Sponzoři...

Jste zde

Expedice Devold TRIPLE NORTH WALLS - V srdci Asie

Čísla v kalendáři se od té doby už mnohokrát přetočily a většina těch, kteří před čtyřicetitřemi lety pomáhali vynést těžké batohy naší první horolezecké expedici údolím Išmurch pod neznámé, ledem pokryté štíty již hoduje ve společnosti Alláhově.
Přesto mám pocit, že tiskařská barva černobílých obrázků, které malebně zachytila závěrka foťáku Vildy Heckela sotva zaschla. Poznávám to, vše je jak z knížky, která zažloutlá časem a tisíckrát prolistovaná odpočívá u mě doma na pracovním stole. Vesnice, krajina a dokonce i tváře. Na první pohled je jasné, že pro zdejší údolí platí jiné zákony než pozemské. Čas se zastavil… Pouze ostré, vrásčité tváře mužů vykreslené na fotkách vystřídaly stejné obličeje jejich synů a do zápisníků přibyl letopočet 2008. Před námi se rozbíhá náš příběh, kde děláme první nesmělé kroky na úpatí stále divokého a tajemného Vachánu.

Vytrženo ze zápisníku

5. září 2008

Zaprášený OffRoad Toyota Surf konečně po třech dnech jízdy zastavil. Pomalu rozplétáme zkroucené, bolavé údy a vylézáme ven. Ten zpropadený pekelný stroj nás s jistotou provezl časem a vyklopil uprostřed něčeho, co se dá nazvat ranný středověk. Jsme tu. Vesnice Išmurch a její prehistoričtí lidé.

6. září 2008

Stává se z nás velice vyhledávaná atrakce a určitě jedna z nejveselejších, kterou za život viděli. Není se čemu divit, když jsme ověšení divnými předměty, mluvíme zvláštní řečí no a vůbec co to máme na sobě za hadry. Prostě hahaha-chychychy velká bžunda. Konečně nějaké rozptýlení uprostřed každodenní tvrdé práce. Nastal čas žní a na polích dozrává zakrslé zlatavé obilí, jedna z mála plodin, která má odvahu v této hornaté půdě vyrůst. Denní režim je přísný. Chvíli před úsvitem celé rodiny s kravkami a osly odcházejí na svá políčka, kde po celý den bojují s hubenou sklizní. Do svých příbytků je vyžene až začátek soumraku. Mezi prací jednotlivě nebo ve skupinkách za námi přicházejí, na chviličku se posadí, vypijí hrníček čaje, něco zažvatlají v nesrozumitelné darijštině a pak zas zmizí. Už vím jak je akvarijní rybce bez známky soukromí. Má to hold chuděra blbý v podstatě jako teď i já. Jinak jsou to milí, hezcí lidé, ale prosím pane Alláhu, ať už vypadneme do kopců.
Sedím v hliněné špeluňce s Honzou plus naši tři kámoši Žebro, Lišin a Tomík. Na zemi u nohou je rozprostřený ubrus a na něm chlebový placky Nan, který namáčíme do zaručeně ekologického jogurtu s všemi možnými „živými“ kulturami  Na oplátku za příkladnou afghánskou pohostinnost platíme každovečerně doslova a do písmene vlastní krví. Z našich těl se stala transfuzní cisterna pro celé zástupy zdejších blech. Přání: „Spi sladce, ať tě blechy štípou celou noc,“ zde dostává hororový rozměr.

7. - 8. září 2008

Jdeme…!!! Krvavá terapie je na chvíli ukončena. Naštěstí nelítostným kusadlům ve vyšších nadmořských polohách zamrzají panty.
Třináct nosičů obložených našimi batohy s malými kmitajícími nožičkami cupitají vzhůru kamenitým korytem ledovcové řeky. Pár studených dravých brodů a jsme na plácku pod ledovcem, který se stane na pár týdnů naším domovem. Koukám vzhůru jak poslední paprsky slunce olizují sněhové nařasení vrcholku severní stěny Uparisíny. Její strmé ledové srázy padající až k ledovci a vypadají jak pečlivě opracovaný diamant zasazený harmonicky do závěru údolí. Úžasná světelná megashow trvá bohužel jen pár minut. Na další si budu muset počkat do zítřka. Nasazuji nazpět vypadlou čelist a v tichosti vzdávám hold přírodě, která si s takovou hravostí a elegancí vše nachystala.
„Tak to je náš cíl Jendo.“
„Panenko starostlivá, no nazdar.“

11. - 12. září 2008

Balíme vše potřené pro lezení a přežití na osm dní. Naštěstí nakoupené červené krvinky z předchozího pobytu v Pakistánu se zázračně udržely v těle. Je nám dobře, jsme aklimatizovaný, nemusíme na nic čekat. Kousek od úpatí stěny stavíme stan na obrovský krychlový šutr vyvyšující se víc než dva metry nad ostatní ledovec. Strategické místo s výhledem na linii, kterou máme v úmyslu pokoušet vylézt. Ráno jen tak nalehko s lezeckým harampádím jdeme pod stěnu dotknout se prvních metrů ledového kluziště. Pouze s malou odlišností od běžného, trčí kolmo k nebi. Natahujeme lano přes zamrzlý výšvih, kde ho necháme do dalšího rána. Malinkaté zpříjemnění pro rychlý nástup do stěny.

13. září 2008

Těsně než dovřu stan, ozve se do zmrzlého rána dunivý rachot padající laviny. Bílá nadílka prolétla naším směrem, kde za chvíli budeme lézt.
„To je první, kterou tady vidíme,“ ujišťujeme se navzájem s Honzou. Náhoda, tak to v horách hold chodí. Nandáváme batohy na záda, ale do zpěvu nám ani jednomu není. Rozhodnuto, jdeme na to.
Dolézáme na konec lan zanechaných z předchozího dne a pokračujeme dál monotónní dřinou zasekávání cepínů a kopání maček do přemrzlého ledového skeletu. Nad našimi hlavami se zlověstně šklebí tisícitunové séraky. Spěcháme co nám síly stačí a terén dovolí. V úzkém skalním hrdlu se nedá nikam schovat. Jestli teď něco spadne, tak máme po žížalkách. I tak prolezení nebezpečného úseku trvá neuvěřitelných několik hodin. Mám pocit, že jsem „zbobkovanej“ až za ušima, ale z nejhoršího snad už budeme venku. Na skalním pilířku zavěšujeme náš bivakovací pytel a rychle mizíme v něm. Vnitřní prostor nedává šanci očím vidět okolní svět a tak se navozuje iluzorně chatrný pocit bezpečí a klidu.
Během noci se pětkrát rozvibruje vzduch s ohlušujícím rámusem padajících séraků. Vše prolétlo deset metrů od nás. Tlaková vlna zahýbala naším šusťákovým domečkem. Jedno vím, dolů mě už nikdo slanit nedonutí. Ústup z kopce je odřízlý, utéct ze stěny prostě nejde. Musíme jedině přes vršek a hotovo.

14. září 2008

Paradoxní ranní opakující se dilema. Vylézt z „ohnusnělého“ zmrzlého spacáku ještě do většího mrazu s vyhlídkou celodenní dřiny, nebo radši zůstat zalezlý. V přeneseném smyslu Sofiinina volba.
Strmá ledová stráň je po ránu obzvláště nepřátelská. Každé zaseknutí cepínu probíhá na třetí nebo čtvrtý pokus, jelikož noční mráz přetvořil ledík v štípající se beton. O nohách nemluvím, protože jsou dokonale ztuhlý a nejeví žádné známky života. Nejspíš máme s Honzíkem za sebou první a asi nejtěžší třetinu stěny, nicméně letmý pohled vzhůru na další kilometr vzbuzuje pocit zoufalství… Člověk to musí brát ale z té lepší stránky, například máme pěkný výhled na okolní kopce. Nebo třeba, při pohledu dolů narůstá hladová propast, která není snad tak nenažraná „svině“, jak vypadá.
Hodiny přeskakují jedna za druhou, přitom styl lezení ani o píď nevybočuje z tupé jednotvárnosti. Stále tlučeme motykami jak hluchý do vrat a k tomu nateklá lýtka jak u krkonošského pošťáka. Napravo od nás spadla další séraková věžička. Evidentně se něco uvolnilo a vše je tím pádem v pohybu. Bez povšimnutí pokračujeme dál, konec konců co s tím naděláme .
„Jendo u toho skalního pilířku dorovnáme poličku až na šutr a s trochou dobré vůle tam narveme vedle sebe dvě zadnice.“
„Panečku to bude posezeníčko,“ slyším odpověď několik metrů nad sebou.
„Zavrtám ještě jeden šroub do ledu a sjedu za tebou.“
„Jo.“
Po hodině úklidových prací máme střechu nad hlavou a můžeme začít rozpouštět sníh na pití. Potom následuje kulinářská instantní specialita zabalená do přebalu s nápisem bramborová kaše s mlékem.
Čtu nahlas: „Pro ještě lepší chuť přidejte máslo, přimíchat bylinky a podušenou papriku nakrájenou na kostky, nebo zelený hrášek. Můžete podávat s uzeným ma…“
„Drž tlamu.“
Surová odpověď mě vytrhne z myšlenkové levitace.

15. září 2008

Děsivá stěna, vůbec nic nedá zadarmo. Ani náznak firnového sněhu, po kterém se dá téměř „utíkat“. Jen led a zas štípavá odskakující tříšť. Stát na hrotech maček je skutečný fyzický trest. Lezeme na podvrcholovým žebírku připomínající ostří nože. Na obě strany pod nohama pekelná, přes patnáctset metrů zející díra, kterou je vidět celou stěnou, až dolů k nástupu z ledovce.
„Krááása coóó,“ křičím dolů na Honzu.
Vylezly okolní štíty, které do té doby nebylo možné vidět. Co kopce, celé pohoří jak na dlani.
„Jó, ještě jednu délku a musíme být nahoře.“
„Snad, kéžby.“
Počasí je nádherné, teplota mírně pod nulou a prakticky bezvětří. Kolem dvanácté dolézám přes malou převěj a za ní se na mě se zubí s pusou od ucha k uchu Honza. Dál není kam.
Před námi leží špičatý pakistánský Hindukůš pokračující přes neviditelnou hranici do Číny a na druhé straně mohutné Lungo s Arianou, včetně dalších vrcholů ztrácející se v dáli hornatého Afghoše. Otáčím hlavu a koukám na hliněné pohoří tádžického Pamíru s malým počtem sněhových čepiček.
„Kurnik, jak se dostaneme dolů?“
„Nó, to zatím netuším,“ odpovídá Honza.
Skutečnost je nestraně spravedlivá, jelikož všechny nabízené varianty vypadají stejně na „prd“.
„Sestoupíme támhle,“ ukazuji cepínem na hřeben, kudy vedla výstupová trasa z šedesátého pátého. Pás sněhu, po kterém se dá na hřebínku lézt, je hodně příkrý s desítkami skalních hupů. Z jedné strany spadající srázy kolmo do pakistánského údolí a z druhé je hradba mohutných převějí uplácaných větrem do nejbizardnějších tvarů.
„To bude na dlouho.“
„Než dolezeme na konec tak se zblázníme,“ odpovídám.
„Máme tak tři hodiny, lezeme, ať ukrojíme kus z té hrůzy.“

16. září 2008

Den zúčtování. Přesto, že nám byl sněhovým pláckem dopřán nevídaný luxus ležet vedle sebe přitulení jak spřízněný bratři, moc z noci síly nepřibylo. Mokrý spacák už tvořil pouze morální útěchu a pod ním jsme se třásli zimou jak drahý psi. Aspoň počasí nám hrálo do karet s modrou oblohou a průzračnou viditelností kamkoliv. Také slunce nedalo na sebe dlouho čekat. Jedna z výhod a nejspíš i poslední, když uvíznete na vršku kopce. Pomalu roztáváme v ranních paprscích a dáváme se do práce.
Těsně před polednem dolézáme na konec nekonečného hřebene. Zde nezbývá než slaňovat přibližně dvěstěpadesát metrů až dolů do rozpukaného ledovce. Pár horkých okamžiků při stahování lana, jestli se někde o skalní výčnělek nesekne, nebo nevezme kámen, který by po přistání na hlavě výrazně znepříjemnil den. Šestnáctá hodina odpolední, tři dny, tři noci a je po všem. Hindúkuš, v domorodé řeči ničitel Indů, nás propustil ze své moci a dovolil prožít úžasný zážitek na jednom ze svých mnoha vršků. Podáváme si ruce a oba dojatí se objímáme.
„Strašný co?“ houknu na Honzu.
„Děsný…“

Cestu jsme nazvali s Honzíkem Sweet 65' (sladký šedesátýpátý), jako vyjádření obdivu našim českým klukům, kteří v pionýrských dobách roku 1965 udělali prvovýstup na Uparisínu a další okolní štíty. Splnil se mi tím dětský sen, jelikož jsem mohl šlápnout do míst, kde moji hrdinové z expedice Hindúkuš prožívali svá úžasná dobrodružství.

Naše expedice DEVOLD TripleNorthWalls odlétá 4. 10. z Kábulského letiště přes Dílí do Nepálského Kátmandů za posledním kopcem téhle výpravy. Až dokončíme přesun, dám vědět z města, o kterém se tvrdí, že pokud z něj rychle neodjedete spokojeně obrostete mechem. Musím říct, že je to pravda jelikož i moje srdce si beznadějně před lety Kátmandů zamilovalo a vždy si tam s chutí zarůstám.

Zatím těbůh

Marek Holeček

Technické data

Kde: Afganistan/Váchán/údolí Ishmurch
Co: Prvovýstup na Kohe Uparisina/6 260 m. n. m., severozápadním zářezem
Název cesty: Sweet 65'
Obtížnost: 1 600 m v ledu WI 5, celkový sklon 70°
Kdy: 13. 9. - 16. 9. 2008, celkem 80 hodin alpským stylem
Kdo: Marek Holeček a Jan Doudlebský

Materiál který jme měli s sebou

  • 2× lana Tendom 75 metrů, průměr 7,8 mm
  • 2× sedáky Tendon (Light)
  • 1× sada friendů RockEmpire (krom dvou velkých)
  • 3× skoba „Véčko“ BlackDiamond, Camp
  • 4× skoba „Nůž“ BlackDiamond, Camp
  • 2× skoba „Dužnik“ BlackDiamond, Camp
  • 1× sada čoků RockEmpire (krom všech velkých)
  • 7× prošité smyčky RockEmpire
  • 2× cepíny, Grivel (Taakoon) a cepíny (Démon)
  • 1× mačky Camp a Raveltik
  • 5× šrouby do ledu Raveltik
  • 2× helma Grivel
  • 2× batoh Bergans (Helium 50 l)
  • 1× bivakovací pytel SirJoseph 700 g
  • 2× spacák SirJoseph (Koteka) 800 g
  • 1× vařič Var II
  • 3× plynové bombičky 250 g propan/butan
  • 1× útočný stan Bergans
  • 1× kempovaní stan RockEmpire (Alpin 3)

Oblečení

  • membranové střečové převleky Klättermusen bunda (Froste) kalhoty (Freke) rukavice (Greppet)
  • kompletní spodní vlněné prádlo Devold (ponožky, kalhoty, tričko, mikina, vložky do rukavic, čepice)
  • péřová bundička Klättermusen (Liv) 290 g
  • boty Lasportiva Honza (Trango Ice), Marek (Evo)
  • hodinky s výškoměrem Suunto (X-lander)
  • brýle Julbo

[Napsal: Marek Holeček, 2008-09-30]

Rubrika: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML