladiny zdvihá do výšky patnácti set metrů. „Antarktida pro mě byla neskutečný zážitek: asi jako když jsem poprvé přijel do Himálaje. Bylo to neskutečně intenzivní, tak odlišné od všeho, co jsem do té doby viděl. Překvapilo mě, že ještě ve čtyřiceti se mnou něco takhle zacloumá.“

Mára se v lezení řídí heslem, které nese i jeho dlouhodobý projekt: Never stop exploring. Z hlavy vysype na požádání hned několik nápadů, kam by se ještě chtěl vydat. Stačí si odpočinout po předchozí výpravě a dát dohromady peníze na další.

Sponzoři na lezení se neshánějí tak lehko jako na tenis či atletiku, pro donátory je trochu abstraktní a vzdálené. Holeček se podílí i na filmech o velehorách včetně televizního cyklu České himálajské dobrodružství. A také přednáší veřejnosti a manažerům o svých výpravách i výzvě, kterou hory představují. „Není to tak těžké předat. Naše výpravy jsou jako pivo, co přede mnou stojí: mix věcí, které pochopí každý. Každý ví, jak nepříjemný může být chlad, hlad a nepohodlí. A hlavně, jak důležitá je touha za něčím jít.“


Marek Holeček

  • * 5. listopadu 1974 v Praze
  • vyrůstal v šestém patře na pražském Proseku, na skály se poprvé vydal s tátou v pěti letech
  • na kontě má několik šestitisícovek v Himálaji a Karákóramu a další obtížné výstupy v Patagonii, v Kyrgyzstánu nebo Alpách
  • v roce 2013 si se Zdeňkem Hrubým připsali prvovýstup na pákistánskou sedmitisícovku Talung, o rok později s Vladimírem Noskem a Vladimírem Joštem zvládli prvovýstup jižní stěnou na antarktické Monte Samila
  • tento měsíc se potřetí v životě vydá do jihozápadní stěny osmitisícového Gašerbrumu
  • žije s přítelkyní Klárou, se kterou společně vychovávají pětiletou dceru Viktorku

Hora jako ženská…
VÝZVA. Zdolat osmitisícový vrchol Gašerbrum I novou cestou se pokusí letos v létě horolezec Marek Holeček již potřetí. Předchozí výprava skončila tragicky.

Hora jako ženská…
Marek Holeček

Hora jako ženská…
PŘESPAT se dá různě. Příprava noclehu ve skalách v Patagonii.

Hora jako ženská…
V ANTARKTIDĚ si Mára kromě jiného připsal prvovýstup na 1500 metrů vysoký vrchol Monte Samila na ostrově Anvers.

Hora jako ženská…
KROMĚ VELEHOR míří Holeček i na české skály. V Prachově si před rokem rozdrtil patu. „Čtyřicet let jsem lezl bez zranění. Člověk asi dává míň pozor na menších skalách,“ říká.

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML