Sponzoři...

Jste zde

Expedice Devold TRIPLE NORTH WALLS - Touching the sky - Dotýkat se nebe

Třetí výpověď a zároveň závěrečná část z expedice DevoldTripleNorthWalls v nepálském Himálaji.

19. 10. 2008 neděle

Odečítám poslední metry do oázy klidu a rozrážím snad už jen silou pohledu létající dveře s naléhavostí vyprahlého poutníka putujícího týdny přes rozpálenou poušť.
„Pivo Miguela… hned teď.“
Po notné chvíli co se mé tělo zhroutilo do vypolštářované sedačky s očima v sloup a při představě blížící se životodárné infuze jazyk polykající jak blázen na prázdno, dodávám: „Namaste Didi.“
Jsem nazpátek v Lukle v boudě vystavěné podle předloh evropských časáků s ambicí vypadat jak rakouská „Hitte“. Její šéfová jinak řečeno „Didina“ je přísně hledící stará obrejlená ježibaba, která řídí nejen blízké okolí a svého muže, ale i tuto lodge s hrdým pojmenováním „Paradise Hotel“.
„Potřeboval bych si zavolat, je to možné?“
„Kam?“
„K nám do Evropy do Čech,“ do prdele jak já se těším.
Začínám vytáčet Klářino číslo na blbafón. Chvíli se nic neděje a slyším je chrčení a praskání. Konečně naběhne tón a po pár vteřinách vyzvánění slyším ten známý andělský hlásek.
„Ano prosím…“
„Kájo, slyšíš mě, tady Marek. Vše je za mnou, letím DOMŮ.“

15. 10. 2008 pár dní časoprostorem na zpět

Batohy nacvičeně a vzorově sbalený pro pět dnů přežití bez náznaku jediného smítka navíc. Dvě těla přesně vyfrézovaný pro nastávající úkol a připravený vyrazit. Jen mysl lehce ztrouchnivělá z předchozích útrap ve Váchánu a Karakoramu. Nicméně stále se dá vyhrabat někde uvnitř drobeček odhodlání a chuť poprat se s osudem. Před námi se pyšní 2 200 metrů sněholedových žlábků východního kotle, ústících do strmé hrany Kyasharu. Jsem tu znova pod tou hrůzou, která vyrostala z údolí říčky Inků někam k mrakům. Hlavou mi probíhá osm let starý snímek, který má spíš nádech už dávné prehistorie. Stojím pod kopcem s Dejvisem Štastným a říkám:
„Tak co?“
„Jdeme to zkusit,“ odpovídá nazpět velikán.
Můj směšně malý ptačí hrudníček oproti jeho vypadá více než žalostně. Jsem rád, že klidný velký kámoš je se mnou. Sálá z něho jistota, že vše dobře dopadne i přesto, že si vymyslím, kdo ví jakou hovadinu. Bohužel jeho slova po nepříjemném dvoudenním lezení se stejným počtem plnotučných bivaků moc nepotěšila:
„Marouši, mám z toho špatný pocit, nehledě k tomu, nectím se dobře, chci jít dolů.“
Vidím jak ho to mrzí, ale také vím, že si vše dobře rozmyslel a bylo bezpředmětné o jeho slovech nějak licitovat. Dohodnuto, slaníme na zem a sbohem, šáteček. „Tak snad někdy příště…“

Dnes tu stojím se stejnou otázkou jako před lety. Ta samá stěna s panenskou lákavě mrazivou výzvou jen parťák znatelně menší než jsem já. Je pravda, že má drobnější postavu, ale i tak se povedlo přírodě do té schránky vecpat velké srdce výtečného lezce a kámoše.
„Tak co?“
„Jdeme to zkusit,“ vypadne odpověď z Honzy, kterou jsem znal stejně předem.
V prochladlém fialovém úsvitu stoupáme sutí až k nástupu. Tady čekají dvě svázaná lana obalené ledovou námrazou mizející v dály. Jümary s chroupáním ohryzávají nános při každém posunutí vzhůru. Šplháme po špagátech přes stometrový strmý schod. Všudypřítomné ticho prořezávají protivně kvičící hroty maček drásající skálu. Vyhoupnu se nad visící rampouchy, kde se předchozí den při proťukávání přes ně docela dobře Honza vyřádil.

Dolézám přes zalitý tobogán až na konec lan a stojím u začátku prvního sněhového pole. Hlavu vyvrácenou dozadu při hypnóze amfiteátru rozloženého přede mnou. Snažím se vstřebat těch osmset metrů a porovnat s pohledem, na který jsem naučený od spodu.
„Jo, támhle je další druhé ledové pole s propletencem žlábků sahající až do třetího hajzlíka, no a pak třistametrový traverz. Po něm následuje výklus až do sedla s vertikálně nařaseným sněhobordelem. To bude pro nás poslední rána z milosti. Óne sranda, pokud chceme být za pět dní dole na zemi, tak sedýlko je bezpodmínečně dnešní cíl. Jdeme a ani minuta… nazdar.“
Cvakám na sebe matroš, cepíny do ruky a začínám lézt. Honza čeká na napnutí lana a startuje souběžně za mnou. Občas založím nějaké jištění jen pro trapný pocit dodržení bezpečnosti dle přísné metodiky lezení. Zastavuji se až pod kolmými ledy v tenoulinké vrstvě přirostlé ke skále. První část padla na Honzu. Pomalu se prosekává pod několikacentimetrovou nejtenčí část úzkého hrdélka s glazůrkou spojující dva žlábky, který při přibývajícím slunci mizí před očima jak jarní smích. Pokud to spadne dřív než tam Honzík doleze jsme v pěkné bryndě. V případě, že z těch dvou kdo poletí jako první bude můj parťák, tak nezbývá nic jiného než mu popřát heppy jurney a vzápětí ho následovat ve spanilém letu do údolí. Jinými slovy jištění na prdlajs a hra o vabang je v plném proudu.

Krátce po poledni dolézáme do míst se sedmdesáti stupňovým traverzem. Táhne se šikmo nahoru k sedlu jak had přetínající kotel amfiteátru na dvě části.
„Tý-ý vole mě bolí ruce jako svině,“ letmý komentář Honzy o stavu věcí.
Nikterak tomu výlevu nevěnuji pozornost a beru to spíš jako když se doběhne a je třeba pro uvolnění krku několikrát flusnout na zem. Pokračujeme dál v lezení, ale najednou mi naše počínání připomíná spíš hrabání a klouzání na písečné duně než ve sněhu. Pod nohama vyrostla magnetizující díra. Nemáme časový prostor zabývat se jištěním ani přemýšlením nad možnou chybou - spěcháme.

„Do hoďky jsme v sedle,“ řvu za mizejícím lanem.
„Jo.“
Skutečně dramatický a jiskřivě nabitý dialog. Nicméně těsně před západem slunce prošlapávám poslední metry na sedlo a vidím na druhou stranu. Slunce psalo několikaminutové drama světel a stínů odcházejícího dne. Takové memento mory s doruda rozžhaveným Makalu, napravo od něj v tmavnoucím stínu silueta Mt. Meru a jen už koužďibylínek ozářené čepice Kusum Kanguru. Začíná mi omrzat nos a kosa začíná být více jak citelná. Praskání a šustění membránového oblečení dávalo jasnou informaci, že teplota sklouzla dvacet stupňů pod nulu.
„Rychle postavíme žďárák a s rachotem do spacáků jinak zmrzneme jak sobolí hovno,“ drkotám mezi zuby.
„A na-na-va-řit,“ odpověď z druhé strany.

16. 10. 2008

K ránu vyhráváme klepajícími kusadly serenádu pro dva zoufalce.
„Ježííšíí, kde je to zajebané slunce, ono snad už nikdy nevyjde.“
Na východě Himálají se objevuje růžovějící pruh světla. Ovšem dnes si dává setsakra na čas, ale nakonec se vylouplo do vyčištěného nebe, bez známky větříku s paprsky dodávající okamžitě životadárné teplo. Hlavu mám vystrčenou ze žďáráku a v duchu lezu po ostré hraně Kyasharu dalších 800 metrů, které jsou z mé ležmo zaujaté pozice vidět. Do vršku je ještě nutno přičíst další sněhovou čepici o 300 metrech. Počítám na prstech: „Jeden bivak pod vršek, druhý na odlehlé straně, kde jsme už leželi s Honzou při sestupu před třemi roky při prvovýstupu východní stěnou. No pak slanit za den již známou stěnou a cesta je v kapse“.
Sčítám vztyčené prsty, celkem tři dny. Žrádlo na čtyři včetně plynových bombiček v našich báglech. Tak to máme jeden den k dobru pro případný záser. Snad dobrý. V tom mě vytrhne z bloumání Honzův hlas: „Nemůžu hýbat rukama.“
„Co?“ koukám na něj jak si dlaněmi navzájem tře hřbety rukou.
„Poslouchej,“ a cpe mi pařát k uchu. Z vnitřní strany všemožných táhel vychází zvuk kňučení a skřípání jako ve starých pendlovkách. Konečně se mi začínají spojovat události z předchozích dnů.
„Zánět šlach jak prase, obávám se, chlapče, že si skončil.“
Sleduji v očích Honzíka lehký chaos se směsicí zoufalství podtržený lehkým zvlhnutím očí.
Snažím se ovládnout své vlastní vnitřní hryzavé zklamání a nezhoršovat tak dusivou chvilku.
Nevím jak se to podařilo, ale klidným hlasem, který měl hlavně uklidnit Honzu, dávám do kupy i sebe: „Ser na to parde, hold jdeme do kopru. Podělaný kopec tady bude stát i za dalších tisíc let.“
Dopíjíme čaj a házíme krámy do batohů. Den jak víno nám usnadní odchod do údolí. Poslední pohled na nahoru. Hrdá nedotčená hrana nám s potměšilým úsměvem mává na odchod.
Čtrnáct slanění přes žulový monolit a jsme krátce po poledni pod nástupem. Osud mě znovu vypekl a zasekl na stejném místě.
Už podruhé jsem se z vršku Kyasharu ne-DOTKNUL NEBE.
„Tak snad někdy příště…“
Náš poslední závěrečný krok zavírající letošní putování po asijských veleobrech je udělán.

Pro vás, kdo sledoval naší expedici Devold TripleNorthWalls jsem sestavil malinkou rekapitulaci zajímavých veličin.
Sečteno…
Za 99 dnů jsme 16× vzlétli z ranveje a s plechovou potvorou nalétaly desetitisíce kilometrů.
Navštívili jsme 3 státy: Pákistán, Afgánistán, Nepál.
Povedlo se vylézt ve dvou alpským stylem 2 prvovýstupy a to na Kapuru v Karakoramu a Uparisínu ve Váchánu. Třetí kopec Kyashar v Himálaji zůstal po 800metrovém ataku v rovině stále jen otevřeného pokusu.
V autech jsme odseděli při hárdkorových jízdách po asijských cestách bezmála dvacet dnů. Přitom pneumatiky vehiklů s námi natočili tisíce kiláků.
Při přesunech pod kopce naše nohy našlapaly a záda unesly batohy přes 30 dní včetně stovek naťapaných opruzokilometrů.
Čekání na přepravu, nebo vyřizování povolení a dalších nesmyslů padla 1/3 z celkového počtu dnů.
Kompletní bžunda stála 120 tisíc českých chechtáků a 21 tisíc amerických koláčů. Není v tom započítaná ani 1 koruna za oblečení a lezecký matroš s filmovým, nebo fotografický materiálem. Z toho lze říct, že 90 % zaplatili naši kámoši, kteří nás chtěli podpořit částečně z důvodů propagace svých výrobků, nebo prostě jen tak. Pro předejití rozsáhlých spekulací na netu uvádím i díl 34 tisíc, který přispěl Český horolezecký svaz.
Největším a nejen morálním sponzorem zůstává Honzova žena Renča a samozřejmě lety ozkoušená a větry ošlehaná moje Klára. Odvezli jsme si v mém případě x-krát vyvrknutý kotník a omačkané prsty u nohou, z Honzovi strany dva omrzlé palce u střapečků dole, dva záněty šlach na rukách, dvě loupající kolena včetně protestující ledviny.
Paradoxem celé výpravy ovšem zůstává a je zarážející poměr, že z celkového času se lezlo pouze 9 dní s 6 bivaky ve stěně. Málo času hutné kaše za moře peněz. Tak to v horách chodí. Přesto díky za každý den, který jsme mohli spolu s Honzou prožít, jelikož zůstanou stále barevným a voňavým dobrodružstvím nejen pro pozdější tlachání s kámoši u piva, ale jako krásný prožitý sen po zbytek života.
Nedílnou součástí toho, co se povedlo, je oblečení a použitý lezecký materiál. Nepíšu to kvůli tomu, abych lízal dírky našim sponzorům. To moc dobře vědí, že touto formou bych to nedělal. Oslovení výrobců, nebo obchodníků vzešlo z mé strany a to z důvodů jasně zištných. Na trhu mají buď nejlepší výrobky, případně se dělí o prvenství s několika málo dalšíma firmama, které stejné produkty vyrábějí. Jinými slovy šel jsem přesně po věcech vytipovaných a topových.
Pokud budete mít zájem tak uvádím na konci kompletní jmenný seznam věcí používaných při našem courání po asijském kontinentě s typovým označením a webovým odkazem.

Všechny zdraví a děkuje za milou, duši i ješitnost hladící podporu Mára Holeček a Honza Sterneck Doudlebský

Technická data k výstupu:

  • Kde: Nepál / centrální Himálaj / údolí Inku
  • Co: druhý pokus o prvovýstup na Kyashar / 6 760 m. n. m., jihovýchodní hranou
  • Obtížnost: pokus skončil po 800 m v ledu WI 6, mixech M7, celkový sklon 70°
  • Kdy: 15. 10. - 16. 10. 2008, celkem 31 hodin alpským stylem
  • Kdo: Marek Holeček a Jan Doudlebský

Oblečení a ostatní vybavení:

  • Membránové strečové převleky Klättermusen bunda (Froste) kalhoty (Freke) rukavice (Greppet)
  • Kompletní spodní vlněné prádlo Devold (ponožky, kalhoty, tričko, mikina, vložky do rukavic, čepice)
  • Péřová bundička Klättermusen (Liv) 290 g norskamoda.cz
  • Boty La Sportiva (Trango Ice - Honza), (Batura-Marek) a (Olympus mons evo - Marek i Honza) www.hudy.cz
  • Hodinky s výškoměrem Suunto (X-lander) www.suunto.cz
  • Brýle Julbo

Lezecký materiál, který jsme měli s sebou:

  • 2× lana Tendon 75 m, průměr 7,8 mm
  • 2× sedáky Tendon (Light) www.lanex.cz
  • 1× sada friendů RockEmpire (krom dvou velkých)
  • 1× sada čoků RockEmpire (krom všech velkých)
  • 7× prošité smyčky RockEmpire www.rockempire.cz
  • 2× helma Grivel
  • 1× útočný stan Autdoordesigns
  • 3× skoba véčko, 4× nůž, 2× dužnik - BlackDiamond, Camp
  • 2× cepíny a Grivel (Taakoon) www.hudy.cz
  • 2× cepíny Raveltik (Demon Mountain)
  • 2× mačky Raveltik (Spider)
  • 5× šrouby do ledu Raveltik www.raveltik.cz
  • 2× batoh Bergans (Helium 50 l)
  • 1× útočný stan Bergans norskamoda.cz
  • 1× bivakovací pytel SirJoseph 700 g
  • 2× spacák SirJoseph (Koteka) 800 g www.sirjoseph.cz
  • 2× vařič Var II
  • 3× plynové bombičky 250 g propan/butan

[Napsal: Marek Holeček, 2008-11-02]

Rubrika: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML