Sponzoři...

Jste zde

Čtyřikrát géčko!

S Márou Holečkem o šutru a ledu zmuchlaného do úžasných tvarů a dalších pozemských i nadpozemských věcech

Rozhovor pro lidé&HORY: Daniel Polman a Marek Holeček
Foto: archiv Máry Holečka

Mára Holeček se pokusil již po čtvrté o prvovýstup v jihozápadní stěně Gasherbrumu I (8068 m). Na expedici tradičně odjel v doprovodu jednoho parťáka, tím se letos stal po onemocnění Tomáše Petrečka Ondra Mandula. Bohužel ani na druhý pokus se jim stěnou nepodařilo prostoupit až k vysněnému vrcholu, protože po bivaku v 7700 m se počasí výrazně zhoršilo a oba lezce donutilo nouzově bivakovat, a dokonce i hledat sestupovou cestu velmi nebezpečným terénem. Po čtrnácti dnech strávených ve stěně se po velmi těžkém sestupu dostali do základního tábora – více už v ohlasu Máry na HUDY blogu (22. 8. 2016), kdy přistál jeho modul zpět na zemi a začal komunikovat s pozemšťany:

„4:0 pro Gaš! A pro nás… jsme živí!!! Dnes po půlnoci a v součtu po čtrnácti dnech jsme opět v BC. Naše umanutost, posedlost, díl lehkovážnosti a blahosklonnost bohu přinesla své, dostali jsme šanci si zvážit sílu bytí. Po šíleném úprku z 7800 m n. m. a několika drsných neplánovaných bivacích přišel nakonec pod tlakem traverz napříč horou pekelný sestup skrze srdce séraku, což by se zdálo za normálních okolností zcela iracionální řešení, ale každodenní příval sněhu a uragán nic jiného nedovolil. Nakonec si hora řekla „tak dost“, můžete vypadnout. Jsme vyhublí, dobití, omrzlí a bez vrcholu.
Stálo to za to? Jedno rčení praví: „Kvalita žití není o tom jenom žít, ale prožít.“ Za těch 14 dní jsme prošli Dantovým infernem, očistcem a teď nás čeká, jak tajně doufám, již jen ráj. Vše na začátku bylo seskládáno zcela jinak, chtěli jsme si jen zalézt, ale jeden míní a osud koná za nás. Těšíme se domů, na naše rodiny a na vás.“

Zatímco Ondra Mandula se zotavil poměrně brzy, Mára si vybral ošklivou daň v podobě omrzlin prstů na nohou. Ale i z takové „kaše“ se díky životnímu nadhledu a pozitivnímu vnímání univerza dostává rychlostí geparda. A co myšlenky na tu hromadu šutrů a ledu tam kdesi daleko v Karakoramu? Rozhodně je neztratil, ba naopak – je ještě tvrdohlavější, že se proti té stěně zase rozeběhne hlavou napřed. Na to můžeme vzít jed! Ostatně více už nám prozradí sám Mára.

Máro, jak se ti po návratu z Gasherbrumu a také z nemocnice ve Vysokém nad Jizerou daří?

Prý jestli se mi daří… ha? Zvědavý šťourálek, co. Tak ti to povím, je mi jak spráskanému čoklu. Nejenomže jsem dostal do kožichu na kopci, ale lehká frustrace z nemožnosti najet okamžitě na běžný pohybový dril, na který jsem zvyklý a vůbec i do běžného žití, mě ještě několik měsíců bude pronásledovat. Omrzlé nohy je hnus a teprve až realita, jenž mě v této podobě dostihla, mi dala nahlédnout, nakolik se mi zúžil svět, díky těm pár „canfrňoskům“, které na dolních ploutvích nekrotizovaly. Na druhou stranu prd bída, jelikož prognóza jejich obrody, nebo můžeme to nazvat oživení či záchrany, probíhá dobře, čili za pár týdnů už zase budu skákat přes kaluže. Jen ten čas vydržet a v mezičase se nezbláznit. Takže krom doktorů, kteří parádně okolo mne swingují a mají lví podíl na rekonvalescenci, podpořené hyperbarickou komorou, kde lokám pod tlakem čistý kyslík hrnoucí naspídované buňky do periférií, aby kapiláry a veškerá intenzita hojivosti se urychlila, se snažím také jezdit na kole. Což je jediný možný aktivní pohyb, kde zvýším tlak v krevním řečišti. Mohu ještě přihodit, že lezu na umělé stěně a párkrát jsem byl i venku na živé skále, kde to spíš připomíná Meresjeva tahajíc za sebou nohy, jako by mu nepatřily, případně kapra mrskajícího se v síti. Dost kňučení.

Na světě není většího odborníka na jihozápadní stěnu Gasherbrumu I, než jsi ty. Jsou podmínky ve stěně pokaždé jiné nebo se spíš mění pouze počasí, které vás letos sundalo?

To zní děsně, odborník na Géčko. Je v tom jistý nádech prohnilosti, že se nedaří. Ano, nezadařilo se již na počtvrté a každý z těch pokusů bylo stupňující se inferno. Někdo by mohl namítnout, tak se na to vykašli, na vršku jsi už jednou stál, máš ho tudíž odškrtnutý a vždyť tě to tou novou cestou vůbec nechce. Přiznej si, Zdenda tam málem při prvním pokusu umřel, podruhé se mu to povedlo, pak s Tomem jste tam jen tak-tak nezakalili a teď s Ondrou naprostý masakr. Nemáš už dost, vždyť jsi horší než zahryzlý buldok neohlížející se napravo ani nalevo. Ano správně, jsem zakousnutý do cíle a neopustím ho jen kvůli tomu, že vnější příčiny se ke mne postavily zády. U každého velkého snu musíte počítat s neúspěchy, stejně jako Edisonovi se žárovka také nerozsvítila na poprvé. Tam, kde se dělají nové kroky, kde musíte překračovat hranici, tak tam zákonitě na vás čekají protivenství, se kterými se musíte poprat. Je dost malá pravděpodobnost, že vše klouzne na poprvé. Takže, učení se z chyb a vylepšit další pokus, zodpovědně si odpovědět „mám na to“ a přinést pro zdárný výsledek oběti, což stojí samo sebou energii a dost často také bolí, tím se roztáčí kupředně motor. Překážky neznamenají pro mě vystavení stopky, ale výzvu. Takže k otázce. Kondice stěny se pokaždé změnila, včetně počasí, které bylo škarohlídské a hrálo si s námi jako kočka s myšáky. V nějaké části stěny to bylo ku prospěchu, jinde zase opačně. Jsme v horách a není to krytý atletický ovál s tartanem. Jednoduše hra, na níž se musí přistoupit a pokaždé nějak se s ní popasovat. Ani u pátého pokusu to nebude jinak.

Ve stěně musíš znát asi každý šutr – to je velká deviza pro další pokusy. Máš tušení, co tě čeká v těch posledních 200 m, které vám nebyly dopřány?

No, nejspíš lezení, že? A budeme toho mít dost, to se dá brát jako fakt, který můžu i teď bez jakéhokoliv fabulování podepsat. Na ostatní si musíš, stejně jako já, počkat.

Co bylo letos největší překážkou – silný vítr?

Vítr sám o sobě by až takový problém nebyl, jelikož je to jihozápadní stěna, kde za čistého nebe je relativně teplo. Ale ten hajzlík přinášel i oblačnost, z které kydal sníh, tím pádem zakrýval slunce, narůstala kosa a další si už dosaď sám.

Sestup musel být opravdu peklo – byli jste schopní se nějak jistit nebo jste „sólovali“?

Tím je asi myšleno, zdali jsme měli lano mezi sebou. Tak mohu odpovědět s klidným svědomím, ano. Jestli nám bylo k něčemu při sestupu? Zase ano a několikrát, řádově sedmkrát, kdy jsme museli slanit za ledovcové hodiny. No a v mezičase přibližně patnáct set metrů vertikálního sklouznutí dolů sloužilo jako placebo vzájemné přítomnosti, že v tom člověk není sám.

Sáhl sis někdy v horách více na dno nebo byla letošní expedice ten největší masakr?

Nevím, kde je dno, protože kdybych ho viděl, tak už nemám slunce nad hlavou. Pravdou ovšem je, že jsem se nejvíce kdy přiblížil k hranici fyzického vyčerpání.

Podle tvých čerstvých vzpomínek chodila zubatá kolem vás hodně blízko. Jak to s ní máš – koukáš se jí jako svému soupeři do očí, komunikuješ s ní nebo ji zcela ignoruješ a zabýváš se pouze tím, abys před ní zdrhnul?

Nadávám ji do krav a srabáků. Pokud to neumí a švihá jenom kosou ve vzduchu, kdy to jen sviští, tak ať se jde bodnout. Nemám rád pozéry bez akce, protože k ničemu nejsou.

Jak se ti lezlo s Ondrou Mandulou?

Ondra je našlapaná mašina a k tomu parádní parťák s širokým záběrem. Nepřeháním a všechna slova jsem zvolil správně. V Edinburghu dodělával matfyzáckej doktorát, což je jedna věc, o té nechci mluvit, ale místopisně město spadá do Skotska, což už je zajímavá informace pro toho, kdo ví, co je skotské lezení. Prostě kdo vyroste a zocelí se mezi těmito Highlandery, která je kolébkou světového ledového včetně mixového lezení, má dobrý předpoklad chytnout se všude. Ať tam nejsou kdoví jak vysoké hory či stěny, jedná se o nejtvrdší klasickou školu, často v počasí, které mohu s klidem označit za hnus hnusatý. V mezičase neběhával kilometry a někdy i vícedenní běhy přes Munrony, což jsou kopečky přes 900 metrů vysoké. Kdo si myslí, že je to sranda, tak ať si zkusí v těch vřesovištích a krpálech zaběhat. Pak jsem zvědav na raport. Tudíž věděl jsem o něm i o jeho výstupech v horách, které jsou v mých očích parádní. Jednoduše šťastný vítr mi opětovně přihrál komplexního lezce, který měl zažité horolezecké řemeslo se zkušeností. Bez obav jsem ho mohl vpustit i do klíčových délek v 7200 metrech při přelezu na sedlo, které zvládl bravurně. Já je lezl již dvakrát, tak proč nenechat vyvztekat si někoho dalšího. Jediný deficit, který bylo třeba pro něj prověřit, byla výška. Jak se později ukázalo, tam se žádné překvapení nekonalo, prostě to zvládal v pohodě. Ba co víc. Musím mu vystřihnout hold. Jelikož já jsem udělal osmý den zásadní chybu a vzal si ráno preventivně Trental 400 plus Acylpyrin na ředění krve. Chtěl jsem tím bláhově předejít případné možnosti omrzlin. Byla to blbost, která mne stála několikeré zvracení. Takže jsem přicházel už tak o to málo vody, co ve mně zbylo. Od té doby jsem musel pít dalších sedm dní už jen studené nápoje, protože žaludek byl rozhodnutý nic mi nedat zadarmo. Že jsem v danou chvíli přicházel o více, než bylo nutné, je jasné. Tím byla větev podříznuta a položen základ na moje pozdější omrzliny. V té chvíli zaswingoval Ondráš a držel prapor nad hlavou. Mohu s klidem říci, že kdyby tam byli v těch posledních dnech dva Holečci, tak nejspíš nepřežijí. Jinými slovy mu určitě svým dílem vděčím za život. Chceš ještě něco slyšet o Ondrovi, já nepotřebuji, protože stál na mé straně a mohu za to děkovat bohům.

Máro, já také nepotřebuji – Ondra se nám totiž představil v následující rubrice :-).

Myslíš, že je v budoucnu šance, že spolu zase budete lézt? Případně se k vám přidá i Jirka Pliska…?

To není jen otázkou mé chutě, jinak bych bez váhání mohl odpovědět ano a rád. Dokonce v to doufám, že se naše cesty opětovně protnou. Bylo to dobré spojení a shodný pohled na věc. A jestli se přidá Jíra či Tomáš Petreček, tak se vždy jedná o platnou sílu.

Jak vnímá tvé extrémní kousky tvoje Viktorka?

Říká to jasně, srozumitelně se znalostí a rozumem šestileté Miss. „Tatínku, jsi pitomej, že jsi byl tak dlouho pryč, stýskalo se mi.“ Její doslovná slova a co na ně dodat. Má pravdu.

Dalo by se říct, že to je i tvoje spolulezkyně? Sice jste tisíce kiláků od sebe, ale v myšlenkách možná leze s tebou…?

Rozhodně žádná spolulezkyně v této podobě není. Platí jedno pravidlo, soustřeď se na výkon a vše ostatní nech na potom, bude na vše času dost. Rozptýlení nevede k ničemu dobrému. Jsou ale chvíle zastavení, kdy stesk se dostaví. Sám za sebe mohu říci, že soužení po děcku je naprosto odlišné než po dospěláku a někdy dohání až k slzám, obzvlášť když ji slyším po satelitu a chtěl bych ji obejmout. Použiji ještě jedno mé přirovnání, které jsem si upravil z myšlenek Douga Scotta: „Před každým výstupem je třeba se nejprve definitivně odepsat.“ Tím není myšleno, že mi nezáleží na životě, ba naopak, musím se maximálně soustředit na jeho udržení, a to jde jedině tehdy, pokud zablokuji zbytečné otázky typu, co se stane, když nastane nechtěné to a tamto. Včetně trápit se s něčím, s čím teď nemám možnost pohnout. Musím věřit v jediné, ať přijde cokoliv za protivenství, tak budu koncentrovaný na jeho zvládnutí a ne v danou chvíli tulák po hvězdách.

V tvém případě doslova a do písmene platí rčení: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Souhlasíš?

Začnu tím, že mě život ve své barevnosti neskutečně baví. Nikterak neusiluji se ho zbavit. Naopak, každý nádech si pokud možno vychutnávám a to je můj primární cíl. Takže smrt či se zabít, se tam jaksi nehodí, i když jednou to „swith off“ musí nastat, což vím. Nicméně to zatím platí pro všechny pozemšťany stejně. Ovšem rozhodně nespěchám za převozníkem a snažím se vyhnout obloukem této možnosti. Někomu to připadá jasné jak facka, čím zacházíš i scházíš. Takovouto diskuzi beru jako ztrátu času. Protože i sám dotazující může mít už křížek na čele, aniž by o tom věděl.

Jak už bylo nakousnuto – Gasherbrum I zase čeká na Marouška blázna?

Nevím, zda něco neživého může čekat. Na tu otázku znají odpověď zaklínači hadů, hledači energií a další jim podobní. Pro mne je to šutr a led, zmuchlaný do úžasných tvarů. Sice si s kopcem dokáži rádoby pohovořit, hrozit mu pěstí, vynadat mu do děvky, pochválit a nadýchat se jeho krásy, ale je to jednostranný rozhovor bez jakékoliv odezvy. Jinými slovy – znovu se vrátím na místo činu a dám třeba stopadesátý pokus, protože mi zatím stále dává smysl a zároveň mě motivuje.


Informace lidé&HORY

Gasherbrum I (8068 m)

Jedenáctý nejvyšší vrchol na světě se nachází v centrálním Karakoramu – oblasti Baltoro Muztagh. Poprvé byl pojmenován jako K5 a později rovněž jako Hidden Peak. Dnes je nejpoužívanější jméno Gasherbrum I. První výstup se podařil 5. 7. 1958 Američanům Andrew Kaufmannovi a Peterovi Schoeningovi po jihovýchodním hřebenu. Prvními Čechy na vrcholu se 9. července 1997 stali tři Češi – Zdeněk Hrubý, Vladimír Myšík a Stanislav Šilhán. Trojice vystupovala Japonskou cestou v severní stěně.

Pokus o prvovýstup jihozápadní stěnou

České expedici se podařilo vylézt prvovýstupem na osmitisícový vrchol naposledy před osmadvaceti lety, navíc expedičně, nikdy ne alpským stylem. Výstup severozápadní stěnou Gasherbrumu I představuje výkon světové extra třídy. Jediný, kdo se kdy o tuto cestu snažil, byla legendární polská dvojce Kurtyka s Kukuzckou. Při pokusu prostoupit horní partií hory ale nakonec přelezli zcela do jižní stěny, kde svůj prvovýstup napojili na cestu Američanů.

Pro Marka Holečka to letos byl již čtvrtý návrat za vysněnou linií. První dva pokusy absolvoval se Zdeňkem Hrubým, když z toho druhého v roce 2013 se jeho dlouholetý kamarád a spolulezec nevrátil. Loni ho s Tomášem Petrečkem uvěznilo počasí na dvanáct dní ve výšce nad 7000 m.


Sedlo v 7100 metrech jen pro nás, čili luxus…
Sedlo v 7100 metrech jen pro nás, čili luxus…

Konec dne se odráží v západních svazích Gasherbrumu I.
Konec dne se odráží v západních svazích Gasherbrumu I.

Zahir s Abbásem, naši kluci zlatí, tmavý…
Zahir s Abbásem, naši kluci zlatí, tmavý…

Japonský kuloár a základní škola lezení v horském terénu.
Japonský kuloár a základní škola lezení v horském terénu.

Pohled na pravidelný geometrický tvar Chogolisi v levém okraji nás provázel celou dobu. Úžasný kopec!
Pohled na pravidelný geometrický tvar Chogolisi v levém okraji nás provázel celou dobu. Úžasný kopec!

Narůstající díra pod nohama.
Narůstající díra pod nohama.

Nečekaný a neplánovaný bivak – počasí s námi laškuje.
Nečekaný a neplánovaný bivak – počasí s námi laškuje.

Orlí hnízdo v 7100 m má své kouzlo, na každou stranu 1500 m hlubokou šluchtu.
Orlí hnízdo v 7100 m má své kouzlo, na každou stranu 1500 m hlubokou šluchtu.

Ekvilibristika v zářezu. Jednalo se o velice tenký a štípavý ledík, kde cepíny ani mačky moc nedrží.
Ekvilibristika v zářezu. Jednalo se o velice tenký a štípavý ledík, kde cepíny ani mačky moc nedrží.

Mixové hrátky v rozbité skále. Veškerý pohled soustředíme o sto metrů výše, tam už čeká sedlo.
Mixové hrátky v rozbité skále. Veškerý pohled soustředíme o sto metrů výše, tam už čeká sedlo.

Rádoby pěkné počasí dalo namlsat jen párkrát a vždy jen na dvě, tři hodiny. Pak se zatáhlo a začalo peklo.
Rádoby pěkné počasí dalo namlsat jen párkrát a vždy jen na dvě, tři hodiny. Pak se zatáhlo a začalo peklo.

U zmrzlého utřinosu. Už nevnímáme čas, jelikož je to tak dávno, co jsme začali, že vše splývá.
U zmrzlého utřinosu. Už nevnímáme čas, jelikož je to tak dávno, co jsme začali, že vše splývá.

Zmrzlé úsměvy, po čtrnácti dnech jsme zpět v base campu.
Zmrzlé úsměvy, po čtrnácti dnech jsme zpět v base campu.

Naše kličkovaná jihozápadní stěnou Gasherbrumu připomíná zmatené pobíhání nějakého hlodavce.
Naše kličkovaná jihozápadní stěnou Gasherbrumu připomíná zmatené pobíhání nějakého hlodavce.

Rubrika: 
Štítky: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML